Když Atlas šeptá a medinavoní

Ačkoliv ho od Evropy dělí místy jen necelých dvacet kilometrů, Maroko by sotva mohlo být odlišnější. Je to země neuvěřitelně barevná a fotogenická – okouzlí vás nejen nekonečnými plážemi, ale i nádhernými královskými městy, vysokými horami pohoří Atlas, pouští s písečnými dunami a nespočtem dalších míst, která si zamilovali 

i filmaři z celého světa.

Seznam kapitol

Předmluva 

20.8.2029  Den První, dovolená začíná (resp. začíná už včera, dneska už jen balíme) 

21. 8. 2025  Den druhý, od Janova k Barceloně 

22.8.2025  Den třetí, kurz Barcelona kapitola první 

23. 8.2025. Den čtvrtý, Barcelonská dobrodružství kapitola druhá 

24.8.2025  Den pátý, kocovina u trajektu, barcelonské dobrodružství kapitola třetí 

25.8.2025  Den šestý, Afrika na obzoru 

26.8.2025  Den sedmý, Tangier Med, brána Afriky 

27.8.2025  Den osmý, Modré město Chefchaouin 

28.8.2025  Den devátý, návštěva Fatimy al-Fihri ve Fezu 

29.8.2025  Den desátý, Škola smlouvání 140

30.8.2025. Den jedenáctý, dnes přejedeme Vysoký Atlas, cílem je Tifnou Dunes, Sahara

Předmluva

O Vánocích 2024 sedím doma, v jedné ruce hrnek s čajem, v druhé tisící verzi peloponéského cestopisu, a mám pocit, že kdyby měl Peloponés ještě jednu zatáčku, musel bych ji do textu připsat ručně na okraj. Teplou domácí idylu ruší jen naše vlastní "vzpomínková polévka" – řecké serpenty, trajekty, šutry pod kolem, kláštery na skále a večeře, na které vzpomínáme víc než na účty za ně. Zážitky se v hlavě míchají jako barevné střepy v kaleidoskopu a člověk cítí, že už nejsou jen albumem, ale motorem: někde před námi musí být další cesta.

Náš cestopis je mozaika radostí, únavy, smíchu, slz, malých vítězství i velkých omylů. Je to příběh dvou lidí, kteří se nebojí být spolu opravdoví – na cestě i v životě. Pokud chcete žít podobně, dovolte si být zranitelní, hraví, zvědaví a hlavně – pište tak, jak to cítíte vy. Protože největší dobrodružství nezačíná na mapě, ale ve vašem srdci.

Mezitím naše každodenní realita vypadá skoro až výukově spořádaně. Máme dokončit projekt "Špajz", dotáhnout "Rozšíření dílny", zaměřit parkovací místa před domem a pustit se do sanace základů stodol, na jejichž konci čeká obří střecha o ploše bezmála 350 m² s fotovoltaikou, která má uživit dvě čísla popisná. K tomu se přidává Maruščin živelný obor – zahrada. Zelenina, nové odrůdy jabloní a hrušní, pečlivě ostříhané koruny do předepsaných tvarů, kmeny nabílené vápnem, co svítí jako fungl nové patníky kolem cesty – to všechno má parametry menší botanické zahrady, jen bez pokladny u vstupu.

Stačí projít stodolou na zahradu a člověk se ocitne v jiném světě. Směrem k východním sousedům se táhne na sucho skládaná kamenná zídka, Maruščin kamenný román, který píše bez jediného slova. Každý kámen pochází z jedné z našich geniálních stavebních myšlenek – zbourané příčky, nového okna, dveří, které "se určitě hodí". Podle množství zdi by náš dům mohl vypadat jako ementál po dietě, ale pořád stojí, a právě to mu dodává zvláštní kouzlo. V té zídce je kus Lesbu i Peloponésu: připomínka pláně, kde "pole" znamená spíš hromadu šutrů a osla, a kde by si Přemysl Oráč zlomil nohu dřív, než by zapřáhl pluh.

Do toho všeho se nenápadně vkrádá nový motiv – rodinný. Ještě před odjezdem se nám narodí vnučka. Z muže, co se rád tváří jako nezávislý expedient, se rázem stává děda s kalendářem plným termínů: dokončit špajz, střechu, zapojit fotovoltaiku, pomoci na zahradě, stihnout práci a mezi to všechno se snažit vtěsnat dovolenou. V jedné větě se dá shrnout takto: na dovolenou si vlastně povezu bábu – a to doslova. Maruška povýší z roztomilé spolujezdkyně na čerstvou babičku, která bude mít v telefonu stejně fotek vnučky jako já fotek trajektů.

A do toho jara přijde Letňany. For Caravan: haly plné obytných aut, vestaveb, markýz a snů, které začínají větou "my už jsme taky přemýšleli, že…". My se "jen podívat" – což v našem slovníku znamená "pořádně si rozhoupeme všechny nerozhodné nápady". Mezi všemi těmi dodávkami a karavany stojí Pepa Vrtal, Fotr na tripu. Člověk, se kterým jsme už tolikrát večer "bydleli" v televizi, že je zvláštní vidět ho naživo bez závěrečných titulků.

Dáme se do řeči – o cestách, o spaní v autě, o tom, kam se dá a kam se ještě chce. A Pepa, s rukama v kapsách a typickým nadhledem, mezi řečí pronese větu, která se nám usadí někde mezi špajzem, střechou a Lesbem: "Maroko. To je pro vás. Strašně barevný, osobitý, jiný svět. Trajektem tam dojedete i s autem v pohodě a budete z toho žít ještě dlouho."

Maroko. Afrika. Země za Heraklovými sloupy, o které jsme si doteď říkali "jednou". V hlavě se to spojí: Peloponés jako generálka, Maruščina zahrada jako zázemí, vnučka jako nový důvod vracet se domů a Pepova věta jako lehké postrčení přes imaginární čáru na mapě.

O Vánocích 2024 se tenhle mix definitivně zhmotní. Sedím nad peloponéským textem, Maruška vedle mě kouká na další cestovatelský dokument, venku je tma, uvnitř horký čaj a v hlavě neodbytná otázka: "Kam letos?" Sardinie, Španělsko, francouzské pobřeží – všechno vypadá krásně, ale kempy mě nelákají. Člověk se doma vyhýbá stavebním buňkám a pak v nich spí za hranicemi. A pak se ozve jiný hlas: videa z Maroka, motorkáři mluvící o motorkářském grálu, Defender rodiny RV na marockých cestách.

Jsme partneří, dva lidé, kteří se rozhodli, že život není jen o tom, co je hotové, uklizené a naplánované. Jsme dvojice, která se nebojí ztratit v serpentinách, pohádat se kvůli navigaci, smát se vlastnímu chaosu a večer si připít na to, že jsme spolu zvládli další den. Cestujeme nejen proto, abychom viděli nové země, ale hlavně proto, abychom znovu objevili sami sebe – v radosti, únavě, v drobných trapasech i v těch nejkrásnějších tichých chvílích. Píšeme, protože věříme, že příběh není jen o místech, ale hlavně o pocitech, vztazích a odvaze být upřímní – k sobě, k druhým i ke světu.

Rozjíždí se plán. Letecky a půjčit auto? Možné. Ale bez příběhu. My už víme, že nádherné zážitky se rodí ve chvíli, kdy jde něco trochu ztěžka – jako když se na Peloponésu ukáže, že "zkratka" je spíš test vztahu než úspora času. Chceme jet po svém, s Defíkem. Jen nechceme stovky kilometrů po dálnici jen "šlapat asfalt" až do Španělska. Začnu zkoumat trajekty z Itálie. Direct Ferries kreslí první hrubou kostru trasy: Janov – Barcelona – Tanger Med.

Srovnávám DFDS, AML, Baleariu, Armas, La Méridionale… a nakonec vítězí GNV – Grandi Navi Veloci. Zní to sebevědomě, ale jízdní řády i ceny dávají smysl. Vzniká tahle osnová linka: 20. srpna odjezd z domu, druhý den odpoledne nalodění v Janově, první velká plavba do Barcelony, tři dny katalánského nadechnutí, pak další loď – třicet hodin na moři, aby hlava stihla přepnout z "projektů" na "poušť".

A mezitím doma běží přípravy na dvou frontách. Dům – špajz, dílna, parkování, střecha, fotovoltaika, zahrada, a do toho radostné "do srpna budeme mít vnučku". Auto – náš Defík, který vyráží do Afriky v nejlepší kondici, jakou kdy měl. Na střeše se objevuje expediční stan od Rhino Racku, který doplňuje naši markýzu stejné značky – z Defíka se tak definitivně stává dvoupatrový domeček na kolech. Na střechu přidáváme nový solární panel, který zároveň slouží jako spoiler – trochu techniky, trochu elegance, hodně praktického wattového klidu.

Podél levého boku vozu přibývá dlouhá nádrž na vodu s elektrickou sprchou – protože člověk může mít romantickou duši, ale někdy prostě chce teplou vodu bez filozofických otázek. A uvnitř se zabydluje nová LiFePo4 baterie, která dává našemu elektrickému zázemí nový, klidnější a delší život – světlo, lednice, notebook, káva, to všechno dostává solidnější základ než dosavadní "snad to ještě chvíli vydrží".

Mezi stodolou a střechou Defíka tak vzniká zvláštní rovnováha. Na jedné straně domov, který jsme postupně přetvořili v náš malý ementálový hrad obklopený zahradou, na druhé straně auto, které z malého crossoveru dospělo do role plnohodnotného expedicího společníka. Mezi tím vším vnučka, která se teprve narodí, ale už teď mění časový plán: každá cesta bude mít nově i kapitolu "vyprávění po návratu".

A nad tím vším visí jednoduchá, ale zásadní otázka: Dokážeme pustit dům, špajz, střechu, zahradu a čerstvě narozenou vnučku na pár týdnů z dohledu? Odpověď není tak samozřejmá, jak by se u cestopisu mohlo zdát. Ale právě v tom je ten největší zvrat: rozhodnout se, že člověk nepojede "navzdory tomu všemu", ale "i kvůli tomu všemu". Aby měl co přivézt zpátky – nejen magnetky, ale i příběhy, které jednou budeme vyprávět vnučce u nabílených kmenů a kamenné zídky.

Tahle rozšířená první kapitola je proto víc než jen začátek trasy do Maroka. Je to epická úvaha o tom, jak se z domu, zahrady, vnučky, Defíka a jednoho jarního setkání s Fotrem na tripu skládá rozhodnutí: přidat k Peloponésu, Lesbu a turecké Asii i Afriku. A je to i slib – sami sobě i těm, kdo tenhle příběh čtou, že se zkusíme vrátit nejen se spáleným nosem a pískem v kufru, ale i s pocitem, že jsme si mezi všemi těmi projekty doma našli čas na jeden velký projekt společný:

Maroko

20. 8. 2025 – Den první, dovolená začíná (resp. začíná už včera, dneska už jen balíme)

V kalendáři svítí 20. 8. 2025 a oficiálně nám dovolená začíná až zítra. Ale u nás doma? Od rána úplný balící maraton — vlastně bych to přirovnal spíš k expediční přípravě, která dokáže zamořit skoro všechno: dům, byt, dílnu a pro jistotu i stodolu, kdyby náhodou.

Několik dní, možná týdnů (někdo by řekl, že i měsíců) mám po baráku rozházeno takové množství věcí, že jsem úplně ztrácel přehled. Co hledám? A proč? A kde jsem to vlastně chtěl mít? Často jsem se kvůli tomu rozčiloval nad sebou samým a přísahal, že příště to udělám systematicky. Kdo o tom slyšel už xkrát? Přesně tak! Příště možná bude… někdy v budoucnu.

Příprava na naší dovolenou už dávno nepřipomíná balení na lehký týden u moře, ale organizaci expedice kamsi daleko — za polární kruh, do Amazonie, nebo na jinou planetu. Kdo by řekl, že bychom měli jezdit s vozem jako s malým skladovacím centrem? Věci, které považuji za nepostradatelné, házím do auta, kolem auta a skoro i pod něj. Pak to samozřejmě přeuspořádávám, vylepšuji systém a během několika minut začínám ztrácet přehled o tom, co kde vlastně je.

Naštěstí používáme seznamy. Nejen jeden, ale celou řadu sofistikovaných Excelových tabulek, které obsahují:

- Plán cesty — trasy, místa, časy — základní kostra naší expedice, jako kombinace jízdního řádu s filmovým scénářem.

- Seznam věcí k zařízení, nákupu, opravám a montážím — druh "kutilského thrilleru" v seznamu povinností.

- Časový "úkolníček" s celou administrativou: platbami, hesly, lodními lístky, pojištěním nebo e-simkami — digitální džungle.

Všechny tyhle seznamy navyšujeme, proškrtáváme, respektive zažlucujeme (Excel je prostě cool) a snažíme se tak udržet dojem, že máme všechno pod kontrolou.

Dva dny před odjezdem jsem začal věci systematicky navážet do auta, rozmisťovat a vyskládávat. Výsledek? Během chvíle jsem úplně ztrácel kontakt s realitou a můj systém se rozpustil v čistý chaos. V nouzi jsem tedy potáhl Marušku za ruku s prosbou o velký blok. Nakreslil jsem do něj schematicky zadní boční okno, nový praktický kapsář (moji chloubu z Aliexpressu spojenou z dvou menších kapsářů) a další organizaci prostoru. Vyndáním zadních sedaček jsem vytvořil úložný prostor dost podobný garáži dálkových autobusů ze starých časů — kam se hrnou kufry a tašky všech dovolenkářů.

Tentokrát ale nemusíme řešit jen jeden kufr, ale celý vůz zaplníme po okraj těmi věcmi, které aspoň doufáme, že opravdu budeme potřebovat. Kéž by to tak bylo, jinak se mi Maruška bude vysmívat ještě několik dalších sezón.

Pak přišel ten slavný den D a hodina H. Babča nám napekla hromadu řízků — pravý rodinný palivový balíček, který žádná pumpa nenahradí. Maruška si mezitím obratně "vyťukala" zahradu a urvala vše, co se dalo. To přihodíme ke zbytku našich zavazadel. Večer na terase jsme se pohodově vrhali do bramboračky s houbami, zapíjeli ji starým domácím kafem a dělali, že skoro nevíme, co nás čeká – skoro tisíc kilometrů, a ještě víc zážitků.

Odjezd byl původně v osm večer, ale přijde pár esemesek od Direct Ferries, že loď Excelsior z Janova pojede až v 16:30 místo třinácti hodin. Najednou se čas rozplývá a máme pocit, že bychom stihli i přebalit. Nakonec to ale necháváme tak.

Konečně před devátou večer usedáme do auta a startujeme. Já za volantem — za slabšího a méně zkušeného řidiče, ale Maruška mi ho ráda svěří, protože v práci řídí denně a dovolenou bere jako příležitost kochat se. Navigace mi ukazuje 950 km a deset hodin jízdy. Směr: Genova.

Auto vyráží z Kardašky na D3 směr jih, přes Linz, Mnichov, Innsbruck a dál do Itálie. Jedu, dokud to jde, a pak předávám volant naší řidičské jedničce. Posledně do Ancony jsme to jeli na dvě etapy — já si vzal světlo a Maruška pokračovala z Brenneru do Rimini. Co bude tentokrát, ukáže čas.

Den první (20. 8., 21:00) – startujeme!

Po hodině opouštíme Českou republiku na Dolním Dvořišti. Noční silnice svítí prázdnotou, únava teprve klepe na dveře, takže plynule jedeme dál. Po dalším skoro dvou hodinách míjíme Linz a postupně se přemísťujeme do Německa.

První tankování, kafe a povinná kontrola vozu. A hned první komplikace: boční venkovní box se během jízdy nepozorovaně otevřel a začal ztrácet svůj obsah. Poškodil asi dva trojúhelníky, pracovních rukavic je méně, chybí pomocné lano a dvě plechovky WD-čka.

Takové malé dobrodružství, které ale pořád neznamená, že jsme padli do Amazonie — naštěstí! Snad někde cestou narazíme na hobby market, kde doplníme chybějící vybavení. V duchu si zanadávám — kdo by taky chtěl být tím, komu vypadaly věci na dálnici mezi kamiony? Ale hlavní je, že zpočátku nikdo neutrpěl újmu.

Adrenalin a rozbouřená krev v žilách umožnily, aby únava na mě stále nedoléhala, a tak pokračuji v řízení dál.

Mezitím Maruška na sedadle spolujezdce bojuje s polštářem i s vlastním tělem. Zkouší různé polohy – kopíruje, přikrývá, odkrývá, ale spánek nikde. To není dobrá zpráva, protože zítra bude řídit a teď si moc neodpočine. Hrozí tedy verze "na jeden zátah".

Vracíme se z Německa do Rakouska, míjíme Innsbruck a projíždíme Brenner, kde místo očekávaného sněžení lehce mrholí, což tedy není žádná romantika. Po pár kilometrech vjíždíme do Itálie a začínáme hledat vhodné místo na přespání.

S pomocí upraveného auta, které má vzadu matraci, během chvíle vzniká pohodlná nouzová postel. Ukládáme se k nočnímu odpočinku mezi spoustou kamionů, mezi opravdové dálkové vlky cest – spíše špičkové specialisté na spaní za volantem.

A tady bych rád přidal několik expedičních mouder, které mi z letošního balení a cesty utkvěly v paměti:

1. "Všechno, co si myslíš, že budeš potřebovat, jsou většinou věci, které doopravdy nepotřebuješ."

Balení je jako zkouška trpělivosti – pokaždé to nakonec dopadne tak, že spousta věcí zůstane ležet v autě nepoužitá. A právě proto říkáme s Maruškou, že se balíme tak, abychom měli "vše, co může přijít vhod", což znamená i třeba tři krát více, než bychom kdy opravdu použili.

2. "Seznamy jsou svaté, ale v terénu se jich stejně nikdo moc nedrží."

Excelové tabulky jsou fajn pro uklidnění nervů, ale když přijde skutečný chaos v podobě rozbalování ultralehké židle, hledání ztraceného PS5 ovladače nebo pytle s bramborama někde v zadní části kufru, pak jsou nouzové improvizace tím jediným, co pomůže.

3. "Už nikdy nebudu balit bez velkého bloku a barevných fixů."

Kreslení map, plánů a rozvržení auta je vlastně geniální věc. Přitom známe všechny aplikace i trikové programy, ale ruční propiska a papír jsou něco jiného – ta fyzická připomínka a možnost přepisovat, škrtat či štítkovat, to byste nevěřili, jak to pomáhá.

4. "Zkus vyrazit, i když nejsi 100 % připravený."

Každá expedice nám připomíná tuhle pravdu. Vždy bude něco chybět, nebo se něco někam zakutálí. Perfektně připravený odjezd existuje jen v hlavě. Realita je jet a řešit průběžně – v tom je to kouzlo cestování.

5. "Nejlepším spolujezdcem na cestě je ten, kdo zvládne odpočívat i s rozevlátým polštářem."

Maruška to trénuje intenzivně, ale spánek na sedadle spolujezdce u mě má často handicap. Pro příště budu hledat nějaký inovativní polštář, který vymyslel někdo, kdo cestování skutečně zná. Ještě lepší by byl polštář s integrovaným vyhříváním a masáží.

6. "Občas se podívej do zrcátka abys zjistil, kolik toho cestou ztrácíš"

Někde v před Italskými hranicemi jsem zjistil, že povolil zámeček bočního přídavného kufru, jenž je primárně určen ke skladování mokrého ošacení a bot v případě výstupu do přírody v době nepříznivého počasí. Co jsme zde vlastně měli? Náhradní vesty, zdroj, nějaké lana a ostatní drobnosti které snad někde po cestě doplníme v místním hobymarketu.

V závěru první etapy, když si leháme do auta před odpočinkem, vnímám, že neúspěchy a trapasy k takové expedici prostě patří. Bez nich by to nebyla ta pravá dobrodružná dovolená. Je to právě ten chaos, plánování, nedokonalosti i improvizace, kvůli kterým zážitky získávají barvu a smysl.

Teď nás čeká klidná noc, pak další etapa – a hodinky tikají k cíli: Maroko.

Ale prvně ze zastávkou v Barceloně:

21. 8. 2025 – den druhý, od Janova k Barceloně

Probouzíme se po pár hodinách spánku v provizorní ložnici I., kde je složitější se otočit než v rakvi, ale za tu lenost nepřesouvat zavazadla člověk holt platí vlastním pohodlím. Zhruba v půl šesté ráno už jsme natolik probraní, že začíná další dějství naší cesty – já opět za volantem, s pocitem, že když těch zbývajících 380 kilometrů do Janova zvládnu, budu v rodinné kronice zapsán jako hrdina na čtyřech kolech. Ne že bych tohle hrdinství nutně potřeboval, ale ješitného pětapadesátiletého chlapa vždycky potěší, když "to dal" skoro jako kdysi ve třiceti – tehdy s řízkem v ruce zapíjeným Red Bullem, dnes už s noblesou kávového gurmána, co s energetickými nápoji skoncoval, ale s řízky nikdy. Ty jsme včera večeřeli a dnes je i snídáme, takže naše stravování má jednu výhodu – je naprosto konzistentní.

Ranní kilometry a dutá hlava

Defík poslušně polyká kilometry a krajina za oknem se mění v monotónní kulisu, zatímco Maruška se nudí a z nudy vytahuje na světlo její oblíbenou zábavu – lov anglických slovíček. Hledá různé výrazy, čte je nahlas a zkouší mě, jako bych byl žák šesté třídy a ona přísná, ale milá učitelka angličtiny, co má pochopení pro pomalejší kusy. Je to vlastně prima, oba se tím zabavíme a párkrát se od srdce zasmějeme, protože má dutá hlava odmítá slovíčka pouštět dovnitř způsobem, který bych si představoval – spíš je rovnou vyhazuje, aniž by jim dovolila se trochu rozkoukat.

"Tak, Františku, řekni *steering wheel*," zavelela Maruška zkoušejícím tónem.

"Easy," povídám sebevědomě. "To je přece… volant."

"No výborně," rozesměje se, "a teď to zkus anglicky, miláčku."

V tu chvíli mi mozek dělá, že je na dovolené, a místo slovíčka se dostaví jen pocit, že by to chtělo další kafe.

Ale to teď vlastně není nejdůležitější – východ se probouzí, pomalu se rozednívá a my podruhé tankujeme, už relativně blízko Janova, zbývá asi 150 kilometrů, což mi v tu chvíli přijde skoro jako "za rohem".

Navigační války a zmatený infotainment

Idylka však nikdy netrvá dlouho – trošku se nám poperou navigace. Defík má svou vlastní, zabudovanou, sebevědomou, jako by to byl rodilý Ital, co má Janov v malíku, jenže do toho mu mluví ještě dvě navigační aplikace v našich mobilech. Můj telefon je připojený přes bluetooth, Maruščin přes drátěnou nabíječku, takže automobilová elektronika dostává plnou dávku "dobrých rad", které se navzájem vyvracejí.

Výsledek se dostavuje záhy – vnitřní infotainment se urazí, že po něm chceme moc, a pro jistotu se sekne úplně, jako úředník pět minut před koncem pracovní doby. Takže na nejbližším odpočívadle svoláváme krizový štáb: vypnout, zapnout, domluvit se, kdo bude hlavní šéf navigace a kdo jen doprovodný hlas.

"Vidíš to, všichni tři se hádají, kudy do Janova," brblám směrem k palubní desce.

"Hlavně buď rád, že ti aspoň neříkají: "Františku, já jsem ti to říkala," dodá Maruška významně a významně se na mě podívá.

"To říkáš ty za všechny tři," uzavírám debatu a definitivně zavírám jeden z mobilních navigátorů.

Elektronika, když je takhle složitá, je prostě zhouba – zvlášť pro člověka, který má rád jednoduché věci typu "odboč vpravo u pumpy" místo "po 400 metrech se držte mírně vlevo na mimoúrovňové křižovatce".

První dojmy z janovského přístavu

Času máme pořád dost, ale Janov i tamní přístav jsou pro nás zatím neznámá teritoria, stejně jako trajektová společnost GNV, která nás má hodit dál do světa. Rozhodujeme se proto nehrát si na dobrodruhy a jedeme rovnou do přístavu všechno omrknout – něco jako technická obhlídka terénu před výstupem na horu.

Vjíždíme do přístavu a hned u brány se nám dostane velmi efektivního přivítání: na vytištěnou rezervaci plesk razítko, za stěrač nám zasunou cedulku s nápisem "Barcelona" a posílají nás na parkoviště, kde už stojí pěkná řada aut, která vypadají, že mají podobně velké plány jako my. Po chvíli si všimnu, že z těch dvou kolosů, které se tyčí před naším parkovištěm, se jedna loď jmenuje Excel­sior – a to je, podle všeho, ta naše plovoucí adresa.

Trochu nás zamrzí, že už jsme v přístavu tak trochu "uvěznění" a nemůžeme jen tak zmizet do města na kafe a gelato, ale zároveň musíme uznat, že lodní společnost to má organizačně dobře zmáknuté. V hlavách se nám rozprostře příjemný klid – hlavní výhoda je, že jsme se vyhnuli potupnému postávání u odbavovacího okénka.

Trauma jménem check-in

Představa, že zase stojíme u přepážky, kde úřednice umí anglicky zhruba stejně jako my – tedy bázlivě a selektivně – a rituálně před sebou posouvá stohy formulářů, nás neláká ani trochu. [1] Vždyť tenhle náš slavný "English" je dobrý tak akorát na objednání kávy a pozdrav, ale rozhodně ne na třetí stránku formuláře s vysvětlivkami.

Z domova, z pohodlí domácího křesílka při optimální teplotě obýváku, se takové rezervace vyplňují jedna báseň – člověk má čas, brýle po ruce, nikam nespěchá a maximálně se rozčiluje na pomalý internet. [1] Jenže jakmile vás dobrá úřednická duše pošle "předělat to na parkoviště", kde je 35 stupňů ve stínu, notebook se přehřívá, obrazovka je kvůli sluneční intenzitě nečitelná a pot vám teče všemi směry, je to jiný žánr.

Tyhle chvíle jsem zažil několikrát hlavně za covidu, když si každý vymýšlel vlastní verzi dokonalého formuláře, a od té doby mám k takzvanému check-inu zdravý respekt, abych tak řekl. Proto jsem opravdu rád, že tentokrát nic takového dělat nemusím a že razítko a cedulka za stěrač vše vyřešily za nás.

"Vidíš, Maruško, dneska žádný laptop na rozpáleném kapotě," pochvaluju si.

"To jsem zvědavá, kdy si to ta karma vybere zpátky," odpoví a zkušeně si dává další kafe.

Přístavní procházky a autorská zoologická

Takže zatímco čas plyne, my si krájíme dopoledne na malé epizody: chodíme po přístavu, vaříme si kafíčka, prolézáme, co se dá, a pozorujeme cvrkot kolem. Teprve teď nám dochází, že stojíme v řadě "Barcelona", a za betonovou ohradou se rýsuje druhá kolona označená "Tangier" – což je naše cílová stanice, až se po tréninkové zastávce v Barče přesuneme dál.

Auta v řadě na Tangier jsou kapitola sama pro sebe – většina z nich připomíná stěhování pozůstalosti po velmi nemajetném Židovi, kterého životním krédem bylo "nic nevyhazuj, vše se jednou hodí". Většina aut je naložená až po střechu, ze všech oken něco kouká a střecha sama o sobě je proměněná v jakousi uměleckou instalaci: složitě poskládanou skládku jízdních kol, štaflí, kočárků, kabelů, míčů a nejrůznějších spotřebičů, které si pamatují lepší časy.

Kdybych takové auto viděl jedno, asi bych ho přešel s úsměvem a zapomněl, ale protože jich je tu celá přehlídka, začíná to vypadat jako tichá soutěž o to, komu se podaří na střechu natlačit víc věcí bez použití fyzikálních zákonů. Jedno, dvě, tři kola na střeše – to by člověk ještě pochopil, ale když jich tam někdo narovná dobrých deset, a navíc bez zahrádky či příčníků, jen tak přichycených sítí ke střeše vozu, připadá mi to spíš jako zkouška důvěry v osud než jako způsob dopravy.

"Hele, Františku, když ti tohle spadne na kapotu za jízdy, naučíš se anglicky velmi rychle," poznamená Maruška a kývne směrem k jednomu obzvlášť přetíženému vozidlu.

"To už nebude angličtina, ale jazyk světský, mezinárodně srozumitelný," odpovím a kochám se tou podivnou estetikou.

Člověk, když se nudí, všímá si blbostí a začne pozorovat detaily, které by mu jindy unikly – třeba jak je ta jedna lednička na střeše elegantně opřená o matraci a jištěná jízdním kolem.

Italské "presto, presto" a přístavní úprk

Abych o tom nepsal až do večera, situace se jednoho okamžiku začne měnit – odkudsi se vynoří pracovník přístavu a začne obcházet auta jako kontrolor jízdenek. U aut, která navštíví, něco odtrhává z papíru a něco strká za stěrač.

Když dorazí k nám, je vše jasné i bez hlubší znalosti italštiny: ruka ukazuje směrem k přístavní budově a ústa vypouštějí tři klíčová slova: "Check in, presto, presto." Pochopili jsme hned, a rozhodně jsme nebyli sami – celá řada se dává pomalu do pohybu.

Ve frontě s námi stojí pár dalších známých tváří z parkoviště, takže si připadáme skoro jako stará parta, co jede na školní výlet. I přes frontu čtyřiceti až padesáti lidí to dvěma úřednicím za přepážkou jde překvapivě od ruky a za chvilku jsme zpátky u vozu, hrdě vybavení dvěma kartičkami od kajuty a jednou kartičkou od defíka.

"Vidíš, a nikdo se tě ani jednou nezeptal na *middle name*," komentuje Maruška spokojeně.

"Ještě chvíli a tomu check-inu snad začnu důvěřovat," připouštím opatrně.

Potom zase čekáme – dobré dvě hodiny, možná dvě a půl, tedy naše oblíbené přístavní "mezičasí", kdy od pohodlí kajuty dělí člověka jen pár metrů asfaltu, zábradlí a několik desítek aut, která se musí naložit před námi.

Slibná adresa 7002 a marocký směr

Tuhle situaci známe, už jsme ji zažili – ten zvláštní pocit, kdy přesně víte, že vaše dovolená už vlastně začala, ale ještě to nevypadá nijak fotogenicky. Tentokrát to má ale jedno zpestření – v ruce držíme kartičky a na jedné z nich je naše kajuta, číslo 7002. To číslo vypadá slibně, jako adresa někoho, kdo má v životě jasno a ví, kde spát, jíst a kde se dívat na moře.

Postupně je vidět, jak do naší lodi vpouštějí vozy jedoucí až do Tangieru – logika je jasná, ti vystupují až na konečné a musí se naložit tak, aby je nikdo nemusel přerovnávat uprostřed moře. My, kteří plujeme "jen" do Barcelony, budeme odloženi blíž ke dveřím, aby nás mohli v půlce cesty pohodlně vyplivnout na španělské pobřeží a pokračovat dál s těmi, kdo mají Afriku v cíli.

"Tak vidíš, Maruško," povídám, "my jsme vlastně jen taková tréninková zastávka, rozcvička před Tangierem."

"To nevadí," usměje se. "Hlavně že máme 7002. To zní skoro jako VIP, aniž bys musel umět to *very important person*."

A tak stojíme v přístavu v Janově, plní řízků, kafíčka, anglických slovíček, přístavních pozorování a jemného čekacího napětí, a těšíme se, až se poprvé rozletí dveře naší plovoucí adresy 7002.

22.8.2025 - Den třetí, kurz Barcelona kapitola první

Ráno se už nemůžeme dočkat, ani v noci nespíme úplně klidně a několikrát se budíme, jako by nás něco neustále tahalo k okénku a k moři. Síť na mobilu si s námi navíc trochu pohrává, chvíli funguje a za okamžik zase ne, takže podle map jen tušíme, že jedeme podél francouzských břehů, poměrně blízko, ale pevninu ani na okamžik nezahlédneme. Je to zvláštní, téměř hypnotický pocit, když kolem lodi vidíte jen nekonečný kruh vody a horizont, který se ne a ne přiblížit.

Ještě před svítáním stojíme na zádi lodi a vyhlížíme východ slunce, které už musí být každou chvíli na cestě. Loď se mezitím stočila k jihu a na pravoboku je občas k zahlédnutí pobřeží Španělska, jen v náznacích, jako stín na hraně moře. Podle odhadu jsme však stále poměrně daleko a do Barcelony rozhodně nedorazíme dříve než kolem poledne, což nám ale vůbec nevadí – užíváme si ranní teplo, první sluneční paprsky a lehký vítr vanoucí přes palubu. Když nás po nějaké době zírání do vody omrzí, vracíme se do kajuty a ještě si na chvíli zdřímneme, jako bychom chtěli cestu po moři natáhnout o pár minut navíc.

Snídani tentokrát vynecháváme a místo ní si dopřejeme croissant a kávu na zadním baru, těsně u východu na balkón. Tenhle rituál mám nesmírně rád – jízda lodí je ohromně příjemná a pohled do rozrážených vln, které se za zádi lámou v dlouhé bílé pěně, se prostě neomrzí. Člověk jen sedí, upíjí kávu a má pocit, že nikam nemusí spěchat, protože celá loď se hýbe za něj.

Kam vlastně jedeme? Lístek Máme do Španělska, tady do Barcelony. Ani jeden z nás ve Španělsku vlastně nebyl a o Barceloně jsme slyšeli samou chválu. Takže tak jako před naší cestou na Naxos, Paros a Antiparos, kdy jsme se před naloděním v Pireu též dva dny toulali po Athénách naplánoval jsem tuto cestu tak abychom si ještě před Marokem dali malou ochutnávku v této katalánské metropoli.

Barcelona působí na mapě jako obyčejné město u moře, ale jakmile se v ní člověk pár hodin projde, začne mít pocit, že někdo vzal učebnici urbanismu, historie, politiky a architektury, promíchal ji a vysypal právě sem. Je to město, které se dokáže tvářit jako starobylý přístav, moderní evropská metropole i svébytné "hlavní město" Katalánska zároveň.

Jak je Barcelona uspořádaná

• Historickým jádrem je Ciutat Vella – spleť středověkých čtvrtí jako Gotická čtvrť, Raval, Sant Pere či Barceloneta, které vyrostly uvnitř původních hradeb a dodnes mají labyrint úzkých uliček, malých náměstí a překvapivých průhledů.

• Když v 19. století padly městské hradby, přišel velký skok: Cerdův plán pro Eixample – dokonale rovná šachovnice širokých ulic s useknutými nárožími (chaflány), která obklopila staré město a propojila ho s dříve samostatnými předměstími.

Eixample není jen "síť ulic", ale promyšlený sociální projekt – Cerdà chtěl vzdušné, hygienické město se zelení, světlem a pravidelným rozmístěním služeb, nemocnic, škol a parků, aby kvalita života nebyla výsadou jednoho obvodu. Typická barcelonská křižovatka se zkosenými rohy nevznikla náhodou: měla pustit dovnitř více světla, vzduchu a také zjednodušit dopravu, která tehdy teprve přicházela na scénu.

