I. Náš černý kocour

Znovu se s velikým — a tentokrát ještě větším — zpožděním vracím k vyprávění o našem vůbec prvním treku autem, na který jsme se odvážili právě o této dovolené. Byl to vlastně docela divoký a na cestování bohatý rok. Hned v únoru mě práce zavála do Turecka. Později jsem s kolegy strávil týden na jachtě v Chorvatsku. A počátkem roku jsem se rozhodl, že konečně upravíme našeho kocoura.

Náš černý kocour totiž není kocour. Je to Land Rover Discovery 4 — naftový mastodont, který by se ke kočičí gracii hlásil jen velmi nerad. Tyhle vozy jsou prý ještě opravdový offroad. Aspoň se to o nich říká, a já se rozhodl tomu věřit. V každém případě je to auto pohodlné, krásně zachovalé a prostorné tak, že by se v něm dalo bydlet — což, jak uvidíte, nebyl náhodný postřeh.

Hranatá, ikonická karoserie našeho vozu je vskutku nezaměnitelná. Asymetrická zadní vrata se otevírají nahoru i dolů, přičemž každá půlka křídla má jinou délku vpravo i vlevo — jako by konstruktér při návrhu dvakrát změnil názor a pak to nechal být. Střecha je zvláštně zalomená, aby výše posazení pasažéři vzadu pohodlně viděli přes mohutná sedadla v první řadě. A to ještě není všechno: rezerva je schovaná pod autem a celé to spočívá na plynovém, výškově nastavitelném podvozku.

Podvozek je rámový a na něm stojí samonosná karoserie, což terénní tuhostí směle konkuruje všem nejvýznamnějším značkám téhož ražení. Má to ovšem svá specifika: při výměně rozvodů se sundává celá karoserie z podvozku, takže vůz na chvíli vypadá jako rozebrané dětské autíčko — jen o pár tun těžší. Je to zkrátka auto vskutku anglické, odlišné od všeho ostatního. Za volantem řidič opravdu řídí dospělý, těžký vůz, jehož aerodynamika svými vlastnostmi nejvíce připomíná padající cihlu.

Domácí konstruktérská kancelář

Když jsme takové auto vybírali, hleděli jsme hlavně na to, aby prostor za předními sedadly stačil k vybudování lůžkové úpravy. Na nedávno navštívených výstavách jsme pak objevili vestavby — důmyslné úložné prostory umístěné právě před takto vyřešeným lůžkem.

A teď bych nebyl já, ten správný kutil, abych nepřišel s návrhem, že takovou vestavbu postavím sám. Samozřejmě mnohem složitější a vychytanější než profesionálně vyrobená konkurence — protože proč si práci zjednodušit, když si ji můžeme pořádně zkomplikovat.

II. Jak postavit vestavbu do Land Roveru a (skoro) si u toho zachovat zdravý rozum

Domácí příručka pro odvážné, tvrdohlavé a mírně bláznivé

Vážení spolukutilové, offroadoví nadšenci a všichni, kdo jste si někdy řekli "to přece zvládnu sám" — tato kapitola je pro vás. Je to zápis z bojové fronty, varování i návod v jednom. Čtěte pozorně, ať nemusíte krvácet stejně jako já.

Krok nula: Falešná sebejistota

Všechno to začíná nevinně. Na výstavě uvidíte profesionální vestavbu za cenu menšího bytu a uslyšíte ten osudný vnitřní hlas: "Vždyť je to jen pár prkýnek a šuplíků. To si postavím sám. A lepší. A vychytanější."

Tady prosím zastavte a zhluboka dýchejte. Tenhle moment je úplně stejně nebezpečný jako věta "podrž mi pivo". Já jsem se nezastavil. Já jsem se naopak rozjel — pevně rozhodnutý postavit něco mnohem složitějšího, dokonalejšího a komplikovanějšího než kdokoli, kdo se tím živí. Protože proč si práci ušetřit, když si ji můžeme s láskou a vervou zdažit.

Rada pro kutila: Pokud vám manželka u výstavního stánku řekne "ale tahle hotová vypadá hezky", je to poslední východ z dálnice. Doporučuji ho využít. Já ho minul.

Krok jedna: Nákupní seznam aneb jak utratit víc, než stála hotová verze

Úkol zněl jasně, alespoň na papíře. Pořídit:

• placatou šuplíkovou lednici — z těch, co se montují do kamionů (protože obyčejná lednice by byla příliš snadná);
• solární panel — pro pocit energetické nezávislosti, který trvá přesně do prvního mraku;
• střídač — záhadná krabička, která dělá z jednoho napětí jiné napětí a z jednoho kutila nervózního kutila;
• třetí baterii — protože dvě jsou pro slabochy;
• velké kanystry coby vodní nádrž;
• čerpadlo a PVC hadičky na rozvod vody až k baterii a dřezu.

Seznam vypadá nevinně. Rozpočet vypadá rozumně. Obojí je lež, kterou si v této fázi sami sobě laskavě dovolíte věřit.

Krok dva: Lednice, která nechtěla

Lednice byla první, kdo mi dal najevo, kdo je tady šéf. Placatá kamionová lednice je krásná věc — dokud ji nezačnete pasovat do prostoru, který si měřil optimista. Vždy chybí ten poslední centimetr. Vždycky. Ten centimetr je v kutilství fyzikální konstanta, něco jako rychlost světla, jen otravnější.

Pak přijde otázka chlazení: lednice potřebuje dýchat, jinak se urazí a začne hřát místo chladit. Takže ji nemůžete jen tak zazdít do hezké skříňky — musíte vymyslet ventilaci, kterou na výstavě nikdo neukazuje, protože by to kazilo dojem.

Rada pro kutila: Změřte prostor. Pak ho změřte znovu. Pak ještě jednou, protože podruhé jste se spletli a potřetí to ověříte. A teprve potom přiznáte, že lednice je stejně o ten jeden centimetr větší.

Krok tři: Elektroinstalace aneb kouzla s kouřem

Tady začíná opravdová pánská jízda. Solární panel, střídač, třetí baterie a celý ten propletenec kabelů spolu mají krásně spolupracovat. V teorii. V praxi je elektroinstalace disciplína, ve které platí jediné neměnné pravidlo: každé zařízení v autě běží na kouř. Jakmile ten kouř jednou vypustíte, už nikdy nefunguje. A vypustit ho jde překvapivě snadno.

Třetí baterie se musí někam připojit tak, aby se nabíjela, ale nevybíjela tu startovací — jinak zjistíte půvab celé soustavy ráno uprostřed lesa, kdy vám auto akorát tiše cvakne. Střídač se zahřívá, kabely musí mít správný průřez (jinak se zahřívají taky, jen dramatičtěji), a každý spoj, který odbydete "zatím provizorně", se vám připomene v nejnevhodnější chvíli.

Rada pro kutila: Když si nejste jistí polaritou, NEhádejte. Naděje není zapojovací schéma. A pojistka stojí pár korun, zatímco nová třetí baterie stojí váš večerní klid.

Krok čtyři: Voda tam, kam nemá

Vodní okruh zní jako idylka: kanystr, čerpadlo, hadička, dřez. Co se může pokazit? Všechno, co má spoj. PVC hadičky mají totiž jedno poslání — najít místo, kde nikdo nečeká, a tam začít kapat. Ideálně přímo na čerstvě zapojenou elektroinstalaci, aby se obě nejnáročnější části projektu konečně potkaly.

Rada pro kutila: Vodu a elektřinu od sebe držte jako dvě znesvářené tchyně. Když je posadíte vedle sebe, dříve nebo později dojde k incidentu.

Krok pět: Dva měsíce, spousta nadávek a jedno vítězství

Dalo mi to opravdu hodně práce. Hodně klení, několik probdělých večerů a takové množství "ještě jen tohle dodělám a jdu spát", že by se z nich dala složit samostatná knížka. Ale asi po dvou měsících jsem stál nad hotovým dílem a byl jsem — světe div se — docela spokojený. Vestavba držela, lednice chladila, voda tekla správným směrem a kouř zůstal tam, kam patří.

A pak přišla ta nejlepší část: vymýšlet, kde to celé vyzkoušíme.

Bonus: Jak neztratit rozum (a šroubky)

Protože tohle vám na žádné výstavě neřeknou:

• Magnetická miska je váš nejlepší přítel. Šroubek, který spadne na podlahu dílny, neexistuje. Přešel do paralelního vesmíru a vrátí se až bosou nohou ve tři ráno. Magnetická miska je jediná známá obrana.
• Foťte si každý krok před rozebráním. Vaše budoucí já bude vašemu současnému já donekonečna vděčné. "Já si to budu pamatovat" je nejúspěšnější lež v dějinách kutilství.
• Sáčkujte a popisujte. Hrst "nějakých šroubků z té věci" je za týden naprostá záhada. Igelitový sáček a fix udělají z chaosu archiv.
• Pravidlo dvojnásobku. Odhadněte, jak dlouho to bude trvat a kolik to bude stát. Pak obojí vynásobte dvěma. Pořád budete optimista.
• Dělejte pauzy, dokud ještě umíte. Únava je matka odbytých spojů. Většina mých nejhloupějších chyb vznikla ve fázi "už to skoro mám".
• Vždycky mějte víc pojistek, stahovacích pásek a izolepy, než si myslíte. Vesmír je nastavený tak, že dojdou přesně v okamžiku, kdy jsou potřeba.
• Nepřátelte se s dokonalostí. Hotová vestavba, která jezdí, je nekonečně lepší než dokonalá vestavba, která pořád stojí v garáži. Mouchy se doladí cestou — od toho jsou výlety na Orlík.
• A hlavně: až vám příště na výstavě ten vnitřní hlas zašeptá "to si postavím sám a lepší"… no, popravdě, stejně ho neposlechnete. Vítejte v klubu.