Mimo Eixample se město dál "rozstřelilo" do různorodých čtvrtí – od kopcovitého Montjuïcu se stadiony, parky a muzei až po modernější Poblenou a Diagonal Mar s novou výškovou výstavbou. Všude je patrné, že Barcelona dlouhodobě pracuje se skalnatým pobřežím, kopci a mořem jako se spojenci, ne jako s překážkou.

Stručná historie, co dává smysl v terénu

• Základy města položili Římané, kteří zde v 1. století před naším letopočtem založili kolonii Barcino – malé město s hradbami a typickým římským rastrem ulic.

• Ve středověku se Barcelona stala významným obchodním přístavem, centrem Katalánska a místem vlastních institucí, jako byl Consell de Cent či Consolat de Mar, které spravovaly město a námořní obchod.

Období středověku vtisklo jádru města podobu, kterou poznáte dodnes: katedrála, kostel Santa Maria del Mar, židovská čtvrť a spletitá síť uliček, která byla kdysi sevřená hradbami – dnešní Ciutat Vella je vlastně "zmražená" středověká struktura. Později se město dusilo uvnitř hradeb, a když je v 19. století konečně zbourali, mohla Barcelona vyrůst do šířky i výšky a zrodila se moderní metropole s Eixamplem v čele.

Důležitým momentem 20. století byly přípravy na olympijské hry v roce 1992: město tehdy zásadně upravilo nábřeží, otevřelo se k moři, postavilo nové pláže, promenády a dopravní infrastrukturu. To, že dnes může turista pohodlně přejít z historického centra na pláž a má pocit, že je "v jednom městě", není samozřejmost, ale výsledek promyšlené moderní přestavby.

Barcelona jako katalánské "hlavní město"

Barcelona není jen druhé největší město Španělska, ale hlavně politické a institucionální centrum Katalánska. Sídlí zde katalánská vláda (Generalitat de Catalunya), parlament i nejvyšší soud regionu, což z města dělá nervové centrum regionální politiky.

V posledních desetiletích hrála Barcelona klíčovou roli v debatách o katalánské autonomii a nezávislosti – právě tady se koncentrují demonstrace, volební kampaně i symbolické akce spojené s "procés", tedy procesem usilujícím o nezávislost. Zajímavé je, že v samotném městě nejsou separatistické strany tak dominantní jako v některých jiných částech Katalánska – ve volbách často vítězí umírněnější levicové formace, které se snaží balancovat mezi katalánskou identitou a praktickou správou velké metropole.

Barcelona má zvláštní status i v rámci španělského právního systému – její samospráva funguje pod "Carta Municipal", což je specifický zákon upravující fungování města, pravomoci radnice a vztah k centrální vládě. Městská rada a starosta/primátorka mají díky tomu širší kompetence v oblasti dopravy, územního plánování či sociální politiky, než je ve Španělsku běžné.

Architektura a místa, která dávají městu tvář

Barcelona je město, kde se dá pochopit celá historie jen tím, že se díváte kolem sebe a občas zvednete hlavu.

• V Gotické čtvrti najdete středověké paláce, katedrálu a úzké uličky, do kterých sotva projde auto – tady je nejvíc patrné, jak kdysi město rostlo "dovnitř" místo "ven".

• Eixample ukazuje zlatý věk modernismu: domy s bohatě zdobenými fasádami, kovovými balkony, mozaikami a rohy ulic, kde by se daly točit filmy bez přidaných kulis.

Gaudího stavby jsou prakticky samostatnou kapitolou: Sagrada Família, Casa Batlló, Casa Milà (La Pedrera) nebo Park Güell město proměnily v živý katalog fantazijního modernismu, který zároveň nějakým zázrakem funguje i v každodenním provozu. Casa Milà s vlnící se fasádou a střechou plnou soch připomínajících strážce z jiného světa je dnes ikonou Passeig de Gràcia a od roku 1984 také památkou UNESCO.

Město ale nezůstalo zakleté v modernismu – na obzoru se tyčí současné stavby jako Torre Glòries, která připomíná barevnou skleněnou střelu a stala se symbolem nového technologického a kancelářského Barcelony. Na kopci Montjuïc se zase potkává hrad, olympijské areály, muzea, parky a slavná Magická fontána, která každý večer předvádí světelně-vodní show.

Pár drobných zajímavostí "do textu mezi řádky"

• Římská Barcino byla původně městečko s hradbami dlouhými asi 1,5 km – dnes se zbytky těchto struktur dají najít přímo v historickém centru, často doslova "za rohem" od rušných ulic.

• Ciutat Vella – Raval, Gotická čtvrť, Sant Pere, Santa Caterina i la Ribera a Barceloneta – vznikala postupně v průběhu staletí a dodnes v ní můžete během pár minut přejít od katedrály přes bývalou židovskou čtvrť k přístavu.

• Myšlenka "města pro lidi" je tu přítomná už od Cerdy – rovný rastr, šířka ulic, dvory uvnitř bloků, plánované parky a instituce; všechno to jsou prvky, které dnes vytahuje moderní urbanismus jako "nové", ale Barcelona to má v DNA už od 19. století.

Díky téhle kombinaci promyšleného urbanismu, bohaté historie, silné katalánské identity a odvážné architektury má Barcelona jednu velkou výhodu pro cestopis: skoro každý krok se dá proměnit v odstavec, aniž by člověk musel cokoli přikrášlovat. Stačí jít od přístavu k Eixamplu, občas zabloudit do boční uličky, podívat se nahoru na fasádu a město začne vyprávět příběh samo.

Ještě si na Lodi hledáme nějaké termíny a územní členění a jako zajímavý mi přišel alespoň tento základní o území a územní celistvosti míst kam se chystáme. Do cestopisu se to dá shrnout krátce a srozumitelně, spíš jako "vysvětlivku pro normální lidi" než jako politologickou studii.

Co je vlastně Katalánsko

• Katalánsko je autonomní společenství na severovýchodě Španělska, něco jako "země v zemi" se svými institucemi a poměrně širokou samosprávou.

• Má vlastní jazyk (katalánštinu), silnou regionální identitu a hlavním městem je Barcelona, kde sídlí katalánská vláda (Generalitat), parlament i nejvyšší soud Katalánska.

Do cestopisu se hodí jednoduchá formulace typu: "Barcelona není jen velké město ve Španělsku, ale hlavní město Katalánska – regionu, který má vlastní jazyk, vládu a dost silnou představu o tom, kým je."

Postavení ve Španělsku

• Španělská ústava z roku 1978 uznala Katalánsko jako "národnost" a dala mu automatické právo na autonomii, což se promítlo do Statutu autonomie (nejprve 1979, znovu zásadně přepracovaný 2006).

• Statut autonomie vymezuje, co si Katalánsko spravuje samo (např. školství, zdravotnictví, kulturu, část dopravy, vlastní policii Mossos d'Esquadra) a co je stále v rukou Madridu (hranice, obrana, část justice apod.).

Pro cestopis stačí vysvětlit, že když v Barceloně vidíte vlajky, katalánské nápisy a občas demonstrace, je to odraz dlouhodobé debaty o míře samostatnosti – od "chceme víc pravomocí" až po "chceme vlastní stát".

Jak to jednoduše napsat do vašeho textu

Můžeš použít krátký odstavec nebo rámeček typu "Malá politická vsuvka" a napsat například:

• Katalánsko je jeden ze španělských regionů, ale se zvýšenými právy – má vlastní vládu, parlament, policii a velmi silnou identitu, která se projevuje v jazyce i politice.

• Barcelona je hlavní město Katalánska a dění kolem katalánské autonomie či snah o nezávislost se odehrává především tady – od hlasování až po velké demonstrace, které občas zaplní náměstí a třídy, po nichž teď chodíme jako turisté.

Moc se těšíme a jak Maruška, tak i já máme skrytá přání co v Barceloně navštívíme. Máme představu, že našemu defíkovi dáme volno a namažeme si lýtka a naštudujeme alternativní možnosti cestování:

Metro: páteř města pod zemí

Barcelona má rozsáhlé metro, které provozují dvě společnosti (TMB a FGC) a dohromady tvoří síť 12 linek s více než 180 stanicemi. Síť je integrovaná s autobusy, tramvajemi a příměstskými vlaky, takže na jeden typ jízdenky můžete kombinovat různé druhy dopravy v rámci časového limitu.

Metro je rychlé, poměrně přehledné a jezdí dlouho do noci – v pracovní dny přibližně od 5:00 do půlnoci, v pátek zhruba do 2:00 a v sobotu dokonce nepřetržitě. Ročně ho využijí stovky milionů cestujících a patří k nejpohodlnějším způsobům, jak se přesouvat mezi čtvrtěmi jako Eixample, Gràcia, Montjuïc nebo pobřežím.

Zajímavosti o barcelonském metru

• První linka byla otevřena v roce 1924 na trase Lesseps – Plaça Catalunya (dnešní část zelené L3), takže v roce 2024 oslavil systém sto let existence.

• Metro má unikátní technickou zvláštnost: používá různé rozchody kolejí (úzký i široký), a patří tak k výjimkám mezi světovými systémy.

• Některé linky (např. L9, L10, L11) už fungují plně automaticky bez strojvedoucího, což z metra dělá trochu "sci‑fi" zážitek, zvlášť když stojíte úplně vpředu.

Autobusy, tramvaje a další spojky

Ve chvíli, kdy metro nedojede až tam, kam potřebujete, obvykle naváže hustá síť autobusů a tramvají. Město má dlouhodobý plán (PMU 2025–2030) posílit veřejnou dopravu a omezit auta, cílem je, aby 85% cest po městě bylo pěšky, na kole nebo MHD.

Autobusová síť pokrývá i místa, kam se metro nezanoří – různé kopce, okrajové čtvrti a noční spoje po půlnoci. Tramvaje (Trambaix a Trambesòs) doplňují metro hlavně v modernějších částech města; do budoucna se počítá s jejich lepším propojením.

Lanovka přes přístav: "let" nad Port Vell

Ikonickou součástí dopravy (a turistických zážitků) je přístavní lanovka Transbordador Aeri del Port/Port Cable Car, která spojuje Barcelonetu s Montjuïcem. Lanovka byla navržena už ve 20. letech 20. století pro výstavu v roce 1929, vede ve výšce zhruba 70–90 metrů nad přístavem a nabízí jedny z nejlepších panoramat na město.

Trasa má tři stanice: Torre de Sant Sebastià u pláže Barceloneta, Torre de Jaume I u World Trade Center uprostřed přístavu a stanici Miramar na svahu Montjuïcu. Kabiny zvládnou zhruba 19 osob a samotná jízda trvá kolem pěti až deseti minut, ale v sezóně se vyplatí počítat s frontami, protože jezdí jen dvě kabiny a lístky se nedají předem rezervovat.

Během občanské války byla lanovka mimo provoz a věže sloužily k obraně města, na konstrukcích jsou dodnes vidět stopy po kulkách. Dnešní provoz navazuje na původní trasu a z Miramaru se kromě výhledu nabízí i restaurace a prostory pro různé akce, takže se lanovka stala součástí "zážitkové dopravy" spíš než každodenního dojíždění.

K deváté hodině se poprvé ozývá hlášení k opuštění kajut. Snažím se Marušku trochu přesvědčit k drobné neposlušnosti, protože jako zkušení trajektoví "matadoři" dobře víme, co bude následovat. Dá se dokonale pochopit, že posádka chce mít pokoje prázdné a připravené k úklidu pro další cestující, na druhou stranu jsme si zaplatili cestu v kajutě a ne sezení na tašce někde v koutě, zatímco pobřežní manévr trvá nekonečně dlouho. Není výjimkou, že čekání na chvíli, kdy pustí pasažéry do garáží k autům, se protáhne i na hodiny.

Z tohoto důvodu Marušku trochu zdržuju na zádi lodi, napájíme se další a další kávou a Maruška si v klidu dopřává cigaretu, zatímco se zvolna přibližujeme k Barceloně. Teprve když se město začíná ze vzdálenosti několika kilometrů rýsovat jasněji a obrysy domů vystupují z oparu nad přístavem, vracíme se do kajuty pro zavazadla. Kajuta byla opravdu skvělá a i přesto, že to nebyla VIP varianta, je to způsob cestování, který nás příjemně naladil a který bychom si klidně zopakovali. Na chodbách už drnčí vozíky s čistým ložním prádlem a je vidět, že to námořníci s úklidem myslí vážně a jedou v dobře sehraném rytmu.

Nic naplat, máváme pomyslné sbohem našemu malému pokojíčku a znovu se proplétáme ven na otevřenou palubu, odkud dál pozorujeme Barcelonu, tentokrát už téměř na dosah. Ostře řezané věže Sagrady Famílie jsou už celkem dobře patrné a je vidět i rozlehlý přístav, který patří k těm opravdu velkým v evropském měřítku. Právě sem ostatně připlul i Krištof Kolumbus, aby zde oznámil svůj zámořský objevitelský úspěch a vstoupil tak do evropských dějin z trochu jiného úhlu, než jen jako postava z učebnic.

Na obzoru už rozeznávám i dominantní pruhovanou budovu Světového obchodního centra. Právě tam později necháme našeho "déčka", abychom ho ušetřili od našeho bloumání a dovádění po Barceloně. Někde jsem četl, že jako cizinec mám vjezd do některých centrálních částí Barcelony vozem omezený, a tak mám za to, že do nejvnitřnějšího centra mohou jen místní, hromadná doprava a případně vozidla splňující zvláštní ekologické podmínky.

Stojíme na chodbě před schodištěm a spolu s námi tu trpělivě čekají i ostatní pasažéři, připravení na poslední pokyn posádky. Ještě poslední hlt vody z lahve, a budeme doufat, že nás brzy "vypustí" ven, protože dobře víme, že jakmile se brána otevře, všichni budou chtít co nejrychleji na pevninu. Obvykle sedneme do auta a jedeme pryč, jako bychom měli obavu, že loď za námi zmizí v hlubinách, ale tentokrát je plán jiný. Máme parkování zajištěné hned vedle přístavu a pokud jsem mapu námořních tras pochopil správně, naše loď by teď měla kotvit opravdu přímo u této budovy.

A přesně tak se to i stane. Bereme zavazadla, scházíme do garáže a nakládáme věci do auta, připravení na výjezd. Stejně připravených je však několik desítek, ne-li stovek dalších vozů, a celý proces se rázem mění v pomalý had aut posouvajících se k výjezdu. Přesto ten okamžik, kdy vaše auto vyjíždí zadními vraty trajektu na pevnou zem, je stejně vzrušující jako chvíle, kdy poprvé zajíždíte dovnitř do útrob lodi. Jsou to pocity, které mne upřímně nikdy neomrzí.

Venku nás vítá krásně slunečné počasí, nebe je téměř bez mraků a je jasné, že tenhle den v Barceloně bude stát za to. Vyjíždíme z přístavu a hned druhou ulicí odbočujeme doprava směrem ke garážím WTC, kde máme v plánu auto na pár dní odstavit. Jenže hned u vjezdu nás zarazí první cedule – maximální výška vozidla 2,2 metru. To je pořádná zrada, zvlášť když jsem si ještě před cestou psal e-mail a odpověď zněla, že limit je 2,6 metru.

Testovací lať u vjezdu je opravdu ve výšce 2,2 metru a i když za ní strop vypadá mnohem vyšší, personál garáží je nekompromisní a odmítavý. Maruška je mnou vyslána ještě do kanceláře, aby se pokusila něco vyjednat, ale po chvíli se vrací s nepořízenou, jen s pokrčením ramen. Nezbývá než zařadit zpátečku, opatrně vycouvat svažitou rampu v protisměru a na chvíli zastavit ve stínu přístavní zdi. Po krátkém googlení se pak vydáváme vstříc hledání nového parkovacího místa pro náš wágen.

A tak stojíme ve stínu přístavní zdi, auto nabité bagáží, před sebou Barcelonu a v mobilu několik otevřených map a aplikací, které nám radí, ale ne vždy úplně jednoznačně. V těchto chvílích se člověk vždycky znovu přesvědčí, jak moc dokáže drobnost, jako je pár centimetrů na výšce auta, zamíchat s jinak pečlivě naplánovaným dnem.

Po chvíli hledání začínáme vytipovávat další parkovací domy v okolí, přičemž neustále sledujeme, zda mají u vjezdu uvedený výškový limit a zda se vůbec přibližujeme rozumně centru, kam chceme dojít po svých. Přes několik křižovatek se pomalu propracováváme až k autobusovému nádraží a mezitím nasáváme první dojmy z města – kolem projíždějí policisté na elegantních elektrických motorkách, po ulicích tiše kloužou elektrické taxíky a mně začíná docházet, že na tom, co říkala Maruška o přísných pravidlech vjezdu do centra, asi opravdu něco bude. Přestávám pochybovat, protože kdyby někdo jezdil po mém městě a nedbal místních pravidel, taky bych z toho radost neměl, a Barceloně se tenhle přístup rozhodně nedá upřít. I tady u "autobudáku" je parkoviště opět výškově omezené, takže náš wágen má smůlu a nám zbývá jediné – zkusit štěstí u nádraží, tedy přesněji Estació de França, které zní mnohem honosněji, než by člověk od obyčejného "vlakáče" čekal.

Za pár minut jsme tam – stanice je nedaleko přístavu a hlavně: vejdeme se tam. Jupí! Poprvé za dnešní barcelonské dopoledne si můžeme oddechnout a opravdu zaparkovat. Sazba je 0,052 eura za minutu s tím, že maximálně bude účtováno 300 minut denně, což dává asi 32 eur za den, a to zní v kontextu velkoměsta a naší lehké zoufalosti vlastně docela přívětivě. Když do navigace zadávám adresu našeho hotelu, ukazuje se vzdálenost 1,3 kilometru – na první seznámení s městem je to ideální, krátká procházka nám po cestě lodí i parkovacím slalomu rozhodně neublíží.

Balíme vše potřebné do tašky na kolečkách, já se rituálně opásám náloží fotoaparátů jako vánoční stromeček objektivů a popruhů a vyrážíme směrem k ubytování.

"Mimochodem," napadne mě cestou, "já ti vlastně ani neřekl, kde přesně bydlíme, viď?" No, Parkoviště ve WTC, jsem také objednal z domova, tak doufám, že naše bydlení dopadne lépe než naše objednané parkování.

"To by mě taky jednou zajímalo," směje se Maruška, "zatím vím jen to, že to má balkon a je to blízko Rambly."

Ještě před cestou jsem z domova zarezervoval hotel s poetickým názvem "Gothic The Five Soul". Náš hotel byl přesně tím typem ubytování, které si člověk zapamatuje spíš podle adresy a atmosféry než podle počtu hvězdiček nad recepcí. Leží přímo na hraně gotické čtvrti, takže z pokoje je to jen pár minut k většině barcelonských lákadel – a zároveň dost blízko, abyste večer slyšeli, že město ještě rozhodně nekončí svůj den.

Těžké, zamřížované dveře připomínající vchod do menší městské pevnosti nám otevírá mladá Španělka s úsměvem, který naštěstí vůbec není pevnostní. Vyplní s námi smlouvu, vezme a uschová zavazadla a s profesionálním klidem nám oznamuje, že pokoj bude připraven zhruba do hodiny, takže ať si zatím skočíme na kávu. Nabídku bereme všema deseti a přesouváme se na malé romantické nádvoří, kde jako správní turisti první den v Barceloně neváháme a objednáváme si paellu se směsí masa a mořských dobrot, abychom měli na talíři všechno najednou. Marušce objednávám sangrii – doma jsme ji sice zkoušeli a shodli se, že sladká vína nejsou náš šálek čaje ani sklenka vína, ale tady se to tak nějak "patří" ochutnat znovu a dát místní verzi šanci.

Nevím přesně, co se stalo – jestli únava z cesty, kumulace drobných nervů s parkováním, nebo moje vrozená paličatost – ale tady uprostřed barcelonské romantiky se s Maruškou docela vážně chytáme. Ano, přichází hádka, ten klasický neplánovaný doplněk každého vztahu, který se neobjevuje v cestovních brožurách, ale patří k životu stejně jako fotky památek. Když se do něčeho pustím, beru to důkladně, a Maruška má zase ten typ povahy, kdy její reakce na mé "moudré" poznámky připomínají nalití vody do rozpáleného oleje – všechno to zasyčí, vybouchne a člověk se diví, jak rychle se z oběda stane malá domácí Itálie.

Nakonec se potkáváme znovu až před hotelem a druhé dějství výměny názorů si necháváme raději do soukromí, za pevnostní dveře, kam už španělští kolemjdoucí ani kolemstojící turisté nedohlédnou. Ne, že by nám to Španělé záviděli nebo že by nevěděli, jak vypadá temperamentní pár – vsadím se, že mladý italský pár zvládne během jednoho večera větší ohňostroj emocí než my za celý týden. Ale jak se později ukazuje, v Barceloně potkáváme i dost Čechů a Slováků, takže není úplně nutné předvádět veřejné "praní prádla" s komentářem v rodném jazyce. Naštěstí rozumná Maruška hádku uzavírá jednoduchým, a přitom geniálním rozhodnutím – nebudeme to dál rozebírat, přestáváme filozofovat, a protože se pomalu blíží večer, vyrážíme ven do ulic. A já jen v duchu dodávám: "Hádat se ženou je jako hrát šachy s holubem. Nejdříve vám rozklobe figury, následně posere šachovnici a nakonec se bude prsatit jako, že vyhrál."

Ale zpět k programu. Bydlení je překvapivě příjemné, z balkonu našeho pokoje vidíme cvrkot na hlavní třídě, jako bychom měli vlastní malou lóži nad živým divadlem. Hotel, předem rezervovaný tedy vyšel na výbornou. Přímo na kraji gotické čtvrti, na rohu ulice Carrer de Ferran a La Rambla, tedy na místě, kde se turistický život mísí s tím místním v jednom nepřetržitém proudu lidí, hudby a vůní. Zanedlouho jsme na místě – dům nacházíme hned vedle KFC a naproti stojí McDonald's, takže i kdybychom ztratili směr, vždycky si zapamatujeme, že "domů" se jde mezi dvěma fastfoody.

Doufáme, že nám město samo nabídne nové, lepší podněty, které přehluší unavené nálady, a že se po pár krocích mezi úzkými uličkami, barevnými výlohami a vřavou La Rambly znovu vrátíme do role, kterou máme nejraději – dva cestovatelé, jeden tým, jeden harmonický pár v Barceloně, který si umí přiznat, že k dobrému příběhu prostě patří i pár dramatických dialogů.

Jsme zvědaví na La Rambla, ale také na celé její okolí – vstupenky máme až na zítra, takže dnešek bereme jako seznamovací "průzkumný den". Vyrážíme tedy prostě "někam", dál od přístavu, a brzy přicházíme na náměstí se dvěma fontánami a velikým placem, kde je spousta lidí, děti dovádějí, ale hlavně je tu snad tisíc holubů. Něco takového by u nás snad nerozdýchal ani ten nejotrlejší ochránce přírody. Hovínka nikde nevidím – buď je to lesklé náměstí tak kropenaté, že to prostě splývá, nebo tudy před chvílí projela čisticí rolba, anebo mají holubi zezadu něco strategicky zalepené. Prostě zvláštní, ale jiný kraj, jiný mrav.

Pokračujeme dál na sever, prohlížíme si okolní domy a užíváme si široké ulice plné zeleně, která Barceloně dodává lehký, vzdušný charakter. Nejvíc nás ale fascinují neuvěřitelné stavby a tak trochu napjatě vyhlížíme, jestli už někde nezahlédneme některé z děl Antonia Gaudího. A opravdu, po chvíli narážíme na první – před námi se objevuje secesní dům Casa Batlló, barevná pohádková fasáda uprostřed města, která působí, jako by někdo do běžné ulice vložil kus fantazie z jiného světa.

Od Casa Batlló je to ke Casa Milà jen pár desítek metrů, takže se ani nestihneme pořádně přepnout z režimu "pohádkový dům" do režimu "reálná ulice". Casa Milà stojí na rohu Passeig de Gràcia a Carrer

de Provença, nedaleko stanice metra Diagonal, takže je téměř povinnou zastávkou každého, kdo se aspoň jednou tvářil, že má rád architekturu.

Casa Milà je skutečně jedinečný secesní dům a odborníci ji dodnes považují za jednu z nejčistších secesních památek vůbec. V roce 1984 se navíc dostala na seznam světového dědictví UNESCO, takže se z ní definitivně stala celebrita, která už nikdy nebude mít klid od fotoaparátů a mobilů všeho druhu.

Uvnitř domu prý nenajdete jedinou rovnou linii – Gaudí si z pravítka evidentně nic nedělal a jednota není ani ve výšce sloupů či stropů. V domě vytvořil dva bloky bytů, každý s vlastním přístupem a vnitřními dvory, takže to celé působí jako rafinovaný labyrint pro náročné obyvatele, kteří se určitě nikdy nenudí.

Protože je dům opravdu rozsáhlý, musel Gaudí navrhnout několik vchodů, a ten nejhezčí je skutečná past na oči – nádherná železná secesní brána, skrz kterou je vidět dovnitř kulatého nádvoří. Na rozdíl od jiných Gaudího staveb Casa Milà tolik nebouří barvami; její vnější fasáda je z vápence a má barvu přírodního kamene, takže působí jako klidná šedavá skála, která si však zblízka dělá s tvary, co chce.

Dům je unikátní svou nesouměrností – celé průčelí tvoří vlny se zakřivenými výklenky různých velikostí a tvarů, jako by se fasáda rozhodla, že bude napodobovat moře. Okna doplňují balkony ozdobené pokroucenými železnými tvary od katalánského architekta José Maria Jujola a při delším pohledu má člověk pocit, že se dům lehce zmítá ve vlnách, jen čekáte, kdy z balkonu sklouzne nějaký surfař.

Zajímavostí je, že v domě prý nikde nenajdete jedinou klasickou nosnou zeď – váha celé stavby spočívá na zdech dvorů, venkovních stěnách a chytře rozmístěných sloupech. Uvnitř Gaudí navrhl lehké příčky, které ohraničují obytné prostory s různě velkými půdorysy a liší se dokonce i půdorysy jednotlivých pater, takže se tu asi nikdy nechodí "jen tak po paměti".

Po zakoupení vstupenky, která se v našem případě pohybuje kolem osmi eur, procházíme přes pokladny na první kulaté nádvoří. To lemují po obvodu okna s kovovým zábradlím a schodiště se stříškami, takže člověk má pocit, že se ocitl v obří scéně z filmu, kde hlavní roli hraje světlo, stín a spousta zakřivených linek.

Kulatá nádvoří mají přitom velmi praktický význam – jejich tvar se zdola nahoru rozšiřuje, takže vypadají jako obrovské nálevky, které do domu lijí světlo místo vody. Díky tomu se i hluboko uvnitř domu dá dýchat a žít v přirozeném světle, což je v době temných bytových šachet něco jako malý zázrak s podpisem Gaudího.

Dům má celkem šest pater a díky zvlněnému tvaru fasády nejsou stejně vysoké ani jednotlivé místnosti. Každá je jiná, jedinečná. Žádné rovné linie, stropy místností se vlní a při pohledu na zdi máte pocit, že se na vás zřítí.

Pro návštěvníky je v Casa Milá zpřístupněn rekonstruovaný apartmán v secesním stylu, půdní prostor s expozicí o životě a díle Antoniho Gaudího, a v neposlední řadě i úchvatná terasa.

Secesní apartmán El Pis de la Pedrera, kterým návštěvníci při prohlídce procházejí, působí, jako by jej rodina i se služebnictvem opustila jen před několika hodinami, či dokonce minutami.

Můžete si prohlédnout zařízení obytných místností, kuchyň propojenou s jídelnou, pokoj pro služku, ložnice i koupelny a toaletu. Všechny místnosti jsou krásně zařízené dobovým secesním nábytkem. Naleznete tu nádobí, oblečení, povlečení na postelích, květiny na stolech, ale třeba i dětské hračky.

Půdní prostor, v minulosti pravděpodobně mansarda, má podobu cihlových oblouků, je různě členitý a vypadá jako žebra celého domu. V současné době je místem, kde je soustředěna multimediální výstava děl Antoniho Gaudího. Na jednom místě tak najdete vše o jeho stavbách, součástí výstavy jsou i modely či situační plány a nákresy staveb.

Terasa na střeše je také jedinečná. Různě členitá, plná vyhlídek a komínů, které mají podobu abstraktních zvonic, dračích hlav a helem středověkých rytířů. Máte pocit, že jste se ocitli v jakési surrealistické krajině.

Ze střechy je zároveň nádherný rozhled po okolí, dohlédnout lze i na v dálce se tyčící chrám Sagrada Familia. Pobyt na střeše vás natolik uchvátí, že zde budete chtít zůstat už navždy.

Už mě bolí nohy jak malého psa, který to přehnal s výletem kolem baráku a teď neví, jak se dostat zpátky do pelíšku. Nevzal jsem si ponožky, takže celý den poctivě šoupu v kožených žabkách a začínám si říkat, že to nebyl úplně geniální nápad.

Otáčíme to k "domovu", já fňukám a pantofle se mi zarývají do nohou tak, že každý krok má svůj vlastní komentář. Míjíme náměstí holubů a za chvíli už budeme zase na La Rambla, kde se večer chystá další dávka pouličního šou. Máme ještě "hladík" a těšíme se, že si k večerní atmosféře dopřejeme něco dobrého k jídlu a nasajeme ten typický ruch, kdy město neumí ani na chvíli ztichnout. Den, který začal mořem ze všech stran, pokračoval bojem s výškou 2,2 m a menším logistickým kolapsem, končí nakonec u stolu s jídlem a dvěma lidmi, kteří si uvědomí, že bez těch drobných hádek by ty cesty vlastně ani nebyly ono.

A tak na lavičce, díváme se na večerní Barcelona světýlkama a v duchu si děláme inventuru dne:

• trajekt – úspěšně,

• Barcelona – první dotek,

• parkování – s dramatem, ale vyřešeno,

• restaurace – po delším jednání, ale výborná,

• hádka – malá, lidská, už převedená v historku.

Přesně ten typ večera, který bude jednou v cestopisu působit jako vtipná odbočka – a který v reálu udělal z obyčejného příjezdu do Barcelony kapitolu, na kterou se nezapomíná.

S botama jsem to zřejmě podcenil, mám sebou několik druhů obuvi, ale letos jsem asi neměl štěstí s nákupy. Boty buď tlačí, nebo dřou. A to jsem se vydal do Afriky? Z auta při balení na parkovišti jsem si nevzal ponožky, a tak ťapu po Barceloně v kožených žabkách a s každým krokem přemýšlím, jestli tohle byl opravdu dobrý nápad. Otáčíme to domů. Fňukám, protože pantofle se mi zarývají do nohou a připomínají mi, že i obuv má svůj názor na plán dne.

Míjíme náměstí holubů a už se blížíme k La Ramble. Máme ještě "hladík" a chceme si užít večerní show – světla, ruch, trochu toho turistického divadla. Kousek od našeho hotýlku nás zastaví asi třetí naháněč toho večera a tentokrát kývneme. Sedáme si do pouliční restaurace, která má stříšku z listů a celá svítí jako vánoční stromeček po tříleté záruce – ale má to kouzlo a my už nemáme sílu hledat něco "autentičtějšího".

"Co bychom si dali?" začíná klasická večerní rada starších. Něco k pití… možná spritz? Nakonec u Marušky vyhrává mojito, u mě Long Island. Pak přichází zásadní otázka: dáme si small nebo big? Jenže jak je velkej "velkej" a jak je malej "malej"? Po krátké debatě, v níž hraje hlavní roli argument "jsme přece na dovolené", vítězí big verze, k tomu nějaké tapas a salát s mozzarellou, aby se neřeklo, že nemyslíme na zdraví.

Během našeho posezení se přihnala bouřka, zaburácelo, vzduch se začal krásně čistit a restaurace jen rychle srolovala boční rolety, takže nám už jen malinko cákalo na kotníky. Po celém dni na nohách je to vlastně docela příjemné – taková improvizovaná barcelonská kryosauna pro unavené cestovatele.

Všechno je skvělé, jen můj drink na mě začíná působit poněkud devastujícím účinkem. Nevadí – spánek je silnější než Long Island, a tak po návratu na pokoj odpadám a spím až do rána, zatímco venku si Barcelona dál žije svůj noční život a moje žabky konečně dostaly zasloužené volno.

Níže jsem si pro vás připravil odkaz na mnou velebený koktejl "Long Island Iced Tea". K létu osvěžující koktejly určitě patří, pro náplň chlapácké sklenice množství surovin vynásobte zhruba pěti. Na záda a na břicho si před konzumací připevněte polštář, nebo raději ten večer už z pohovky nevstávejte. Ano koktejl připomíná osvěžující ledový čaj a vypitím tupláku v sobě budete mít zhruba devět velkých panáků. Zde je slíbený ODKAZ

23. 8.2025 – Den čtvrtý, Barcelonská dobrodružství kapitola druhá

je přesně ten typ dne, kdy má člověk pocit, že se probudil do pohlednice z Barcelony – jen s drobným bonusem v podobě tří úkolů hned po ránu.

Ranní mise: ponožky, auto a snídaně

Probouzím se asi v půl sedmé a v hlavě mi běží jednoduchý seznam: dojít zkontrolovat auto, vyzvednout si ponožky a cestou zpět koupit snídani. Takže vlastně tři úkoly v jednom – skoro jako ranní "escape room", jen bez kávovaru.

Dávám si Francouzské nádraží do navigace a vyrážím po naší ulici. Jdu a jdu a mám pocit, že ta ulice je o kus delší než včera večer, ale ráno je nádherné. Asi jsme prospali nějaký skvělý mejdan – po ulicích už je uklizeno, nebo se právě uklízí, hospody a kluby vytírají podlahy a dělníci ranní směny nastupují tam, kde noční směna zanechala poslední stopy.

Ulicemi se potuluje spousta dívek, poslouchají hudbu z mobilů, pohupují se v bocích a dojíždějí svou večerní show. Krátké sukně, lodičky v ruce, bosá chodidla, která se vděčně chladí na dlažbě po nočním tanečním maratonu. Barcelonu to vystihuje dokonale: město, které se teprve ukládá ke spánku, zatímco my už vstáváme. Pročpak jsem tak starý – a že starý jsem, mi napadne, když si vzpomenu, že moje představa ideálního rána zahrnuje spíš dobrou kávu než odchod z klubu.

Po chvilce dorážím na nádraží, respektive na parkoviště. Náš Defík tam stojí v naprostém pořádku, nikde žádná botička, žádná pokuta, žádná podezřelá škrábance – jen poctivě odpočívající kus plechu připravený na další den. Beru si z auta ponožky, čepici a tenisky a pádím zpátky, tentokrát už jako plnohodnotná lidská bytost, ne bosonohý turista v krizovém režimu.

Zrádný úkol jménem "snídaně"

Cestou zpátky potkávám řadu skvělých, lákavých podniků. Jednak ty, co byly zjevně včera v provozu a kde by návštěva dnes večer rozhodně stála za to, a jednak kavárny, pekárny a "ňumulkárny", které už otvírají nebo mají otevřeno. Vůně čerstvého pečiva, croissantů, slaných koláčů a kávy se line ulicí a já začínám tušit, že jeden z mých ranních úkolů zřejmě nesplním.

Ano, tušíte správně – snídani nekupuju. Zato si odnáším skvělý důvod: tolik krásných kaváren v okolí by byl hřích odbýt pytlíkem něčeho s logem supermarketu. Jdu domů a cestou si v hlavě skládám ranní reportáž: o uklízečích, o významných stavbách, které jsem minul, o dívenkách v pomejdanovém rauši, o snídaňových kavárnách, které volají jménem všech unavených nohou.

Marušku nemusím dlouho přesvědčovat. Stačí pár vět o tom, jak to voní a vypadá, a za chvíli už sedíme v naší kavárně sotva padesát metrů od hotelu. Vybíráme ze slaného pečiva s bohatou nádivkou, popíjíme skvělou kávu a máme pocit, že lepší start dne snad ani neexistuje. Snídaňový úkol je tedy sice splněn jinak, než jsem plánoval, ale o to lépe – a jsme připraveni na dnešní program: akvárium v přístavu, Sagrada Família a komentovaná prohlídka Gaudího parku.

Přístav, Kolumbus a bleší trh pokladů

Takže popořádku. Do přístavu je to rovnou po La Rambla jen pár kroků – ta klasická barcelonská tepna, kde to žije od rána do noci. Cestou se fotíme u památníku Kryštofa Kolumba, který ukazuje kamsi do dáli, jako by stále hledal další kontinent nebo alespoň slušnou restauraci bez turistického menu.

Z La Rambly zabloudíme na jakýsi bleší trh sběratelských kuriozit. Je to fascinující směsice všeho, co kdy někomu leželo doma na půdě: od německé vojenské helmy, přes staré odznaky, plechové cedule, po zaručeně "pravý" historický kompas nedozírné hodnoty – minimálně podle prodávajícího. Procházíme, obdivujeme a v duchu přemýšlíme, jak by šlo vysvětlit na celnici, že jsme si z Barcelony přivezli domů helmu místo magnetky.

Pokračujeme po pěší lávce do přístavu a postupně se dostáváme k poměrně nové budově vyhlášeného akvária. Sklo, voda, lodě kolem – člověk má pocit, že jestli existuje místo, kde se dá přepnout z režimu "město" do režimu "moře", tak je to právě tady.

L'Aquàrium de Barcelona: z ulice rovnou pod mořem

Akvárium v Barceloně, oficiálně L'Aquàrium de Barcelona, patří mezi největší mořská akvária v Evropě a ročně přiláká víc než 1,5 milionu návštěvníků. Najdete ho přímo v srdci přístavu Port Vell, takže k němu člověk spíš dojde po lávce, než aby se tam složitě dopravil dopravou – což se nám dnes velmi hodí.

Největším lákadlem je rozlehlé Oceanárium – obří nádrž o průměru 36 metrů a objemu víc než 4 miliony litrů vody. Domov žraloků, rejnoků, mořských želv a spousty dalších mořských potvor, které by člověk jinde potkávat nechtěl, ale tady se na ně dívá s radostným úsměvem. Největší pecka je 80 metrů dlouhý, prosklený tunel, ve kterém máte pocit, že jdete po dně oceánu, zatímco vám nad hlavou krouží velcí predátoři, hejna ryb a sem tam želva, která má na práci evidentně méně než vy.

Akvárium je rozdělené do několika tematických sekcí: Středozemní moře s 14 nádržemi, tropická moře, dětská interaktivní zóna Explora! a výstava Planeta Aqua, která ukazuje život v teplých i polárních vodách. Medúzy, piraně, mořští koníci – člověk si připadá jako v katalogu "co všechno v moři žije, a vy o tom nemáte tušení".

Když tě zastihne realita na toaletě

Maruška poctivě prochází celou expozici, obdivuje nádrže, čte popisky a nasává atmosféru podmořského světa se vší parádou. To jí trochu závidím – nejen kvůli žralokům, ale i kvůli tomu klidu, kdy na ni nikdo netlačí časem. Já se ke konci expozice musím odebrat na toaletu, kde kromě běžné lidské potřeby řeším ještě jednu: studuji nejvýhodnější spojení MHD na další atrakci.

Na dveřích kabinky by klidně mohlo viset "dočasná kancelář trasování dopravy". Google Mapy nám jako nejrychlejší možnost přesunu navrhují metro – a to se ukáže jako nová, příjemná zkušenost. Metro jede prakticky od přístavu, s jedním přestupem, a vyplivne nás přímo u stanice "Sagrada Família".

Metro a první pohled na Sagradu

Vyrážíme z přístavu do podzemí, kupujeme lístky, chvilku se rozkoukáváme v systému linek – a metro si nás bere pod křídla. Vozy jsou čisté, rychlé a klimatizované, což po dopolední chůzi městem působí jako malý zázrak. Jediný problém je, že člověk má sotva čas si sednout, a už přichází přestup a výstup.

Prakticky hned po vylezení z metra se člověku zatají dech. Z jedné strany obyčejné ulice, domy, stromy, lidé. Uděláte tři kroky, otočíte hlavu – a najednou před vámi roste monument takového rozměru, že i ti nejupovídanější turisté na chvíli zmlknou. Sagrada Família stojí přímo před námi, kamenný les věží, soch a detailů, který vypadá, jako by ho někdo přepnul z jiné dimenze do středu města.

A to je teprve druhá část dne. My máme za sebou ranní misi, snídani, přístav, bleší trh, podmořský svět a první jízdu metrem – a před sebou Sagradu a večer v Gaudího parku. Přesně tak má vypadat den, o kterém se dá psát na dvojnásobek délky – a stejně má člověk pocit, že se tam vše nevejde.

Z metra vylézáme jako obyčejní smrtelníci – a během tří kroků máme pocit, že jsme se ocitli uprostřed nějakého jiného světa. Sagrada Família před námi nevyrůstá, ona se na nás skoro vrhne – věže, sochy, detaily tak husté, že oči nestíhají přepínat.

Sagrada Família: údiv, fronta a krční páteř

První minuty trávíme prostě tím, že stojíme a koukáme. Fasáda Zrození je tak prošpikovaná figurkami, nápisy a reliéfy, že by se tu dalo číst jako v kamenném komiksu – jen by člověk potřeboval týden a žebřík. Fronta na vstup mezitím postupuje tak pomalu, že to člověku dá ideální prostor na to, aby pořád dokola fotil ty samé věže z mírně jiného úhlu.

Jakmile projdeme kontrolou a bránou, ocitneme se uvnitř – a tam přichází ten opravdový "wow" efekt. Sloupy se zvedají vzhůru jako kmeny stromů, větví se do kleneb a barevné vitráže vrhají na stěny a podlahu duhové skvrny, ve kterých se koupou turisté ze všech koutů světa. Je to jako stát uprostřed kamenného lesa, kde místo listí šustí světlo.

Sagrada Família není jen turistická "povinnost", ale životní projekt jednoho architekta a stavební maraton na víc než sto čtyřicet let. Je to bazilika, která spojuje gotiku, modernismus a zcela originální geometrické experimenty do jednoho mimořádně osobitého chrámu.

Základní fakta a čísla

• Oficiální název: Basílica i Temple Expiatori de la Sagrada Família (Smírčí chrám Svaté rodiny).

• Typ: římskokatolická bazilika, nikdy nebyla katedrálou (sídlem biskupa).

• Půdorys: latinský kříž s pěti loděmi, trojlodním transeptem a věncem sedmi kaplí v chóru.

• Rozměry: délka cca 90 m, šířka cca 60 m; po dokončení věží má dosáhnout výšky až 172,5 m (věž Ježíše Krista), čímž se stane nejvyšší církevní stavbou v Evropě.

• Kapacita: navržena pro zhruba 9 000 věřících, tedy více než většina běžných městských kostelů.

• Status: od roku 2010 bazilika (povýšeno Benediktem XVI.), od roku 2005 části chrámu UNESCO (fasáda Narození a krypta).

Stavba začala 19. března 1882 podle neogotického návrhu architekta Francisca de Paula del Villar; o rok později převzal vedení Antoni Gaudí a projekt radikálně změnil. V době jeho smrti v roce 1926 byla hotová jen krypta, část apsidy a větší část fasády Narození.

Dlouhá stavba: 1882–cca 2030+

• 1882–1883: Villar zahajuje stavbu, buduje kryptu v klasičtějším neogotickém duchu.

• 1883–1926: Gaudí postupně přepracovává celý koncept, dokončuje kryptu a soustředí se na fasádu Narození, aby zanechal "manifest" svého stylu.

• 1936: během španělské občanské války je dílna vypálena, část Gaudího modelů a plánů zničena; práce se obnovují až v 50. letech na základě rekonstrukce dochovaných modelů.

• 1954–1976: dostavba věží fasády Narození, postupné vyjasňování interpretační linie Gaudího záměru.

• 2010: bazilika vysvěcena, byť stále nedokončená; od té doby se v ní běžně konají mše a liturgie.

• 2020+: práce zpomaleny pandemií, ale centrální věže (Marie, evangelistů a Ježíše Krista) postupně rostou; cílem je konstrukční dokončení kolem 2026–2030, dekorativní práce ještě pár let potrvají.

Výstavba je financovaná převážně ze vstupného návštěvníků; roční rozpočet se pohybuje kolem 25 milionů eur. To z chrámu dělá jeden z mála velkých sakrálních projektů, který stojí hlavně na turistech, ne na státním rozpočtu.

Architektura: gotika, příroda a matematika

Půdorys a prostor

Půdorys Sagrady Família vědomě navazuje na španělské gotické katedrály (Burgos, León, Sevilla), ale Gaudí z tradičního typu vytěžil maximum a "ohnul" ho k vlastnímu jazyku. Typicky katalánsky je chrám relativně "nízký a široký" – vnitřní klenby hlavní lodi mají cca 45 m, boční 30 m, ale prostor je rozčleněn mnoha loděmi a věžemi.

Zásadní zvláštností je krytý ambitus (jakýsi "kloastr"), který ze všech stran obíhá kolem chrámu a protíná vstupní portály – spíše než tradiční katedrální dvůr je to "prstenec", oddělující liturgický prostor od města.

Sloupy, klenby a světlo

Interiér je inspirován lesem: sloupy se směrem vzhůru větví jako kmeny, které nesou klenbu připomínající koruny stromů. Gaudí nechtěl létající opěráky gotiky, proto navrhl systém šikmých, zkroucených sloupů a hyperbolických kleneb, které přenášejí tíhu dovnitř.

Sloupy mají složitý geometrický průřez – například čtverec se při stoupání změní přes osmihran a šestnáctiúhelník až v kruh; jde o průnik dvou opačně rotujících helicoidních tvarů. To není ornament, ale přesný výpočet, který umožňuje štíhlejší prvky a hladké rozložení sil.

Barevná okna nejsou jen dekorace: Gaudí pracoval se světlem jako s "materiálem" – východní strana má chladnější spektrum, západní teplejší, takže během dne chrám "mění náladu" podle polohy slunce.

Fasády a věže: Bible z kamene

Chrám má mít v konečné podobě 18 věží: 12 pro apoštoly, 4 pro evangelisty, jednu pro Pannu Marii a nejvyšší pro Ježíše Krista (172,5 m). Věže nejsou jen vertikální akcent, ale nesou symboliku i nápisy (Sanctus, Hosanna, atd.) a slouží jako "orgán", který přes perforace propouští světlo a zvuk zvonů.

Tři hlavní fasády představují klíčové momenty Kristova života:

• Narození (východ): jediná, na níž se osobně podílel Gaudí; mimořádně dekorativní, organická, plná rostlin, zvířat a dynamických scén, připomíná živý reliéf.

• Umučení (západ): strohá, úsporná, s ostrými kubistickými tvary sochaře Josepa Marii Subirachse, jako "kontrast" k přebytku fasády Narození.

• Slávy (jih): stále ve výstavbě; má vyprávět o posledních věcech člověka (soud, nebe, peklo), bude zároveň hlavní vstupní fasádou.

Ve srovnání s klasickými katedrálami typu Notre-Dame v Paříži nebo katedrály v Chartres, kde sochařská výzdoba vychází z gotického kánonu, je Sagrada Família extrémně expresivní: Gaudí pracuje s přírodními formami, texty, barvou a světlem jako se součástí jedné velké religiózní "instalace".

Srovnání s jinými chrámy

• Barcelona Cathedral (katedrála sv. Kříže a sv. Eulálie): čistá gotika a neogotika, klasický trojlodní prostor s kaplemi a klášterem; v kontrastu Sagrada Família působí jako modernistická "socha", která stále roste.

• Sevilla, Burgos, León: obrovské gotické katedrály, kde výška, délka a bohatost slouží ke "ztrátě člověka v prostoru". Sagrada Família má podobné ambice, ale místo vertikální zdůrazňuje komplexnost a organický tvar – méně pravoúhlých os, více křivek a rotací.

• Notre-Dame v Paříži: dokončený, symetrický celek, typická kamenná gotika. Sagrada Família je naproti tomu vědomě "nesymetrická" a nedokončenost se stala součástí její identity, podobně jako byste sledovali stavbu v reálném čase.

Architektonicky se dá říct, že zatímco klasické katedrály jsou vrcholem jedné epochy, Sagrada Família je mostem – od gotiky přes modernismus k experimentální architektuře 20. a 21. století.

Gaudí a Sagrada Família: život spojený s jedním chrámem

Antoni Gaudí převzal projekt v roce 1883 ve věku 31 let a postupně z něj udělal své životní dílo. Od roku 1915 se mu věnoval prakticky výhradně – bez rodiny, bez jiné velké zakázky – a sám říkal, že už nemá "ani přátele, ani majetek, jen chrám".

Gaudí byl hluboce věřící, asketický a v posledních letech života se doslova přestěhoval na staveniště: žil v malém ateliéru u chrámu, sledoval práce, upravoval modely a instruoval spolupracovníky. Byl si plně vědom, že chrám neuvidí dokončený; proto soustředil energii na kryptu a fasádu Narození, aby zanechal jasný "klíč" k interpretaci pro budoucí generace.

V roce 1926 byl Gaudí sražen tramvají a o několik dní později zemřel; pohřben je v kryptě Sagrady Família. Chrám je tak zároveň jeho největší dílo i jeho hrob – architekt tu doslova zůstal "bydlet" navždy.

Pro cestopis se dá jejich vztah shrnout třeba takto:

Sagrada Família není jen kostel v Barceloně, ale i kamenný deník Antonia Gaudího – začíná jako projekt mladého architekta, který se chce prosadit, a končí jako duchovní útočiště starého muže, který do něj vložil všechny své sny, víru i poslední roky života.

Když se i nevěřící dívá se zatajeným dechem

Nejzajímavější na tom je, že i ti, kteří by se normálně uvnitř kostelů rozhlédli a po dvou minutách šli dál, tady jen tiše chodí a koukají. Každý detail – zábradlí, schodiště, kříž, geometrické tvary na stropě – má svůj důvod, svůj symbol a svou tvrdohlavou logiku, která říká "takhle to Gaudí vymyslel, tak to prostě bude".

Chvíli jen tak stojíme uprostřed chrámu, pak se couráme jednosměrnou trasou, občas si sedneme na lavici a necháváme si to všechno "sednout". Připadá mi to, jako by se někdo rozhodl přelít přírodu do kamene – a ještě k tomu přidat tolik barevného skla, že by to vystačilo na menší sklářskou dílnu.

Praktická vsuvka a jemný návrat na zem

Po nějaké době v interiéru, muzeu a obhlídce fasád přichází chvíle, kdy je potřeba se zase trochu "uzemnit". Zkontrolujeme čas, rychle se podíváme, kde máme mít odpoledne nástup na komentovanou prohlídku parku, a v hlavě začínáme skládat logistiku: něco malého k jídlu, přesun, pauza.

Je zvláštní, jak po takové dávce monumentální architektury člověk nakonec skončí u dost všedních starostí typu "kam na kávu, aby byl stín a volný stůl". Ale i to k cestování patří – jeden okamžik stojíte pod klenbou baziliky a hledíte do nebe, druhý hledáte kavárnu, kde vám nebudou účtovat Sagradu v přirážce za výhled.

Od kamene k mozaice: chystáme se do Gaudího parku

Od Sagrady nás čeká další velká položka dne: komentovaná prohlídka Gaudího parku. V hlavě si přehráváme, co už máme za sebou – ranní pochůzku po La Rambla, bleší trh, akvárium, žraloky, první jízdu metrem, teď Sagradu – a přesto má člověk pocit, že na Gaudího stále ještě zdaleka nemá "dost".

Vzít si k tomu průvodce se ukazuje jako dobrý nápad. Po dnešním programu už víme, že Barcelona se nedá jen "projít", musí se i trochu "nechat vysvětlit". A přesně to nás čeká v další kapitole dne, která začne tam, kde končí naše dechberoucí setkání s chrámem, který je možná nekonečně rozestavěný – ale na pocit hotový víc než kdejaký jiný.

Do popisu dne se to dá vložit jako krátká praktická vsuvka – aby to pořád působilo cestopisně, ale zároveň měl čtenář konkrétní představu, kolik Sagrada Família stojí.

Vstupenky do Sagrady v našem příběhu

Ještě před samotnou návštěvou Sagrady řešíme praktickou stránku věci – vstupenky se už dnes prakticky kupují jen online na konkrétní čas, takže žádné spontánní "stavíme se cestou". Naštěstí máme lístky v kapse (respektive v mobilu), takže nás čeká už "jen" bezpečnostní kontrola a fronta, která se sunula rychlostí zhruba jednoho selfie za minutu.

Cenově to v roce 2025 vypadá takto:

• Pouze kostel – dospělí 26 €, mladí a studenti do 30 let 24 €, senioři nad 65 let 21 €, děti do 11 let zdarma.

• Kostel + věž – dospělí 36 €, mladí a studenti 34 €, senioři 28 €, děti do 11 let opět zdarma.

V cestopisu to může být zakomponované třeba takto:

"K Sagradě nejde přijít jen tak 'na blind' – lístky máme koupené dopředu online, za 26 euro na osobu za vstup do kostela. Kdo chce i na věž, připlatí si zhruba na 36 euro, ale ten výhled na Barcelonu pak stojí za každý cent."

Díky tomu zapadne informace o ceně přirozeně do děje – čtenář vidí, že to není jen "byli jsme v kostele", ale že návštěva je dnešní realita: plánování, časový slot, QR kód a konkrétní částka, která z dovolené ukrojí svůj díl.

Od Sagrady odcházíme s hlavou plnou vitráží a krční páteří lehce namoženou z neustálého koukání nahoru – a před sebou máme další položku dne: komentovanou prohlídku Gaudího parku.

Přesun mezi zázraky: od chrámu k parku

Před bazilikou ještě chvíli posedíme na lavičce naproti, dáme si vodu a něco malého k zakousnutí, protože po půldni v Barceloně už začínáme chápat, že bez pravidelného doplňování energie by nás město jednoduše sežvýkalo a vyplivlo zpátky na metro. Zatímco kousek od nás stojí další skupina turistů ve frontě a loví poslední fotky se Sagradou v pozadí, my si hlídáme čas – máme rezervovanou komentovanou prohlídku Park Güell, takže žádné courání "jen tak".

Metro nás zaveze zase o kus výš nad město, pak přichází klasika: kopec, schody, pár prudších ulic, sem tam eskalátor – Barcelona si prostě hlídá, aby turista přišel ke Gaudího kráse s lehce rozcvičenými lýtky. Do skupinky u vstupu do parku dorazíme s malým předstihem, zapsaní na seznam, se sluchátkem v uchu a průvodcem, který vypadá, že o Gaudím ví víc než naše učebnice dohromady.

Průvodce, který překládá Gaudího do lidské řeči

Prohlídka začíná klasickou otázkou: "Je tu někdo, kdo je v Barceloně poprvé?" Pár rukou se zvedne, v duchu se usmějeme – my už máme za sebou nejen Sagradu, ale i menší parkovací válku a noční Long Island, takže se cítíme skoro jako mazáci. Průvodce nás bere nejdřív k hlavní bráně a vysvětluje, jak měl park původně fungovat jako luxusní zahradní město pro bohaté rodiny – projekt, který se finančně nepovedl, ale architektonicky vyšel tak, že z něj dnes žije půl cestovního ruchu Barcelony.

Když stojíme u schodiště s mozaikovým ještěrem, ukazuje nám detaily, kterých by si člověk bez výkladu sotva všiml – symboly v barvách, tvar schodů, propojení s vodním systémem parku. 

 Jsme rádi, že máme v uších hlas někoho, kdo to všechno překládá z "gaudíovštiny" do normální řeči, protože jinak by mozek po Sagradě už asi lehce nestíhal.

Terasa, kde si město sedne k nohám

Postupně se přesouváme do hypostylové síně se sloupy a nahoru na slavnou terasu s mozaikovou lavičkou. Tady si člověk sedne, opře záda o chladnou keramiku a má Barcelonu jako na dlani – moře, střechy, siluetu Sagrady v dálce. Průvodce vypráví o tom, jak si Gaudí hrál s ergonomií, jak testoval tvar lavičky na sádrovém odlitku sedícího člověka, aby se tu dalo opravdu pohodlně sedět a povídat.

My sedíme, díváme se na město a zároveň si v duchu přehráváme celý den: ranní kavárnu, bleší trh, žraloky v akváriu, průchod "pod mořem", výjezd z metra přímo do náruče Sagrady a teď tohle – západ slunce, který barví Barcelonu do zlatava a dělá z ní dokonalou fototapetu. V tu chvíli dává smysl, proč se sem hrnou davy – tady se spojí město, příroda, architektura i obyčejná lidská únava do jednoho velkého "jo, stálo to za to".

Závěr dne: Gaudí, nohy a ticho

Když prohlídka skončí, ještě chvíli bloumáme po volnějších částech parku, procházíme sloupové chodby a viadukty, kde kamenné pilíře připomínají zkamenělé stromy. Cestou zpátky dolů už máme v nohách tolik kilometrů, že i eskalátor je najednou náš nejlepší kamarád a schody považujeme za osobní nepřátele.

Dnešek byl opravdu bohatý na "sběr dat". Mám z parku vymlácené všechny baterie ve fotoaparátu a kolabuje mi i baterka v mobilu. Naštěstí má Maruščin telefon ještě pár procent, což je v Barceloně, kde se angličtina mimo turistická centra moc nenosí a my jen podle výhledů zhruba tušíme, kam bychom se chtěli dostat na druhou stranu města, naprosto klíčová strategická výhoda.

Bohužel už po pár metrech, po sestupu z mírného kopce, se vypíná i Maruščin mobil. 
"Tak a jsme offline," konstatuje suše.

"To není offline, to je návrat do 90. let," opravím ji. "Teď se ukáže, jak jsme dobří v orientaci podle slunce a intuice."

Co teď? Vsadíme na starou dobrou metodu – řidiči MHD snad znají svou trasu. Předpokládáme, že většina autobusů, stejně jako v Praze, nakonec skončí někde u metra, a když ne, tak aspoň dojedou tam, odkud už se dá zase někam dostat.

Jsem už vážně znavený, a tak si na chvilku sedám na schody měšťanského domu. Po chvíli ke mně přistoupí nějaký místní ochránce veřejného pořádku a výrazem dává najevo, že tohle asi není městský mobiliář určený k odpočinku unavených turistů. Zřejmě mě považuje za bezdomovce. "Kdyby tě tak tlačily boty jako mě," pomyslím si, ale do žádných větších debat se pouštět nechci – jsem v cizím městě, a upřímně řečeno, momentálně ani přesně netuším kde, kam míříme a jak se tam dostaneme.

Naštěstí po chvíli přijíždí autobus a po dvou zastávkách se před námi objeví vytoužený znak metra. Jednak nás tenhle skvělý prostředek přiblíží k našemu bydlení, jednak v každém metru bývá mapa – a mapa je v cizí krajině stejně důležitá jako voda a káva.

Tak jako v pražském metru občas nelogické směrovky donutí cestovatele dojít až na konec nástupiště, aby pak zjistil, že vlastně chtěl na druhou stranu, má i barcelonské metro své zvláštnosti. Každá centrální mapa je velký barevný guláš asi čtyřiceti tras, a to přímo na nástupišti. Takže stojíme před mapou a hledíme na ni jako husa do flašky. Nejen, že nemůžeme najít ulici La Rambla, ale vůbec netušíme, na které trase a na které stanici právě stojíme.

O mapu se opírá vysoký mladý muž, už chvíli mám pocit, že nás možná poslouchá. Najednou povědomou řečí prohodí: "Teraz ste tu, na tejto stanici, a na ulici La Rambla je stanica, ktorá sa volá Liceu. Ste tu úplne dobre – idem tam aj ja."

To byla klika jak z partesu. Nejdřív trochu zahanbeně sklopím zrak, že jsme si toho sami nevšimli, a pak už hrdě děkuji: "Ďakujeme, zachránili ste nám večer." Chalán sa iba usmial – a my jsme se s úlevou vydali za naším slovenským andělem strážným směrem k Ramb­le, tentokrát už bez zbytečného bloudění.

Když s naším slovenským "GPS andělem" dojedeme až na Liceu, připadáme si skoro jako místňáci – přesně víme, kde vystoupit, a dokonce i kterým směrem se tvářit, že jdeme schválně. La Rambla už je v téhle večerní hodině trochu unavenější, ale pořád dost živá na to, aby člověka lákala k poslednímu drinku, zmrzlině nebo jen pomalé procházce mezi světly a stíny.

"Tak co, ještě něco, nebo už opravdu hotel?" ptám se Marušky, zatímco se prodíráme kolem pouličních umělců a stánků.

"Hotel," rozhodne nekompromisně. "Jestli si teď sednu na šlaftruňk, tak už mě na loď zítra nedostaneš ani heverem."

A tak míříme zpátky do naší uličky v Ciutat Vella, kde nás čeká balkon s výhledem na noční cvrkot a postel, která po dnešních kilometrech působí skoro jako luxusní wellness. Barcelona pomalu doznívá za okny, my v hlavě přepínáme z režimu "Gaudí, Rambla a fontány" do režimu "přístav, trajekt a Afrika".

Večer se Barcelonou vracíme pomalejším tempem. Není už potřeba nic "stíhat" – jen dojít na hotel, možná si ještě někde dát kávu nebo něco malého k jídlu a nechat ten den postupně doznít. V hlavě se nám skládá hotová kapitola cestopisu: den, kdy jsme šli od mořských hlubin v akváriu přes nebe ve Sagradě až po pohádkový kopec v Parku Güell.

A někde mezi tím vším – mezi žralokem, vitráží a mozaikovým ještěrem – jsme si uvědomili, že Barcelona není jen město památek, ale i město malých momentů: ranních kaváren, bosých nohou po večírku, hádek kvůli výběru restaurace a ticha, když stojíte pod stavbou, která vás na chvíli donutí úplně zmlknout.

Večer po Gaudím se do Barcelony vracíme už jako staří známí – nohy bolí, hlava je plná věží a mozaik, ale duše má pocit, že by si k tomu všemu zasloužila ještě malou tečku v podobě dobrého jídla a trochu noční atmosféry.

Chvíli se jen tak loudáme, míjíme známá zákoutí, kavárny, kde jsme ráno snídali, i podniky, které jsme si v duchu označili jako "možná někdy večer". Teď je ten večer – jen je potřeba, aby se naše představa ideálního stolu zrovna potkala s realitou volných židlí.

La Rambla po setmění: světelná řeka

La Rambla je po setmění úplně jiná než ráno. Světla výloh, neony, pouliční umělci, prodavači růží, rezidenti barcelonského nočního života a mezi nimi my dva, unavení, ale spokojeně naladění. Turisti teprve usedají k večeři – místní to teprve berou jako zahřívací kolo, jejich noc začíná většinou až kolem desáté.

Chvíli koukáme do jídelních lístků, porovnáváme ceny, atmosféru a obsazenost stolů. Už víme, že přímý výhled na La Rambla často znamená vyšší ceny a nižší autenticitu, ale tentokrát nehledáme nejlepší recenzi na světě – chceme prostě sednout, dát si něco dobrého a v klidu si přehrát celý den.

Večeře jako odměna za kilometráž

Nakonec zapadneme do podniku kousek od hlavního ruchu, kde je na terase akorát tak plno, aby to působilo živě, ale ne tak moc, aby člověk musel židli skládacím metrem podsunovat pod stůl. Obsluha pobíhá svižně, menu je sice lehce turistické, ale pořád snesitelné – tapas, paella, ryby, něco grilovaného, pár salátů a nápoje, které slibují víc odvahy, než kolik nám po tom všem zbývá.

Objednáváme něco, co obstojí jako kombinace "ochutnávka Španělska" a "nezničí to úplně peněženku":

nějaké tapas, možná společnou paellu, k tomu víno nebo pivo, a hlavně džbánek vody, protože po dnešku by tělo ocenilo menší soukromý rezervoár.

V tu chvíli se den zpomalí. Jídlo přichází postupně, místo běhání po památkách běží kolem nás jen číšníci a turisté na procházce. Povídáme si – o tom, co nás nejvíc dostalo v Sagradě, co se nám líbilo v parku, a samozřejmě padne i pár vtípků na téma "ranní mise se třemi úkoly" a "žraloci v akváriu versus lidské štrúdly před vstupem".

Barcelona, která pomalu zhasíná

Když se vracíme k hotelu, ulice už nejsou tak hlučné jako před pár hodinami, ale pořád žijí – někde doznívá živá hudba, jinde se smích mísí s vůní moře a smažených kalamárů. My už ale pomalu přepínáme do režimu "zítra je taky den" a snažíme se tvářit, že nohy nás vlastně skoro vůbec nebolí.

S vypětím všech sil a s puchýři, ze kterých prasklo už všechno, co prasknout mohlo, se vrháme na naše malinké pokoje. Den však ještě nekončí – jen si na chvíli "odrazíme" nohy. V plánu je totiž ještě slavná Magická fontána, která by podle mapy měla být jen pár stanic metrem. Nohy si ošetřím, dopijeme vodu ze včerejška a pak pronáším osudovou větu: "Tak jo, dáme sprchu, sandále a jdeme." Tentokrát už opravdu jen v sandálech, tenisky mají do zítřka službu volno.

Nohy k životu, sprcha a plán "Fontána!"

Sprcha, láhev minerálky a pár minut v horizontální poloze dělají s námi oběma doslova zázraky. Z polomrtvých turistů se stávají polonabíjení dobrodruzi. Následuje rodinná porada.

"Dáme ještě Magickou fontánu?" zkouším opatrně.

"Ty to myslíš vážně?" koukne na mě Maruška, ale v očích jí už jiskří zvědavost.

"Zítra nám jede loď do Afriky a pak to bude zase jen shon. Byla by škoda nezkusit vidět slavnou Font Màgica, když už jsme tady," nasazuju přesvědčovací tón.

Chvilku se tváří, že váhá, a pak mávne rukou: "Tak jo, ale jestli tam nic nepoteče, dáváš mi zmrzlinu."

Vytahujeme naši staženou papírovou mapku a Maruška vítězoslavně ukazuje prstem: "Tady! Tady je nějaká stanice, co má v názvu slovo 'fontána', tak tam pojedeme." Jenže realita na místě úplně nesedí – vynoříme se z metra a kolem nás není nic, co by připomínalo slavnou podívanou z fotek, jen docela obyčejné ulice. Porovnávám to s mapou Barcelony v Google Maps a po chvíli skládání virtuálního puzzle docházím k závěru, že musíme pokračovat dál, blíž k Plaça d'Espanya.

"Takže?" ptá se Maruška.

"Takže tohle ještě není ono. Ještě jedna stanice. Maximálně dvě," snažím se znít optimisticky.

"To říkáš už potřetí dneska," poznamená suše, ale poslušně se mnou schází zpátky do metra.

Vyrážíme znovu do podzemí, tentokrát už s pocitem, že naše nohy dostávají nadstandardní porci kilometrů, za kterou by si klidně mohly říct o příplatek.

Kruhák, který měl jen čtyři výjezdy. Původně.

Zanedlouho jsme na kýženém "kruháku" – na obrovském kruhovém objezdu u Plaça d'Espanya. Venku už je tma a město svítí, takže se dáváme do spiknutí s malým displejem našeho telefonu, aby nás alespoň trochu neomylně navigoval kolem fotbalové arény, pak přes další a další a další rameno kruháče, který měl původně podle plánů jen čtyři výjezdy.

"Tady doprava," říká mobil.

"To už říkal před pěti minutami," brblá Maruška.

"To bylo trochu jiné doprava," snažím se bránit já.

Když to správně dopočítám, po obejití průměrně velkého kruhového objezdu o průměru kolem 300 metrů jsme na vlastní kůži otestovali dráhu něco kolem metrů – prostě jsme si dali malý večerní geometrický seminář. Kolem dvou vysokých věží, které stráží vstup k národnímu paláci, se nyní už bez bloudění vydáváme směrem k magické fontáně.

Míjíme dav lidí a utěšujeme se: "Vidíš, právě skončila jedna show, za čtvrt hodiny to určitě pustí znovu."

"Určitě," přisvědčí Maruška, "a jestli ne, máš u mě už druhou zmrzlinu."

Nepustili. Ani po půl hodině. Ani po třičtvrtě. Ukazuje se, že Barcelona zřejmě lépe hospodaří s vodou a neplýtvá, takže fontána tu dnes plní jen roli monumentálního, ale suchého schodiště do nebe.

Magická fontána bez vody, ale s atmosférou

K našemu překvapení to však zdánlivé "zklamání" vůbec nevadí davu lidí, který se tu shromáždil. Místo připomíná Versailles (ano, taky jsem tam nebyl, ale člověk si to tak rád představuje): široké schody, velké sloupy, kousek nad námi silueta paláce. Za nimi slyšíme z reproduktorů taneční hudbu a na ploše se spontánně vlní velká skupina lidí. Tanec a hudba v tomhle vlahém, lehce lepkavém večeru působí jako předsálí do nějaké komnaty lásky, jak by možná řekl náš rodák Petr Vok, kdyby místo renesančního dvora dostal k dispozici bluetooth reproduktory.

Chvíli jen tak stojíme a díváme se. Přiznávám, že když vidím ta nádherná mladá těla, jak se oddávají svůdným pohybům v tanci, napadne mě, že bych se do toho víru taky vrhnul. Navíc všechno kolem voní – nejsem si jistý, jestli víc voní pomeranč z rozlité fanty, rozkvetlé oleandry nebo směs parfémů, která se vznáší nad skupinkami dívek. Vždy když projde kolem parta dívenek a jejich zaručeně značkové parfémy zavoní známou sladkou medovou vůní, která mi připomene zubní pastu mého dětství – tutifruty – na chvíli zapomenu i na bolest nohou.

"Jdi tancovat," šťouchne do mě Maruška.