Generálka před velkou plavbou

Nejprve jsme přespávání otestovali na dvoře vlastního domova — odvážná expedice dlouhá zhruba patnáct metrů od vchodových dveří. Později jsme si troufli zajet se pochlubit za rodinou Maruščiny sestry do kempu v Suchdole nad Lužnicí a jeden víkend jsme vyrazili i na Orlík, kam jsem jezdíval na ryby se svým tatínkem.

Vše se řádně odzkoušelo, vše bylo skvělé, a co ještě mělo mouchy, to se prostě upravilo. Cestování po Čechách bylo v té době ovšem trochu komplikované. Od jara jsme tu měli covid, o Vánocích jsme jím u nás doma prošli všichni a teď už máme za sebou i druhé očkování. Příznivci očkování nejsme, ale s potvrzením se aspoň budeme moci vydat i za hranice.

Tak kam? Otázka za pět set eur

Vezmu to zkrátka — tak kam? V Chorvatsku se na divoko kempovat nesmí. V Itálii jsme ještě nebyli, ale sakra, tam by to taky bylo jen o kempech. V Řecku už jsme byli a takové kempování jsme tam vídali na každém kroku. A není to daleko? No, docela je. Ale kam jinam?

Hledali jsme na netu, na YouTube viděli spoustu kemperů a začali jsme je vehementně sledovat — a sbírat možnosti cesty. Našel jsem několik serverů, kde se prodávají lístky na trajekty, a posléze i docela výhodnou trasu. Nejblíž to v porovnání máme do mezinárodního přístavu v Terstu a v Benátkách, jenže odtud by cesta do Řecka trvala tři dny. O tři sta kilometrů jižněji proto leží přístav Ancona, odkud se dá plout do Igoumenitsy na severu, nebo ještě jižněji na Peloponés do přístavního města Patras.

A co vlastně v Řecku? Při prohledávání rezervací i s autem jsem zjistil, že díky covidu jsou ceny mimořádně příznivé: zatímco jedna cesta z Ancony do Patrasu stojí normálně pět set eur, nyní stálo pět set eur i zpáteční. Přišlo mi to výhodné — a po dalších tisících večerních videích jsme měli jasno. Poplujeme do Patrasu, odtud strávíme dva dny v Athénách a pak z nedalekého Pirea vyrazíme na nějaký ostrov.

Dva Naxos, jedna láska

A teď drobnost, kterou si osud zjevně schoval jako pointu. Nedaleko Kardašovy Řečice, našeho bydliště, leží v lesích nemalý rybník jménem Holná. Má několik přítoků a — světe div se — vlastní ostrov. I v jižních Čechách, kde jsou chovné rybníky jako naseté, najdete ostrov jen na pár z nich. A Holná ho má. Je celý zalesněný a jmenuje se Naxos.

Přiznám se, že na tom našem Naxu u Kardašky jsem dodnes nebyl. Zato na tom řeckém Naxu jsme se díky našemu plánování ocitli už v roce 2021 — tedy reálně, a nejen ve fantazii a v desítkách otevřených záložek prohlížeče. Někdy je to s ostrovy zkrátka tak: ten vzdálenější objevíte dřív než ten za humny.

Tím však svými myšlenkami příliš předbíhám. Poslechněte si tedy příběh — příběh, který příjemně voní po šalvěji a tymiánu, zatímco vás hřeje ten líbezný letní žár, kdy se vám slunce opírá do ramen a do temene hlavy tak naléhavě, jako by z vás chtělo sundat i zbytek oblečení.

III. Nalodění aneb pokus, omyl

Píše se rok 2021, dvacátého srpna se blíží večer a náš kocour je už zcela naložený. Na seznamech nezůstala jediná neodškrtnutá položka, a tak vyrážíme do Itálie — odtud máme vjet na loď a plavit se směrem k Řecku.

Prvním řidičem jsem já a jedu, dokud mi stačí údy, ale hlavně oči. Maruška se pokoušela usnout, popravdě jí to ale moc nešlo, takže mě někde už v Rakousku střídá. Chlapovi se to přiznává nerad, ale je opravdu lepší šofér a noční jízda se s ní stává plynulejší. Významněji zastavujeme jen na dálničním grilbaru Tegliе Venete na italské A4, a protože je půl sedmé ráno, řídím už zase já.

Míříme dál po dálniční síti a dnes, 21. srpna, poplujeme poprvé v životě trajektem — s cílem v podobě písečné pláže — z jedné země do druhé. Cestu nám mírně komplikují mezinárodní covidové povinnosti: při každém přejezdu hranic musíte mít vyplněný a na stránkách ministerstva zahraničí registrovaný dokument. Do e-mailu nám tedy chodí potvrzení, s nímž popravdě netuším, co si počít.

Ancona: vítejte ve škole trajektů

I přes typické dálniční zácpy jsme v Anconě kolem poledne, tedy s pohodlným předstihem — podle rezervace bychom se měli nalodit až kolem čtvrté. Budeme mít spoustu času všechno v klidu zařídit. S cestováním trajektem nemáme vůbec žádnou zkušenost, takže to bude tak trochu pokus — omyl. (Spoiler: omylů bude víc než pokusů.)

Podle map jsme našli jakési parkoviště na nádvoří starého přístavu. Z cedulí jsme vydedukovali, že podlouhlá budova ověšená logy loďařských společností bude to pravé místo, kde nám dají instrukce a snad i něco navíc. Trajekt máme zaplacený, jenže do e-mailu dorazila pouhá rezervace.

Hned u dveří na nás čeká první překvapení: dovnitř smí jen jeden. I Italové vzali pandemii vážně. Maruška proto vysílá mě. Vybaven nadmíru omezenou slovní zásobou se dostávám k okénku, kde tuším, že jsem správně. Snědá, statnější dáma, zřejmě afrického původu, ode mě přebírá vytištěnou rezervaci a cestovní pasy. Vím, že by stačila občanka, ale s pasem, v němž už mám dvě razítka z Turecka, si připadám mnohem víc jako cestovatel.

Paní se ptá na číslo kabiny — neznám. Ptá se na společnost, která nás veze — to jsem naštěstí vyčetl z internetového potvrzení. Pak požaduje jakýsi covidpas a já jí hrdě ukazuji naši aplikaci i potvrzení z ČR. Kroutí hlavou a ukazuje mi QR kód, který mě po naskenování odkáže na další internetový formulář. Jsem zdvořile vykázán, ať si to vyplním a přijdu znovu.

Boj s formulářem (a překladačem)

Na parkovišti tedy vyplňuji formulář v už pořádně rozpáleném autě. Vlivem slunce je obrazovka nečitelná a počítač mi stránku rovnou samovolně přeložil. Jenže ouha — překladem se rozhodil formát a formulář je dokonale zmatečný. Jsem vzteklý a nejraději bych otočil auto a jel domů.

Maruška mě uklidňuje: "Pojď támhle do kavárny, koupím ti kafíčko. Dáme to v angličtině. A hele — našla jsem ti tady na parkovišti šňůrku na klíče." Šňůrka byla zelená jako pruh na italské vlajce a vyhlídka na kávu mě přesvědčila.

V kiosku jsme si sedli do zahradního posezení, dali si frapé, Maruška pokuřovala a já se znovu pustil do vyplňování — tentokrát s předem vypnutým automatickým překladem. Snad to teď bude OK?

No, asi nebylo. Ale přívětivá snědá dáma mě tentokrát překvapila jinak. Při opravování mého dokumentu na mě náhle zvedla zrak a zeptala se: "SEX?"

Dotaz mě poněkud vyvedl z míry. Stydlivě jsem sklopil oči… a právě díky tomu jsem zahlédl, že paní ukazuje na kolonku pohlaví, kterou jsem předtím nevyplnil. Za to trapné a domýšlivé pomyšlení na erotické kdovíco jsem se zastyděl tak akorát — a formulář konečně putoval mezi odbavené. Dostal jsem do desek šest palubních lístků a velikou papírovou ceduli za přední sklo s hrdým nápisem PATRAS.

Čekání, které stálo za to

Nikdy jsem neměl rád čekání v letištní hale na otevření gatu a klimatizované prostory mě taky zrovna neberou. Dodnes jsem nepochopil, proč musí být člověk na letišti tři hodiny před odletem. Tady to bylo jiné. Objali jsme se, Maruška mi odpustila moje zmatkování a vyrazili jsme na procházku kolem přístavu. Do čtyř zbývá hodina a půl a doklady máme konečně všechny vyřízené. Aspoň jsem si to myslel.