"A vypadat jako P6C5 po zkratu v Impérium vrací úder?" odolávám. "To bych Barceloně neudělal."

Nakonec se rozhodnu, že tuto disciplínu pro dnešek vynechám a budu se držet důstojně v roli diváka.

Možná trochu přeháním, ale když stojíme s Maruškou za ruce a díváme se na ten rej, večer nás naplňuje zvláštním klidem. Vyměnili jsme tenisky za sandále, fontána sice neteče, ale všechno ostatní "teče" až až – hudba, světla, smích, hovory. Vidíme skupinky lidí, kde obratní pouliční prodavači zkoušejí prodat svítící hračky, které se po vystřelení do výšky asi dvaceti metrů roztočí a jako maličké neonové vrtulníky se snášejí zpátky k zemi.

Kolem nás posedávají mladí i starší, diskutují španělsky a z jejich přízvuků nepoznáme, jestli jsou nadšení, nebo se o něco přou – pro nás je to stejně jen melodie, na které nezáleží tolik jako na tom, že tady můžeme být. Pomalu se otáčíme zpátky k metru a naše "Magická fontána bez vody" se stává jedním z těch večerů, kdy se všechno nepovede podle plánu, ale přesto má člověk pocit, že dostal přesně to, co potřeboval.

Na cestě zpátky k metru se ještě jednou ohlédneme přes rameno – fontána stále mlčí, ale tanec pod sloupy jede dál, jako by žádná voda nebyla potřeba. "Hele," povídá Maruška, "jestli sem ještě někdy přijedeme, tak si ty časy předem zjistíme." "To říkáš teď," odpovím, "ale pak zase poběžíme za něčím jiným a dopadne to úplně stejně."

Do podzemí scházíme už o něco tišeji, únava si vybírá svou daň. V metru sedíme proti sobě, každému z nás občas cukne koutek, když si vzpomeneme na vlastní velkolepé plány "jen pár stanic a jsme tam". "Víš co?" prolomí ticho Maruška. "Stejně to bylo fajn. Bez vody, ale fajn." Přikývnu. Někdy jsou ty nedokonale splněné plány vlastně ty nejzábavnější.

Když vystupujeme zase poblíž našeho hotelu, La Rambla už není tak hlučná jako odpoledne, ale pořád v ní cosi proudí – tu někdo zavírá krám, tu servírka sklízí poslední sklenice, tu se dvojice opírá o zábradlí a dívá se směrem k moři. "Zítra Afrika," připomene mi Maruška, když míjíme roh s KFC a McDonaldem, naši novou orientační "uliční GPS". "Zítra Afrika," zopakuju a uvědomím si, že Barcelona nám vlastně udělala dokonalý předkrm – trochu historie, trochu pobíhání, kousek hádky, špetku smíření a večer bez vody u fontány, který by byla škoda nemít v cestopisu.

Co kdybychom se ještě stavili na šlaftruňk? Jasně, smyjeme cestovatelský prach z hrdla a posílíme duši před další vlnou zážitků. 

A nebudeme nic vymýšlet a experimentovat – vydáme se tam, kde nám včera bylo tak báječně. Mají tam pro nás pochopení, míchají skvělé koktejly a jinde bychom možná tak dobře netrefili, tak proč si to kazit.

Vystupujeme na zastávce Liceu a k naší oblíbené uliční venkovní "restauračce" je to jen pár kroků. Servírka si nás dokonce pamatuje, což je vždycky trochu milé a trochu varující. Včera jsem se styděl – neměli jsme drobné a nemohl jsem dát přiměřené dýško, tak to dneska chceme trochu napravit.

"Dneska si dáme small drink?" zkusím nenápadně.

"Neeeeee," směje se Maruška, "bůh ví, kdy se sem zase dostaneme. Nápoje budou big!"

A byly. Snad za to mohla únava, snad i to, že včera můj Long Island byl lehoučký a pitelný, zatímco dnes chutnal spíš jako poctivý okenin v koktejlovém převleku. Každopádně jsem po něm upravil své vědomí do vyšší dimenze a měl jsem pocit, že se moje mysl rozestoupila po celé La Rambla – alespoň mně to takto zevnitř mého těla připadalo.

Jiný názor na můj stav měla Maruška a druhý den mi to barvitě převyprávěla. Prý jsem najednou získal "odpovědný zájem" o to, aby náš obývák doma zdobil pořádný obrázek z Barcelony a aby na lednici visela magnetka, jinak že snad ani nemůžeme odjet. Možná je to štěstí, možná zásah shůry, ale obchůdky s obrazy do třiceti eur už měly zavřeno a stejně tak byly spolehlivě stažené rolety na všech cetkárnách v okolí.

Místo toho jsme potkali hned dva Nigerijce s dojemnými rodinnými příběhy, tak poutavými, že by jim leckterý scénárista záviděl. Má mysl byla otevřená dokořán, takže se mi Maruška za chvíli chlubí hrstí kožených a mosazných náramků, které prý "byla škoda tam nechat". Jak jsme přesně došli zpátky do našeho pokojíčku, si upřímně nepamatuji – jen vím, že ráno jsme se probudili v Barceloně, v hotelu, a ne na stánku s magnetkami. A to beru jako důkaz, že večer nakonec dopadl velmi úspěšně, přestože si jeho závěr příliš nepamatuji.

24.8.2025 - Den pátý, kocovina u trajektu, barcelonské dobrodružství kapitola třetí

Den pátý začíná překvapivě jemně – probouzím se až kolem sedmé a připadám si, že jsem spal jako miminko, které někdo před spaním omylem polít koktejlem. Únava včerejšího barcelonského maratonu, střihnutá mojí drobnou alkoholovou narkózou, udělala své a mozek se teď teprve pomalu restartuje. Maruška mi z bezpečné vzdálenosti vypráví střípky z konce včerejšího dne – občas něco, co bych ani vědět nemusel, ale dohromady to skládá obrázek večera, který jsem já osobně zakončil ve fázi "walking dead", zatímco ona čestně držela strážného anděla nad naším návratem. Z balkonu pozorujeme zásah policistů na La Rambla a mě to zvláštním způsobem uklidňuje – jsou tací, kteří v tom víru velkoměsta dopadli ještě hůř než já, a hlavně neměli po boku takového bdělého anděla jako je Maruška.

Rychlá sprcha mě vrací aspoň do pololidštější podoby a následuje důkladná očista ústní dutiny – snažím se vyšťourat všechny ty ošklivosti, které mi tam v noci zřejmě nějaká kočka nastražila. Se zbytkáčem v hlavě a s obří taškou na kolečkách se hrneme směrem k parkovišti u Francouzského nádraží, ale ještě před tím samozřejmě stíháme naše barcelonské rituály. Kupujeme obrázek a magnetku – protože bez magnetky jako důkazu se dnes už nepočítá žádné město – a stavujeme se v naší oblíbené kavárničce. Tentokrát volím malý cibulový koláček, Maruška si vybírá zapečenou bagetu a jako sladkou tečku si dopřáváme tenké churros polité čokoládou; bez toho bychom si přece nemohli dovolit tvrdit, že jsme byli v Barceloně.

"Tak co, zvládneš to dneska bez resuscitace?" ptá se mě nevinně, zatímco ukusuje bagetu. 
"Když bude káva, zvládnu všechno," odpovím a v duchu si nejsem úplně jistý.

Cestou míjíme krásné uličky, podniky, které jsme nestihli navštívit, a ulice, ve kterých by to určitě stálo za to posedět i zítra – jenže my už zítra budeme někde úplně jinde. Nás totiž čeká větší dobrodružství: máme v kapse lístky GNV a těšíme se do Maroka, na něco, co si v tuhle chvíli vlastně neumíme ani pořádně představit. 

 Po pár minutách přicházíme na parkoviště, Defík stojí na svém místě v naprostém pořádku, jako věrný pes, který hlídal, zatímco jsme se po večerech toulali. 

Nasedáme a vyrážíme směrem k přístavu – navigace se tváří sebejistěji než my, takže jí tentokrát bez většího odporu věříme. Zanedlouho nás dovede k odbavovací kanceláři, kde si poslušně vystojíme asi dvacetiminutovou frontu. Výsledkem je, že nám zástupkyně lodní společnosti velmi špatnou angličtinou vysvětlí něco, co nás pobaví i lehce vyděsí: jsme sice na check-inu správně, ale tentokrát je chyba v tom, že auto ještě nemáme v přístavu. TeNasedáme a vyrážíme směrem k přístavu – navigace se tváří sebejistěji než my, takže jí tentokrát bez většího odpdy zpátky do Defíka, a jedeme hledat díru, kudy se do toho tajemného přístavního labyrintu vlastně vjíždí.

Nejdřív míříme směrem na západ, kde vidíme nějaký výjezd a za ním kruháč s několika "gaty", z nichž jeden vede přes majestátní, moderní most. Sice je tam soustředěno několik obrovských zaoceánských lodí, ale nějak tušíme, že tohle nebude náš revír – těch pár zaparkovaných plovoucích mrakodrapů míří spíš někam k výletním penzistům než k Defíkovi plnému české expedice.

Takže otáčíme a míříme zpět k centru; nacházíme vstup S, který je sice blízko mezinárodního centra, kde jsme před dvěma dny přistáli, ale tady vjezd do přístavu také není – nebo ho prostě nevidíme, což je možnost, kterou nelze vyloučit.

"Hele, jestli takhle budeme kroužit ještě hodinu, budeme mít aspoň panoramatickou prohlídku barcelonského přístavu zdarma," glosuje Maruška situaci. 
"Hlavně aby v ceně nebyla i jízdenka na další trajekt někdy za týden," brblám a hledám v očích hlídačů aspoň náznak soucitu.

Zoufale zkoušíme už předtím objevený výjezd, ale hlídač, který tudy před chvílí pouštěl policisty, je k nám nekompromisní. Z jeho španělských gest a výrazů toho příliš nepochopíme a anglicky nevydá ani jednu hlásku – jen zřetelné "ne" v řeči bariéry a rukou. Míříme tedy už téměř rezignovaně i přes ten velký most; je tam sice všude otevřeno, ale i bez ptaní chápeme, že tam nepatříme, že jsme prostě špatně.

Nakonec, po kruhové "prohlídce" přístavu se vracíme zpět k ofisu, míjíme výjezd, kde jsme to už vzdali – a najednou hle, brána, která předtím rozhodně nebyla otevřená. Na mou duši, hlídač, vlastně hlídačka, si asi skočila na oběd a dvěma staříkům v autě málem způsobila menší psychické trauma.

"Vidíš, Františku, to máš za ten včerejší gin," prohodí Maruška sladce. 
"Já jen doufám, že karma nejezdí na lodi rychleji než my," odpovím a vtlačím Defíka do brány, aby nám trajekt neodplul kamsi do mlh.

Řadíme se do kolony, kde zatím stojí jen několik aut, a jsme rádi, že už jsme "uvnitř" – před chvílí jsme totiž dostali na vytištěnou rezervaci razítko o vjezdu do přístavu, takže papírově jsme byli připraveni už dávno, jen ta skutečnost se trochu loudala. Parkujeme, kontrolujeme náklad, zajišťujeme Defíka, tak jak se sluší před delší plavbou, a vyrážíme zpět do kanceláře vyřídit palubní lístky. Naštěstí fronty u okének mezitím zmizely, takže se dostáváme na řadu prakticky hned.

Následuje klasika: dva lístky na auto, dva lístky pro jednoho pasažéra, dva pro druhého – papírový balíček, který člověk v přístavu svírá skoro s větší úctou než vlastní pas. Letmo přelétneme očima, jestli sedí SPZ, jestli máme stejný pokoj a jestli to všechno dává smysl, a jen rezignovaně mávneme rukou nad tím, že nám opět zkomolili jména a příjmení; zdá se, že to se tu úplně nebere vážně a že hlavní je, aby souhlasila loď a datum.

V tu chvíli přichází na mě ještě jedna naléhavá potřeba – rychlá návštěva toalety, abych se definitivně zbavil zbytků včerejšího opilého h…, které mi pořád chodí po zažívacím traktu, a teprve potom můžeme zpět do přístavu, tentokrát už s pocitem, že máme vše v ruce. Čekají nás dlouhé hodiny nalodění, ale i to je přece dovolená – otevíráme zadní dveře Defíka, kde máme naši polní kuchyňku, vaříme si kávu a pozorujeme okolí, které – jak brzy zjišťujeme – pozoruje se stejným zájmem nás.

Ano, jsme zřejmě velkou atrakcí. Stejně jako jsou pro nás exotické různo­barevné dodávky, jejichž náklad na střeše drží pohromadě jen síť – a přesto na obrysu často přesahuje auto nejen do délky, ale i do šířky. Protože je ten síťový vak průhledný, vidíme, co všechno v těch ranečcích vezou: jízdní kola, hadice, kočárky, štafle, různé kovové tyče a mnohdy i podivuhodnou elektroniku, která už možná má nejlepší roky za sebou.

"Nač to? Kam to vlastně všechno vezou?" ptám se nahlas. "Mají tam snad velké recyklační linky, nebo je v Maroku taková bída, že se z Evropy odváží i odpad?"

A pak mě napadne opačný pohled: jak asi koukají oni na nás? Na dva Evropany s Defíkem, kteří si v přístavu vaří kávu a vypadají, že jsou naprosto spokojení s tím, že právě teď nemusejí dělat vůbec nic. V hlavě mi zní slova: "Maminka nás varovala: 'Sežerou vás tam!'" Chytám se za bok a pomyslím si: "Snad tlustý neradi…"

Parkoviště, na kterém stojíme, je kryté betonovým stropem – vlastně je to takový nedostavěný parkovací dům, kterým krásně profukuje vítr, takže nám není horko a atmosféra má skoro průmyslově-romantický nádech. Před parkovištěm jsme objevili zaparkovanou loď s názvem Fantastik – Palermo, která působí jako reklama na úplně jiný příběh, co by se mohl odehrávat někde jinde a s někým jiným.

My ale máme svůj vlastní: kávu z Defíka, fronty v přístavu, komolená jména, dodávky plné zvláštních nákladů, maminku v hlavě a před sebou lístek do Maroka, o kterém zatím jen tušíme, že všechno tohle byl teprve prolog.

Několik pracovníků přístavu v reflexních žlutých vestách, s helmami jako na stavbě a s vysílačkami, jako by řídili vlakové seřadiště, se za křiku a pískání pouští do regulace jednotlivých pruhů parkoviště. Zřejmě podle pokynů z lodi nás řadí a postrkují směrem k celnici, kde probíhá už jen rutinní kontrola dokladů. Abych nezapomněl – celník zvednutým palcem chválí Defíka a my jedeme směrem k zádi lodi, kde si nás přebírá další skupina lidí, jejímž úkolem je nacpat do břicha trajektu všechny kamiony, kempery i většinu dodávek, které se honosí neuvěřitelnými náklady na střechách; a netroufám si pochybovat o zajímavostech uvnitř těchto alegorických vozů.

Opět od lodníka přichází palec nahoru a pochvala vozu, vzápětí ale následuje natažená ruka se žádostí o "tips". Dám mu dvě eura, on děkuje, chytá se za srdce a tváří se, jako bych mu právě zachránil rodinu, což mi není úplně příjemné – nejsem boháč a rozhodně se tu nehodláme celý rozdat. U výtahu se nás ujímá mladík, který nám v šestém patře obratně vyřídí magnetické kartičky od kajuty a vede nás na pokoj. Je usměvavý a kajuta je opět velmi příjemná – o facku menší než ta předchozí, ale snad díky barevným obrazům a měkkému koberci působí velmi útulně. Dávám mu dvě eura a on nás se širokým úsměvem opouští; my obratem ukládáme tašky a mizíme na průzkum lodi, protože chceme vidět odražení a vyplutí – vždyť teď začíná hlavní část cesty, náš trip do Afriky.

Loď se jeví velmi podobná té předchozí – má být sice starší, ale zjevně prošla významnou rekonstrukcí. V šestém patře je recepce, na ni navazuje pasážní restaurace, zatímco směrem na příď je samoobslužný bufet, kde se odehrávají snídaně, obědy a večeře formou švédských stolů. Před bufetem je velký prostor s dětskou hernou, kavárnou a několika obchůdky, a směrem dopředu už následují jen kajuty. Naopak na zádi, za recepcí a restaurací, jsou další veřejné prostory, které ústí do otevřené paluby; tu lze obejít i v sedmém a osmém patře, která slouží jako venkovní promenáda nejen pro lidské pasažéry, ale i pro jejich – většinou psí – mazlíčky. Pokud si dobře pamatuji, v osmém patře jsou klecové psince.

Objevujeme také v šestém patře boční balkóny, které obvykle slouží jako venkovní promenáda, ale především jako kuřárna. Pochybuji, že jsou určeny pro záchranné čluny, které tu také visí a které Maruška právě hledala. Vyplouváme, před očima se rozprostírá velikost barcelonského přístavu, míjíme majáky a loď se stáčí na volné moře. V mobilu mám nainstalovanou aplikaci od Garminu, tolik oblíbenou při jachtingu – je to nesmírně vtipné, protože aplikace okamžitě ukáže nabraný kurz, hloubku moře kolem nás i rychlost, jakou se pohybujeme. Vidím, že míříme směrem k Ibize a Mallorce, ale po zběžném pohledu na moře znalecky usuzuji, že tenhle kurz nebude konečný a že jen nabíráme koridor mezi různými kontejnerovými loděmi a tankery. Jsme spokojení, Maruška si zakouřila, já se vynadíval na mapu, a rozhodujeme se, že si půjdeme před večeří odpočinout.

Máme oba v kapse magnetickou kartičku od zámku pokoje, ale nemáme ani lístky s číslem kajuty a ani tucha o čísle naší kajuty, takže vlastně nevíme, kam jít. Můžeme na to jít třemi způsoby: první možnost je jít na recepci a s pomocí překladače vymyslet nějakou věrohodnou historku, abychom z obsluhy dostali číslo svého pokoje. Druhá metoda spočívá v systematickém zkoušení – vzhledem k tomu, že je na lodi bezmála pět set kajut a test každého zámku zabere asi deset vteřin, byli bychom nejpozději za hodinu a půl buď ve své kajutě, nebo v místní šatlavě, pokud tu něco takového mají a pokud by nás u toho někdo nachytal. Třetí metoda stojí na víře, že nám v hlavě ještě něco zbylo – dáme dohromady, že bydlíme v sedmém patře, tedy číslo kajuty začíná sedmičkou, je to venkovní kajuta s okny, měla by být na pravoboku lodi a možná blíž k zádi. Tím se počet možností zredukuje na přibližně čtyřicet a když si ještě vybavíme, že v čísle byla šestka, dvojka nebo čtyřka, jsme výrazně blíž. Přiznávám, že asi na třetí pokus to vychází – a číslo 7162 si budu pamatovat do konce života.

Na pokojíku se obejmeme, zaplujeme do postýlky – je něco kolem páté a do sedmi si dáváme krátkou siestu, kterou opice v hlavě nutně požadovala. Po krátkém prospání vyrážíme na večeři; beru si dlouhé kalhoty, Maruška slušivé šaty a najednou vypadáme jako civilizovaní lidé. V restauraci nás zdraví "Bon jour" – všude kolem se mluví hodně arabsky nebo francouzsky, takže na úroveň znalostí naší angličtiny můžeme být v tu chvíli skoro hrdí a tvářit se, že něco umíme. Už jsme se mockrát přesvědčili, že když je vůle, domluvit se dá vždycky.

Jídelní lístek je obdobný jako na předchozí lodi – vítězí salát a dvě různé pizzy. Víno je příjemné, chladné a suché, přesně tak, jak má být. Po večeři si dopřejeme ještě pár procházek po lodi, zastavíme se na džus v kavárně a nakonec už nás čeká jen sladký polštář.

25.8.2025 - Den šestý, Afrika na obzoru

Ráno začíná úplně jinak než ten předchozí – ne boucháním kocoviny do spánků, ale tichým šustnutím závěsu. Poodhrnu ho a do kajuty se vplíží jen matný, mléčný náznak svítání; je to nejisté světlo, které člověka nepřiměje mrknout do telefonu, ale zvednout se a jít za ním ven.

Honem, nebo propásneme slunce – to je první myšlenka, která mě katapultuje z pelíšku, jako by někdo včera v noci vyměnil zbytkový alkohol za dětskou nedočkavost. Už poněkolikáté probíháme s Maruškou prakticky celou loď, z kajuty na palubu, z paluby na příď, jako dva psi puštění z vodítka, kteří za každým rohem čekají jiný kus světa. Loď je veliká a krásná, její hranatý trup usekává malé vlnky jako nůž, a na přídi se z těch rozbitých vln tvoří vodní tříšť, lehký dým nad mořem, ve kterém by člověk skoro čekal nějakého ducha Středomoří.

Pěna okolo lodi občas zavibruje jiným pohybem – jako když někdo rozhrne závěs – a náhle se z ní vynoří zelenomodrá těla delfínů. Skáčou ve vlnách, jako by si hráli s naším tempem, a bručení bílého kolosu, který se žene kupředu, je zřejmě pošťuchuje do bříška tak, že tomu prostě nedokážou odolat. V tomhle něžném chaosu pohybu najednou kocovina minulého dne působí směšně pozemsky, jak drobný lidský problém, který sem, na otevřené moře, vůbec nepatří.

Je půl sedmé ráno a svítání je spíš příslib než skutečnost. Na východě se jen malinko zesvětluje, tenký světlý proužek na obzoru vypadá, jako by někdo škrábl pastelkou do tmavého papíru a zatím neměl odvahu přitlačit. Každou minutou se do atmosféry Země vpíjí víc a víc "hvězdného prachu" – světlo sílí, nebe se během půl hodiny promění z téměř černé do světle šedé a modré moře najednou nabere šedé až černé odstíny, jako když někdo stáhne saturaci na minimum.

Kromě pravidelného brčení víceválcového naftového motoru je kolem vlastně úplné ticho. Žádní ptáci, žádné dramatické vlny, jen klid, který je až tak dokonalý, že člověk začne hledat, kde je háček. Ten háček má podobu mlhy, té zvláštní neuchopitelné záclony, která umí zařídit, že i když víte, kde slunce je, neuvidíte z něj vůbec nic.

Mlha kolem lodi visí jako hustá nejistota – nejsme ani u starých známých břehů Evropy, ani u žhavé Afriky, jen v bílém mezičase. Slunce, které by nás mělo na cestě do Afriky provázet, se někde tam nahoře probouzí bez svědků, a mně hlavou proběhne, že i to se k naší cestě hodí: nic není zadarmo, ani východy slunce. Předpověď počasí slibuje, že se to k poledni vybere, ale i kdyby ne – kdo jiný než my by mohl legendárněji vstoupit na Saharu než v lijáku, s promočeným obočím a historkou, které nikdo neuvěří.

Dopoledne se rozplyne v lenivé nudě, která má zvláštní příchuť, když jste uvěznění na lodi. Podnikáme další a další kolečka po palubách, střídáme kajutu s kuřárnou na levoboku a kuřárnu na levoboku s tou na pravoboku, jako bychom přecházeli mezi dvěma světy, které se liší jen větrem do obličeje. Včerejší brutalita kocoviny je pryč, zůstala jen příjemná únava a v těle jakýsi volnější prostor, do kterého se začíná pomalu stěhovat Afrika – zatím jen v představách.

Kolem poledne ještě na chvíli zalézáme do pelíšků s knížkou v ruce. Čtení na lodi má jiný rytmus – písmena se houpu spolu s tělem a člověk musí občas odtrhnout oči od stránek, aby se podíval z okna a ujistil se, že se opravdu hýbe dopředu, a nejen v příběhu. Kolem jedné hodiny vstáváme a vyrážíme na oběd; žaludek už je smířený s tím, že dnes se bude krmit poctivě a ne jen alkoholem a cukrem jako v Barceloně.

Cestou jídelnou potkáváme páry, rodiny i samotáře. Máme pocit, že si nás všichni prohlížejí, stejně jako my studujeme je – ne nepřátelsky, spíš zvědavě, jako když se v zoologické zahradě dva druhy zvířat setkají u společného napajedla. Arabský, muslimský svět je určitě jiný, ale ne tak jiný, jak by se z domova mohlo zdát, a v hlavě mi po turecké zkušenosti znovu dozrává myšlenka, že rozdíl často nebývá v lidech, ale v předsudcích.

Ano, vidíme tu lidi oblečené jinak, zvlášť ženy. Mají na sobě pro nás exotické oděvy, které jsme v Evropě navyklí spojovat s představou nesvobody, podřízenosti, s nálepkou "chudinky, které nesmí být samy sebou". Tady, na lodi, to ale najednou vypadá jinak – sedíme s Maruškou v koutku a shodujeme se, že těm rodinám jejich způsob odívání vlastně docela sluší, že to má v sobě důstojnost a jakousi ucelenost, kterou v našem rozvolněném světě často postrádáme.

V těch zahalených postavách začínáme vidět hlavně matky. Ženy, které i přes zakrytá těla, někdy i obličeje, včetně rukavic sladěných se šaty, vedou nebo nesou svoje děti, často hned několik najednou, a ty děti se chovají úplně stejně jako u nás – jsou roztomilé, mazlivé, znuděné, protivné i rozesmáté. Cesta jim připadá nekonečná, válí se po svých mámách, nechávají si od nich cuchat vlásky, objímat se a vzápětí je zase trápí drobnými zlobeními, která jsou ve skutečnosti jen žádostí o pozornost.

Na rozdíl od evropských maminek ale žádná z těchto žen nedrží v ruce cigaretu. Nevidíme je ani s pivem, vínem nebo panákem; jejich ruce patří dětem, taškám, kabelkám a občas mobilům, ale ne sklence sektu v plastovém kelímku. Napadne mě, jestli nejsou – v něčem – vlastně "výš", disciplinovanější, čistší, ale hned si to v duchu koriguju: ne, nejsou to žádné vyšší bytosti, jsou to ženy jako u nás, stejně křehké, stejně unavené i stejně zaměřené na rodinu, jen se pohybují v jiném souboru pravidel.

Jejich konvence jsou pevnější, viditelnější, doslova na nich visí v podobě látek a vrstev. Ty látky mohou být pro někoho symbolem útlaku, ale když se dívám na to, jak si jedna žena přitahuje k sobě plačící batole, nebo jak jiná tiše sedí a jen hladí dítě po zádech, vidím za tím spíš vztah než politiku. Najednou si uvědomuju, že možná víc než o odívání je ten rozdíl o tom, co do těch šatů promítáme my – naše evropské strachy, aféry, titulky, které jsme si přečetli cestou do práce.

V hlavě se mi vynoří útržky článků o burkách, nikábech, čádorech a hidžábech, které jsem kdysi prolétl jako "informovaný občan". Všechny ty zaručené výklady, co co znamená, odkud co pochází, jak moc je co "islámské" a co je prý jen "tradice" – Mezopotámie, rané křesťanství, cudnost, interpretace Koránu. Tady, na lodi mezi Itálií, Španělskem a Marokem, to ale všechno působí nějak vzdáleně, skoro akademicky; mnohem skutečnější je pohled na ženu, která si přes rukavice upravuje šálu, aby dítěti nefoukalo na krk.

Vím, že v Koránu se o zahalování nepíše tak přímo, jak si to představují ti, kteří v něm hledají zbraně pro svoje argumenty, spíš obecně o skromnosti a cudnosti. Vím, že každý proud islámu si to vykládá po svém a že to celé není černobílé. Ale tady, opřený zády o zeď lodní chodby, s táckem v ruce a talířem před sebou, cítím, že nejdůležitější není, jestli má někdo vlasy zakryté nebo ne, ale jestli se na mě dívá s předsudkem, nebo s otevřeností – a to platí úplně na všechny strany.

Odívání muslimských žen prošlo nejen v evropském prostředí sérií bouřlivých diskuzí. Nyní se téma vrátilo na stůl především v souvislosti s děním v Afghánistánu. Společně s tím se nicméně vrátil také zmatek v pojmech. V muslimském světě totiž existuje hned několik forem zahalování, které se v evropském prostředí navzájem zaměňují. Jak poznat rozdíly mezi burkou, nikábem, čádorem a hidžábem?

Nutno podotknout, že ne všechny vycházejí jen z náboženských kořenů, konkrétně z islámu. Zvyk nosit oděv, který zakrývá třeba celé tělo vyjma tváře, má svůj základ už v období Mezopotámie. S cudným zahalováním ostatně pracují také rané křesťanské zvyklosti, nelze tedy říct, že jde o praktiku vycházející výhradně z islámu. Ten čerpá spíše z blízkovýchodních tradic.

V samotném Koránu se o zahalování tváře a vlasů přímo nepíše. Zmínky o odívání žen jsou poměrně vágní. Stojí v něm však to, že se mají oblékat skromně. Interpretace svaté knihy se ovšem různí podle konkrétních islámských proudů. Cílem zahalování by mělo být podle islámských učenců jednak vyvarování se ženské vulgárnosti, jednak obrana vůči tomu, aby se příliš odhalené muslimky staly sexuálním terčem ze strany mužů.

Burka

V souvislosti s děním v Afghánistánu nejvíce rezonuje pojem burka, což je označení pro jednolitou, nejčastěji černou nebo modrou svrchní vrstvu ženského oděvu, které se nosí na běžném oblečení.

Jedná se o nejkonzervativnější způsob zahalování – burka zakrývá prakticky celé tělo včetně očí, muslimky se na svět dívají skrze mřížku v obličejové části. Ženy si mohou burku sundat až v soukromí, tedy doma či ve svatyni. Oděv má kořeny v historickém území Paštunistánu (část Afghánistánu a Pákistánu).

Burka zakrývá úplně celé tělo, a to včetně hlavy. Na tváři je ponechána jen malá mřížka pro oči. Zdroj: Getty Images

Existuje několik islámských směrů, které považují nošení burky u žen na veřejnosti za povinnost, a to pod pohrůžkou tvrdých trestů – nejčastěji po nich volají spíše radikálnější skupiny, jako je právě Tálibán v Afghánistánu. Nosí se také v Pákistánu či Bangladéši.

V některých západních zemích jsou burky naopak zakázány, nejběžněji v souvislosti s tím, že je obtížné zahalenou osobu identifikovat. Určitou roli sehrály i obavy z možných teroristických útoků v Evropě.

Nikáb

Mezi nejznámější muslimské závoje patří jednodílný či dvoudílný nikáb. Bývá zpravidla černý a zahaluje celé tělo vyjma prostoru kolem očí – na rozdíl od burky tak nemá mřížku. Některé varianty, které se nosí třeba ve městech na Arabském poloostrově, nechávají odkryté i čelo, případně se kombinuje s obličejovou rouškou.

U dvoudílného nikábu se tímto pojmem označuje spíše závoj přes hlavu, společně s ním pak ženy nosí abáju, což je oděv, který zahaluje zbytek těla.

Nikáb je závoj, který zakrývá celé tělo i obličej ženy vyjma očí. Zdroj: Getty Images

Zde rovněž platí stejný problém jako u burky. Země jako Dánsko, Rakousko nebo Belgie už před lety zakázaly zahalování obličeje na veřejnosti. Sami islámští učenci a vědci se nedokážou shodnout, nakolik by mělo být nošení nikábu (potažmo burky) povinné.

Čádor

Pod čádorem si lze představit dlouhý a splývavý šat, který zakrývá celé tělo od hlavy po kotníky kromě obličeje. Vyrábí se v černé nebo tmavě modré barvě. Čádor nosí především šíítské muslimky v Íránu, kde bývá povinný při vstupu do mešity. Na oblibě získával také v Afghánistánu a dalších zemích, které mají historické kořeny v perské kultuře.

Čádor zakrývá celé tělo od hlavy dolů, nechává ale odhalenou tvář. Zdroj: Getty Images 

Hidžáb

Hidžábem se obecně myslí zahalení nebo závoj vyžadovaný muslimskou vírou, samotná forma se ale liší kulturu od kultury. V současnosti si lidi pod hidžábem nejčastěji konkrétně představí muslimský šátek, kterým se zahalují vlasy, uši a krk. Jde o zřejmě nejběžnější formu pokrývky hlavy u žen, po které často sáhnou také turistky, ať už z povinnosti či nikoliv.

Hidžáb je označení pro šátek zakrývající vlasy, uši a krk. Obličej zůstává odhalený. Zdroj: Getty Images

Poměrně populární je hidžáb třeba v Malajsii nebo Indonésii, tedy v asijských zemích s nejpočetnější muslimskou komunitou, ale zároveň poměrně mírnými pravidly pro zahalování. Nosí se také v zemích, kde není pokrývka hlavy z náboženských důvodů povinná. V Evropě se slovo hidžáb velice běžně zaměňuje za burky, nikáby či jiné formy zahalování, a platí to také obráceně.

Burkiny

Pod pojmem burkiny se skrývají elastické ženské plavky, které zahalují celé tělo včetně vlasů. Obličejová část je odkrytá. Jde o kombinaci slova burka a bikiny, protože ale odhalují minimum, splňují burkiny ve většině muslimských zemí náboženské požadavky. I tento kus plaveckého oděvu se nicméně stal terčem kontroverzí – v některých francouzských letoviscích byl zakázán, některá omezení ale tamější soudy následně zrušily.

Burkiny jsou obecně plavky, kterými muslimské ženy zahalují prakticky celé tělo včetně vlasů. Zdroj: Getty Images

Méně známé typy – al amira, chimár a šajla

Forem zahalování existuje mnohem více, třebaže se o nich i přes masivní popularitu v muslimském světě buď moc nemluví, nebo se zaměňují za výše zmíněné druhy závojů.

Al amira je označení pro dvojdílný závoj. Tvoří ji upnutá, zpravidla bavlněná čepička, přes kterou se následně navléká trubkovitý šátek. Zahaluje stejné části jako hidžáb, tedy vlasy, uši a krk – tvář zůstává odhalená. Tento typ nosí především mladé dívky – velké popularity se dočkal po celém světě díky tomu, že se velmi rychle a jednoduše obléká. V Asii, kde se muslimky nemusí řídit tak přísnými náboženskými pravidly, je obzvlášť oblíbený i jako módní doplněk.

Žena s al-amirou (nalevo) a žena s nikábem (vpravo). Zdroj: Getty Images

Neméně populárním závojem – především v oblasti Perského zálivu – je šajla. Vesměs jde o zhruba metr dlouhý šátek ve tvaru obdélníku, který si muslimské ženy specifickým způsobem omotávají kolem hlavy. I zde zůstává tvář odhalená, šátek zahaluje uši, ramena a krk. Delší konec šajly se většinou přehazuje nebo připíná přes rameno. K ní se často nosí také ženské rukavice.

O poznání delší je plášťovitý chimár. Ačkoliv závoj nezakrývá tvář, často dosahuje až k bokům, pod šátkem tak zůstávají krk, ramena a část hrudi. Některé delší varianty zakrývají také kolena. Na rozdíl od hidžábu ale podle historiků nemá náboženský význam, spíše jde o odraz letité místní kultury.

To jenom abychom si v tom udělali jasno a abychom na lidi, kteří jsou prakticky stejní jako my, nehleděli pořád jak na ufouny. Prostě takto se odívali jejich předci a ony se takto oblíkat budou.

V bufetu volíme jednoduché menu složené z fazolek a těstovin u Marušky a já si dávám jakési mosové koule v rajské omáčce s hranolkami. Po obědě další procházka a další na lodi která je velká jak malé městečko.

Napadá mne, že jsem ještě nenapsal ničeho o této lodi tak jen ve zkratce: Loď Fantastic od GNV je středně velký "cruiseferry", tedy kombinace osobního trajektu a nákladní Ro-Pax lodě, která dnes patří k pracovním koním Středomoří na trasách mezi Itálií, Španělskem, Francií a Marokem. Byla spuštěna na vodu v roce 1996 a i přes věk dnes pořád zvládá slušnou cestovní rychlost okolo 21 uzlů.

Základní parametry a výkon

• Rok stavby: 1996, postavena v italských loděnicích Nuovi Cantieri Apuania.

• Délka (LOA): přibližně 188 m.

• Šířka: zhruba 27–28 m.

• Hrubá prostornost (GT): cca 35 200–35 800 GT (podle zdrojů drobně kolísá údaj).

• Rychlost: služebně kolem 21 uzlů, tedy zhruba 39 km/h.

• Typ: Ro-Ro osobní loď / cruiseferry (Ro-Pax).

Pohon zajišťuje čtveřice naftových lodních motorů s celkovým výkonem v řádu desítek megawattů, což umožňuje lodi držet stabilní cestovní rychlost i při plném vytížení osobní i nákladní kapacity. Tato kombinace rozměrů a výkonu ji řadí mezi typické středně velké středomořské trajekty, které zvládnou jak dlouhé dálkové linky (např. Janov–Barcelona–Tangier), tak kratší regionální trasy.

Kapacita a uspořádání

• Maximální počet cestujících: 2 033 osob.

• Vozidla: až 760 osobních aut nebo ekvivalent v nákladních vozidlech (cca 130 kamionů/semi-trailerů).

• Kabiny: 373 až 413 kajut (zdroje se liší, část rozdílu je v započítávání různých typů), z toho cca 36 suit.

• Lůžka: přibližně 1 389 pevných lůžek.

Jako typický cruiseferry nabízí škálu ubytování od klasických kajut se dvěma až čtyřmi lůžky po komfortnější suity s většími okny, minibarem či TV. Nákladní paluby pojmou velké množství rolujícího nákladu (auta, dodávky, kamiony), což z ní dělá klíčové spojení jak pro cestující, tak pro logistiku mezi Evropou a severní Afrikou.

Trasy a provoz

Fantastic je provozována italskou společností Grandi Navi Veloci (GNV), která patří do skupiny MSC. Dlouhodobě je nasazována hlavně na těchto linkách:

• Janov – (Barcelona) – Tangier.

• Sète – (Barcelona) – Tangier.

Přesné rotace se mohou sezónně měnit, ale obecně slouží jako spojnice mezi Itálií, Španělskem, Francií a Marokem na dálkových relacích přes západní Středomoří. Délka plaveb se pohybuje zhruba mezi 40 až 50 hodinami podle konkrétního úseku (např. Tangier–Barcelona–Janov).

Palubní prostory a služby

Na palubě jsou typické "cruiseferry" služby:

• restaurace à la carte, samoobslužná restaurace (bufet) a pizzerie.

• bary, snack bar, kavárna a menší nákupní zóna.

• dětská herna, herní místnost, modlitebna a malá kaple.

• klimatizace, Wi‑Fi (za poplatek), vyhrazené prostory pro cestování se zvířaty a pet‑friendly zázemí.

Venkovní paluby nabízejí promenády a vyhlídkové části, horní paluba je vybavená heliportem pro nouzové použití. Rozvržení palub je navržené tak, aby zvládlo jak noční klid cestujících v kajutách, tak provoz restaurací, salonů a odpočinkových zón během dlouhých plaveb.

Stručná historie

Loď Fantastic byla uvedena do provozu v polovině 90. let jako součást expanze GNV na dálkových středomořských linkách a má sesterskou loď Majestic se srovnatelnými parametry. Během provozu prošla modernizacemi interiérů i technických systémů, aby odpovídala současným standardům komfortu a bezpečnosti, ale základní koncepce – robustní Ro-Pax trajekt pro kombinovanou přepravu osob a vozidel – zůstává stejná.

Odpoledne se plíží po palubě jako líná kočka a na monitorech v salonku se objevují čísla: osmdesát námořních mil od Gibraltaru, pětaosmdesát od Tangeru.

Jsme mezi dvěma světy, na šikmé ploše mapy, a jediné, co nevíme, je, kde večer složíme hlavu – tedy ne "do čeho", to je jasné, že do útrob našeho cestovního speciálu, ale "kam" ho na té neznámé pevnině zaparkujeme. V tom je přesně kouzlo i krutost tohohle sportu: připravit se na to, že plán je jen orientační náčrt a že benzínka nebo obyčejné parkoviště může být přes noc stejně dobrý domov jako čtyřhvězdičkový hotel.

Po několika hodinách přichází nenáviděná, ale nevyhnutelná fáze: lodníci nás vyzývají k opuštění kajuty. Chápeme jejich potřebu uklidit, převléct, připravit prostor pro další várku těl, ale představa, že se i s bagáží staneme součástí anonymního hemžení ve společných prostorách, nás nijak neláká, tak radiové svolávání chvíli ignorujeme. Když už ale dál dělat mrtvé brouky nejde, bereme věci a stoupáme na palubu; v hlavě nám jasně zní další úkol: zachytit první pohled na Afriku, ať už si ho budeme muset vylovit z mlhy nebo ne.

Podle nápisu "Garage D" nás posílají na záď lodi. Je to vlastně dar – ze zádi vidíme víc, než kdyby nás natlačili někam doprostřed ocelového břicha, a tak stojíme u zábradlí jako děti přitisknuté na sklo v zoo. Z mlhy se najednou začne vynořovat skála, nejdřív jen tmavý stín, pak obrys, a nakonec na ní zazáří bílý nápis v arabštině – tvář, kterou jsem zatím znal jen z fotek a filmů; v hrudi to cukne: Afrika.

Další minuty se natahují, než loď zvolna, s elegancí unaveného obra, zakotví. Nikam nespěcháme; ještě si sedáme do kavárničky na poslední "evropské" kafe, jako bychom se chtěli vnitřně napít známého, než začneme polykat neznámé. Než se všichni vymotají z útrob lodi ven, uběhne spousta času – v tomhle tempu je i čekání rituál – ale nakonec se i my prodrancujeme ke schodištím dolů, do garáže, kde na nás trpělivě čeká Def. Motor naskočí, otočka na třikrát v těsném železném bludišti, a pak už jen jeden jasný směr: ven. Afrikáááá.

V přístavu vládne orchestr mávnutých rukou a troubení, kde dirigentem je chaos a tempem "štrůdl" vozů. Přichází náš čas: k okénku postupuje první úředník, muž, který se pohybuje mezi arabštinou, francouzštinou a španělštinou s lehkostí, jakou já nedosáhnu ani s češtinou po dvou pivech. Tady je zatím všechno v pořádku – ukazujeme pasy, zběžná kontrola, kývnutí, pokyn, a míříme k dalšímu stanovišti.

Po dvou stech metrech však přichází druhé dějství. Další kontrola, tentokrát už o něco přísnější; pohled na pasy, zvednuté obočí: "Nemáte razítko?" – věta, která nemá nikdy dobrou pointu. "Tady zaparkujte a pojďte za mnou," dostáváme přikázáno, a náš Land Rover se rázem mění v podezřelý objekt, který musí projít administrativním očistcem jen proto, že přijíždí mimo šengenskou bublinu.

V pase mám dvě razítka z Turecka – exotika, která tady nepůsobí jako problém, ale skoro jako doklad, že už jsme "na stejné straně". Úředník pokyne nějakému pomocníkovi, který nás vede do kanceláře – prázdná místnost s nábytkem, který se tváří úředně, i když by v jiném kontextu vypadal jako bazarový. "Máte vyplněný formulář?" zazní logická otázka; samozřejmě že ne, nikdo nám ho na lodi nedal. "Neva, pomůžu vám…" a následuje diktát: jméno, příjmení, datum narození, povolání, účel cesty, místo pobytu. Maroko – ano, ale kde, jaký hotel? V hlavě se mi rozsvítí pravdivá odpověď: žádný hotel, žádná recepce, žádný welcome drink – jsem cestovatel a přijel jsem kempovat. Slovo "camping" se mu rozsvítí v očích jako správné heslo do další úrovně hry.

Ještě podpis a následuje malá finanční etuda. "Kolik ti dám?" ptám se, spíš ze slušnosti než z neznalosti; "To záleží na tvé peněžence," odpovídá, a svět se vrátí do známých kolejí. Sahám do kapsy – nemám menší než dvacetieurovku; "to neva, to je ok," slyším, a bankovka zmizí tak lehce, jako by vážila pár gramů, a zároveň otevřela nějaké neviditelné dveře.

Další kancelář, další stůl, další muž – tentokrát s notebookem v kufru a vedle něho přístroj, který vypadá jako přenosný detektor lži z levného špionážního filmu. Prochází formulář: "ok, ok, ok… a kde budete?" zní znovu otázka, na kterou jsem už odpověděl. "Kempovat," zopakuju; "kemping?" – "Ano." – "Tak to je ok," uzavře to razítko do mého pasu a do Maruščina taky. Jupí – to je první oficiální "vstup povolen", které nezazní přes reproduktor, ale dopadne přímo na stránku, kterou budu ještě roky rád otevírat.

Vracíme se ke kontrole, která nás před chvílí zastavila. Úředník nahlédne do pasu, uvidí nové razítko a znuděně nás mávnutím ruky posílá dál, jako bychom byli jen další položkou na seznamu. Vyjíždíme z přístavu, v hlavě melodie "jsme v Africe", když tu po pěti stech metrech další brána – další kontrola, nebo nějaký neviditelný portál, kterým musí projít každý vůz. "Pasy, ok… a máte dovozní papíry k vozu?" – tohle jsem samozřejmě ještě neměl šanci zařídit.

"Tak moment, já vám to zařídím," pronáší nový úředník, bere do ruky techničák a mizí. Místo něj přichází policistka se psem; "Mohu nahlédnout?" ptá se zdvořile, ale pod tím je cítit jasné "a nemáte tu něco, kvůli čemu se všichni budeme hodně zlobit?". "Vezete zbraň?… počítač? Dva, ok. A telefon? Máte dron?" – "Ne, viděl jsem video, že se to nesmí," odpovím po pravdě, a její "jes, redy, orajd" je směsí angličtiny a rutiny, která se opakuje stokrát denně.

Psi ale rutinu nemají; tenhle hafík je nervózní jako my, před chvílí se pokusil Marušce preventivně ukousnout ruku a teď mizí z auta i s psovodkou. "Ne každý pes je kámoš," konstatuju si v duchu, zatímco nervózně čekáme, co bude dál. Za pár minut se úředník vrací – s techničákem a miniaturní kartičkou v arabštině, velkou asi jako nehtové lůžko: 1,5 x 3 cm, papír, který ničemu nerozumíme, ale přesto znamená všechno – smíme dál. Smíme vjet do Afriky, tentokrát definitivně.

Po pár kilometrech se před námi vynoří mýtné brány, první konkrétní připomínka, že silnice tady mají svoje pravidla a svoje ceny. Vytahuji lístek, beru ho mezi prsty a v tu ránu mě napadne prozaická otázka: čím budeme platit? Máme eura, ale žádné dirhamy, a asfalt před námi se najednou zdá o trochu delší.

O pár kilometrů dál zastavuju na benzínce – první opravdové marocké "místo", kam vstoupíme. Je to trochu jako v Řecku: sotva zastavím, obsluha se ke mně žene s úsměvem a otázkou "Gas?". "Je možné platit kartou?" ptám se; "Ano, karta není problém. A jestli máš eura, můžeme ti vyměnit," přichází odpověď, která řeší víc než jeden problém. Čerpadlář mě táhne do jakéhosi skládku, kde mezi krabicemi a kanystry krátce "vexlujeme" – eura za dirhamy v kurzu jedna ku deseti, rychlý směnný tanec bez formulářů a podpisů. Nádrž se plní, auto se uklidňuje, my taky.

Ještě si na parkovišti dáváme pauzu, abychom v mapě a aplikaci našli místo pro naši první "park for nicht" na africké půdě. Jdeme na záchod – první střet s infrastrukturou, která je sice známá z jiných cest, ale přesto jiná. Nejsou tu klasické mísy, ale turecké záchody, a navíc má celý záchod ještě předsíň s korytem na mytí nohou; tolik vody věnované čistotě těla, zatímco já bych si nejradši ještě jednou vypláchl hlavu od všech dnešních dojmů.

Pokračuju do prodejny benzínky a všechno je zvláštně povědomé a zároveň nové. Regály se sladkostmi, pitím, drogerií – jako u nás – a přesto je v uspořádání, barvách a drobných detailech něco, co šeptá: "Jsi jinde." Na chodbě pak potkáváme první "divoké zvíře Afriky" – obrovského švába, kapitální kousek, který bez rozpaků pochoduje směrem k prodejně, cvaká jak dáma na jehlách, a zmizí rovnou pod regálem, jako by tu byl doma víc než kdokoli z nás. Díváme se za ním a v koutcích úst nám cuká úsměv: jestli je tohle uvítací výbor, v téhle zemi bude legrace.

Po vzpamatování z prvního šoku a po nalezení jakéhosi parkoviště u moře nedaleko Tangieru vyrážíme dál. Místo má slušné hodnocení: prý je hlídané, prý tu jsou záchodky a prý se tu dá objednat i marocký čaj, jen je to tu trochu hlučnější – nebudeme malicherní, přizpůsobíme se.

Za tmy dorážíme na označené parkoviště, které je téměř plné. Na první pohled jde o obyčejnou plochu, která se láme ve stráň a klesá k pláži, kde posedávají skupinky lidí na rozkládacích židlích. Na parkovišti stojí dva tuktuky přestavěné na pojízdné čajovny, z nichž se line vůně máty a cukru, tady se rodí ten pověstný čajový obřad s přeslazeným mátovým čajem, kterému se přezdívá marocká whisky. Maruška sladké nápoje nemiluje, a já jí to v duchu trochu přeju – podobně jako se ona tetelí blahem, když vidí moje nadšení z dušené zeleniny. Marocká kuchyně je ale vyhlášená a ani čajový rituál si nesmíme nechat ujít, a tak přistupujeme k prvnímu stánku, který Maruška z nejasných důvodů považuje za správce parkoviště.

Slušně zdravíme a pokoušíme se domluvit: pár slov anglicky, něco francouzsky, ale nakonec vítězí pradávný jazyk rukou a nohou. Z výrazu mladíka je patrné, že je překvapen ještě víc než my, a jeho posunky nás ujišťují, že "no problem", což nás uklidní. Ještě si v hlavě projíždíme, jestli máme v autě všechno, co potřebujeme – a i kdyby ne, co bychom teď, v téhle chvíli, vlastně dokázali nahradit? Vydáváme se proto k druhému tuktuku s prostou otázkou, zda nám uvaří čaj.

Mrštný prodavač nás bez váhání odvádí na širokou pláž, usazuje nás do skládacích židliček a mezi nás staví malý stoleček. Vyptává se, jestli chceme čaj sladký – co je to za zradu, vždyť marocký čaj přece musí být sladký! Zdá se, že i tady už se přizpůsobují evropským fiflenám, ochotní za pár drobných vykastrovat vlastní tradici, jen aby jim nepřipadal čaj příliš výrazný. V duchu si představuji, jak mi příště místo dušené cukety přistane na talíři šťavnatá opečená flákota a blaho se spravedlivě rozdělí.

Sedíme v rostoucím šeru a necháváme pohled bloudit krajinou. Po levé ruce svítí noční Tangier, za zády žhne prosvětlené a stále dost hlučné parkoviště, vpravo se rýsuje hranatá budova s označením místních záchodků, u nichž sídlí další živnost s půjčováním židlí a vařením čaje. Před námi šumí Středozemní moře, jenže tentokrát se na něj díváme z druhé strany, než jsme celý život zvyklí – voda leží na sever od nás a v té zvláštní chvíli nám konečně dochází: "Tvl, my jsme fakt v Africe.".

Čas se rozplyne, jako by znovu zastavil svou těžkopádnou chůzi. Jak dlouho se vařil náš marocký čaj? Půl hodiny? Tři čtvrtě? Kdo by to měřil, když je najednou tak jasné, že čas je relativní veličina a my ho dnes máme víc než dost. Když konečně dopijeme sklenky a nabažíme se té dlouhé, pomalé chvíle, vracíme se ke stánku vyrovnat svůj drobný dluh. Muž za pultíkem se krátce zamyslí a vyřkne částku – zhruba třicet dirhamů; přijde nám to levné, asi sedmdesát korun za zážitek, který se do tabulek nedá přepočítat. Parkoviště žije dál, hluk nám nevadí, spát se nám ještě nechce, a tak se vydáváme na procházku podél pobřeží, kolem záchodků, aniž tušíme, že právě tam na nás číhá další lekce z marockého obchodního umění.

Z YouTube dobře víme, že Maročané jsou mistři svého řemesla – dokážou upoutat pozornost, nenápadně nás zastavit a prodat nám věci, o nichž jsme dosud netušili, že je kdy budeme "potřebovat". Ve tmě mě někdo osloví, a než se nadějeme, vedou nás, staví nám dvě židle do písku a cosi rychle povídají. Sedám si, Maruška si ke mně přisedá a my na sebe jen nevěřícně koukáme. "Co jsem ti říkala," připomíná mi, "uhýbej pohledem, žádný oční kontakt, nauč se říkat nou, nou, nou…". Čekáme na čaj, půl hodiny, možná víc, ale nic nepřichází. Když se zvedáme k odchodu, chlapík mi vklouzne do cesty a začne nekompromisně žádat platbu.

Po krátkém dohadování, ještě, než se Maruška vrátí ze záchodu, má v ruce dvacet dirhamů a já už nemám ten skvělý pocit, který mě hřál před chvílí. Jsou dobří, vážně dobří – a jako obchodníci nebezpečně přesní, vždy připravení proměnit i nepatrný okamžik v drobný obchod. Stan dnes stavět nebudeme, budeme spát v autě; sotva by to však ubralo na intenzitě té noci.

Když se nám konečně zdá, že se hloučky místních trochu rozcházejí, zalézáme na naše improvizované lůžko v autě. Trochu se bojíme nechat pootevřená okna. Mladí Maročané zřejmě moc nepijí alkohol, zato tady všichni kouří trávu a parkoviště před půlnocí voní jako hašišové doupě. Pokud budu ten kouř celou noc vdechovat, zítra snad ani nebudu schopný řídit. Několikrát za noc projede parkovištěm policejní hlídka, prostředí se vždy na chvíli uklidní, ale po hodině nekonečná zábava pokračuje dál. U nás se mladí aspoň opijí a odpadnou, tady v omámení ganjou a s podporou energy drinků vydrží hlučet téměř celou noc.

Vrchol nastane ve chvíli, kdy se skupinka mladíků usídlí přímo kolem našeho auta. Zřejmě si všimli i naší vlaječky a z jejich arabštiny jasně rozpoznávám jedno skandování: "Sparta Praha!". Spíme jen lehce, jsme úplně propocení, a i Maruška se neustále převaluje, jako bychom se oba pomalu mačkali v obálce, která nás ráno vyplivne jako zmačkaný papír. Jestli budou podobně probíhat i další noci, nečeká nás dovolená, ale permanentní mejdan. Maročané dokážou na parkovišti debatovat, muzicírovat, popíjet čaj a chroupat slunečnicová semínka až do rána, zatímco nad námi pomalu bledne africká tma.

26.8.2025 – Den sedmý, Tangier Med, brána Afriky

Ráno začíná zvláštním dozvukem – jako když se člověk probudí v sále, kde už někdo uklidil po včerejší taneční zábavě. Kolem sedmé tamního času se vykopáváme z pelíšku a tělo má přesně ten pocit: noc byla krátká, hlava těžká a svět jaksi posunutý. U nás je v sedm ráno bílý den, ale tady, přestože jedeme "na Greenwich" a čas je o hodinu zpátky, visí nad Tangierem ještě skoro noc, což mému vnitřnímu mechanickému kohoutovi vůbec nevyhovuje.

Jsem zvyklý vstávat před šestou, a tohle natažené šero mezi šestou a sedmou mi dává zabrat, jako bych byl uvězněný v podpalubí, i když jsem dávno na pevnině. Slunce tu vychází až kolem půl osmé a můj biorytmus protestuje, ale nakonec se dočkám – první světlo se plazí přes krajinu a já se cítím, jako by mi někdo konečně přesně nastavil ručičky. Auto je vyhřáté jako plechovka ponechaná na slunci, přestože jsme větrali oběma okénky u hlav – Afrika umí ohřívat i ve chvílích, kdy člověk ještě zívá.

S Maruškou vyrážíme rovnou na pláž. První dotyk s mořem na novém kontinentu se neodkládá, i kdyby voda měla být studená jako severní ledový – ostatně tradiční pokřik "Severní ledový, do toho letos nejdu!" k našim cestám už patří, i když stejně většinou skončíme po kotníky ve vlnách. Smočení prvního palce je náš malý rituál, vstupní razítko, které nám moře dává na kůži místo do pasu.

Když se vrátíme k autu, parkoviště už nepoznáváme. Brigáda uklízečů mezitím odvedla svou práci – zmizely poházené plechovky od nealkoholických nápojů, koše jsou vysypané a prostor, který v noci vypadal jako po bitvě, působí najednou skoro uhlazeně. Ta proměna z "mejdanu" v "normálně uklizené místo" během jediné ranní hodiny je první viditelný důkaz toho, že tenhle chaos má svůj řád.

Jedeme do města; v hlavě nám oba bije stejná touha: káva a něco k snídani. Nocování na parkovišti s partou abstinujících mlaďochů nás vyčerpalo víc, než bychom čekali – člověk by si skoro řekl, že když nebudou pít, bude klid, ale ve slabé ironii se ozve otázka: nebylo by to vlastně jednodušší, kdyby chlastali a odpadli o tři hodiny dřív, zatímco my – stařečkové – bychom v klidu spali? Vtip, který si vyměníme s Maruškou, je malé vítězství nad únavou.

Něco Tangieru-Tangeru:

Tanger je město na severu Maroka, známé svým významným přístavem a bohatou, trochu dobrodružnou historií. Založili ho Féničané v 5. století př. n. l. a postupně se tu vystřídala vláda Římanů, Arabů, Portugalců, Španělů i Francouzů, takže na relativně malé ploše leží několik vrstev dějin a kultur najednou. Dnešní Tanger působí kosmopolitně – v architektuře i atmosféře se tu mísí evropské a arabské prvky a člověk má často pocit, že stojí jednou nohou v Africe a druhou pořád ještě v Evropě.

Jedním z nejvýraznějších míst ve městě je Kasbah, opevněná stará čtvrť na kopci nad přístavem. Kasbah bývala rezidencí sultánů a dodnes je plná úzkých uliček, malebných domů a zdobených paláců, ve kterých to voní historií i mátovým čajem. Za návštěvu stojí i Grand Socco, velké a živé náměstí, kde se konají tradiční trhy a kde se kolem kaváren a stánků odehrává každodenní tangerský společenský život.

Tanger je také vyhlášený svou pobřežní scenérií – místní pláže lemované horami jsou ideální pro surfování, jízdu na vlnách i jiné vodní sporty. Mezi nejoblíbenější patří Achakkar Beach, městská Plage Municipale a Plage de Tanger, kde se dá trávit čas jak aktivně, tak jen tak s výhledem na moře a Atlantik.

Co se jídla týče, Tanger nabízí klasický průřez marockou kuchyní – všudypřítomné tagine, kuskus, polévku harira nebo sladko-slanou pastillu. Nejlépe chutnají v tradičních podnicích a malých rodinných restauracích, kde se jídelní lístek často čte spíš očima než textem. Na nákupy je ideální vyrazit na trhy Souk Dakhel a Souk Bara, kde se dají pořídit koberce, kožené výrobky, keramika a další místní řemeslné zboží.

Tanger má i výraznou uměleckou scénu – žije tady řada umělců a ve městě funguje několik galerií, například Galerie Delacroix nebo Galerie Conil. Každoročně se zde koná mezinárodní filmový festival, který přitahuje tvůrce i hvězdy filmového světa z různých koutů planety. Celkově je Tanger město s množstvím historických, kulturních i zábavních atrakcí, které potěší každého cestovatele, jenž se chce ponořit do marocké kultury a historie – a přitom pořád cítit závan Středomoří.

Tangier (Tanger) je druhé nejprůmyslovější město Maroka a bývá nazýván "Branou do Afriky". Leží asi 200 kilometrů od hlavního města Rabatu. Vzdušnou čarou je vzdálen pouze 80 kilometrů od Gibraltaru.

Prosperuje zde textilní, chemický, hutnický a loďařský průmysl. Dopravit se sem můžete buď letadlem na mezinárodní letiště Ibn Batouta, trajektem s Evropy, nebo vlakem z Rabatu. Ubytování najdete v hotelech, penzionech i ubytovnách. Asi největší historickou atrakcí města je pevnost (kasbah), kde se nachází i bývalý sultánův palác Dar el Makhzen. V současnosti je muzeem vystavujícím marocké umění.

angier se stal po Casablance druhým nejvýznamnějším přístavem a druhým nevýznamnějším průmyslovým městem Maroka s textilním, loďařským, hutnickým a chemickým průmyslem. Velký důraz klade město i na rozvoj cestovního ruchu. Staví se zde nové hotely s potřebnou infrastrukturou. Žije zde asi 700 tisíc obyvatel. Tangier je hlavním městem regionu Tangier – Tetouan. Od hlavního města Rabatu je vzdálený asi 200 kilometrů, od Gibraltaru vzdušnou čarou asi 80 kilometrů. Název města pochází pravděpodobně od jména berberské bohyně Tinjis.

Tangier se chlubí bohatou kulturní minulostí díky zastoupení muslimů, křesťanů, židů, ale hlavně zahraničních umělců.

Ve 20. století bylo město mezi umělci velmi oblíbené. Pobývali zde Paul Bowle, William S. Borroughs, Jack Kerouce, Tennesee Williams i Brion Gysina. Město navštívili Beatles i Rolling Stones. V této době představoval Tanger také nejvýznamnější a nejznámější město gayů. Tuto roli však již dávno nehraje.

Historie města sahá až do 2. tisíciletí před naším letopočtem. Féničtí námořníci navštívili oblast okolo Tangieru přibližně v 12. století před něším letopočtem.

První písemné záznamy pocházejí od roku 500 před naším letopočtem z doby, kdy se zde nacházela kolonie Kartága. Již před tím zde ale založili osadu Berbeři. Po porážce Kartága ovládli město Berbeři, krátce nato Římané a v 5. století Vandalové. O sto let později město patřilo do Byzantské říše a po roce 700 padlo do rukou Arabů. Ti si z města udělali základnu pro své výpady na Pyrenejský poloostrov.

Navigace nás svede na jedno z městských parkovišť a my až na místě začneme chápat, že tahle čtvrť není jen tak ledajaká. Palmy kolem hlavních ulic jsou vysazené skoro v zákrytu, jako by je někdo rýsoval podle pravítka. Tráva kolem je sytě zelená, zrovna se zavlažuje, a lampy mají secesní eleganci, kterou by člověk čekal spíš u brány soukromé milionářské rezidence než na veřejné ulici; v tu chvíli je jasné, že Mohammed VI. rozhodně nebude žádný chudák.

Na parkovišti má svůj revír i zametač – muž s koštětem a klidem v očích. Posunky se ho ptám, kudy do mediny; samozřejmě ukazuje na úplně opačnou stranu, než nabízí navigace. Pro tentokrát věříme zametači – nejen proto, že ukazuje směrem, který nám přijde blíž, ale i proto, že je to směr, odkud jsme přijeli; člověk má stejně vždycky tendenci vracet se tam, kde to už aspoň trochu zná.

Po nějakých dvou stech padesáti metrech stojíme u schodů. Výstup není dlouhý, ale v tomhletom "prádelnovém" počasí – vlhko a teplo v jednom – je úderný jako krátký sprint; než se vyškrábeme nahoru, pot nám stéká po zádech. Na hradbách Tangier vypadá jinak – za bránou je medina, ale my si nejdřív potřebujeme setřít pot a nechat se ofouknout, a na to se ideálně hodí muzeum.

Vstupujeme do jakéhosi muzea historických vládců a šíření muslimské víry. Texty u exponátů jsou v jazycích, kterým nerozumíme; arabština se na cedulkách vine jako ornament, francouzština padá do ucha jen po útržcích, a navíc se uvnitř nesmí fotit, takže i naše zoufalé googlovské překlady berou za své. Přesto něco chápeme: jsme v civilizaci, která je na svou historii nesmírně pyšná a ráda si připomíná, jak se její vliv šířil od Japonska, přes Asii a Evropu až hluboko do Afriky.

Na nádvoří nás zaujmou nejen mechanické hračky – drobné technické zázraky pro potěchu oka – ale i obří děla, jejichž hlavně směřují někam k Gibraltaru. Člověk v tu chvíli stojí mezi dětskou hravostí a těžkou vážností – mezi hračkami a zbraněmi – a je to zvláštně trefný obraz historie, která se střídavě baví a válčí. V kamenných zdech krásně vychladneme, pot se vsákne a my můžeme pokračovat dál, tentokrát už do opravdového vnitřku města.

V medině je zatím napůl zavřeno. Spousta krámků má ještě sklopené rolety, uličky se teprve probouzejí, a tak usedáme do kavárny – a konečně přichází kafe, malé černé kotvy, které nás přimknou k přítomnému okamžiku. Sedíme, odpočíváme a pořád se nemůžeme úplně "upamatovat", že jsme opravdu tady, v Africe, a ne někde ve zvláštním snu, který kombinuje evropské a orientální kulisy.

Je čas vyřešit další praktickou věc: peníze. Slyšel jsem, že v Maroku se pořád věří na krásu bankovek, že hotovost je základní jazyk, a tak vyrážím hledat bankomat. Když mi z útrob Africké banky vyjede prvních 2 000, následovaných dalšími 2 000 MAD, mám v ruce nejen bankovky, ale i zvláštní pocit radosti – jako bych si z toho bankomatu nevytáhl jen peníze, ale potvrzení: opravdu jsem v Africe, a nejen na nějakém tematickém festivalu u nás doma.

S hotovostí v kapse můžeme doplnit zásoby a být klidnější. Nerozumíme nikomu ani slovo, oni nerozumí nám, ale zuby se ukazují v úsměvech na obou stranách, ruce gestikulují, hlavy se kývají, a jazyk, který funguje, je jednoduchý: úsměv, ukázání, souhlas. Míříme do trhu, chceme si koupit něco k snídani a třeba i zkusit smlouvat, aby nás měli místní ještě raději – jenže jak smlouvat, když neznáme jedinou větu navíc kromě "Dobrý den" v jejich jazyce?

Nakonec to jde i beze slov. Po chvíli máme zeleninu, chleba a pocit, že to pro dnešek stačí; dušenou skopovou hlavu necháváme s díky být – jsou dobrodružství, na která člověk potřebuje ještě pár dní aklimatizace. Postupně se otevírá krámek za krámkem, dílnička za dílničkou, a naháněči začínají nahánět – do hospůdek, krámků, nebo rovnou k vlastním mobilním "stánkům"; Babylón se rozjíždí.

A když si člověk na chvíli myslí, že vyrazil do uličky, kde krámky nejsou, najde tam zemi jako nejstarší pult světa. Stařenka má na zemi rozložených pár svých výpěstků a prodává je s klidem a důstojností, jako by stála uprostřed velkého bazaru. Kličkujeme uličkami, sem tam něco ochutnáme, sem tam něco koupíme, a po čase naše hlavy i nohy začnou protestovat – odpadneme na jakousi skoro čínsky vyhlížející palisádu a jen sedíme, díváme se a necháváme město proudit kolem.

Když se zvedneme, míříme zpátky k parkovišti s jasným plánem: najít si někde u moře útočiště pro další noc. Je odpoledne, světlo se láme a my chceme mít kde zastavit, dřív než se zase město promění v jiný, hlučnější organismus. Cestou potkáváme Carrefour – velký obchodní dům, o kterém mluvila jedna RV rodina v nějakém videu, a tak si říkáme, že musíme ověřit, jestli měli pravdu.

Uvnitř se významně vzdalujeme od idejí naší "vysněné Afriky". Klimatizace, regály, reklamy – obchod připomíná západní Evropu tak silně, až je to skoro zklamání, jako když člověk v exotické destinaci objeví stejné hamburgery, jaké má doma na rohu. Jediným "posunutím" je oddělení stranou, bokem od hlavní plochy, kde se prodává alkohol – zvláštní malý svět za dveřmi, který má svá vlastní pravidla.

Doplníme zásoby o vše, co jsme na trzích neviděli, a hlavně o to, o co jsme si tam neuměli říct. Ve zvláštním oddělení bereme několik lahví vína v cenové relaci 35 až 45 MAD – malé pojistky proti přílišné střízlivosti světa, který nás čeká. Když s plnými taškami odcházíme zpět k autu, v hlavě se mi mísí dva obrazy: chaotický trh mediny a sterilní regály Carrefouru – a mezi nimi jsme my, dva cestovatelé, kteří si z obou světů berou to, co jim zrovna sedí do příběhu.

Doplnili jsme zásoby o to, co jsme na trzích nenašli, a hlavně o to, o co jsme si neuměli říct. Samozřejmě ve zvláštním oddělení bereme několik lahví vína v cenové relaci 35 až 45 MAD.

Razíme dál, navigaci nastavuji někam k Heraklově jeskyni. Je zde špatný přístup k moři, takže podle naší intuice a se zkušenostmi křováka a kempera v Řecku jedeme dál a hledáme pláž u Atlantiku, jihozápadně od Tangieru. Nacházíme ji – skvělé místo, v mapách značené jako Sahel Chamali.

Místo je nádherné a hned u malého parkoviště je přímý přístup k vodě. Poprvé takhle "naživo" a na otevřené pláži hledíme na Atlantik – je nádherný, modrý, s krásnými vlnami, které se pravidelně valí po písečné pláži. Docela tu fouká a teplota spadla, nejen pocitově, o více než pět stupňů.

Posuňky a použitím různých "mezinárodních" slov se domlouváme se správcem parkoviště. Platíme mu za nocleh 100 MAD a on nás ubezpečuje, že je tady všechno bezpečné, jen je důležité mít v pořádku papíry pro policii – a to my zase máme. Je navečer, všude je vysoká vlhkost a hlavně od oceánu se do krajiny zvedá zvláštní mlha.

Pokoušíme se o koupání, ale bez většího úspěchu. Vlny jsou docela velké, a hlavně množství vody a energie, která se v nich skrývá, nám brání jít do větší hloubky. Oceán je prostě oceán.