Po osvěžující procházce a zmrzlině jsme se — už docela zkušeně — přesunuli na parkoviště s číslem určeným pro naše nalodění. Nebylo to vůbec složité. A pak se na obzoru objevila obří loď. To bude ta naše.

Kapitán provedl manévr tak, aby se v nevelkém přístavu otočil zádí ke kotvišti. "Jede docela na čas," pravila Maruška. "Podívej, kolik aut je na parkovišti, to chvíli potrvá," snažil jsem se být realistický. Co jsem si ovšem neuvědomil: stejně jako se naše parkoviště musí do toho námořního kolosu vejít, musí se i celé jedno parkoviště z břicha té potvory nejdřív vylodit. Časovou prodlevu tedy laskavě vynásobte dvěma.

Viděli jsme něco takového poprvé, takže nám to ani nepřišlo dlouhé — bylo to dechberoucí. Z lodi vyjížděl kamion za kamionem, kempr za kemprem a nakonec doslova celý roj motorkářů. Pak přišli na řadu ti, co se chtěli dostat dovnitř.

Baletky s píšťalkami

Na parkovišti se objevily tři štíhlé Italky v pracovním oblečení a reflexních vestách. A teď to nejneuvěřitelnější: jejich schopnost organizovat a dirigovat celé parkoviště tak, aby se všichni bez zmatků a problémů nasoukali do lodi. Na neukázněné či zmatené řidiče vytáhly mocnou zbraň — pronikavý pískot píšťalek a naprosto jasnou, nekompromisní gestikulaci rukama. Byl to doslova koncert. Drobné dámy s píšťalkami velely tunám železa, jako by řídily symfonický orchestr, a kov poslouchal na slovo.

A my jsme byli náhle naloděni, ukotveni a na recepci jsme si vyzvedli karty od naší kajuty. V kajutě jsme si přičísli ledva ofiny a běželi hned na záď lodi kde v již otevřeném baru jsme si objednávali pivo zvané Corona, neb potvrzení o očkování covidu všechny zajímalo o mnoho více než všechny palubní lístky.

IV. Loď Palermo a první řecký východ slunce

Naším dalším bydlištěm se tedy stává loď Palermo společnosti Grimaldi, kajuta číslo 7029. Je to venkovní kajuta, nevelká a připomínající velmi strohé ubytování, jejíž největší výhodou je vlastní sociální zázemí — sprcha s toaletou jako z obytného vozu. Bude se hodit. Marušce to ale zatím říkat nebudu. Teď je to totiž ještě hotel; teprve nás čeká být odkázáni sami na sebe — toaletu s sebou nevezu a sprchu z Decathlonu postavím jen na požádání.

Až doplujeme do Řecka, přečkáme jednu noc někde na pláži, a pak zamíříme do Athén, kde máme přes Booking ubytování v soukromí kdesi v centru. To bude náš poslední hotel; odtud bychom měli pokračovat směr ostrov Naxos. Teď je ale večer, venku už je tma, nikde žádný internetový signál — a popravdě nám to vyhovuje. Je to dovolená, která začne, jako když lusknete prsty.

Usínání bylo boží. Ležíme s Maruškou každý na své straně kajuty, na palandách, které vzdáleně připomínají nějaké vojenské zařízení. Možná za to může všudypřítomný kov, možná ten monotónní zvuk, při němž má člověk pocit, že leží v těle obrovského předoucího brouka. Usnuli jsme jako miminka.

Ráno jsme se nemohli dočkat a vyrážíme na obhlídku lodi. Ne že bychom ji večer neprošmejdili, ale teď je ještě šero, na palubě klid a kolem lodi se vznáší nádherný mlžný opar. Jen na východě se už trochu jasní — než tam vykoukne ten růžovooranžový bod, ze kterého se přes den vyklube slunce, které máme tak rádi.

K snídani jsme měli nádherné americano, vzniklé naředěním espressa z italského kávovaru, jež nám v centrálním baru lodi uvařila ranní obsluha. Koupili jsme si k tomu chlupatou dobrotu, které Řekové říkají kataifi. A za chvíli už nám leze pulec, jak se říká — život je rázem dokonalý.

Přes den jsme si dali ještě oběd, smočili nohy v bazénu na horní palubě a v pozdním odpoledni jsme přestali vidět pobřeží po pravé straně, zatímco se výrazně přibližovalo pobřeží zleva — alespoň podle naší mobilní navigace, kterou bedlivě sledujeme. Kolem čtvrté už vidíme most přes Korintský záliv a neomylně se blížíme k přístavu v Patrasu. Ani jsme se nenadáli a byli jsme z lodi venku.

Protože se blížil večer, našli jsme si nedaleko odlehlou cestu u Korintského zálivu a tady provedli generálku přespání ve voze.

V. Athény: kocour s bebíčkem 

a Maruška na mramoru

Ráno se vydáváme podél zálivu po severním okraji Peloponésu směr Athény. Stavíme se cestou jen na jediné benzince. Kromě nafty natankujeme i žíznivá hrdla a pokračujeme dál. Čím více se přibližujeme, tím zřetelněji se před námi objevuje zvláštní šedooranžový mrak, který není plný vodních par, nýbrž kouře. Tyto mraky jsou bohužel způsobeny požáry, které se ze severovýchodu přibližují k Athénám. V Řecku jsme zatím viděli požáry prakticky na každém místě, kde jsme se objevili. Sledujeme zprávy na mobilech a doufáme, že dojedeme do Athén dříve, než je schvátí požár.

U Korintského průplavu: kde i moře dostalo úzké hrdlo

Než vás vezmu do Athén, musím se zastavit. Doslova — protože jsme se zastavili i my. Kolem čtvrté jsme z lodi Palermo vystoupili v Patrasu, přespali u Korintského zálivu, a ráno cestou na Peloponés narazili na dílo, kolem kterého prostě nejde jen tak profrčet: na Korintský průplav.

Představte si nůž, který někdo zaťal do skály na šest kilometrů daleko a osmdesát metrů hluboko — a pak na to nalil moře. Stěny se zvedají skoro devadesát metrů nad hladinu, kolmé jako pravítko, pod sklonem osmdesáti stupňů, a dole, v tom úzkém modrém proužku, vypadají i slušně velké lodě jako hračky v dětské vaně. Kanál je u hladiny sotva pětadvacet metrů široký, takže jím proplouvá vždy jen jedna loď a velké zaoceánské obry sem zkrátka nepustí — neprolezou.

A teď to pikantní: o tomhle prokopání snil už římský císař Nero, dokonce prý osobně máchl krumpáčem. Lopata mu ale očividně nesedla, protože hotovo bylo až v roce 1893 — pouhých nějakých tisíc osm set let po prvním nápadu. Žádný stavbař, kterého znám, nemá takhle velkorysý termín dokončení. Dnes ten zářez ušetří lodím skoro sedm set kilometrů kolem celého Peloponésu, takže se Nerovi nakonec ten sen vyplatil — jen ho neviděl.

Stáli jsme s Maruškou na mostě, koukali dolů do toho úzkého modrého kaňonu a já si v duchu počítal, kolik kubíků skály museli vykopat. Maruška mezitím počítala něco úplně jiného…..

Šaty za pět eur a celý zbytek dovolené

U průplavu, jak už to u podobných divů bývá, číhá menší trh se suvenýry — magnetky, sošky Parthenonu a stojany s lehkými letními šaty, co se třepotají ve větru jako vlajky. A právě tam Maruščino oko ulpělo na vzdušných šatech s řeckým motivem — modrobílé, lehoučké, jako ušité přesně pro ten den.

"Hele, ty jsou nádherný. A vždyť to skoro nic nestojí," pravila tím tónem, který každý ženatý muž zná a před kterým není úniku.

Smlouvání proběhlo bleskově — tedy spíš neproběhlo, protože cena byla tak směšná, že smlouvat by bylo skoro neslušné. Šaty změnily majitelku a já si tehdy říkal, že je to milý, ale pomíjivý suvenýr, jeden z těch, co skončí po dovolené na věšáku a pak v krabici "na charitu".

Jak jsem se mýlil. Ty šaty Maruška nosí dodnes. Přežily Naxos, přežily nesčetná léta, přežily i mé pochybnosti. A pokaždé, když si je obleče, jako by k nám na chvíli zavanul ten teplý vzduch od Korintského průplavu. Nejlevnější a nejtrvanlivější suvenýr celé výpravy — což mi, coby člověku, který umí utratit majlant za vestavbu do auta, dává vlastně docela co přemýšlet.

Athény, město naskládané na sebe

V raném popoledni se už autem potloukáme středem Athén a hledáme naše ubytování, které leží snad jen pár set metrů od athénské akropole. Je to snad poprvé, kdy i Waze rozhodila ruce a v té spleti uliček se ztratila. Naše neomylná snaha nás nakonec dovedla až k domu, kde jsme díky mobilní aplikaci získali klíč a přístup k prostornému, útulnému apartmánu — našemu zázemí. Samozřejmě, že všechny stavba v této čtvrti byly něčím zajímavé, ale Maruěka si hned zamilovala fasádu složenou ze zvláštních kachlíků inu za plotem je vždy tráva zelenější.

Ubytovali jsme se v poledne a dnes ještě vyrazíme na průzkum, projdeme, co půjde, a zítra nás čeká Akropolis a ostatní významné památky. Pozítří se přesuneme do Pirea, kde se ráno nalodíme, abychom se další lodí posunuli dál do Egejského moře.

V den příjezdu jsme obešli část centra a viděli náměstí, kde drží stráž vojáci ve speciálních úborech a plizovaných sukních, kteří spíš než evropské armády připomínají bojovníky odkudsi z Afriky. Jejich světlé mundúry jsou jistě milosrdné vůči zdejšímu podnebí, ale ještě exotičtěji působí bambule na jejich botách. Vypadají tak nějak domácky — prý ovšem dřív skrývaly ostří, které tyhle roztomilé chumáčky cudně zakrývaly. Roztomilost s historií zabijáka; velmi řecké.

Athény, to není jedna památka, to je celé pohoří historie naskládané na sebe. Nad vším trůní Akropolis s Parthenonem, chrámem zasvěceným bohyni Athéně, ale stačí sejít dolů a člověk se motá mezi Plakou — nejstarší athénskou čtvrtí s úzkými dlážděnými uličkami, bílými domky a tavernami pod skálou — a Monastiraki, kde se trhovci překřikují přes hromady všeho možného. Kousek dál stojí Hadriánova brána a chrám olympského Dia, kdysi největší chrám v Řecku, z něhož dnes zbývá hrstka sloupů tyčících se do nebe jako prsty obra.

Nás ale dostalo jedno menší, méně okázalé místo. V Římské agoře, mezi Plakou a Monastiraki, stojí osmiboká Věž větrů — Řekové jí říkají Aerides. Postavil ji kolem roku 50 před naším letopočtem astronom Andronikos z Kyrru a je to vlastně nejstarší meteorologická stanice na světě. Z bílého pentelského mramoru, vysoká přes dvanáct metrů, na každé z osmi stěn reliéf jednoho boha větru. A teď ta nádhera: byly to zároveň sluneční hodiny zvenčí, vodní hodiny uvnitř — klepsydra poháněná vodou stékající přímo z pramene na Akropoli — a navrchu se točil bronzový Triton jako korouhvička a ukazoval, odkud zrovna fouká. Dvě tisíciletí stará chytrá meteostanice s vlastním vodovodem. Když si vezmu, jak dlouho jsem se já trápil s pár PVC hadičkami ve voze, smekám před panem Andronikem klobouk.

Večeře pod Věží větrů — poslední klidná chvíle

Den jsme zakončili přesně tak, jak se v Athénách má. Posadili jsme se do taverny v Place, pár kroků od Věže větrů, ke stolku rozvrzanému tak akorát, aby to byl charakter, a ne závada. Snesl se večer, rozsvítily se lampiony, mezi domy probleskovala nasvícená Akropolis a vzduchem se nesla vůně grilovaného masa, oregána a borové pryskyřice.

Dali jsme si chlazené řecké víno, meze — tzatziki, chobotničku, sýr saganaki, co se podává ještě prskající z pánvičky — a já jsem se v tu chvíli cítil jako poslední šťastný člověk na světě. Maruška v nových řeckých šatech od Korintského průplavu, nad námi Akropolis, na talíři Řecko v celé své kráse. "Tohle si musíme zapamatovat," řekl jsem. A zapamatovali. Jen trochu jinak, než jsem zamýšlel.

Viděli jsme spoustu zajímavých míst, ale jak se blížíme k ubytování, chystá se na nás dost nepříjemné překvapení. Zatímco jsme se kochali podmanivými Athénami, kdosi se zatoužil podívat do útrob našeho kocoura. Rozbitím pravého zadního okénka se nějaký zlý člověk pokusil nahlédnout dovnitř auta. V tu chvíli nás to pořádně semlelo. Hlavou se honilo: hledat četníky? Hlásit to? Co s tím vůbec?

Nakonec jsme se rozhodli prakticky — v nedalekém železářství jsme koupili gumovou rohožku a vyrobili kocourovi protézu, výplň, kterou jsme okénko provizorně zalátali. Vždycky mě mrzí, když máme ve voze něco rozbitého či nedořešeného. Ale nedáme si tím přece zkazit dovolenou. Pro jistotu jsem auto přeparkoval tak, aby okno s gumovou záplatou bylo co nejblíž ke zdi. Stejně mi to nedalo a spal jsem tu noc jen na půl oka.

Znáte to: v prvních okamžicích se věc tváří neřešitelně, ale o pár hodin později ji člověk přijme — a říkám si, že kocourovi tenhle flastřík docela sluší a budeme zase o něco víc offroad.

Akropolis, prameny a jeden kaskadérský kousek

Ráno jsme vyrazili na nedalekou akropoli, která prostě musí nadchnout úplně každého. Slyšel jsem o ní spoustu příběhů, sami jsme tu nikdy nebyli, a tak se kocháme a užíváme. Akropolis je celá nádherná, chrám bohyně Athény impozantní, a v době, kdy byl v plné kondici, to musela být skutečná paráda. Překvapilo mě, že i tady, na skále o pár desítek metrů výš, pramení voda — hned několik pramenů. Je to úžasné. Smáčím se v ní, piju ji a věřím, že když tahle voda neublížila lidem před čtyřmi tisíci lety, neublíží ani nám.

Procházíme se s Maruškou a kocháme se. Po několika hodinách se odhodláváme pokračovat — je toho ještě tolik, co stihnout, a spousta památek nás čeká i zítra. Scházíme tedy dolů a míříme k Dionýsovu divadlu, ale…

Vzpomenete si, kde jste si jako děti rozbili koleno nebo zlomili ruku? Mám za život několik takových míst a vždy, když se k nim přiblížím, hledím na ně s jakousi pietou, jako bych se tam podruhé narodil. Maruška není obyčejná holka, žádná fňukna — i ona klukovsky vzpomíná na odřená kolena a na to, jak jí maminka z odřenin vymývala škváru. Jenže na sestupném schodišti z Akropole jí podklouzne noha a ona předvede kousek hodný zkušeného kaskadéra, při kterém si bohužel opravdu ošklivě odře a narazí koleno.

Budeme mít místo, na které budeme vzpomínat — a než se Maruška vdá, určitě se to zahojí. A to i díky všem kolemjdoucím německým turistkám, které v tu chvíli lovily ze svých kabelek neuvěřitelné množství vybavení připomínající přenosnou lékárnu. Mrzelo mě to, bylo mi Marušky líto, ale s odstupem je to spíš epizodní zážitek, na který nezapomeneme. Maruščino DNA teď bude navždy spojeno s athénským mramorem. Tak máme raněného kocoura, k tomu poraněnou Marušku — a snad to u těchto dvou ran i zůstane.

Muzeum, dorádo a olympijská pieta

Procházíme památky pod Akropolí a míříme do athénského muzea. Muzea zrovna v lásce nemáme — spousta věcí je pro nás příliš složitá a každou náročnější popisku překládat mobilem by nám zabralo čtrnáct dní. Musím ale uznat, že tady je řada věcí, které nás baví; z toho, co vidíme, nám do sebe začínají zapadat souvislosti, jichž jsme si dřív nevšimli. Expozice je opravdu nádherná a rozsáhlá. Ostatně už při vstupu do téhle skvělé moderní budovy zjistíte, že podlaha je prosklená, takže pod nohama vidíte vykopávky, na které celá expozice navazuje.

V muzeu jsme strávili spoustu skvělých chvil — a v klimatizovaných sálech se i příjemně zchladili. Na střeše je terasa zakončená restaurací, která nám dopřála vpravdě empatické chvíle: k obědu grilované dorádo, na aperitiv Aperol, a k tomu výhled na chrám bohyně Athény. Takové okamžiky se nezapomínají.

Jdeme dál. Bylo by tu ještě spousta míst a věcí, které jsme nestihli a které snad necháme na příště. Hadriánova brána a nedaleká agora mi i teď, při psaní těchto řádků, připomínají vůni borové pryskyřice a příjemné teplo, po kterém se nám v našich končinách tak stýská.

Procházkou jsme došli až k dalšímu monumentu, který k Athénám a Řecku patří jako modrá k řecké vlajce. Olympijský stadion je opět něco, co nejde snadno popsat. Mramorové lavice pro obecenstvo, mramorová křesla pro honoraci. Dráha je autentická, a přitom svým povrchem vlastně docela moderní, a obtáčí celý stadion až k metě, která ke sportu neodmyslitelně patří — ke stupňům vítězů. Vím, že tam nepatříme, ale z piety a z představy, kdo úspěšný tu už stál, jsme ani my neodolali.

Skoro naproti, pod vysokými tribunami, je místo vskutku autentické — brána, či spíše tunel borců, působivá jako málokterá. Když jsme nad ním vlezli do malého muzea, zjistili jsme, že funguje jako muzeum olympijských pochodní. Člověku jde mráz po zádech, když tu vidí ten průvod tvarů a provedení: Tokio, Calgary, Paříž, Nagano a tak dále, a tak dále. Prostě místo, kde se každému, kdo má vztah ke sportu, musí dojetím zamlžit zrak.