Nakonec končíme večer posezením u našeho vozu, v našem obýváku, kuchyni i koupelně, podává se nějaká v místě Tangieru ulovená dobrota a víno, které vezeme ještě z domova. Maruška mě neposlechla, šedý ryzlink s černou etiketou jí v Albertu přišel drahý. Proto dnes rozléváme cenově přijatelnou alternativu jihomoravské vinné kultury vyrobené pro Lidl, lidl, lidl.

Nedaleko od nás jsou v ohradě zavření dva oslíci. Spustili své večerní debaty a oblažují nás svým hlasitým hýkáním. Netušíme, zda jde o večerní serenádu, rozhovory o politice, nebo pokračování vítacího rituálu, který nám předváděli už odpoledne, cítíme se skvěle – my totiž kempujeme v Africe.

Máme vše nachystané, dnes už budeme spát ve stanu na střeše. Dlouho však nemůžeme usnout, vítr od oceánu nám rozechvívá stan a my jsme ze všech těch zvuků trochu nervózní.

27.8.2025 – Den osmý, Modré město Chefchaouin

Spali jsme klidně rozhodně klidněji než na parkovišti u Tangieru. Ale fouká. Jsme už několikátý den na cestě a ještě jsme pořádně Marušku nevykoupali v moři. U snídaně v kuchyni našeho kempru děláme krátkou výrobní poradu. V rámci plnění mnou plánované trasy je rozhodnuto. Jedeme si prohlídnout horské městečko Chefchaouin a potom to zkusíme přes tento severní výběžek přejet zpět k středozemnímu moři abychom porovnali jak teplotu tak i možnosti koupání.

Chefchaouin – modré město

Pokud si člověk před cestou do Maroka udělá aspoň základní domácí úkol, jedno z prvních míst, na které narazí, je modré město Chefchaouen. To malé městečko v severní části země se stalo miláčkem fotografů a influencerů, kteří si tu plní sny o dokonalých modrých uličkách – otázka ale zní: stojí za to sem opravdu jet, a ne jen "dát follow"? My s Maruškou jsme tam strávili jeden den a tady jsou naše dojmy z tohohle modrého zázraku.

První věc, kterou by měl člověk vědět: Chefchaouen je poměrně daleko od ostatních velkých marockých měst. V blízkosti není žádné letiště ani vlakové nádraží, takže zbývá autobus nebo auto – v našem případě Defík, který od té chvíle dostal status "alpský kozel na marockých serpentýnách".

Jakmile dorazíme, město na nás vyrukuje se svou specialitou – roztomilými obchůdky v modrých uličkách. Prodávají všechno, co si člověk pod marockými "poklady" představí: deky, koberce, tašky, magnety, pohlednice, obrazy, koření, mýdla i tradiční oblečení, u kterého člověk automaticky přemýšlí, jak bude vypadat na fotce. Focení těch barevných obchodů je kapitola sama pro sebe a i kdyby si člověk nic nekoupil, foťák nebo mobil rozhodně zahálet nebude.

"Hele, Maruško, co říkáš na ty šaty?" ptám se a ukazuju na vzdušný modrý kousek.

"Říkám, že před západem slunce budou krásné a při dobrém světle dost průsvitné," směje se a zatáhne mě blíž ke stojanu.

Viděli jsme spoustu turistů, kteří si koupili místní oblečení jen kvůli fotkám, ale všimli jsme si, že některé látky jsou opravdu hodně průsvitné. To v Maroku úplně nechcete, takže pokud si člověk vybere tradiční šaty, je dobré podívat se na ně při pořádném světle a mít pod nimi něco dalšího – legíny a tílko to jistí. A samozřejmě platí staré dobré pravidlo: pokud nakupujete, smlouvejte.

Vybral jsem zde první z našich obrázků, které vždy na zajímavých místech kupuji jako zajímavou památku a podporu místních umělců. Samozřejmě jsem smlouvat zapoměl.

Chefchaouen leží v kopcích a horách, takže přímo vybízí k menším túrám. My s Maruškou vyrážíme na výšlap ke Španělské mešitě s výhledem na město při západu slunce – trasa je příjemná, není moc náročná, zhruba 20–25 minut od spodní části nahoru, ale i tak se vyplatí vzít si uzavřenou obuv.

Cesta je místy štěrková, kamenitá a může být kluzká, zvlášť když se člověk víc kochá než kouká pod nohy.

To je jak v Beskydech, jen modřejší," okomentuje Maruška pohled na město pod námi.

"A s větším počtem magnetek na metr čtvereční," dodám.

Kousek dál od města láká ještě túra k vodopádům Akchour. Tu jsme nakonec neabsolvovali – potkali jsme totiž cestovatelku, která nám s výrazem "vím, o čem mluvím" řekla, že na to je potřeba opravdu dobrá obuv; moje kombinace žabek a tenisek prý nebyl ideální nápad. Podle jejích slov cesta tam a zpět zabere pár hodin, průvodce se prý hodí a odměnou je opravdu krásná scenérie – takže pokud má člověk chuť na dobrodružství, určitě to stojí za zvážení.

V samotném Chefchaouenu není nouze o restaurace a terasy, kde si dáte studený nápoj nebo mátový čaj a díváte se z výšky na střechy modrého města. Je to skvělý způsob, jak uniknout slunci, na chvíli vypnout a přitom si pořád užívat atmosféru kolem. Během naší návštěvy jsme vyzkoušeli dvě místa: restauraci Aladin, která nám oběma sedla jak cenou, tak jídlem a patřila k nejlevnějším, kde jsme v Maroku jedli, a restauraci Bab Ssour, kterou také můžeme doporučit.

"Tak co, která vede?" ptám se po vydatné večeři.

Za mě Aladin," odpoví Maruška bez váhání. "Možná to byl jen volný den, nebo jsme v Bab Ssour neobjednali to nejlepší, ale tady to prostě chutnalo víc."

Chefchaouen tak pro nás zůstává jako místo, kde se modrá barva stala normou, smlouvání sportem, západ slunce rituálem a dobré jídlo jistotou. A přestože je trochu stranou hlavních tras, člověk má po pár dnech pocit, že tohle malé město v horách si tu svou slávu mezi cestovateli vlastně docela poctivě odpracovalo. Svou trasu stáčíme pro dnešek směrem k Tetuánu. Naším útočištěm se stává příměstská, ale velice klidná pláž. Přijíždíme sem večer, ale místní se ještě koupou. Sluníčko je ještě vysoko a vítr téměř nefouká. Nacházíme zajímavé místo. Dokonce se nám zdá, že nikoho nezajímáme. Nikdo nám nenese čaj, nikdo nám nechce půjčit židly. Dokonce i voda je zde teplejší a o hodně klidnější. Takže se nám to splní a můžeme si konečně zaplavat. Večer při našich příjemných sezeních u auta a při popíjení dobrého španělského vína máme možnost pozorovat chování místních. Většinou se chodí koupat v celých rodinách. Muži mají tak jako většinou u nás delší plavky. Ženy se pak koupou zcela zahalené. Jejich koupací úbor zpravidla kryje hlavu, ramena, dlouhými rukávy ruce, tělo je zakryto jakoby splývavými šaty, pod kterými jsou ještě kalhoty, jež by se v našich končinách nechali pojmenovat jako legíny. Pokud se žena odváží do vody většinou neplave a pokud ano, tak za pomocí koupacího kruhu. Po koupeli se většinou odebírá do improvizované převlékárny, protože se nechá předpokládat, že pobyt, byť na vyhřáté pláži v mokrých svršcích by nebyl nikterak příjemný. V duchu si jen pomyslím, jaký asi ony mají názor na plavky typu bikiny, kdy horní část kryje ženu více či méně vyvinutou, ale spodní díl, nekryje spíše nic, nebo jen kačenku a prdelka bývá proříznuta pouze kaničkou, jež přední trojúhelníček drží na místě silou nevelkou a připomíná tak zezadu spíše podvázaný špekáček. Ano je to způsob odívání, který zde není přijatelný. Jiný kraj, jiný mrav. Naštěstí je již večer, a Maruška má plavky co se týče množství použitého textilu o dosti méně úsporné. Ale stejně, Tak jako koukáme my na ně určitě pohlížejí oni na nás. Jsme v jejich zemi a nechceme jejich klid nikterak rušit.

Přichází večer, v soukromí našeho vozu, pod přístřeším a již skoro v šeru debatujeme a přemýšlíme o tom co vídáme. Shodujeme se. Je to tu hezké, ale pod názvem Afrika, si představujeme více věci více africké. Nemáme nic proti muslimům, jejich víře a jejich chování, zvláště když se chovají k nám takto mile a takto vstřícně jako tady. Již několikrát nešlo přehlédnout, že nás na několika místech přišli zcela neznámí lidé oslovit, pozdravit a mnohdy nepřicházejí s prázdnem. Většinou nesou nalitý marocký čaj. Silný a trochu jiný čaj mátový, který bývá v originálu i zcela přeslazen. I to je důkaz že se snaží se přizpůsobit, několikrát jsem zaznamenal, že se ptají, zda s cukrem nebo bez cukru.

A druhá věc, které jsem si všiml, pořád, ale pořád se usmívají. Až se vrátíme do Čech budu mít pocit, že jsem něco provedl, protože studené studené čumáky se neumějí usmívat. To leda by se posmívali:-P

Náhle slyšíme zpěv z nedalekých mešit. A ani zde nehledejme žádnou ob scestnost. Muslim nemlátí hlavou o zem a ani zpravidla nenosí za tímto účelem pod paží smotaný koberec. Tato chvíle připomíná spíše meditaci, ale nechci je nikterak rušit, takže se pozorování lidí při jejich modlení spíše vyhýbám. Co však dnes večer nelze přehlédnout, že rodinka, která byla na pláži nedaleko nás a nedaleko nás i parkovali, na dobu modlení zahnali tři děti do auta a i otec i matka se pak na pláži věnovali modlitbám. Modlitby jsou tedy pro dospělé, ale děti jsou k této záležitosti vedeni minimálně poslušností, trpělivostí. Kdo z nás si kdy nepotřeboval něco vyřídit a přesvědčit, aby jeho dítě jenom chvilku počkalo?

Zhruba po hodině nasedají všichni do auta a odjíždějí. No, auto je podle zvuku motoru v nepříliš dobrém technickém stavu, a tak snad ta modlitba pomůže a dojedou. Málem jsem se i já za ně pokřižoval.

Kolem procházejí jen jakýsi hlídači, nebo rybáři, ale nikdo si nás ani nevšímá.

Jdeme si s Maruškou lehnout, bohužel vítr sílí a náš stan ve větru vyvdává různé třepotavé zvuky. Hrozná noc až snad po půlnoci se vítr trochu zklidnil, ale i tak to bylo jako že, hodně větrné.

28.8.2025 - Den devátý, návštěva Fatimy al-Fihri ve Fezu

Znovu dobré ráno, Maroko. Snídáme z nakoupených zásob a kombinujeme je s tím, co jsme si přivezli z domova – taková česko‑marocká fusion kuchyně na zadních dveřích Defíka.

Je krásné ráno, trochu fouká a před námi je další cestovní den, jeden z těch, kdy člověk ví, že bude hlavně koukat z okna, zastavovat "až to někde zavoní" a večer doufat, že postel bude mít rozměry alespoň pro dva živé lidi, ne jednoho skládaného.

Včera jsme se s Maruškou shodli, že ve Fezu tentokrát nechceme shánět spaní na poslední chvíli, někde na krajnici či na parkovišti u mešity. Máme v plánu dorazit rozumně odpoledne a ještě si užít večerní Fez, takže padlo rozhodnutí: rezervace přes Booking. Maruška takové věci nechává na mně – vždy jen zopakuje, že "nepotřebujeme nic mimořádného" a že hlavně má být kde zamknout auto a kde pověsit ručník. Takže já šermuju telefonem, lovím Wi‑Fi, klikám na fotky bazénu a zeleně a s pocitem zodpovědného rodinného manažera hlásím: "Máme rezervaci." Aniž by mi Maruška moc koukala pod ruce zamluvil jsem pokoj v Royal Mirage Fes Hotel, Avenue Das Far, 3000O, Fes, Maroko.

To má jednu výhodu – po zbytek cesty se můžeme víc věnovat tomu podstatnému: kochání se krajinou, občasné zastávce na sváču nebo na trh, protože trhy jsou pro nás pořád něčím exotickým a zároveň tréninkovým hřištěm pro naše žalostné smlouvací dovednosti. Jedeme, míjíme znovu Tetuan – město, které vypadá docela rozvinutě a jistě by stálo za samostatnou návštěvu, ale tentokrát jen zvedneme ruku na pozdrav a míříme dál na jih. Volíme silnice typu "okresky", které nám tolik připomínají naše milované Řecko – trochu horší asfalt, ale o to lepší výhledy.

Už poněkolikáté vyhlížíme možnost dát si skvělou kávu. Zastavujeme tedy znovu u "kafíčkáře", jak tomu tady říkáme. Jedná se o provozovnu složenou z možná pětadvacet let starého kombíku, jehož hodnota je zcela mizivá.

V jeho otevřeném zavazadlovém prostoru je ale umístěn profesionální kávovar, za jehož provedení by se nemusela stydět žádná špičková kavárna v centru italského města. Při pozorování sympatické obsluhy ve způsobu jeho práce jasně vidím grif profesionálního baristy. A opravdu – to, co ten milý chlapec za chvíli vykouzlil, je naprosto skvělé.

O těchto pojízdných kavárnách jsme už slyšeli, ale dokud to člověk neochutná, neuvěří. A když vás zdejší kavárník usadí na improvizovaný plastový nábytek a mokrou utěrkou otře plastový ubrus na stolku, který připomíná stůl mojí babičky, tak jak si jej pamatuji z dětství, je atmosféra dokonalá. Když mi navíc podává balíček sušenek, konstatuji, že se tu cítím fakt, ale fakt moc dobře.

Nějaký ten kilometr už máme za sebou, slunce je skoro v nadhlavníku a zrovna vjíždíme do městečka, které připomíná mraveniště v plném pracovním nasazení. Možná jsem to ještě nezmínil, ale každé sebemenší město tu má tři až pět kruhových objezdů v řadě, a mnohé z nich mají jen dva reálné výjezdy – vpřed a zpět. Jestli dopravní inženýři chtěli zpomalit dopravu, podařilo se jim to dokonale; a jestli počítají do budoucna s rozšířením a komplikovanější dopravou, mají náskok – infrastrukturu na to mají už dnes. Celou tuhle kruhovou radost doplňují dopravní značky: snížení rychlosti na 80, 60, 40 a někde i 20, a za tou dvacítkou obvykle cedule, že bude policejní hlídka – a světe div se, ona tam opravdu je.

"To je jak počítačová hra," bručím, když projíždíme třetí rondel v řadě.

"Level tři: najdi správný výjezd, aniž bys přišel o body," směje se Maruška.

Jorf El Melhna – nevelké městečko, do kterého právě vjíždíme – nás vítá další sérií kruháčů. Projedeme první, na druhém se stáčíme na jakési parkoviště mezi rojem taxíků a tam zaparkujeme, jako bychom sem jezdili každé úterý. Parkovišťový "boy" se – jak už víme – nepřiřítí hned, většinou se objeví až při odjezdu, takže nás to nechává klidnými a jdeme do trhu.

V hlavě máme představu pěkné svačinky ve voňavém stánku – něco jako řecká tavernička s gyroskem a pivem. Jenže trh je africký, ne středomořský z katalogu. Vepřové souvlaki tady opravdu nekoupíš. Nabídka masa se točí kolem kuřete, mletého hovězího (které často "bude až později") a skopového, lamb.

Co ale člověka praští do očí, jsou hromady žlutých melounů, další hromady cukrové třtiny, různých tykví a úplně šílené množství koriandru – haldy na haldách, jako by se jím mělo kořenit úplně všechno až do příštího ramadánu. Mezi tím plastové hračky, tradiční oděvy, látky, vejce a samozřejmě – řeznictví na

každém druhém kroku.

Když si v Česku představím řeznictví, vidím bílé kachličky, klimatizovanou místnost, chladicí pult, spořádaně vyskládané uzeniny. Tady je to trochu jinak: kolem třicet stupňů, na háku visí vyvržená ovce nebo kráva, vedle pultu špalek jak ze středověké expozice a na stole něco, co se těžko popisuje, ale vypadá to jako několik hodin dušená ovčí hlava vcelku. Ulicí se táhne zápach, který opravdu nepřipomíná zabijačku, ale spíš místo, kde už se něco dávno zkazilo – skoro jako chotýčanská kafilérka při likvidaci epidemie prasečího moru.

"Tak co, dáme si tu něco k jídlu?" ptám se s lehce zeleným obličejem.

"Jasně," usměje se Maruška odhodlaně. "Jestli chceme autentický zážitek, tak tady."

Je to síla, spíš pro silnější žaludky. Nakonec mezi stánky nalézáme kout se židlemi, který vypadá jako místní bufet – nic víc, nic míň. Rozhodneme se dát si něco "hodně tepelně opracovaného" a doufat, že místní, mimochodem velmi výrazné a příjemné koření zahladí případné mikrobiologické otázky. Volíme kuře – říkají tomu tažín, ale technicky je to dělané v pouličním grilu.

Kuřata vkládají na gril jedovatě žlutá – kurkumou rozhodně nešetří – a vytahují je naprosto propečená, spíš až vysušená. Není to žádný gastronomický zázrak, spíš "polní dávka s příchutí exotiky", ale nezkusit to by bylo stejné jako tvrdit, že člověk byl v Maroku a pil jen cappuccino.

Maruška má lepší pozici, dívá se do bufetu, já mám čestné místo s výhledem na trh – přímo na stánek, kde dva řezničtí mistři porcují na obřím špalku hovězí hlavy. Morbidnější kulisu k obědu jsem si nemohl přát. Nemám sílu to ani vyfotit – srabácky dojíždím kuře, zapíjím to colou a utíkám k autu. Parkboy nezklame, inkasuje svých 10 MAD, jako by nic, a my raději mizíme dál po silnici – s nadějí, že se nám tahle zastávka nevrátí v noci v jiném, méně vtipném žánru.

Kolem třetí odpoledne přijíždíme k našemu hotelu u Fezu a na první pohled vypadá skvěle – vnitřní zahrada, bazén, palmy, vše jak z fotek na Bookingu. Vcházím k recepci s nacvičenou frází: "Jmenuji se František Vágner a mám u vás rezervaci přes Booking.com." Recepční chvíli hledá v počítači, pak se mu lehce stáhne obočí a volá vedoucího.

"Ano, pane Vágner," vysvětluje po chvíli vlídně, "vaše rezervace je nevratná a začala běžet včera."

Chvíli mi trvá, než mi to docvakne – já to blbě objednal. Nedal jsem si pozor na datumy a objednal pokoj o den dřív, než jsme skutečně přijeli. "To mám za to hrdinství, že rezervace dělám já," říkám si v duchu, zatímco nahlas se snažím tvářit jako člověk, který přesně věděl, co dělá.

Recepční kvůli nám skoro hodinu telefonuje s Bookingem, gestikuluje, vysvětluje, my čekáme v lobby a tváříme se nenápadně jako dva lidi, kteří tu rozhodně nechtějí bydlet zadarmo. Nakonec se domluvíme, uděláme novou rezervaci, tentokrát už na správný den, a dostáváme svůj pokoj. Fez nás tak vítá kombinací bazénu, administrativního ponaučení a pocitu, že cestovat s Bookingen v kapse je super, pokud si u toho člověk dobře hlídá kalendář.

Fez:

Vyrážíme, ne nepůjdeme to pěšky, cesta sice není složitá, ale je to asi třiapůl kilometru do mediny, tak to dávám do navigace a pokusím se tam někde zaparkovat.

Na jednom ze světelných ukazatelů – semaforů, na nás mává starší chlapík na motorce, nabízí se, že nám Fez ukáže. Youtube je sice plné varování před takovými lidmi, ale myslím, že nám to nyní opravdu ušetří čas. Mluví o tom, že bychom normálně nestihli koželužnu, ale, že on to zařídí. Rozumím, je to takový ten naháněč, co nás dostane k někomu do provozovny, má za to provizi, a ještě bude chtít peníze po nás. Parkujeme na parkovišti, které bychom opravdu asi nenašli a neomylně nás bere do dílen kde máme hliněné kádě s močovinou jak na dlani. Je pravda, že je již k večeru a že se již nepracuje ale i tak to tady páchne řádně. Podívaná je to parádní a dům kterým procházíme působí archaicky ale v každém patře je spousty koženého zboží. Majitel nám ukazuje pravost kůží tím, že přikládá otevřený oheň. Pamatuji si tento test, když se tahali kožené bundy z Polska. Nakonec se dohodneme, že s utrácením je na řadě Maruška a já budu spokojený, že bude mít něco na památku něco s čím snad bude spokojená. Vybírá kabelku, máme to stejně rozhlídneme se a musí nám to na první dobrou padnout do oka.

Zvolí světlejší, skoro oranžovou kabelku, připomínající tvarem turistický chlebník s červenou aplikací ve tvaru květiny na přední laply. Kůže vypadá fakt luxusně přesně tak jak bychom od výrobku z takového místa očekávali. Myslím, že vypadá moc hezky a moc to Marušce přeji. Tím získáváme u našeho průvodce důvěru a ten nás žene dál. Mluví o tom, že bude muset jít do mešity ale když mu strkám do kapsy u košile dvacet dirhamů vodí nás po medíně, jak kdybychom v ní měli běžet orientační závod. Maruška navrhuje, že mu budeme říkat noční běžec (coureur de nuit de Fès).

Ukazuje nám, že za pár minut medinu zavřou a všichni se půjdou modlit, ale on nás prý ještě dovede na vyhlídku. Jede před námi na své motorčičce, a vypadá to, že se náš noční běžec mění v nočního jezdce a před očima mi běží titulky filmu s postavou v hlavní roly s Nicolasem Cagem. Náš jezdec je ale tak o padesát kilo těžší a jeho motorka je spíš moped. Ale snad je to jen kamufláž ale do prostředí uliček fezu se to náramně hodí. Zvláště když si představíte, že dělá předjezdce defendru, upraveného jako kempr nesoucí na střeše stan s obrázkem nosorožce doplněné z jedné strany markýzou a z druhé strany bojlerem na vodu. Konvoj pak uzavírá naše rezerva na pátých dveřích obložená dvouma vojenskýma kanystrama a vyprošťovacíma vaflema. Ne, že bychom to ve Fezu potřebovali, ale doplněné naší vlajkou to vypadá fakt cool.

Jestli jsme se stihli na vyhlídce rozhlédnout? No spíše to vypadalo, jako když si plníme bobříka, kde už jsme byli. A náš velitel velí, že zvládneme ještě královský palác a josefovskou medinu. Zanedlouho, nebo spíš po nějaké chvíli kroužení, kdy mimo jiné vidíme krásné upravené nádvoří, končící třemi zlatými vraty připomínající pohádky tisíce a jedné noci a následně se boříme do úzkých uliček josefovské mediny, kde nálada připomíná rozvícený vánoční stromeček a jízda takovým prostředím připomíná akční scény z Indiana jonese. Po druhém kole se náš milý průvodce s námi loučí, sice bude mít v kostele absenci, ale chytil zákazníka a tak se s námi domlouvá na devátou ráno u Mcdonalda, že nám ukáže zbytek. I přes zákaz parkování jsme svěřeni do rukou místního parkingboye, který nám potvrzuje, že za svěřený obnos 20 Mad se stává neše auto jeho sejfem. Jenom nás prosí, že máme chvátat, že je tady fakt zákaz parkování a že to policii občas vadí.

Proplétáme se spletitým bludištěm nočních ulic. Většina obchodů má už zavřeno, ale občas je někde ještě rozsvíceno a neúnavní trhovci ani v pozdních hodinách neopomenou kolemjdoucí oslovit, aby se jim pokusili prodat zboží. Náš mladý průvodce je několik kroků před námi a džunglí středověké medíny se proplétá bez menších obtíží. "Žiju tady v centru od mala, tak už to dobře znám. Ale turisti se tady můžou snadno ztratit," odpovídá na můj dotaz, zda pochází ze starého města.

Křivolaké uličky medíny prý dohromady tvoří přes 45 kilometrů a jedná se o vůbec největší urbanistickou oblast na světě, kam se člověk nedostane autem. Vlastně ani jiným dopravním prostředkem. Jen pěšky či s oslem, který místním slouží především pro svážení odpadu nebo převoz zboží. Přes den bývá v centru i tak dost frmol, jak se lidé snaží protáhnout jeden přes druhého.

V noci je situace trochu jiná. Zejména u bran, jimiž se do starého města vstupuje, to pulzuje životem, zatímco podstatná část ulic hluboko uvnitř medíny zeje prázdnotou. Kdo chce najít restauraci nebo bar, bez průvodce se neobejde. "Tudy, mí přátelé," zvolá vždy asi 18letý kluk, který je několik kroků před námi a kontroluje, zda ho následujeme. Takhle kroužíme asi půl hodiny a hledáme nějaký podnik. Z jednoho jsme nuceni nakonec odejít, protože jsme se chtěli jen napít na střešní terase, ale abychom mohli zůstat, museli bychom i jíst. Omlouváme se majiteli za komplikace. "Taky se omlouvám, ale za toho kluka, co vás sem dotáhl. Ví, že nenalévám bez jídla," dodává.

Féz je druhé největší marocké město. Patří navíc mezi čtyři královská města.

Nakonec hledání vzdáváme kvůli únavě a vydáváme se zpět k bráně, odkud chceme zpět do hotelu. Průvodce nás tedy vyvede ven. Je nám jasné, že mu musíme dát nějaké peníze. To, co se mohlo zdát jako dobrosrdečnost, byla ve skutečnosti služba. Tak je to ve Fezu a Maroku vždy. Pokud vám někdo "nezištně" pomůže, očekává bakšiš. A není vždy jednoduché odhadnout, kolik se hodí dát. Na druhou stranu není třeba nechat se vysávat. Maročané mají o bílých turistech mnohdy poněkud zkreslené představy a považují je za nesmírně bohaté.

Návrat v čase

Fez, psán někdy i jako Fes či Fás, byl založen roku 789 Moulayem Idrissem, pravnukem Alího, jenž byl zetěm proroka Mohameda. Je jedním ze čtyř královských měst v Maroku — dalšími jsou Marrákeš, Meknes a Rabat. "Starobylý Fez určitě stojí za návštěvu. Od přímořského letoviska Saidia je to sice pár hodin cesty, ale vyplatí se to. Ve Fezu na vás dýchne atmosféra dávných časů — ve chvíli, kdy člověk vstoupí do staré části města, jako by se přenesl o několik století zpět,"

V úzkých uličkách není problém se ztratit. Medína je hotové bludiště.

Trhy hýří všemi barvami. Obzvlášť, když dojde na výrobky z kůže nebo nejrůznější šátky.

Velbloudí hlava u obchodu signalizuje, že je zde k sehnání čerstvé velbloudí maso. Pro cizince to ale může být docela šok.

Středověkou medínu dnes obklopuje moderní nový Fez, kde bydlí ti bohatší. Mnoha lidem ovšem nezbývá jiná možnost, než žít v centru, kde jsou problémy s nefunkční kanalizací, nebo kde se lidé musejí chodit mýt do společných lázní zvaných hammam. "V podstatě se tam zastavil čas a spousta lidí žije ještě stylem, jakým se žilo ve středověku. Hodně z nich nemá jinou možnost," vypráví česká průvodkyně Katarína, která ve Fezu žije už drahnou řádku let.

Mnoho budov v medíně vypadá navenek nevzhledně a obyčejně, jedna jako druhá. "Většina domů nenabízí nic zajímavého, ty zajímavé věci jsou uvnitř. Domy mají nádvoří, kde je někdy i zahrada, krásnou výzdobu a pak ubytovací část. Zvenku jsou budovy stejné, protože lidé neměli dávat na odiv, co mají doma a co vlastní.

Domy jsou vyzdobené uvnitř, zvenčí působí všechny stejně chudým dojmem. Ale zdání klame.

Výzdoba je nejčastěji tvořená nádhernou pestrobarevnou mozaikou, která se i dnes ve Fezu společně s další keramikou ručně vyrábí. Místnosti, třeba v restauracích, mají klenby a podloubí a naplňují svým celkovým vzhledem dokonalou představu o orientální architektuře. "Máme tu krásná svítidla, na výzdobu se používají různé materiály, hodně třeba kůže. Jsou to řemesla, která se ve Fezu stále udržují," říká Katarína.

Devatero řemesel

Že jsou obyvatelé Fezu skutečně zručnými řemeslníky, se pak návštěvník může přesvědčit sám při průchodu medínou. Centrum je i dnes ještě z velké míry rozděleno podle sortimentu, který se zde prodává. Jedna část je proto zasvěcena kovotepectví, druhá barevným látkám a oděvům, odkud si dámy mohou dovézt jako suvenýr třeba orientální šátek. Nelze opomenout ani koberce.

Město je proslulé výrobou mozaiky a keramiky.

Architektura má plno zdobných prvků. Hned se budete cítit jako v pohádkách tisíce a jedné noci.

U nich je důležité zmínit, že Maroko není na sto procent ovlivněno jen arabskou kulturou, ale samozřejmě také francouzskou a hlavně berberskou. Berberové dodnes tvoří značnou část populace zemí severozápadní Afriky, jako jsou Alžírsko, Tunisko, Mali či Niger. Koberce proto nenesou perské vzory, ale berberské. Ty bohatě zdobené tkají ženy, prostší muži. Jak totiž tvrdí majitel jedné z tamních prodejen: "Muži mají svaly a ženy jsou zase velmi chytré. Proto vytvářejí takto důmyslné vzory."

Vedle výroby keramiky je tím možná nejdůležitějším řemeslem koželužství. Barvírny kůže ve Fezu jsou natolik fotogenickou záležitostí, že se v budovách, které je obklopují dokonce zpřístupnily terasy, odkud mohou turisté zajímavou podívanou sledovat. Terasy se nacházejí v prodejnách s koženými produkty — taškami, batohy, botami. Aby cizinci ustáli silný odér čerstvé kůže, dostanou na začátku do ruky hustou větvičku máty, kterou si mají v případě potřeby dát pod nos a zhluboka přičichnout.

U koberců poznáte, zda ho tkal muž či žena podle toho, jak bohatě je zdobený.

Zdaleka nejslavnější turistickou atrakcí jsou barvírny kůže. Tamní zaměstnanci pracují za zhruba 7 eur na den.

A při cestě z terasy se málokdo nezastaví v obchodě, aby na chvíli neobdivoval zručně vyrobené věci. Navíc i pěkné na pohled. Prodávají se zde i "staré" aktovky nebo páskové batohy, které jdou zase do módy. A ani náhodou je v Evropě neseženete za tu cenu, co v Maroku. Pokud tedy umíte smlouvat. Žádné produkty opravdu nikdy nekupujte za cenu stanovenou prodejcem.

Na vrcholky střech

Fez byl v minulosti také centrem náboženského vyučování. Takzvaná medresa, náboženská škola, stojí v medíně dodnes a turistům je přístupná. "Mladí muži nejenom z Maroka, ale celé západní Afriky se tu připravovali, aby se mohli stát imámy nebo právníky náboženského práva," vypráví Katarína. Návštěvníci si v medrese mohou projít pěkně zdobené nádvoří, bývalé ubikace žáků, ale lze vystoupat až na střechu, odkud se naskýtá krásný pohled na celý Fez a také několik přilehlých mešit.

Do nich cizinci vstupovat nesmějí, určené jsou jen muslimům. Jediná mešita, která je v Maroku přístupná, je mešita Hasana II. v Casablance. Do mnohých však lze nahlédnout alespoň skrze otevřené dveře.

Dostat se ve Fezu na střechu není většinou problém ani nikde jinde. Spousta prodejců tam turisty ráda zavede, protože očekává, že by si návštěvníci mohli koupit i nějaké zboží. Ti obzvlášť pohostinní nabídnou i takzvanou marockou whisky. Jde o čajovou směs, v níž dominuje zejména čerstvá máta a také cukr. V Maroku se sladí jen jím, i když sladí je slabé slovo. Pro turisty místní často dělají odlehčenější verzi, která je k evropským žaludkům shovívavější. Když si člověk zvykne, tak ho horký čaj ve vedru vlastně i nakonec osvěží.

Jsme rozjetý jak vlak a tak nás taková drobnost nevyvede z míry. Fotíme se u královského paláce a jdeme se podívat do josefovské mediny. Možná jsem blbě rozuměl, ale mělo by se jednat o medinu která není muslimská ale my to asi nepoznáme. Dáváme si čerstvé džusy a jíme na ulici jakési chleby plněné grilovanými klobáskami, které dříve než je zkousnete tak se mění v červenou pikantní pastu vonící dřevěným uhlím paprikou a dalším těžko rozpoznatelným kořením.

Je to skvělý den, vlastně byl náročný přejezd, pak oběd, který byl spíše dobrodružstvím a držím prášky na zažívání v pohotovosti a nyní.. to je zase zážitek, jak prase.

Fez je nejvíce!

Fez, jedno z nejstarších a nejvýznamnějších měst Maroka, je fascinující mozaikou historie, architektury a příběhů, které vystupují z tisíců uliček jeho medíny stejně intenzivně, jako vůně místních koření nebo zvuk kladiv v tradičních dílnách.

Historický vývoj města

Fez byl založen v roce 789 Idrísem I., významným marockým vládcem, ale zásadní proměnu město zažilo za jeho syna Idríse II., který ho v 9. století povýšil na své sídlo a postavil zde velkou mešitu. Do Fezu začali přicházet uprchlíci z Andalusie a Kairouanu, což městu přineslo rozkvět řemesel, obchodu a vzdělanosti.

Ve 13. století ho dobyli Marínovci, kteří vedle staré medíny vystavěli "nový Fez" (Fes El Djedid) s královským palácem. Během staletí byl Fez místem politických konfliktů, revolucí, ale i kulturní prosperity, což z něj učinilo centrum marocké vzdělanosti a náboženství.

Architektura a městské poklady

Srdcem Fezu je obrovská medína, kde není povolen vjezd žádným vozidlům – vše se děje pěšky nebo za pomoci oslů. Město zdobí pestrobarevné mozaiky, honosné mešity, medresy (náboženské školy) i slavné koželužny, kde se dodnes ručně barví kůže. Výrazným architektonickým prvkem jsou vysoké hradby, úzké zakřivené uličky a zdobené brány jako Bab Rcif. Pozoruhodná je i Galerie Nejjarine v bývalém karavanseráji a Medresa Al-Attarine jako ukázka muslimské školní architektury.

Konflikty a náboženské události

Fez byl opakovaně místem mocenských i náboženských konfliktů. V historii zažil povstání, přešel z rukou jedné dynastie do druhé a několikrát byl centrem revolucí proti panovníkům či koloniální správě. Významný byl například úpadek města při přesunu hlavního města do Marrákeše v 16. století, nebo vysoké daně zavedené Moulayem Ismailem z dynastie Alaouitů. Fez však také hrál klíčovou roli v islámském vzdělanosti a náboženských hnutích.