Blíží se večer a my dnes odjíždíme. Ještě vystoupáme na pahorek naproti našemu bydlení, kocháme se noční Akropolí — ale po desáté nás i ostatní vyhání hlídač, prý kvůli požárům. Tak dobrou.

Cesta do Pirea: tři pacienti a dialog o městě, které nás dostalo

Ráno jedeme do Pirea — tak jsme se dočkali. Bilance je úctyhodná: kocour má bebí na okně, Maruška náplast na koleni a já jsem se probudil s ústřelem v zádech. Opírám se o blatník kocoura a snažím se, aby se mé obratle laskavě rozestoupily a páteř konečně povolila. Tři pacienti, jedno auto, dobrá nálada. Vyrážíme.

Athénský provoz nás vyplivl směrem k přístavu a v autě se rozjela ta nejlepší část každého výletu — účtování zážitků.

"Tak co Athény?" zeptala se Maruška a stáhla okýnko, tedy to celé, ne to gumové.

"Wau," řekl jsem. "Prostě wau. Já jsem čekal staré kameny a turisty, a ono je to živý město, kde ti pod nohama svítí vykopávky a nad hlavou ti visí Parthenon, jako kdyby tam patřil odjakživa."

"Mně se nejvíc líbila Plaka. Ty uličky, ty lampiony… a ta večeře pod Věží větrů." Na chvíli se odmlčela. "No, ta večeře byla skvělá. Až do parkoviště."

"Hele, na to parkoviště zapomeň. Kocour je válečnej veterán, tobě DNA zůstalo na akropolským mramoru — to ti žádnej Němec s lékárnou nevezme."

Zasmála se. "Víš co? My se sem musíme vrátit. Až bez bebí, bez náplasti a bez ústřelu."

"Vrátíme," slíbil jsem. A myslel jsem to vážně. Athény jsou město, do kterého se nejede jednou. Je to město na podruhé, na potřetí — město, které ti při loučení zamává a tiše dodá: ještě jsi tu zdaleka nebyl naposledy.

Superfast: dvě hodiny a jste v jiném světě

V Pireu, největším řeckém přístavu, do kterého se to z athénského centra jen svezete metrem či autem, na nás čekal úplně jiný druh plavby než poklidná noc na Palermu. Tentokrát žádný naftový mastodont brázdící moře celou noc. Tentokrát rychlotrajekt Superfast — katamarán, který se po hladině neplíží, ale doslova řítí.

Nalodit kocoura do břicha téhle vodní rakety byl zážitek sám o sobě, ale jakmile se motory opřely do vody, pochopili jsme, proč se tomu říká superfast. Loď nabrala rychlost kolem osmačtyřiceti uzlů — to je skoro devadesát kilometrů v hodině po moři — a Egejské moře pod námi začalo ubíhat jako dálnice. Vzdálenost z Pirea na Naxos je necelých sto námořních mil; co by obyčejné lodi trvalo skoro celý den, jsme měli za sebou zhruba za dvě hodiny.

A pak se na obzoru vynořil on. Náš ostrov. Ten řecký Naxos — vzdálený bratranec toho zalesněného ostrůvku na rybníce Holná kousek od naší Kardašovy Řečice. Dva Naxos, jedna výprava. Loď zpomalila, příď se stočila k přístavu a my, parta tří lehce pošramocených dobrodruhů v jednom černém kocourovi, jsme konečně dorazili tam, kam jsme se přes tisíc večerních videí a desítky otevřených záložek prohlížeče celou dobu plavili.

VI. Naxos: ostrov mýtů 

a ztraceného mramoru

Cesta mezi ostrovy aneb Kapitán Google nás vede

Trajekt se prodíral Egejským mořem jako pluh líným polem a my jsme si na palubě hráli na objevitele. Kolem se vynořovaly ostrovy — jeden za druhým, holé hřbety vyhřáté na slunci jako záda spících obrů. Vytáhl jsem mobil a začal je jeden po druhém googlit, protože co by to bylo za cestovatele, který neví, kolem čeho zrovna pluje.

"Tak co je tohle?" ptala se Maruška a ukazovala na skalnatý kus země vpravo.

"Moment… počkej… aha. Tohle prý nikdo nezná. Žádný turista. Samí Řekové a nějaký lom na mramor."

"A tamto?"

"Tamto… taky nic. Zase Řekové. A kozy."

Po desátém ostrově mi došlo, že polovina Kyklad je vlastně tajemství střežené pro místní, kteří se tu opalují bez davů cizinců s foťáky. "Maruško," prohlásil jsem s vážností badatele, "těch ostrovů je tady tolik, že je nestihneme objet, ani kdybychom žili tři životy a měli k tomu loď." Maruška jen pokývala a dál si fotila moře, protože věděla, že na takové filozofické závěry odpovídat nemá smysl.

Paros, nebo ne Paros? Toť otázka

A pak se to stalo. Trajekt zpomalil, zaduněl a začal zatáčet k pevnině, kterou jsme v plánu rozhodně neměli.

"Proč zastavujeme?!" vyhrkla Maruška. "My máme vystupovat? Vystupujeme tady?!"

Mé srdce na vteřinu zatlouklo o pár úderů rychleji. Představa, že vyložíme kocoura na špatném ostrově a budeme koukat, jak nám loď s celým plánem odplouvá za obzor, není zrovna příjemná. Lovil jsem signál jako tonoucí stéblo, a když naskočil, vrhl jsem se na navigaci.

"Klid," oddychl jsem si nakonec s pýchou muže, který právě zachránil dovolenou. "To je Paros. My pokračujeme. Sedíme dál."

A tak jsme seděli — dva čeští poutníci sevření mezi panikou a úlevou — a sledovali, jak na Parosu vystupují ti šťastnější, kteří aspoň věděli, kam jedou. Asi po pětačtyřiceti minutách se konečně objevil on. Naxos.

Vítej na Naxu, největším z Kyklad

Naxos není ledajaký ostrov. Je to největší z Kyklad, kus země prosáklý mýty jako bábovka rumem. Říká se, že právě tady vyrůstal sám Zeus — a nejvyšší hora ostrova proto dodnes nese jeho jméno: Zas. A byl to prý zdejší břeh, kde hrdina Théseus po zabití Mínotaura proradně opustil spící Ariadnu — jen aby ji vzápětí našel bůh vína Dionýsos, zamiloval se a vzal si ji za ženu. Když to vezmeme kolem a kolem, ostrov, kde se snoubí opuštěné ženy a bůh vína, je pro manželský výlet s kanystrem na pití vlastně dokonale tematický.

Ale to hlavní vás praští do očí hned, jak připlouváte do přístavu. Na malém ostrůvku Palatia, spojeném s městem úzkou hrází, stojí osamělá mramorová brána, která nikam nevede. Portara. Symbol Naxu.

Jak vznikla brána, co vede do nebe

Příběh Portary je příběhem chlapské ješitnosti v tom nejmonumentálnějším provedení. Kolem roku 530 před naším letopočtem vládl ostrovu tyran Lygdamis — muž, který trpěl tím, čemu bychom dnes řekli "komplex velikosti". Rozhodl se postavit chrám boha Apollóna, ale ne ledajaký. Měl být větší a velkolepější než cokoli v tehdejším Řecku — měl zastínit chrám Dia Olympského v Athénách i Héřin chrám na Samu.

Z místních lomů tedy začali tahat mramor — a samotnou bránu poskládali ze čtyř kvádrů, z nichž každý váží kolem dvaceti tun. Celá brána měří přes šest metrů na výšku a stojí pootočená přesně k posvátnému ostrovu Délos, Apollónovu rodišti.

Jenže — a tady je ta životní lekce — Lygdamis byl ještě před dokončením svržen. Spartští vojáci ho připravili o moc a chrám zůstal navždy nedostavěný. Po staletích z něj byl kus rozebrán: stál tu i křesťanský kostelík, Benátčané z chrámu odvlekli kamení na svůj hrad Kastro ve městě — jen ta brána byla tak nepředstavitelně těžká, že ji nikdo nehnul z místa. A tak tu dodnes trčí osaměle proti nebi, jako prst památky na to, že i ty nejambicióznější plány občas skončí nedodělané. Když jsem to Marušce vyprávěl, zhodnotila to věcně: "Takže pán chtěl mít největší chrám, a nakonec po něm zbyly jenom vrata. To znám i z jedné stavby v Čechách."

O tom, jak jsme vyrostli z dětských dovolených

Tady se sluší zastavit a přiznat se: my už nejsme ti lidé, co si koupí all-inclusive s plážovým animátorem a deset dní se neodlepí od bazénu s toboganem. Tahle etapa života je za námi. Vyrostli jsme z dovolených pro děti jako z trenek po starším bráchovi.

Loni jsme objeli Korčulu — s babičkou na zadním sedadle — a jediné, co jsme měli předem zařízené, bylo ubytování přes Booking. Letos jsme zašli ještě dál: na Naxos jsme přijeli s naprosto, dokonale, čistě ničím zarezervovaným. Žádný hotel, žádný apartmán, žádná postel. Jen kocour, mapa a víra, že to nějak dopadne. Svoboda, nebo bláznovství? Tenkrát jsme ještě nevěděli.

A když jsme u toho přiznávání — vzpomněl jsem si na jednu příhodu z loňska. Předváděl jsem na firemním parkovišti "vestavbu verze II v kocourovi II" a jeden obdivovatel kolem nás kroužil jako sup kolem kořisti, prohlížel si každý šroubek, každou přihrádku. Nakonec jen uznale zahvízdal a pronesl větu, kterou si pamatuju dodnes:

"Auto a úpravy jsou špica… ale kde vzít ženskou, co to dá?!"

A v tom je celé tajemství. Maruška to dá. Maruška to všechno sdílí se mnou — výmoly, krabice, kanystry, nejistotu i to věčné překládání věcí z místa na místo. A k tomu mě ještě nepřetržitě hecuje a podporuje, což je u takhle pošahaného plánu vlastnost k nezaplacení.

Bloudění s mlýnem v zádech

Loď nás vyplivla na molo a my jsme se s kocourem rozjeli kolem starého větrného mlýna rovnou do kruhového objezdu — abychom z něj zase vyjeli a neměli ani tušení kam. Projeli jsme přístavním městečkem nahoru, kolem obchůdků a kaváren, a zastavili až kus za městem.

Bylo poledne. Hlad žádný — na ten je v tom vedru a vzrušení z dobrodružství stejně škoda času. Rozložili jsme tedy přes kapotu mapu ostrova jako generálové před bitvou a začali plánovat tažení.

"Tak kam? Sever, nebo jih?" zeptal jsem se.

"Někam, kde nebude nikdo," řekla Maruška. A tím byl osud zpečetěn.

Křížem krážem za pustou pláží

Vyrazili jsme na sever a pak po východním pobřeží, slídili jsme po plážích jako dva tuláci po práci. Cestou jsme zabočili do vnitrozemí, do jedné rozkošné vesničky, kde jsme zakotvili v taverně, dali si ledovou kávu a k tomu pomerančový koláč, po kterém by se i Ariadna zapomněla rozčilovat nad opuštěním. Posíleni cukrem a kofeinem jsme protnuli střed ostrova a zamířili k jihozápadnímu pobřeží, někam k vesničkám Kastraki a Pyrgaki.

A pak — sjezd po prašných cestách, kocour se kymácel jako loď v bouři — pak jsme ji našli. Schovanou zátoku, plážičku zaklesnutou mezi skály a kopce, kde se promenádovalo jen pár místních. Byl covid, svět byl prázdný a my jsme měli kus ráje skoro sami pro sebe.

Okop, který by mohl být vzorem

Počkali jsme, až poslední plavci opustí vodu — člověk přece nebude couvat autem do moře před publikem — a pak jsem kocoura zacouval mezi dva pahorky, do takového přírodního zákopu.

Vybavil se mi nesmrtelný Roman Skamene z Tankového praporu, a tak jsem si zasalutoval a sám sobě pronesl: "Váš okop by mohl být vzorem ostatním soudruhům okopům!"

Pak přišel okamžik slávy. Rozvinul jsem markýzu Rhinorack — to majestátní křídlo, co se rozkládá do 270 stupňů v pěti dílech jako netopýří plášť samotného Batmana. Když poslední díl zapadl na místo, měl jsem pocit, že bych měl zaslechnout fanfáry.

A pak přišla první noc. Bylo 25. srpna. Seděli jsme pod markýzou, v ruce sklenku vína, na klíně konzervu, nad hlavou nekonečné nebe, a cítili jsme se jako poslední soběstační lidé na planetě. Králové bez hradu, jen s mlýnkem na pepř a plným kanystrem.

Peklo první noci

Jenže ráj má svá pravidla, a první noc byla, mírně řečeno, pekelná.

Spal jsem jak zajíc — a to je trefné přirovnání, jak se ještě ukáže. Každé zapraskání mě vymrštilo do sedu. Zašustí keř? Útočník. Vrzne plech? Lupič. A když se v dálce mihla světla projíždějícího auta, byl jsem přesvědčený, že si pro nás jdou — buď policie, nebo mafie, nebo přinejhorším oboje najednou.

A pak, za svítání, když jsem konečně na chvíli usnul, mě probudila rána. Pak druhá. Výstřely. Posadil jsem se s bušícím srdcem, než mi došlo, že to nejsou nájemní vrazi, ale místní zajícáři, kteří si vyšli na ranní hon. Ironie osudu — celou noc jsem se třásl jako zajíc a probudili mě lovci zajíců.

Slzy, láska a šnek jménem kocour

Druhý den se v Marušce všechno nahromaděné napětí zlomilo. Slzy se daly do pohybu a slova s nimi:

"Víš, je to strašně namáhavé, je to nepohodlné, furt překládáme krabice a náš kocour je jak náš šnek, když si na zádech táhne svůj dům."

A měla pravdu. Tahali jsme svůj domov na zádech, krabici po krabici, jako ten nejpomalejší šnek v Egejském moři.

Objal jsem ji. V tu chvíli bych pro ni klidně zarezervoval ten nejnudnější all-inclusive resort s animátorem a teplým bazénem — kdyby to šlo. Jenže jsme byli tady, na konci prašné cesty, mezi dvěma pahorky, a zpátky cesta nevedla.

Druhý den se omluvila. Ale nebylo za co — partneři jsou přece od toho, aby se navzájem podpírali, zvlášť když se jeden z nich rozhodne strávit dovolenou jako trosečník z vlastní vůle. A to je možná to nejcennější, co si z téhle cesty odvážíme — víc než fotky, víc než vzpomínky.

Naše místo máše pláž byl to takový ráj, neuvěřitelné místo, a my jsme se tu tak sžili, že jsme měli pocit, že sem patříme. Odpadky jsme kolem sebe pečlivě vysbírali, já grilovat klobásky a papriky, které jsme na kolobrndách jezdili nakupovat do nedalekého krámku. A samozřejmě jsme bedlivě hleděli, abychom vždy včas doplnili naši soukromou vinotéku — to víte, zásoby tekutého optimismu se na divokém kempu nehlídají samy.

Kousek od krámku byl oplocený, docela velký, ale téměř vyprahlý pozemek. Pokaždé, když jsme okolo v kocourovi projížděli, jsem na něm zahlédl oslíka. V krámku jsem na něj nezapomněl a koupil mu dvě mrkve. Považoval jsem to za skvělý tah — a mezi námi to vskutku zajiskřilo. Dal jsem mu jméno Methue a on od té doby čekával u plotu právě na mě. Říkal jsem mu bratře, protože když se dva mladí muži mají rádi, na rase nezáleží.

Jednoho dne se však Methue otočil ke mně zadkem — a já si všiml, že je to slečna. A soudě podle úctyhodně klenutého břicha slečna nikoli svobodná, nýbrž v nadějných hodinkách. Tolik k mužskému přátelství: vyklubala se z něj rodinná known story. Nevadí vrátil jsem se domů a viděl jsem opět zadek, tentokrát to byl zadeček Maruščin a ona měla přední vražené v skládacím kyblíku a rukama se pokoušela napodobit výření prádla v automatické pračce. Jestlipak to máme s předpírkou? A dámy dávejte kalgon vodní kámen to je také prevít.

Výprava za ztraceným mramorem aneb Den, kdy kocour potkal obry

Probudili jsme se pod markýzou do dne, který už od svítání vyhlížel jako rozpálená pec. Mléčná dráha, ta barevná jako rozlité ovocné mléko, dávno vybledla a slunce nastoupilo do služby bez jediného mráčku jako náhrady. A než jsme vůbec dopili první kávu, bylo mi jasné, že dnes nepojedeme k moři. Rozložil jsem přes kapotu mapu — tu samou, už podlitou skvrnami od ledové kávy i pomerančového koláče, takovou cestovní kroniku v měřítku 1:100 000 — a oznámil s vážností generála před tažením: "Dnes jedeme do hor. Hledat obry."

Maruška se na mě podívala přes okraj hrnku tím svým pohledem, který znám už léta. "Jaký obry?" "Kamenný. Patnáct metrů dlouhý, leží v lese dva a půl tisíce let a čekají právě na nás." "No jasně," přikývla. "A jak se k nim tedy probojuje náš šnek?" To byla, popravdě, ta nejlepší otázka dne. Náš kocour — terénní obr stvořený pro africké savany, ne pro řecké horské vesničky z osmého století — se měl totiž celý den proplétat uličkami, do nichž stěží zacouvá jízdní kolo.