Univerzita Al-Karaouine a její zakladatelka

Fatima al-Fihri: Inspirativní žena dějin

Nejpozoruhodnější osobností města je Fatima al-Fihri, dcera bohatého obchodníka z Kairouanu (Tunisko), která v roce 859 vložila své dědictví do výstavby mešity a přilehlé školy – dnes označované jako Univerzita Al-Karaouine (Karaouine/Al-Qarawiyyin). Fatima byla ztělesněním lásky k vědění a její čin je považován za jeden z největších kulturních počinů středověku.

Vybudováním univerzity chtěla poděkovat komunitě Fezu, která její rodinu přijala po imigračním přesunu z Kairouanu. Její sestra Maryam zároveň postavila významnou mešitu, což proměnilo Fez ve významné centrum vzdělanosti celé severní Afriky.

Doba a zaměření univerzity

Univerzita byla založena v době vrcholícího islámského rozkvětu (zlatý věk islámu, 9. století). Od počátku sloužila nejen jako náboženská i právní škola, ale i centrum astronomie, medicíny, matematiky, logiky, filozofie a přírodních věd. Katedry zde předčily i nejstarší evropské univerzity – Al-Karaouine je Guinnessovou knihou rekordů a UNESCO uznávána jako nejstarší nepřetržitě fungující univerzita světa.

Univerzita Al-Karaouine: Zajímavosti

• Univerzita vznikla jako madrasa, připojená k mešitě, kde se učilo náboženství, jazyk, ale i exaktní vědy a lékařství.

• Knihovna univerzity obsahuje tisíce rukopisů arabského zlatého věku a řadu vzácných vědeckých děl starověkých autorů i středověkých učenců.

• Mezi jejími slavnými absolventy byli i významní myslitelé, jazykovědci, astronomové a dokonce papež Sylvestr II., který zde měl na konci 10. století studovat.

• Univerzita je otevřená dodnes – nabízí kombinaci tradičního studia islámských disciplín i moderních věd, což z ní činí pozoruhodný most mezi minulostí a současností vzdělávání.

• Výjimečná pozice univerzity utváří prestiž Fezu jako duchovního a vědeckého centra muslimského světa.

Fez je dodnes městem, které inspiruje – ať už díky spletitým uličkám, ohromujícím památkám či příběhu ženy, která v srdci středověkého islámského světa otevřela dveře poznání celým generacím vědců, mudrců i cestovatelů.

Fez, jedno z nejstarších a nejvýznamnějších měst Maroka, je fascinující mozaikou historie, architektury a příběhů, které vystupují z tisíců uliček jeho medíny stejně intenzivně, jako vůně místních koření nebo zvuk kladiv v tradičních dílnách.

Další památky a tipy

• Musee Nejjarine des Arts et Metiers du Bois – muzeum tradičních dřevěných řemesel s krásným interiérem v historickém karavanseráji.

• Chouara koželužna – Největší a nejstarší barvírna v medině, kde můžete sledovat tradiční zpracování kůží stejnými postupy jako před tisíci lety.

• Jardin Jnan Sbil – Rozlehlé a klidné zahrady v srdci rušného města pro osvěžení během procházky.

• Hrobky Merinidů – Historické hrobky s krásným výhledem na město.

Pokud chcete skutečně poznat Fez, projděte se jeho medínou a navštivte vybrané medresy – právě zde nejlépe pocítíte magii středověkého Orientu

Místního průvodce v medině Fezu je možné najít velmi jednoduše buď online přes specializované weby, portály nebo přímo na místě, například v hotelích, riádech či u hlavních vstupů do medíny. Doporučuje se využívat certifikované průvodce – často mají oficiální odznak a průkaz a mluví několika jazyky (anglicky, francouzsky, španělsky).

Kde hledat průvodce

• Rezervační weby jako GetYourGuide, Viator nebo Booking mají nabídku soukromých i skupinových prohlídek s hodnoceními a jasně daným itinerářem a cenou.

• Specializované stránky průvodců ve Fezu (např. Fez Local Guide nebo Fes Medina Guided Tour) nabízejí zkušené a oficiálně registrované průvodce, kteří vás provedou i méně známými částmi medíny.

• Na TripAdvisoru i Googlu lze najít poslední recenze a aktuální ceny, případně průvodce domluvit přes kontakty na stránkách.

Cena prohlídky medíny

• Orientační ceny za půldenní až celodenní pěší prohlídku se zkušeným místním průvodcem se pohybují mezi 18–45 USD za osobu, podle délky trvání a rozsahu programu (většinou 3 až 6 hodin).

• Soukromá prohlídka trvá kolem 3–4 hodin a běžně stojí 20–35 USD za osobu; prohlídky pro více osob mohou být o něco levnější na osobu.

• Někteří průvodci nabízejí vyzvednutí v hotelu, ochutnávky čaje, vstupy do vybraných památek nebo možnost individuálně upravit itinerář.

Průvodce je dobré zarezervovat dopředu, hlavně v sezóně, neboť poptávka po službách je v historicky atraktivním Fezu stále vysoká.

Fatima al-Fihri, známá jako zakladatelka nejstarší dosud fungující univerzity na světě – al-Qarawiyyin ve Fezu, byla mimořádná ženou 9. století, jejíž vliv na vzdělání, kulturu a rozvoj Maroka je nesmazatelný. Narodila se kolem roku 800 v tuniském Kairouanu, později se s rodinou přestěhovala do Maroka, kde využila zděděný majetek k založení slavné univerzity, která se rychle stala centrem vzdělanosti a kulturní výměny v celém arabském světě.

Životopis – dětství, přesuny a založení univerzity

Fatima byla dcerou bohatého obchodníka Muhammada al-Fihriho. Po smrti svého otce i manžela v Maroku zdědila značné bohatství, které se rozhodla investovat do komunity. K roku 859 položila základy mešity a školy ve Fezu, pojmenované podle jejího rodného města Qairawan (al-Qarawiyyin znamená "patřící lidem z Qairawanu"). Sama dohlížela nejen na stavební práce, ale i na koncepci rozšiřování vzdělávací činnosti – původní mešita se stala místem, kde vznikly základy univerzity s knihovnou, madrásami a později i prvním systémem akademických titulů.

Cesty, pověst a zajímavosti

Fatima a její rodina byli součástí velké migrační vlny Tunisanů do Fezu, který se rychle proměnil v kosmopolitní centrum s vysokou koncentrací učených osobností. Její podnik se vyznačoval filantropickým duchem – Fatima neobchodovala, ani neusilovala o osobní zisk, její motivací byla pobožnost a podpora vzdělání. Podle tradice dohlížela na stavbu osobně a po celou dobu stavby se postila. Významnou zajímavostí je, že její sestra Mariam založila ve stejné době ve Fezu druhou významnou mešitu – al-Andalusiyyin, která přispěla k rozvoji města jako učeného centra.

Románky a osobní život

Dochované zdroje o osobním životě Fatimy jsou velmi omezené – kvůli požáru archivu univerzity v roce 1323 chybí detailní doklady o jejích soukromých románcích či rodinných událostech. Historické prameny ji nejčastěji zmiňují jako hluboce zbožnou, štědrou ženu, známou svou přezdívkou "Umm al-Banīn" neboli "Matka chlapců", neboť podporovala mládež ve vzdělání a starala se o sirotky a studenty.

Kdy zemřela, hrob a památka

Fatima al-Fihri zemřela kolem roku 880 ve Fezu. Místo jejího hrobu není veřejně známo a v pramenech se detailně neuvádí, uchovává se však úcta k jejímu jménu v Maroku i Tunisku, kde se na její počest udělují tituly a pořádají vzpomínkové akce.

Význam a přínos pro Maroko

Založení al-Qarawiyyin je považováno za historicky klíčový moment nejen pro Fez, ale pro celý muslimský svět – univerzita funguje nepřetržitě přes 1100 let, formovala generace intelektuálů, přitáhla učence různých oborů, včetně matematiky, filosofie, lékařství, hudby, teologie i historie. Ze školy vyšli významní myslitelé jako Ibn Khaldún a Ibn Rushd, její model ovlivnil i vznik středověkých evropských univerzit. Díky Fatimině filantropii, vizionářství a neochvějnému nasazení je dodnes symbolem přístupného vzdělání, mezinárodní kulturní výměny a islámské modernity.

Fatima al-Fihri zůstává inspirací pro ženy v moderním Maroku i na celém světě – jako podnikavá vizionářka, investorka do vzdělání a ochránkyně hodnot, které překročily hranice svého času.

Univerzita al-Qarawiyyin má zásadní vliv na místní ekonomiku i komunitu ve Fezu, a to hned v několika oblastech.

Ekonomický dopad

Univerzita je jedním z hlavních magnetů pro domácí i zahraniční studenty, výzkumníky a turisty, což přispívá ke zvýšené poptávce po ubytování, stravování, službách a menších obchodech v historické medíně Fezu. Nepřetržitá tradice vzdělání znamená trvalý rozvoj řemesel, výroby a služeb spojených se školou – například restaurace, knihkupectví a rodinné penziony prosperují díky pravidelnému přílivu návštěvníků. Univerzita také bývá klíčovým zadavatelem zakázek pro lokální rekonstrukce historických budov, což pomáhá zaměstnanosti ve městě.

Vliv na komunitu

Al-Qarawiyyin funguje jako duchovní, kulturní i sociální středobod města. Místní komunita je dlouhodobě propojená s univerzitou, která podporuje nejen studenty z Fezu, ale i chudé rodiny či sirotky prostřednictvím stipendií a charit. Univerzita organizuje kulturní, náboženské, vzdělávací a vědecké akce, čímž tvoří živou platformu pro výměnu názorů a zkušeností mezi různými generacemi a skupinami obyvatelstva. Tradice univerzity pomáhá udržovat identitu města a podporuje pocit hrdosti mezi místními, přičemž odvozuje i pověst Fezu jako intelektuálního centra Maroka.

Al-Qarawiyyin tak přispívá nejen k ekonomickému rozvoji Fezu, ale výrazně formuje i jeho společenskou soudržnost a mezinárodní prestiž.

Jdeme na pokoj, těšíme se na skleničku a v hlavě nám běží nejrůznější scénáře zítřka. Přiznám se, že oba s Maruškou zvažujeme, jestli se na domluvené setkání u McDonalda prostě nevykašlat – přece jen jsme unavení, bazén v hotelové zahradě vypadá mnohem lépe než plastová židle u hranolků. Na druhou stranu nám bylo s těmi lidmi vlastně fajn a někde uvnitř cítíme, že se nechceme zachovat jako někdo, kdo nedrží slovo jen proto, že se mu už nechce.

Jestli nám v téhle zemi něco nastavuje zrcadlo, tak je to naše vlastní schopnost vymlouvat se. Při naší chabé slovní zásobě v arabštině i francouzštině jsme zjistili, že nejde donekonečna hrát komedii s frázemi "maybe later" nebo "I just look". U nás doma, ruku na srdce, se vymlouváme skoro profesionálně – "někdy jindy", "ozvu se", "uvidíme" – ale tady, zvlášť na severu Maroka, kde jsou naháněči nejurputnější, se ukazuje, že nejpraktičtější je prostě se narovnat a umět říct jasné "ne".

Výmluvy typu "jenom se dívám" nebo "možná později" nemají v očích, ale hlavně v hlavách našich marockých přátel velkou váhu. Buď přijdeš, nebo nepřijdeš. Buď koupíš, nebo nekoupíš. Buď řekneš "ano", nebo "ne" – všechno mezi tím je jen jemně zabalené "nechce se mi", které se tu moc nebere.

"Víš, Františku," říká večer Maruška, když si ťukáme skleničkami, "možná se dneska neučíme jen o Maroku, ale hlavně o sobě."

"Ať mi někdo ještě jednou řekne, že cestování je odpočinek," odpovím a natáhnu se na postel. "Tohle je celodenní kurz charakteru."

Ještě, než dopijeme naši lahev vína, kterou jsme si vyzvedli z ledničky v autě, kde je všechno krásně vychlazené. A aby také ne – ledničku nám tu přes fotovoltaický panel poctivě krmí sluníčko, které je tady pochopitelně mnohem silnější a také svítí o něco déle, než když jsme to doma zkoušeli.

Víno je příjemně osvěžující a když Maruška odešla na balkon kouřit, vrátila se s tím, že někde v přízemí je v předzahrádce uvězněné kotě. Po dnešních zážitcích, kdy jsme už na hotelu způsobili menší rozruch mou "vydařenou" rezervací, vylepšila Maruška naši pověst tím, že samozřejmě nahlásila záchranu kotěte na recepci.

Zpětně opravdu nevím, zda personál hotelu sdílel naši potřebu kotě zachránit, nebo se spíš obával nás jako cizinců a našich případných recenzí. Vše dobře dopadlo, napodruhé se kotě podařilo vysvobodit. Kdo ví, třeba z něj za pár let vyroste lev – jsme přece v Africe.

Den zavíráme s lehkým šumem vína v hlavě, s pocitem, že jsme zase o kousek líp pochopili, jak to tady chodí, a s tichým předsevzetím: zítra buď přijdeme, nebo se omluvíme na rovinu, ale hlavně – žádné "maybe later". V zemi, kde se smlouvá o všechno, se učíme nesmlouvat sami se sebou.

29.8.2025 - Den desátý, Škola smlouvání

Jdeme ráno na snídani, je to krásný hotel a vše je velice zdobné a orientální. Po včerejším perném dnu a večerním tobogánu zážitků s naším nichtrierdem jsme si zasloužili čuchat k polštáři déle než obvykle. No déle. Když jsem se i já vzbudil až po sedmé, je vše vlastně jinak. Normálně se budím když je venku ještě šero, ale protože s Maruškou poslední bojuji a ona vnucuje zatažené závěsy. Budím se už mnohokrát během noci a hledám kdy bude to krásné ráno. Docela mi chybí ta chvíle pro sebe kdy mohu psát, kdy budu mít to šedivé ráno pro sebe.

Budíme se, zase jsem to propásl.

Ráno, je krásné a pokoj je prostorný až luxusní, půjdeme na snídani. Snídaně je bufetová a my ochutnáváme prakticky vše co z místní kuchyně vypadlo. Škoda, že nestihneme bazén, ale prostory hotelu jsou opravdu okázalé.

Ochutnáváme vše a závidíme možná těm co zůstávají na hotelu. Snesli bychom oddych. Ale není čas lelkovat máme toho dnes spoustu před sebou. Slíbili jsme dokončit prohlídku Fezu, a pak otočíme autíčko na jih a míříme dnes do Marakeše a bychom se již přiblížili Sahaře.

Blíží se devátá a slíbili jsme se potkat na u Donalda, že jedeme kouknout na Keramiku. Fez je tím pověstný. Při snídani jsem letmo kouknul do navigace a tady ve Fezu je MC donaldů asi sedm, to víte Afrika. Vzduchu si říkám, že se u prvního streedfoodu zastavíme a když tu náš noční jezdec nebude otáčíme na jih. Ale blížíme se a již jej vidíme. Nezklamal a myse můžeme těchto myšlenek též ušetřit. Vede nás opět několik kiláků. Náhle odbočujeme do boční ulice a náhle nás ten dobrý muž parkuje u jakési fabričky. Třesem si rukou s majitelem a ten nás vede na nádvoří kde do výšky ční dvě veliké hromady oschlé hlíny. To je prý ona, je jemná a několik let vyzrálá. Hromada je na sluníčku popraskaná a vytváří zajímavou rozpraskanou mozaiku.

Mozajku, a o tu tady opravdu půjde. Vedou nás dovnitř. Tady to vypadá jako běžná výrobna keramiky. Vázičky, svícny, tažíny, táci i talíře. Tady je točí na kruhu, tady skladují a tady je vypalují. Pokračujeme dále, tady nějaký hoch láme kamínky kladívkem a teď se rozhlížím, dochází mi to tady se ty úlomky skládají do neuvěřitelných mozajek.

Stoly, stolky, fontány, výlevky, truhly i truhličky ale i obří vázy. Je to překrásné. A podle debaty je to zboží opravdu drahé. Deska stolu vyjde na dva tisíce euro a fontánka na čtyři. Je nám trapně, asi by to náš účet unesl, ale nebyli jsme na takové investice připraveni. A nakupovat se nám zrovna nechce. Koktám, že auto je naložené a že jedeme na jih do pouště. Majitel nás vyslechl a jako by i on byl zvyklý na výmluvy ukazuje na vrata. Ne, aby nás vykázal, ne, aby nás vyhnal, ale ten muž ukazuje na obrovský plakát DHL a říká, že nic není problém, že mohu nakoupit a že mi vše pošle domu. Opět jsem zahamben. Přemýšlím o tom, že se musím naučit více chválit a přestat se vymlouvat. Musím najít optimální fráze abych neurazil, ale rovně odmítl. Ano, to co neumíme je úplně klidně a na rovinu odmítnout.

Krátce po této schůzce se loučíme a dostávám vizitku, kdybych si to rozmyslel. Loučíme se i s naším nočním jezdcem, alespoň my s Maruškou si to myslíme.

Neobvykle rychle nastupujeme do vozu a jen podle dopravního značení bez navigace vyrážíme rychleji než obvykle. Koukám do zpětného zrcátka a je mi jasné, že nám to neprojde. Jede za náma a myslí to vážně. Tady mu neuniknu., ulice jsou dost přeplněné a po druhé křižovatce to vzdávám a zastavuji. Chce zaplatit, prý pět set nabízíme stovku , shodujeme se na dvě stě dvaceti a podávám mu ještě jednu stovku a dvacku již dostal včera. Smlouvání a dohady nám není dané a cítím se nekomfortně, skoro až ostudně, ale snad druhá strana je v pohodě. Nepřijeli jsem někoho šidit a ošidit Araba při smlouvání není úplně normální stav.

Dávám do navigace Marakéš a trasy jsou dvě hlavní. Buď vnitrozemím, což jsme chtěli, a nebo po dálnici na Rabat a Casablanku, což jsme nechtěli ale je to o tři hodiny rychlejší, takže dálnice vyhrává.

Dálnice jsou v Maroku krásné, kdyby se kolem nich netoulali velbloudi, kdyby je občas někdo nepřecházel a kdyby vždy při sjezdech a nájezdech nebyla snížena rychlost až na šedesátku, nehádal bych, že jsme v Africe.

Máme před sebou pět hodin cesty kdy budeme míjet Rabat.

Kousek před Rabatem se před náma objevila neuvěřitelná stavba moderního mostu.

Most Mohammeda VI. ( arabsky : جسر محمد السادس) je zavěšený most, který se klene nad údolím řeky Bouregreg poblíž Rabatu v Maroku . Je pojmenován po současném marockém králi .

Most se vyznačuje architekturou, kterou tvoří dvě 200 metrů vysoké klenuté věže, jež symbolizují nové brány do měst Rabat a Salé . Mostovka je podepřena dvěma sadami 20 párů paralelních více pramenných lan.

Stavba je součástí nového 41,5 km dlouhého dálničního obchvatu Rabatu kolem města Rabat a zlepší dopravní zácpy v Hay Riad, západní rezidenční čtvrti hlavního města.

Ale jedem dál..

Cesta je fádní tak si povíme ještě něco o Rabatu, nechtěli jsme tu zastavovat a chceme pádit až do Marakeše, ale hodí se něco si říci o této lokalitě.

Je třeba si připomenout, že oblast rabatu je lidnatá, jako celá ČR

Rabat leží na pobřeží Atlantického oceánu a při ústí řeky Bou Regreg. Již Římané tady postavili osadu Sala Colonia, na co později navázali Berbeři stavbou pevností, tzv. ribátu. Z toho také pochází název města. Rabat se ale nestal sídlem vládce a královským městem, pouze občasnou rezidencí krále Abd el Mumina ve 12. století. Ten odsud podnikal vojenské výpady do Andalusie, která se mu nakonec poddala. Jeho nástupce Jakub al Mansúr daroval pak městu hradby a také plánoval vystavět největší mešitu v tehdejším islámském světě. Když pak nečekaně v roce 1199 zemřel, se stavbou nikdo dál nepokračoval. Minaret, který získal jméno po jeho otci Hassanovi, se zastavil na výšce 42 metrů místo původně zamýšlených 60 metrů. Město pak upadalo a slávu mu navrátili až morští piráti a muslimští uprchlíci z tehdy již křesťanského Španělska, kteří na krátkou dobu vyhlásili vlastní stát pod názvem Republika Bou Regreg. Piráti až do 19. století z Ribátu napadali evropské lodě ve snaze dostat se ke zlatu a bohatství. Teprve v 18. století se Rabat dočkal doznání. Sultán Mohammed ben Abdallah, vládce patřící již do současné královské dynastie Alavítů si Rabat zvolil za své sídelní město. I Francouzi během protektorátní vlády nad Marokem řídili zemi z Rabatu a po dosažení nezávislosti v roce 1956 už tak zůstalo. Co uvidíte, když se budete procházet po centru Rabatu? Především si určitě všimnete dlouhého pásu hradeb, kterým je centrum města obehnané dodnes. Nová a moderní výstavba se směrem k pobřeží ztrácí a vy se najednou ocitáte v životem pulzující medině, kde se dodnes výhodně nakupuje zlato, šperky, koberce nebo textílie. Medina se svými úzkými uličkami se naplní návštěvníky zejména navečer. Příjemnou procházkou z mediny lze navštívit kasbu, která se týčí nad Atlantským pobřežím. Její brána Udaya se pokládá za vůbec nejhezčí z marockých monumentálních vstupů do královských měst. Kasba, kterou obývají chudší obyvatelé Rabatu, byla nedávno rekonstruována v maurském bílo-modrém stylu a je radost procházet jejími klikatými uličkami. Pod obytnou částí jsou udržované Andaluské zahrady s krásně kvetoucími oleandry a citrusovými stromy. Krásný výhled na oceán je z kavárničky pod zahradami, kde si také můžete dát výborný mátový čaj a sladké pečivo.

Rabat je jako hlavní město také sídlem marockého krále. Král Mohamed VI. je z dynastie Alavítů a jeho předchůdci jsou v Rabatu pohřbeni. Jeho otec (král Hassan II.), dědeček (král Mohamed V.) a strýc (pric Abdallah) jsou dokonce pohřbeni na veřejně přístupném místě – v královském mauzoleu v centru města. Mauzoleum postavil vietnamský architekt Eric Vo Toan v tradičním arabo-andaluském stylu z mramoru. Komplex, kterého je součástí i mešita, vznikl v roce 1971 a pokládá se za jednu z nejkrásnějších marockých staveb moderní doby. Do mauzolea je ze všech světových stran vstup přes vchod, u nějž stojí královská garda. Uvnitř mauzolea, kde má veřejnost přístup skrz galerii, jsou mramorové rakve s ostatky obou králů.

Když se řekne Maroko, většině lidí se jako první vybaví název jednoho z jeho měst - Marrákeš. Milionové město na podhůří Vysokého Atlasu se v poslední době čím dál více stává hitem eurovíkendů. Je zatím neprobádané, s nádechem exotiky a orientu. Pojďme si tedy město Marrákeš trochu představit. Marrákeš je středověkým městem, které vzniklo v 11. století. Po dobu dvou set let si udrželo status metropole a za tuto dobu kolem něj postavili dvanáct kilometrů dlouhé hradby, řadu mešit a paláců. Postupně se z Marrákeše stalo důležité centrum mezinárodního obchodu s otroky, solí, zlatem a kořením.

K původnímu berberskému obyvatelstvu se přidávali Arabové ze severu a Afričani z jihu a každá z těchto skupin přispěla svou kulturou a řemesly k rozvoji města. Dnešní kosmopolitní ráz Marrákeše doplňují také tisíce Francouzů a Belgičanů ze starší generace, kteří upřednostňují stáří ve slunném a levném Marrákeši před střídáním ročních období a vyššími životními náklady ve Francii. Marrákeš má opravdu ideální polohu a klima: v létě síce může teplota překročit 40 stupňů Celsia, ale po necelé hodině jízdy jste na úpatí Vysokého Atlasu, kde se můžete příjemně zchladit například v údolí Ourika. Toho využívají Marrákešané zejména o víkendech, kdy přijíždí na oběd do restaurací na břehu stejnojmenné řeky nebo si v rámci kondičky vystoupají k jednomu z mnoha vodopádů v okolí. Naopak v zimě teplota neklesá pod 8 stupňů Celsia a zájemci o lyžování mají v blízkosti Marrákeše oblíbený sportovní komplex Oukaimeden. Ve Vysokém Atlasu sneží zpravidla od konce října do března a zasněžené vrcholky lze vidět i ze samotného města. Můžete si tak na terase hotelu vychutnávat sluníčko a u toho se dívat na bílá panoramata majestatných hor. Marrákeš je městem zábavy! Je potřeba říct, že jeho evropský a liberální charakter je srovnatelný snad jenom s přímořským Agadirem. Najdete tady bezpočet diskoték, nočních klubů, koncertních vystoupení a operních představení. Moderní čtvrt Guéliz má také řadu výborných mezinárodních restaurací a skvělé možnosti nákupů. K tomu nelze opomenout vilové čtvrti, luxusní hotely nabízející marocké tradiční lázně a množství zahrad a zelených ploch. Kdo má rád golf, na své si přijde také. Moderní způsoby zábavy a oddychu se harmonicky doplňují s procházkami starým městem uvnitř hradeb, kde se nabízí pastva pro oči, uši a další smysly – přímo na ulici vám v medíně připraví delikatesy, jakými jsou šneky, pečená jehněčí žebírka a chutné sladkosti. Večer si pak z terasy nad slavným náměstím Jamaa al-Fna můžete vychutnat pohled na rozsvícené obchůdky a stánky s jídlem, přičemž k vám budou doléhat tóny tradiční berberské hudby. To vše nejlépe vstřebáte s doušky osvěžujícího pomerančového džusu nebo kardamonového čaje.

Když se řekne Maroko, mnoho turistů se hrne do neuvěřitelných moderních měst, ale my míříme dál.

I tentokrát máme rezervovaný hotel, tentokrát je blízko centra, takže by medína mohla být docela blízko.

Marakeš je tež turisticky vyhledávaný, ale je tak vyhlášený, že si jej ani my nenecháme ujít.

Hotel Racine se nachází v Marrakéši, 5 minut jízdy od náměstí Djemaa El Fna. Přesná adresa je Angle Avenue Oum Rabia et rue Ibn Atia – Gaélis, Marrakech, 40000 Maroko, kdybyste to někdo hledal.

Hotel Nabízí venkovní bazén, sluneční terasu, fitness centrum a bezplatné Wi-Fi připojení ve všech prostorách. Všechny pokoje mají TV, koupelnu s fénem a bezplatnými toaletními potřebami a některé také posezení. V restauraci si můžete dát mezinárodní kuchyni. K dispozici je kadeřnictví, hammam a wellness centrum. Hotel Racine leží 5 minut pěšky od Marrakech Plaza, 10 minut pěšky od nákupního centra.

Přijíždíme do Marakeše a po chvíli nás navigace přivádí k hotelu, dnes je ubytování mnohem jednoduší a během chvilky jsme na hotelu.

Dáváme hygienu a já studuji mapu. Podle map je medina a střed města celkem nedaleko. To dáme, dnes ale sami, žádný noční jezdec.

Po zhruba hodině vyrážíme, cesta nám trvá 15 minut a je to opět stejné.

Spletice uliček a různorodost zboží nás vítá a i vůně kargadomu, máty a skořice je nám již známá Uliček je zde prý až 40 km, ale my míříme podle navigace na pověstné náměstí.

Po zhruba 20 minutách procházkové chůze a poté co jsem dvakrát dostal vyhubováno za fotoaparát. Tedy asi jsem dostal, protože nerozumím arabsky ale znělo to jako: "nochalachajma nu pičr to chura…" Jsou to evidentně více zvyklí na turisty než my na takovéto ostré oslovení. Přicházíme na místo které je značeno jako to světoznámé náměstí. Vcházíme standardně zúženým průchodem ve tvaru pikového listu, jak jsem si pro sebe pojmenoval ten známý orientální a zde všude přítomný tvar brány, dveří, ale hlavně dveřní klenby. První, co spatřujeme je stavební ohrazení s cizojazyčnými nápisy a s vyobrazením právě tohoto ikonického místa. První, co mne napadlo: Je zavřeno, je zde nějaká rekonstrukce.. to nééééééé, Naštěstí již po pár metrech podél zábran se nám otevírá pohled na to kýžené místo. Je ještě světlo, ale žije to tu. Hudba hraje snad na padesáti místech je zde spousta stánků, spousta pouličních umělců s hady i s opičkami i takový co trápí svá těla. Zváštním oddílem je řada pouličních restaurací, míst kde je možné se občerstvit. Na to samozřejmě je navázaná celá řada naháněčů, jež rozdávají jídelní lístky a tvrdí, že jejich restaurace je právě ta pravá.

Opět propadáme našemu zlozvyku se vyhýbat a vymlouvat. Zjevné odmítnutí, že přijdeme později zde platí tak jako kdybych říkal, že nemám hlad. Naháněči jsou neodbytní a jsou velmi dobrými vyjednávači. Je vidět, že dělají svou práci fakt dobře. Pokud bych dnes přiletěl do Marakéše a nebyl již zběhlý cestovatel po Maroku, prasknul bych, nebo bych se v koutě již kroutil v žlučníkovém záchvatu byť, několik let již nemám žlučník a na takové akce nosím v kapsa ventinol a smektu. Naštěstí zasahuje Maruška, opět její pokyn zní poběž a žádný oční kontakt.

Není to nic platné. I přes její lektorské výzvy se ona sama stává obětí krotitele hadů. S neskutečnou rychliostí má najednou kolem krku černou kobru a snědý mužík mne vyžívá ať fotím. Jsem hodný hoch a tak jej poslouchám a dělám serii snímků.

Vůbec mě nenapadlo dělat video, byť zrovna zpětně si uvědomuji, že by to bylo hrozně vtipné. Maruška se chvilku směje a chvilku je vidět, že toho má už dost a to zejména, když chlapík drží tu hadici za hlavou a vyzívá marušku: kis her eye. Už jen čekám jestli se Maruška vzmůže a scénka skončí buď tím, že přetrhne hada nebo chlapíka. Naneštěstí přichází ke chvíli, kdy si ten muž myslí, že spravedlivě zúčtuje své představení. To neměl dělat, poroučí, že chce 10 eur za každý snímek, já dobrácky přepočítávám neboť naše bezzrdcadlovka fotí rychlostí až osm snímků za vteřinu. V duchu prodávám náš vůz a jedeme domu vlakem. A opět je zde rázný přístup Marušky. Neexistuje, tady máš dvacku a víc nedostaneš! Nebyli mu platné žádné výmluvy a žádné argumenty. Zde smlouvání bylo ukončeno prakticky dříve než začalo. Nebudu chlapíkovi radit, byl bych proti vlastním, ale kdyby vzal toho hada a zpátky jej namotal Marušce na krk byl by ve vyjednávání úspěšnější. Nebo by také měl dnes už hady dva.

Pokračujeme dál a opět Marušku chytá za ruku zahalená žena. Jestli jí chce věštit, tak to má marné, páč bychom tomu nerozuměli, a… Jenže náhle žena drží v ruce pero a už Marušce kreslí ornamenty po ruce. Vypadá to zdobně, a když ten inkoust zasýpá ještě třpytkami má v nás úlovek. Vypadá to fakt moc hezky, zdobně, a v Marušce se probouzí holčička, co má vše hezké orientální ráda.. Tohle jí prostě musím dopřát. Zasloužila by si mnohem více, minimálně i za to co vše na našich cestách musí ochutnat. Ke mně se přitáčí další ze skupinky a ptá se na mé jméno. Chvíli komolí mé jméno a pak se dovoluje, že mi jej napíše na zápěstí. Hned si vzpomínám na analogii, že tam budu mít recept na nudlovou polévku, ale vzhledem k tomu, že jsme tu v Africe žádné lidožrouty nepotkali, tak se klidním a pod údajné mé jméno v arabštině si nechávám nakreslit ještě škorpióna.

Mezitím má už Maruška ruku jak hvězdnou oblohu. Fakt to vypadá moc hezky a opět ten kolorit. Ukazují mi jakýsi vzorník a jsou zde ceny 500, 600 i 700 Mad. Směji se a říkám, já nic nechtěl. To vy jste říkali, že si to kreslení chcete zkusit, vás to dámy prý baví, ne? Ano, ale něco nám dáš, ne? Tak stovku? A co dvě? Chvíli přemýšlím, vlastně se mi to moc na Marušce líbí a asi bych dal i víc. Ale musím přece dělat chlapa a smlouvat! Dělám, že přemýšlím, ale vlastně si to připravuji a vduchu překládám. Ok, dám dvě stovky, ale když se semnou vyfotíte všechny nahaté.. "Ty si Alibaba…"

Mám problém, já nemám peníze, ty má moje žena. To byl výrok, který se těmto ženám líbil asi ze všeho nejvíce.

Je třeba se na to podívat očima ženy v této muslimské zemi. Podle mne je zkreslená představa, že ženy jsou některak opomíjené, nebo snad nedoceněné.

Tento pohled se nám snaží vnuknout ten opačný, já říkám feministický pohled na svět. Nezatracuji zdravotní bratry, neříkám, že ženy nemají mít volební právo, ale popravdě, pohled na svět který jsem získal právě návštěvou této země mi dal zakusit názoru, že není sice vše jen bílé a černé, ale to, že neužíváme věci podle návodu, nebo, jak byly od výroby určeny, nás posouvá někam do vědomosti toho, že svoboda je sice úžasná, ale to že když bylo něco vyrobeno jako rychlovarná konvice asi bychom neměli počítat, že se na ní svezeme zítra cestou do města, jako na běžném dopravním prostředku. Prostě když už nás pánbíček stvořil jako muže, nebo pro nevěřící, když se v matčině lůnu chromozomy rozhodly, že budeme mít pindíka, je výsledkem muž. To, že se v určitém rozpoložení, prohlásím za onu, nebo ono, je podle mého názoru stav mysli, stav hlavy, nikoliv právě ta funkce, tedy ten výrobní list. To co bude jednou popisovat naše legislativa je v tuto chvíli vlastně vedlejší a je to vlastně výsledek někdy více, jednou méně, zvrhlých výsledků hlasování našich námi volených zástupců.

Tohle je prostě jiná země, jiná kultura, kde mám pocit, že by se s nadsázkou dalo říci, že věci více užívají podle návodu a podle výrobního listu. Neřeším co je lepší a nehodlám hodnotit hodnoty jež vyznávají některé skupiny lidí, či tvorů, či něčeho abych psal dostatečně džedrově neutrálně.. :-P

Postupujeme dále a neskutečně se bavíme, již opět mám zakázáno navazovat oční kontakt a hrozí mi Maruška, že mne snad nechá prohlásit za nesvéprávného.