Ale než jsme nasedli, přišel rituál, který se mezitím stal stejně samozřejmým jako ranní káva. Vzal jsem pytel na odpadky a obešli jsme s Maruškou naše ležení mezi dvěma pahorky. Posbírali jsme svoje — pár drobků, korkovou zátku, prázdnou konzervu — ale pak, jako už tolikrát, i to, co tu nechal někdo před námi. Vybledlou plastovou láhev zaklíněnou mezi kameny. Útržky igelitu, co sem zavál vítr nevíme odkud. Střep, který by zítra někdo bosou nohou proklel až k Diovi. Nasbírali jsme toho dva pytle, naložili je do kocoura mezi kanystr a krabice, a teprve pak jsme s čistým svědomím vyrazili. Protože — a to je možná to, na co jsme za ty roky divokého kempování přišli nejvíc — kdo si dovolí spát zadarmo pod hvězdami na cizí pláži, ten má taky povinnost odejít a nenechat po sobě stopu. Nebo ještě líp: nechat to místo hezčí, než jak ho našel. Je to taková naše tichá daň za svobodu.

A tak jsme se s kocourem vydali do vnitrozemí, k vesnici Melanes, do míst zvaných Flerio, kde v zahradě plné citroníků leží na zádech první z obrů — přes pět metrů dlouhý kúros, který kouká do nebe a chybí mu nohy. Příběh té sochy je dojemný v celé antické tragikomice: byla tesána na zakázku pro jednu bohatou rodinu, jenže během práce se jí zlomila noha, a protože reklamace v šestém století před Kristem zřejmě nebyly v módě, prostě ji nechali ležet. "Tak vidíš," řekl jsem Marušce, "dva a půl tisíce let staré fušerství. To mě uklidňuje. Když to nevyšlo jim s dlátem, nemusím se cítit tak špatně kvůli té poličce ve vestavbě, co je o tři milimetry křivá." Cesta sem byla pro kocoura první zkouškou charakteru — silnička sevřená mezi kamenné zídky, do kterých by se rád důvěrně otřel a já mu to galantně nedovolil. Couvání před protijedoucím autíčkem velikosti naší lednice je za těchto okolností disciplínou na pomezí krasobruslení a modlitby.

Z Melanes jsme se vyšplhali až na severní cíp ostrova, k vesnici Apollonas, kde leží šéf všech obrů — Kúros z Apollonas, zvaný taky Kolos Dionýsa. Měří 10,7 metru a váží odhadem osmdesát tun. Osmdesát tun. Pro představu — jako kdyby si někdo objednal sochu a dodavatel přivezl materiál na šestnáct kocourů. Není divu, že ho nikdy nepostavili: kámen během práce dostal prasklinu a sochaři ho moudře nechali ležet tam, kde byl, takže dodnes čeká na zádech v bývalém lomu, kouká do oblak a tváří se, že to tak odjakživa chtěl. "Představ si toho, co si to objednal," dumal jsem nahlas. "Zaplatí zálohu, čeká rok, dva, a nakonec mu vzkážou: 'Pane, ono se to cestou trochu naťuklo, tak jsme to nechali v lese. Ale můžete se na to chodit dívat.'" Maruška jen mlčky fotila, protože k osmdesátitunovému kameni vážně není co dodat.

Odtud jsme protnuli ostrov dolů k vesnici Sangri, k chrámu bohyně Demétry — bohyně úrody a obilí, což na ostrově prosáklém kamením působí skoro vzpurně. Stojí uprostřed polí, celý z bílého naxoského mramoru, a má jednu zvláštnost: na rozdíl od protáhlých řeckých chrámů je jeho půdorys skoro čtvercový, zhruba třináct krát třináct metrů. "Konečně něco, co dostavěli," ulevil jsem si. "Po celém dni mezi nedodělanými obry mi ten hotový chrám připadá skoro jako zázrak řízení projektu." Kocour mezitím odpočíval na prašné cestě, vyhříval pneumatiky a tvářil se jako jediný terénní vůz na světě, který má v životopise návštěvu antické svatyně — a dva pytle cizího odpadu v kufru.

A pak přišlo to nejdůležitější, protože po dni stráveném mezi mramorem dostane člověk hlad jako sám Kúros, kdyby ho někdo náhodou dodělal. Zajeli jsme do Apeiranthos, zapadlé mramorové horské vesnice, kde jsou uličky tak úzké, že kocour musel zatáhnout břicho a já zatajit dech. Sedli jsme si na dvorek pod fíkovník a objednali, co se po těchto kopcích pase: kozí maso dušené na rajčatech, tak měkké, že odpadávalo od kosti jako noha od nešťastného obra, k tomu naxoskou gravieru — žluté zlato z místních hor — a na závěr dvě skleničky kitronu, bylinného likéru z listů citroníku, který je tady poklad i povinnost zároveň. Když nám to majitel — chlapík, který za celý den řekl tři slova a dvě z nich byla "kalí órexi" — postavil na stůl, pochopil jsem to znovu: žádná pěna na talíři, žádné cavyky, jen poctivé jídlo, po kterém by si i michelinský inspektor potají rozepnul knoflík u kalhot.

"Tak na obry," zvedl jsem skleničku. "Na obry a na jejich zlomený nohy," dodala Maruška. "A na našeho šneka, co dneska zvládl všechny uličky a ani jednou se neškrábl." Cinkli jsme a kitron pálil přesně tak akorát. A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že jsme se za těch pár dní proměnili. Z té první pekelné noci, kdy jsem v každém zašustění slyšel mafii, nezbylo nic — místo strachu přišel klid člověka, který ví, že si svoje místo na světě poctivě zaslouží. Vozíme svůj dům na zádech jako šnek, spíme zadarmo pod hvězdami, ale odcházíme tišeji a čistěji, než jsme přišli. A nebyli jsme v tom, jak se ukázalo, sami: když jsme se posledního dne loučili s naší zátokou, jeden starý rybář, co nás celý týden mlčky pozoroval, na nás kývl, ukázal na náš pytel s odpadky a poprvé se usmál. Nepotřeboval k tomu slova. Někdy je největším uznáním na světě úsměv místního, který si všiml, že po sobě uklízíš nejen ty svoje smetí.

Ráj pod mléčnou dráhou

Po pár dnech se kouzlo začalo rozkrývat. Ostrov i jídlo byly nádherné — a tady musím něco vysvětlit. Ty prosté tavérny, kam by noha gurmána z metropole možná ani nevkročila, servírovaly jídlo, které by si zasloužilo michelinskou hvězdu. Žádné cavyky, žádné pěny na talíři velkém jak gramofonová deska — jen poctivé suroviny tak čerstvé a opravdové, že chuť rajčete vám připomněla, že rajče má vlastně chutnat.

A noci? Když napětí opadlo a já konečně přestal v každém zašustění slyšet vraha, zvedl jsem hlavu k nebi — a oněměl. Mléčná dráha se klenula nad ostrovem tak hustá a barevná, že vypadala jako rozlité ovocné mléko. Hvězd bylo tolik, že by se v nich utopil i ten nejlepší astronom.

Našli jsme ráj. A nikdo nám ho nezarezervoval — našli jsme si ho sami.

Tak kam dál?

Sedíme tu pod markýzou, mapa zase rozložená, prst bloudí po pobřeží.

"Východně od nás je Paros — ten, kde jsme málem omylem vystoupili," říkám. "Tam bychom se chtěli podívat. A hned vedle je ještě maličký Antiparos."

Maruška mhouří oči do mapy: "Nebo se vydáme na Milos?"

VII. Paros, Antiparos a cesta, která nikdy úplně neskončí

Seděl jsem toho dne v jedné z taveren naxoského přístavu, jednou rukou odepisoval na pracovní e-maily, které si mě i přes dva tisíce kilometrů moře dokázaly najít, a na druhé obrazovce jsem jako kapitán nad mapou pátral po dalších trajektech. Srpen se chýlil ke konci, do návratu nám zbývalo pár dní — a my jsme jich chtěli ještě tolik vidět.

Mým favoritem byl Milos. Viděli jsme o něm celou řadu dokumentů, ten ostrov mi ležel v hlavě jako nedopsaná věta. Jenže — a to je věčné prokletí muže, který cestuje i s černým terénním kocourem — trajekt se v nejbližších dvou dnech našel pro mě, našel se pro Marušku, ale nenašel se pro našeho čtyřkolového společníka. Žádná verze cesty, kde by kocoura převezli na Milos, neexistovala. "Tak nic," povzdechl jsem si nad obrazovkou. "Milos nám zůstane jako ta brána Portara — krásný plán, který jsme nedokončili." A protože jsem se po dnech mezi nedodělanými obry naučil, že nedodělané věci mají taky svůj půvab, koupil jsem lístky na Paros. A pokud se nám zachce, přejedeme odtud malou přepravou na jeho menšího bráchu, který se logicky jmenuje Antiparos.

Ráno 31. srpna 2021, v půl desáté, jsme s kocourem — sbaleným během několika minut, protože v tom už jsme byli mistři — najeli na trajekt směr nedaleký Paros. A za pár chvil jsme byli na úplně jiném ostrově. Tentokrát jsme se připravili mnohem líp; z těch dvou nezkušených trosečníků z první naxoské noci se stávali protřelí poutníci. Přistáli jsme v hlavním městě Parikia a brzy zjistili, že Paros není vůbec velký, zato schovává pár měst tak roztomilých, že vůbec neodpovídají turistickému mainstreamu. Všechno tu bylo naprosto autentické a turistů — tedy těch turistů z Česka, Německa, Polska, co na první pohled vypadají a chovají se tak, že sem prostě nepatří — jsme potkávali pramálo. A my máme tahle místa rádi právě pro tu jejich neopakovatelnou atmosféru. Navíc se slunce postaralo o takovou pigmentovou proměnu naší kůže, že jsme se odstínem začínali nebezpečně blížit našim hostitelům.

Pražské Jezulátko, které neznalo Česko

Procházeli jsme přístavními uličkami Naousy — kdysi obyčejné rybářské vesnice, dnes jednoho z nejkouzelnějších přístavů celého Egejského moře, který od 14. století hlídá zbytky benátské pevnosti napůl pohroužené pod hladinou. A tak jsme se nasávajíce atmosféru dostali až k jednomu kostelíku, kde nás paní, jež tam dělala dozor nad památkami, oslovila otázkou, odkud jsme.

"Z České republiky," řekl jsem hrdě.

Zatvářila se zdvořile nechápavě. O České republice nikdy neslyšela — a co bylo ještě zvláštnější, zdejší vystavěnou kopii Pražského Jezulátka si logicky spojovala s Rakouskem-Uherskem. Bylo to pro nás takové milé zaškobrtnutí v čase. Ale chápeme to: ten, kdo zdejšímu kostelu Jezulátko kdysi daroval, byl zřejmě spojen s monarchií, a tak pro něj Praha byla samozřejmou součástí Rakouska. Jsme určitě hrdí, že jsme Češi — ale v tu chvíli jsme si uvědomili, že naše malá země je provázaná s mnohem většími dějinnými příběhy Evropy, než si sami někdy připouštíme. Stáli jsme v řeckém kostelíku, dívali se na pražské dítě a cítili, jak jsou ty nitky historie podivuhodně propletené.

Šli jsme to probrat do kavárny. A jen na okraj, pro budoucí poutníky: v Řecku, a obzvlášť na řeckých ostrovech, si nikdy neobjednáte tureckou kávu. Nikdy. Vždycky to bude, jak se tu správně říká, "elliniko kafé sketo" — když prostě chcete dobrého turka bez cukru. Slovo "turecká" tu na jazyku pálí víc než sám ten nápoj.

O kuchyni, po které ústa připomínají bernardýna

A když jsme u jídla — kuchyně ve zdejších tavernách je prostě skvost. Chobotnice svou čerstvostí závodí se sépiemi a jejich chuť nedohoní výtvor byť sebelepšího středoevropského kuchaře. Ta zdejší autenticita, ten soulad a kvalita surovin se nedají ničím nahradit. Však to znáte — máte-li opravdu kvalitní surovinu, není potřeba ji složitě kombinovat. A přesto je originalita zdejších kombinací nezaměnitelná. Koho by napadlo smíchat rozmačkaná rajčata s hladkou moukou, mořskou solí a mátou? A přece — placičky z té hmoty propečené v olivovém oleji vám naplní chuťové pohárky tak, že po dalším hltu suchého bílého vína (které má na jednu stranu dost tříslovin, ale o trošku méně kyselin) vaše ústa nakonec připomínají slintající tlamu bernardýna.

"Maruško," prohlásil jsem s plnou pusou, "já myslím, že už nikdy nebudu schopen v Praze sníst rajče."

"To říkáš pokaždé," odpověděla. "A pak ho stejně koupíš v supermarketu a divíš se, že chutná jak mokrý papír."

Měla pravdu. Měla ji skoro vždycky.

Spánek pod hvězdami a Batman, který to nepřežil

Na Parosu jsme spali, kde se dalo — a všude jinde. Spali jsme na pláži u Naousy. Spali jsme na protější straně zálivu u jakési loděnice a v noci hleděli na světélkující město přes vodu. Objevili jsme naprosto opuštěnou pláž na severu ostrova, kde rybářská bouda vypadala jako kulisa, kterou by si režisér vybral, kdyby chtěl za kameru získat Oscara. Našli jsme opuštěné truhlářské dílny, kde torzo pásové pily připomínalo scény ze sci-fi pankových filmů. A našli jsme místa tak prostá, s vodou tak křišťálovou, že se nedají nazvat jinak než ráj. Spali jsme i v jižní části ostrova, kde úžina mezi Parosem a Antiparosem připomínala spíš kempování u řeky než u moře.

A jako vždy — všude jsme po sobě sbírali nepořádek. Nejen ten svůj, ale i ten, co tu po sobě nechali ti, kteří krásu těchhle míst berou jako samozřejmost. Dva pytle sem, dva pytle tam. Bylo to naše tiché vyznání lásky k ostrovům, které nás přijaly.

Nakonec jsme se usadili na severní straně ostrova — a tam nás zastihla bouře. Naší nezkušeností jsme se při otevírání markýzy dostali do přímého souboje s větrem, a vítr, ten starý egejský rváč, nám našeho Batmana nemilosrdně polámal. To majestátní křídlo, co se kdysi rozkládalo do 270 stupňů jako netopýří plášť, teď viselo nakřivo jako zlomená paže. "Tak nám padl ve službě," zasalutoval jsem mu smutně. Ale konec pobytu se blížil a na lamentování nebyl čas — zítra na trajekt, přeplout zpět do Pirea a odtud po magistrále do Patrasu. Vše strašně uteklo. A tak ještě poslední večeře, poslední dobroty, poslední hlty zdejšího vinného nektaru — a ráno kolem desáté jsme se naloďovali.

I cesta je cíl

Na trajektu se nám v hlavách odvíjely všechny ty scénky, všechny epizody — jako když člověku před očima proběhne celý život. Jenže tohle ještě nebyl konec. I cesta je přece cíl.

Projeli jsme Athénami, kde jsem měl od Marušky přísně zakázáno byť jen přibrzdit — pro případ, že bychom se náhodou rozhodli tam zůstat. Frčeli jsme po magistrále, přespali u Korintského zálivu a druhý den si prošli Patras. Patras se nám, popravdě, moc nelíbil — o to dřív jsme byli na trajektu. A byli jsme šťastní. A vlastně se nám i trošku zastesklo, a zároveň jsme se už těšili domů, v tom zvláštním sladkobolném rozpoložení, které zná každý, komu právě končí něco krásného.

Bylo ovšem potřeba spláchnout prach z cest. A my ho splachovali tak vydatně, že číšníkovi v palubním baru došlo pivo dřív, než jsme vůbec vypluli. Čas na trajektu byl nádherný — vzpomínky tak silné, že se v jednu chvíli všechno slilo dohromady. Náš kocour mezitím připomínal speciál vracející se ze závodu Paříž–Dakar: půlcentimetrová vrstva pouštního prachu a soli vytvořila na karoserii krustu, jako bychom ho schválně přebarvili do okrova.

"Slibuju ti, kocourku," poplácal jsem volant, "dostaneš veškerou péči. Už je to objednané — nový olej, promyjeme ti všechny klouby, namažeme, abys nám nikde neskřípal." Zasloužil si to. Zvládl to bravurně, a naše vybavení nás celou cestu skvěle uspokojovalo: dobíjení koloběžek i provoz lednice nám obstaral solární panel a všechno bylo přesně tak, jak má být.

A co naše duše

A co naše duše? Maruška to po návratu ještě stále nebrala úplně nejlíp. Mluvila o veliké náročnosti, o velkém nepohodlí — a měla na to plné právo, protože pořádek, praní a veškeré opatrování měla na starosti právě ona. Vyvztekala se na skladovacím systému našich plastových přepravek, ve kterých bylo uloženo prakticky vše, co jsme měli. Nebyla z toho zrovna nadšená. A já jí to ještě podtrhl hned po návratu, když jsem jí narychlo všechno vyložil na zahradu a ujel do práce na domluvené schůzky. (Nedoporučuji. Pokud chcete v manželství přežít, nikdy nevyložte plné auto na zahradu a neujeďte.)

Teprve po několika dnech jsem si všiml, že se jí pusa zvláštně protáhla do stran — jako by měla napříč v puse rohlík a koutky vyšponované malinko vzhůru. Možná tím, že to mezitím stihla probrat se známými a kamarádkami, a teprve jim to vyprávějíc jí to celé docházelo. Přiznala, že nejčastější otázka zněla: "Nebáli jste se?"

Pak se ke mně přitulila a pošeptala mi:

"Bylo to náročné… ale bylo to nádherné. A jsem šťastná, že jsme to zažili." Na chvíli se odmlčela. "A… určitě tedy bude příště. Bude!"

A v tu chvíli jsem věděl, že tahle cesta nás nezlomila — naopak. Stmelila nás, obohatila, ukázala nám jeden druhého v dešti i v bouři, v pekelné první noci i pod mléčnou dráhou barevnou jako ovocné mléko. Vyrostli jsme z dovolených pro děti a stali se z nás cestovatelé. Protřelí, opálení, s polámaným Batmanem a kocourem v okrové krustě — ale cestovatelé. A největší poklad jsme si nepřivezli z žádného lomu plného ztraceného mramoru. Přivezli jsme si jistotu, že ať nás příště zavane vítr kamkoli, poplujeme tam spolu.

Bude příště? Bude.