Po několikanásobném míjení dalších a dalších pouličních restaurací se vracíme k té první, kde jsme si dali slovo, že se určitě zastavíme na jídlo. Má číslo jedna, a to byl asi ten nejvážnější důvod, který jsme zjevně hodnotili jako důvod proč zrovna tady.

Po chvíli jednání dáváme dohromady fráze ve smyslu, že bychom chtěli ochutnat něco, aby nám navrhli menu. To se také daří. Nosí nám ochutnat různé omáčky, já se fotím u grilu s kuchtíky a cpeme si bříška neskutečnými dobrotami. Výběr je opravdu široký a chutě jsou více než exotické. Po hodné chvíli hodování máme plná bříška a vyrážíme dál. 

Již je všude litá tma snad trefíme zpět na hotel, ještě musíme kouknout po nějaké té cetkárně. Tak se zažil výraz pro nákup obrazů, odznáčků, či magnetek. Cestou nám padl do oka nevelký krámek šikovného mladého obchodníčka, kde pořizujeme něco z odborných vzorků, kterým já zas tak úplně nerozumím, ale chápu, že nekoupit vzorek argonového oleje, eukalyptových krystalů, nějakých bylinek, by nebyl večer a návštěv a Marakeše kompletní.

Významné osobnosti Marrákeše

• Júsuf ben Tášfín
Zakladatel Marrákeše (r. 1062), sjednotitel Almoravidů a tvůrce mocné říše, díky němuž se město stalo hlavním politickým a kulturním centrem tehdejší severozápadní Afriky.

• Alí ben Júsuf
Syn zakladatele, rozšířil Marrákeš, budoval paláce a mešity, upevnil pověst města jako centra učenosti, architektury a obchodu.

• Jakúb al-Mansúr
Almohadský vládce, za jehož vlády byla postavena legendární mešita Koutoubia, která inspirovala také stavbu sevillské Giraldy.

• Ahmad al-Mansúr
Sultán ze Saadovské dynastie, vítěz bitvy Tří králů (1578), stavitel paláce El Badi a mecenáš kultury, jehož éra znamenala zlatý věk Marrákeše.

• Yves Saint Laurent
Světově proslulý francouzský módní návrhář, významný moderní patron Marrákeše, který oživil zdejší uměleckou komunitu, je spojen s revitalizací zahrad Majorelle a vznikem muzea nesoucího jeho jméno.

• Abdelkrim Ghallab
Marocký spisovatel a intelektuál, narodil se v Marrákeši, ovlivnil literaturu a politické myšlení Maroka v druhé polovině 20. století.

Zde je stručná časová osa klíčových událostí v dějinách Marrákeše:

Časová osa Marrákeše

• 1062 – Založení Marrákeše Júsufem ben Tášfínem (dynastie Almoravidů).

• 12. století – Výstavba hradeb, rozmach města jako hlavního města říše Almoravidů.

• 1147 – Dobytí Marrákeše Almohady; stavba mešity Koutoubia.

• 16. století – Vláda Saadovců, vrcholná doba města; stavba paláce El Badi a Saadských hrobek.

• 1578 – Bitva Tří králů (Ahmad al-Mansúr poráží Portugalce), Marrákeš posiluje význam.

• 1912 – Založení francouzského protektorátu, vliv evropské architektury a modernizace města.

• 1956 – Nezávislost Maroka, Marrákeš se stává důležitým turistickým a kulturním centrem.

• 21. století – Marrákeš získává mezinárodní věhlas jako hlavní město kultury, umění a festivalů.

Tato časová osa zachycuje nejzásadnější body, které formovaly charakter a identitu Marrákeše.

Vliv těchto osobností je patrný v urbanistickém rozvoji, architektuře, vzdělávacích institucích, kulturním životě i mezinárodní reputaci Marrákeše jako města inovací, umění a vlivných tradic.

Je nádherný teplý večer, máme skvělé pocity, z tohoto města, místa i bezpečnosti. Snad na všech křižovatkách, které míjíme tentokráte pěšky, vidíme stát policejní hlídky. Kousek opodál nám skupinka na pohled "divnolidí" nabízí zřejmě drogy. Postupně rozděluji, že některé mají majáky zeleno červené a druzí tak jako u nás modročervené. Rozdíl v nich nevidím a ani později jsem se to nedozvěděl. Cestou potkáváme nějakou demonstraci za Pásmo Gazi, není to poprvé již jsme první takové signály vnímali v Barceloně a tady je to logicky ještě lidem bližší.

Po necelé hodince dorážíme na hotel, ale nevím jestli neusnu kvůli nacpanému břichu, hlavě která v sobě mele zážitky z celého dnešního dne, nebo z části mozku, který již šrotuje a těšíse na zítra pouštíme se ještě více na jih. Čeká nás v budoucích přejezd Vysokého Atlasu a dál pokračujeme směr Zagora a Merzouga. V dalších dnech si splníme další milník, naše nohy se dotknou opravdové pouště. Očekávání, jak tady říkají Desert Sahara, jsou veliké. Dobrou noc.

Ale před spaním mi dovolte malé shrnutí:

Náměstí Djemaa el-Fna je centrální náměstí města Marrákeš. Během dne tu najdete pouze trh s několika zaklínači hadů a pár akrobaty. Nejpůsobivější atmosféru si tu však vychutnáte za soumraku, kdy se celé náměstí zaplní lidovými umělci (akrobaté, kejklíři, zaklínači hadů, žongléři...), a z otevřených stánků se line vůně čerstvě připravovaného jídla. Turisté i místní obyvatelé zde tvoří hloučky, které se pomalu posouvají od jednoho účinkujícího k druhému. Většinou je dobré přispět umělci jedním nebo dvěma dirhamy do pokladničky. Využít lze služeb pouličních zubařů, písařů i kadeřníků. Své stánky zde mají doktoři-bylinkáři, prodavači pražených ořechů i CD s místní hudbou. Tucty hudebníků zde provozují koncerty pod širým nebem a tak se náměstím nese po celý večer zvuk nejrůznějších hudebních nástrojů. Ačkoli hrozilo, že náměstí bude přebudováno na parkoviště a lidé budou trávit večery spíše u televize, díky vládě se tak nestalo a toto téměř středověké divadlo bylo zachováno.

Marrákeš, kterému se díky zbarvení mnohých zdejších budov přezdívá "Červené město", je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Maroku. Proč? Toto bývalé sultánské město okouzlí každého návštěvníka svou nenucenou kombinací starého a nového. Vydejte se do bludiště úzkých uliček a nasajte jejich pohádkovou atmosféru, ve které jsme našli zalíbení nejen my, ale i slavný Winston Churchill.

Ten bezesporu nejautentičtější zážitek vás čeká, pokud se rozhodnete navštívit marrákešskou medinu –⁠ staré město. V jejích úzkých uličkách to bzučí jako v úlu a zdejší obchodníci tu ve svých barevných stáncích prodávají snad vše, na co si jen vzpomenete. Nabízet vám budou kožené boty, kabelky, koberce, nádobí a spoustu dalších zajímavých věcí. Dojít se dá až k místním "továrnám", kde uvidíte, jak všechna ta krása vzniká.

Nejznámější tržiště v Maroku se nachází na náměstí Jemaa el-Fna. Přes den se tu nic moc neděje, ale jakmile se setmí, vše se změní k nepoznání. Rej světel, tóny orientální muziky a všudypřítomná dobrá nálada vdechnou náměstí úplně nový život!

Projděte se mezi hudebníky či skupinami organizujícími různé soutěže, opodál pak potkáte kejklíře a stánky s roztodivnými pochoutkami. Dejte si čerstvě vymačkané pomeranče nebo, máte-li chuť na větší exotiku, ochutnejte šneky po marocku. Nezapomeňte také zavítat do některého z mnoha střešních barů, které kromě krásného výhledu na hemžení pod vámi dýchají opravdu nefalšovanou marockou atmosférou.

TIP: Náměstí bývá plné turistů, obchodníků, ale bohužel i kapsářů, proto si vždy dobře hlídejte své věci. Místní tatéři mají svou taktiku, jak vám vnutit své služby, pokud nebudete chtít mít potetovanou kůži henou, nezastavujte se a nepodávejte jim ruce. Stejně tak se nezastavujte u obchodníků s opicemi a nefoťte si je. Zvířata tím trpí a obchodníci po vás za to budou chtít bakšiš (spropitné).

Utečte z ruchu rozpálených ulic a vydejte se do nejoblíbenější zelenající se části Marrákeše –⁠ Jardin Majorelle. Tato zahrada vznikala během dlouhých 40 let poté, co ji v roce 1922 navrhl francouzský malíř Jacques Majorelle. Vhodná k návštěvě je zejména v odpoledních hodinách, kdy teploty v ulicích mohou dosahovat až k tropickým 45 °C.

Hned, jak vkročíte do zahrady, ocitnete se v oáze klidu a ovane vás příjemný chládek. Kromě rajské pohody zde najdete rozsáhlou sbírku kaktusů, palem a vodních rostlin. Jedním z nejvíce fotogenických míst je pak sytě modrá vila v centru zahrady.Během procházky se nezapomeňte zastavit v Boutique Majorelle, útulném obchodě nabízejícím řadu uměleckých doplňků, knih, obrazů a pohlednic inspirovaných dílem módního návrháře Yvese Saint Laurenta, který celý komplex v roce 1980 společně se svým obchodním partnerem koupil. Další zahradou, která určitě stojí za návštěvu, je Menara. Kdysi královské útočiště, nyní místo populární zejména mezi samotnými Marrákešany. Autentický zážitek lze zažít zejména o víkendu, kdy se tu místní potkávají a ve stínu olivovníků si užívají vzájemnou společnost při rodinných piknicích.

Hlavní lákadlem je uměle vytvořené jezero zásobované vodou až z pohoří Atlas prostřednictvím důmyslného systému zavlažovacích kanálů. Plavou v něm hejna kaprů, které na první pohled neuvidíte –⁠ hoďte však do vody hrst krmiva a rázem spatříte, v jak hojných počtech jezero obývají. Krmivo zakoupíte ve stáncích přímo v areálu. Během návštěvy Marrákeše si určitě nenechte ujít návštěvu některé z místních restaurací. V nich můžete ochutnat pestrou škálu jedinečných marockých pokrmů a užít si tradiční způsob stolování, často v opravdu úchvatně vyzdobených interiérech. Během jídla vás navíc zabaví břišní tanečnice tančící za doprovodu živé hudby.

Medersa v překladu znamená islámská škola. Často dechberoucí architekturu těchto středisek islámského vědění můžete prozkoumat v bývalé univerzitě Ben Youssef, jedné z nejslavnějších v celém Maroku. Škola byla založena ve 14. století a v 16. století přestavěna, její struktura je tedy skutečně nadčasová.

Nejhezčí částí je asi otevřené vnitřní nádvoří, kde v minulosti probíhalo samotné vyučování. Uprostřed něj se nachází bazén, jehož důmyslnou funkcí bylo krom té estetické i tlumení hluku. Zdi jsou zdobené ornamenty, ručně vykládanými dlaždicemi a na první pohled nezřetelnými nápisy z koránu. Ve druhém patře se nacházejí malé místnosti, koleje, v nichž kdysi žili studenti. Škola byla schopna najednou ubytovat až 900 osob.

Kutubíja je největší mešitou v Marrákeši a vstoupit do ní mohou k naší škodě pouze muslimové. I při pohledu zvenčí se však jedná o fascinující stavbu a velký zážitek. V ulicích okolo mešity kdysi dávno prodávalo knihy až 100 pouličních prodejců, z čehož vznikl její název –⁠ Kutubíja totiž v arabštině znamená knihkupec.

Minaret mešity je vysoký 77 metrů a jelikož jsou mu všechny okolní budovy (a do určité míry vlastně celé město) výškově přizpůsobeny, je vidět na kilometry daleko. Krásný pohled na něj si můžete užít například z nedalekého městského parku Lalla Hasna.

30.8.2025 – Den jedenáctý, dnes přejedeme Vysoký Atlas, cílem je Tifnou Dunes, Sahara

Odjezd z Marrákeše měl v sobě vše, co člověk od velkého dne čeká – lehké chvění, trochu chaosu a pocit, že by se hodila technická podpora i pro vlastní hlavu. V hotelové jídelně jsme do sebe tlačili poslední porci marocké snídaně, zatímco Maruška systematicky ochutnávala vše, co se lesklo, vonělo nebo aspoň vypadalo jedle. Já mezitím pozoroval místní uzeniny a v duchu skládal tichou omluvu všem českým řezníkům – tady je halal svět, kde tuk dostává v salámech dovolenou.

"Tak co," odložila Maruška příbor, "pomodlíme se za poslední kousek vepřového, až přijedeme domů?"

"Já se pomodlím za škvarky," povzdechl jsem. "Ale uznávám, tuk je nositelem chuti a tady to přebírá koření. A my pořád čekáme to svoje wau."

Defender jako třetí do party

Před hotelem na nás už netrpělivě čekal náš třetí spolucestující – Land Rover Defender. Vypadalo to, jako by i on věděl, že dnes to nebude jen projížďka po městském obchvatu.

"Podívej na něj," ukázala Maruška na dlouhou kapotu. "On se tváří, že má v plánu přejít minimálně dva kontinenty."

"Má na to papíry," opáčil jsem. "Třílitrový řadový šestiválec, nějakých čtyři sta koní, mild‑hybrid asistence, osm stupňů v automatu… víc elánu než já po třech kafích."

Defender P400 má zvláštní povahu: v koloně se tváří jako luxusní SUV, jakmile ale zmizí obrubníky a přibudou kameny, přepne do režimu "tovární traktor v obleku" . Vzduchový podvozek dovolí zvednout světlou výšku na hodnoty, o kterých si osobáky můžou nechat zdát, nájezdové a přechodové úhly připomínají horskou kozu a přitom uvnitř vibruje jen naše cestovní taška, ne naše plotýnky.

"Víš, co je nejlepší?" nasedla Maruška na spolujezdce. "Že se můžeme hádat o cestě v klimatizované obývákové teplotě, zatímco venku je to na smažená vejce na kapotě."

"A ještě k tomu v tichu," dodal jsem. "Motor jen tak zamručí, automat si potichu cvrnká mezi osmi kvalty a my si můžeme hrát na komentátory vlastního dokumentu."

Marakéš opouštíme s batohem prádla a hlavou plánů

Po snídani jsme sbalili téměř suché "velké hotelové prádlo" – Maruška včera rozvěsila naše trička, ponožky a další hrdiny potních zkoušek po celém pokoji jako výstavu současného textilního umění.

"Tohle už není cestování," smála se, když skládala další triko. "Tohle je polní prádelna s občasným výhledem na Marrákeš."

Bylo devět, když řidičská sekce výpravy (já) slavnostně prohlásila: "Vyrážíme!". Na Bookingu jsem ulovil ubytování v poušti, ve stanu, s večeří a snídaní – takový balíček "Sahara starter pack". V příručkách psali, že by se poušť neměla podnikat na vlastní pěst, ale nějak jsme si řekli, že s Defenderem a trochou rozumu to zvládneme.

Cíl: oblast písečných dun Tifnou Dunes nedaleko Zagory, někde na hraně světa mezi pohořím a Saharou. Cesta: skoro celý den, převýšení, kaňony, planiny, dlouhé oázy podél řeky Draa, a mezi tím všechno, co Atlas dokáže vymyslet – od zelených svahů po holé šedé hřebeny.

Carrefour jako poslední civilizační výspa

Ještě před opuštěním Marrákeše jsme se zastavili v Carrefou­ru – poslední pevnost dobře zásobených regálů .

"Vína máme ještě dost," přemítala Maruška mezi policemi. "Ale co když nás v poušti přepadne neuhasitelná chuť na něco dobrého?"

"To je jistota," přikývl jsem. "Kup něco, co nás zachrání před smrtí hladem, žízní nebo chutí."

Do vozíku padlo pár strategických položek – něco na zub, něco tekutého, něco sladkého a pár "záchranných" potravin, kdyby se ukázalo, že náš stanový camp v dunách bere večeři jako volitelný doplněk .

Defender poslušně otevřel kufr, elektronika sklopila zadní podvozek, aby nás nebolela záda při nakládání – vášnivě užitečný detail, který si člověk oblíbí přesně ve chvíli, kdy se snaží narvat poslední láhev vody mezi krabici sušenek a krabici s nářadím.

"Tohle auto je jak švýcarský nůž," poznamenala Maruška. "Akorát má místo vývrtky redukci a vzduchový podvozek."

RN9: asfaltová linka do hor

Marrákeš se za námi zavřela jako pestrobarevná knížka – poslední červené zdi města, poslední trhovec mávající pomerančem, poslední moped, který se nás pokusil předjet zleva i zprava najednou.

Silnice RN9, která vede z Marrákeše přes vysoký Atlas směrem k Ouarzazate a dál, se rozběhla před námi jako dlouhé černé pravítko, které někdo začal postupně ohýbat do zatáček . Život u krajnice se proměnil: stánky s ovocem, malé dílny, tu a tam benzínka, kde se prodává jak palivo, tak i poslední novinky z vesnice.

"Teď přijde ta pravá zábava," nadhodil jsem. "Serpentiny."

"Řekla bych, že pravá zábava už sedí za volantem," utrousila Maruška. "Ale jsem připravená k focení každého tvého hrdinského předjetí traktoru."

Zerkten: první zastávka, první zpomalení času

První delší pauza byla v Zerktenu, vesnici utopené v červenohnědých kasbách, asi hodinu a půl od Marrákeše . Zerkten působí jako místo, kde čas běží na jinou rychlost – podle čaje, slunce a stínu pod stromy, ne podle kalendáře .

Defender zaparkoval u malé kavárny, kde bylo víc stolů než hostů, a vypnul motor s důstojností generála po bitvě .

"Mám dojem, že místní osli mají víc volna než naše auto," poznamenala Maruška, když jsme sledovali, jak jeden exemplář stojí u zídky a tváří se, že ho už nic v životě nemůže překvapit.

Ženy věšely prádlo na střechách domů, koberce visely z balkonů jako barevné prapory a v prachu u cesty seděli kluci s míčem, který nikdy neskončí v e‑shopu, ale zato přežije všechny střechy okolních domů .

Káva v Zerktenu měla chuť prachu, pražených zrn a trošku i historie – stačilo se rozhlédnout a člověk věděl, že tohle místo není na trase náhodou . Z historických map je patrné, že okolní region býval berberskou oblastí, kde se domy stavěly z hlíny a příběhů vyprávěných večer na střeše .

"Tyhle vesnice jsou jako pevnosti proti zapomnění," zamyslela se Maruška.

"A my jsme ten průjezdný cirkus, co tím vším jen projede," dodal jsem. "Ještě že máme aspoň auto, co vypadá, že sem patří."

Tighdouine: chléb, rajčata a pocit, že tady nikdo nepospíchá

Mezi Zerktenem a dalšími horskými vesnicemi se silnice vine údolím, kde se zelené plochy objevují vždy tam, kde někdo našel způsob, jak zkrotit vodu. Zastavujeme v Tighdouine, obci rozložené v náruči hor, kde se člověk zapotí už jen chůzí po strmější ulici.

"Tady by mělo mít každé auto aspoň dva převody navíc," funěla Maruška, když jsme vystoupali k malé pekárně.

Místní pec chrlila chleby, které voněly tak poctivě, že by si z nich i Defender sedl na zadek – kdyby už tam neseděl. Berberky za pultem se smály, že chléb pečený rychlostí saharského větru udrží člověka na cestě dvakrát déle.

Na dvorku za pekárnou rostla rajčata a zelenina tak čerstvá, že by se dala použít do reklamy beze slov. Slunce tu v létě nedělá kompromisy: co nepřežije, to se prostě nevysadí.

"Vidíš?" ukázala Maruška na bedýnku rajčat. "Tohle chutná přesně tak, jak vypadá – jako léto, co ti vleze do pusy."

"A my jsme si koupili rajčata v Carrefou­ru," povzdechl jsem. "Tohle je ten rozdíl mezi cestovatelem a turistou."

Defender s námi sdílel tohle zpomalení – motor chladl, ale karoserie se pomalu prohřívala horským sluncem. Vzduchový podvozek, který nás před chvílí hladce přenesl přes první horší výmoly, teď odpočíval s výrazem "klid, přátelé, to nejtěžší teprve přijde".

"Je fascinující," prohlásila Maruška, když jsme se vraceli k autu, "že tohle monstrum dokáže být ve městě tichý gentleman a tady v horách se z něj stává polní mula, co nezná únavu."

"To říkáš ty," usmál jsem se. "Ale ten, kdo mačká brzdu v každé zatáčce, jsem pořád já."

Pokud chceš, v dalším dílu navážu pokračováním: průjezd kolem solární elektrárny u Ait Zineb, Ighrem N'Ougdal (minerály, šutry, trochu geologie), Afra (keramika, Fatima, vzory), Temezmoute (palmy, zavlažování), a pak přechod k Zagorě a prvnímu pocitu, že "přijíždíme na konec světa", opět s dialogy a průběžnými dojmy z Defenderu v serpentinách a na horším povrchu.

Od Tighdouine dál se RN9 přestává tvářit jako obyčejná silnice a začne se chovat jako vytrvalý test trpělivosti – i techniky. Z levé strany se zvedají svahy, z pravé se otevírají údolí, ve kterých se střídají políčka, olivovníky a malé vesnice, a my mezi tím kličkujeme jako dvě postavičky v navigaci, která pořád hlásí jen: "Pokračujte po silnici."

Řekneme si něco o našem cíli, neboť, musím přiznat naposledy jsem o poušti slyšel něco ještě ve školní lavici a to je fakt dávno:

Duny Tinfou se nacházejí na jihu Maroka, v oblasti údolí řeky Dráa. Leží poblíž vesnice Tamgrout, nedaleko města Zagora. Představují snadno dostupnou okrajovou oblast Sahary a jsou oblíbenou destinací pro návštěvníky, kteří chtějí zažít atmosféru pouště, aniž by museli cestovat hluboko do vnitrozemí.

Krajina je tvořena písečnými dunami, které se strmě tyčí nad okolní rovinou. Nejsou sice tak rozsáhlé jako některé jiné dunové masivy v Maroku (například slavný Erg Chebbi), ale poskytují reprezentativní ukázku pouštní scenérie a skvělé příležitosti pro fotografování, zejména při východu nebo západu slunce.

Duny Tinfou leží v údolí řeky Dráa, které je proslulé palmériemi, ksary (opevněnými vesnicemi) a kasbami. Kontrast mezi zlatým pískem a zelení palem vytváří jedinečný vizuální zážitek a dobře ilustruje, jak těsně vedle sebe mohou v pouštních oblastech existovat téměř bezvodé prostory a úrodné oázy.

Mezi oblíbené aktivity patří projížďky na velbloudech, sandboarding a pěší výstupy na hřebeny dun, odkud je dobře patrné tvarování písku větrem. Turisté si také mohou vybrat, zda stráví noc v pouštních kempech, aby zažili ticho pouště a pozorování hvězdné oblohy bez světelného smogu, což je typický příklad využití pouštních oblastí pro udržitelný cestovní ruch.

Stejně jako celá oblast marocké Sahary má i Tinfou bohatou historii spojenou s kočovnými berberskými kmeny. Po staletí sloužila tato oblast jako tranzitní bod pro karavany a místo pro sezónní osídlení kočovných komunit, což ukazuje, jak se lidé dokázali přizpůsobit extrémním podmínkám sucha, teplotních výkyvů a nedostatku vody.

Širší region údolí Dráa hrál významnou roli v historii Maroka, zejména v souvislosti s transsaharským obchodem. Vesnice v okolí, včetně nedalekého Tamegroute, známého islámskými tradicemi a starobylou knihovnou, byly důležitými centry vzdělanosti a obchodu a připomínají, že pouště nejsou prázdná a mrtvá území, ale živé kulturní krajiny.

Na žádném jiném kontinentu nepokrývají nedozírné pouště tak velkou část rozlohy jako v Africe. Na první pohled monotónní dálavy suchého kamení a písku mohou být ve skutečnosti velmi rozmanité – od kamenitých hamad přes štěrkové seriry až po jemnopísčité ergy, jako je právě Tinfou.

Sahara má přibližně devět milionů čtverečních kilometrů, takže území Česka by se do její plochy vešlo více než stokrát, a je tak největší teplou pouští světa, která zaujímá většinu severní Afriky. Druhá největší africká poušť Kalahari, ležící na opačné straně kontinentu, je sice téměř dvacetkrát menší, přesto svou rozlohou zhruba odpovídá Francii – tato srovnání pomáhají uvědomit si skutečná měřítka pouštních krajin.

Přestože na rozsáhlých částech Sahary v současnosti panuje politický neklid a některé části tohoto území jsou přímo nebezpečné, existuje na jejích okrajích řada míst, která lze i dnes navštívit bez většího rizika a poměrně pohodlně. Na jihu Afriky jsou politické poměry konsolidovanější, i tam ale může být problémem chybějící infrastruktura. Jedno je jisté: pokud se na takovou výpravu odhodláte, zážitky vám zůstanou v paměti velmi dlouho.

Hra světel a stínů na písečných "horách" při východu slunce, kvílení pouštního větru či pomalé přesýpání hřebenů pouštních dun patří k vjemům, na které se opravdu nezapomíná. Pouště tak nejsou jen prázdná místa na mapě, ale jedinečné přírodní laboratoře, kde lze sledovat působení větru, slunce a sucha v jejich nejčistší podobě.

Maroko je zemí s mimořádně různorodými přírodními scenériemi a současně patří k nejstabilnějším africkým státům, díky čemuž tu v posledních letech turismus výrazně roste. Více než čtyřtisícové pohoří Vysoký Atlas funguje jako spolehlivá zádržná hráz proti vláze přicházející od Atlantiku, a území dále na východ jsou proto zcela suchá. Západní okraj Sahary tak doslova "naráží" na úpatí Atlasu a je docela pohodlně dostupný.

Krásné pouštní krajiny se táhnou podél celé silnice N-12, respektive N-10, probíhajících zhruba paralelně s marocko-alžírskou hranicí. Pro důkladnější "nakouknutí" do Sahary se tradičně nabízejí dvě oblasti: Erg Chebbi a okolí města Zagora, které dobře ilustrují různé tváře pouště – od vysokých písečných dun po širší údolí s oázami.

Erg Chebbi patří mezi dva největší marocké ergy, tedy písečné oblasti bez jakékoli vegetace, kde vítr zformoval ohromné hromady písku – písečné duny. Hlavní turistickou základnou je zde vesnice Merzouga, položená přímo na úpatí dun; ty největší zde dosahují výšky až 150 metrů. K obvyklým aktivitám patří projížďky na velbloudech, noclehy v beduínských stanech či šplhání na hřebeny dun za úsvitu, kdy nejlépe vynikne tvář pouště modelovaná světlem a stínem.

Terén v okolí Erg Chebbi je relativně přehledný a zběžnou prohlídku dun lze podniknout i na vlastní pěst, pokud člověk respektuje základní pravidla bezpečnosti a orientace v poušti. I krátká procházka po dunách ukáže, jak rychle se mohou stopy ztratit a jak dominantní roli hraje vítr, čas a slunce.

Zatímco v Erg Chebbi panuje v hlavní sezóně značný návštěvnický ruch (i proto, že příjezdová silnice do Merzougy byla v posledních letech vyasfaltována), asi 250 kilometrů vzdálené město Zagora je klidnější. Zagora v minulosti těžila z polohy na hlavní transsaharské karavanní cestě do Timbuktu, o čemž dodnes svědčí proslulá cedule u vstupu do města hlásající "Tombouctou 48 jours".

Tyto časy jsou však dávno pryč. Trasa do hloubi Sahary není dnes z bezpečnostních důvodů vhodná a navíc není možné překročit hranici do Alžírska, což Zagoru odsoudilo k pozici "na konci světa". Právě taková místa ale nabízejí pro návštěvníky cennou lekci o proměnlivosti pouštních obchodních cest, lidském přizpůsobení se klimatu a o tom, jak politické hranice mění tradiční život v poušti.

Za nimi potřebujete ze Zagory popojet ještě asi 90 kilometrů do lokality M'Hamid, kde končí běžně sjízdná cesta, a s některým z místních operátorů si domluvit výlet na velbloudech či jeepem do přibližně 50 kilometrů vzdálené oblasti Erg Chegaga. Taková výprava předpokládá nejméně jeden nocleh v poušti a přijde vás na více peněz než pobyt v Erg Chebbi – odměnou však bude liduprázdné prostředí.

Poloha: východní Maroko u hranice s Alžírskem
Doprava: automobil z půjčovny nebo organizovaný zájezd
Nejlepší období k návštěvě: březen, duben, říjen, listopad

Alžírsko

Zatímco výlet do marocké pouště je logisticky docela jednoduchý, vypravit se na Saharu v Alžírsku představuje větší námahu. Odměna ale bude sladká. Bezpečnostní situace v Alžírsku stále není zcela stabilizovaná, ale při dodržování základních pravidel proběhne naprostá většina návštěv bez problémů. Alžírská část Sahary je obrovská a dopravně odlehlá; na jihu země se uprostřed ničeho zvedají vysoká pouštní pohoří evokující měsíční krajinu a mnozí z těch, kdo na vlastní oči spatřili rozeklané hory Ahaggaru či Tassili, přísahají na to, že na světě není krásnějších krajin.

Cesta na jih Alžírska předpokládá, z logistických i bezpečnostních důvodů, letecký přesun z Alžíru buď do Tamanrassetu (základna pro Ahaggar) či do Djanetu (východiště do Tassili). Zkušenější cestovatelé by, zejména v Djanetu, sice dokázali zorganizovat výlet do pouštních hor na vlastní pěst, pro omezení rizika je však v současnosti jistější využít služeb některé z turistických agentur. V místě pravděpodobně nebude příliš velký návštěvnický ruch a bude tedy záležet na vašich schopnostech domluvy; alespoň základní znalost francouzštiny bude velkou pomocí.

V Djanetu vám budou stačit tři až čtyři dny, během nichž proniknete do srdce oblasti Tassili n'Ajjer. Převážně pískovcový masiv byl erozí rozčleněn ve fantaskní stolové hory, osamělé monolity místy připomínající americký Západ, a hluboká údolí, místy porostlá sporou vegetací. Bývaly ale doby, kdy ve dnes nehostinně působící krajině panovaly příznivější podmínky k životu. O tom svědčí jedinečný soubor několika tisíc skalních rytin, které jsou až 12 000 let staré a tvoří zřejmě největší dochovaný prehistorický umělecký soubor na světě. Jsou na nich zobrazena jak divoká zvířata (antilopy či krokodýli) tak výjevy ze života tehdejší, zjevně prosperující populace. Řada těchto míst je volně přístupná.

Při výletu do Tassili počítejte s tvrdými podmínkami včetně nedostatku vody, spartánského ubytování či nočního mrazu. Brzy přijdete na to, že díky častému pouštnímu větru jsou šátky, které nosí místní Tuaregové, více než praktické.

Poloha: jihovýchodní Alžírsko
Doprava: letecká (Air Algérie), v oblasti výlet s turistickou agenturou
Nejlepší období k návštěvě: od října do března

Tunisko

Výlet do slané pánve Šot al-Džaríd a navazujících pouštních oblastí patří mezi klasické doplňky dovolené u tuniského pobřeží. Program typu "Sahara" nabízí v resortech skoro každá turistická agentura a variant je mnoho: od rychlého dvoudenního "přičichnutí" k poušti až po náročnější vícedenní programy včetně velbloudích safari za úsvitu, přenocování pod hvězdami či koupání v některé oáze (ano, i to je v této aridní oblasti možné).

Největším městem na okraji Šot al-Džaríd je Tozeur, vzdálený 200 kilometrů od středozemního pobřeží. Město je prorostlé datlovými palmami a k jihu k němu přiléhá vlastní slané jezero, které je ovšem po většinu roku vyschlé a pokryté solnými inkrustacemi. Již z Tozeuru se dají podniknout zajímavé výpady do pouště, ale pokud toužíte po rozsáhlých písečných dunách, tak je lepší popojet, případně si vybrat vhodný okruh, do asi sto kilometrů vzdálené lokality Douz. Asi čtyřicetitisícové město leží opět v oáze a dříve sloužilo jako zastávka na jedné z hlavních transsaharských karavanních cest.

Poměry v Tunisku, včetně vnitrozemských oblastí, nejsou v současnosti zcela stabilizované, před začátkem cesty proto sledujte aktuální bezpečnostní situaci. A taky jde o roční dobu: důrazně doporučujeme vyhnout se návštěvě tuniské Sahary v letním období – jde o území, kde byly naměřeny jedny z nejvyšších teplot zaznamenané na planetě Zemi.
Poloha: střed Tuniska
Doprava: automobil z půjčovny nebo organizovaný zájezd
Nejlepší období k návštěvě: březen, duben, září, říjen

Mauretánie

Málo navštěvovaná země za západě Afriky je nyní, díky vízům vydávaným na hranici, snáze přístupná než dříve. Na území Mauretánie se jiná než pouštní krajina prakticky nevyskytuje a tak si milovníci těchto scenérií užijí dosyta. Reportáž z oázy Terjit a lokality Chinguetti si můžete přečíst zde.¨

Poloha: vnitrozemí Mauretánie

Doprava: automobil z půjčovny nebo veřejná doprava
Nejlepší období k návštěvě: od října do dubna

Egypt

Naprostá většina návštěvníků Egypta míří na dovolenou do některého z rudomořských letovisek, případně za památkami do údolí Nilu. Prakticky celé území státu (více než milion čtverečních kilometrů), právě s výjimkou nilského údolí, však pokrývá poušť. Největší Západní poušť má charakter mírně zvlněné plošiny, jejíž monotónní charakter porušuje několik větších oáz spojených silnicemi. Cesta do oáz Baharíja (z Káhiry 350 kilometrů) a Farafra představuje klasické "pouštní kolečko", které lze z egyptské metropole podniknout během tří až čtyř dnů.

Vizuálně nejatraktivnější scenérie poskytuje tzv. Bílá poušť (White Desert), chráněné území položené asi 50 kilometrů severně od Farafry. Výchozy křídových hornin tu vytvářejí na pouštní planině dojem sněhem pocukrované krajiny – ovšem v území, kde nejen v létě teploty šplhají do nesnesitelných výšek.

Větrná eroze navíc vytvarovala některé skalky do pitoreskních tvarů, což v kombinaci s barevnými kontrasty vytváří nezaměnitelné pohledy.
Protiklad Bílé poušti tvoří poušť černá (Black Desert). V této oblasti se zvedá k nebi mnoho kuželovitých vrcholů, jejichž tmavé svahy a vrcholy kontrastují s okrově hnědou základnou. 

Tvar kopců i složení hornin odkazuje na dávný vulkanismus. Černá poušť se nachází blíže oáze Baharíja; návštěvu obou oblastí lze snadno spojit do jednoho okruhu.

Podobně jako v Tunisku, ani v Egyptě není bezpečnostní situace úplně klidná a postoj úřadů k individuálním cestám zahraničních návštěvníků do zmíněných oáz se v nedávné minulosti několikrát měnil. K návštěvě lze proto v současnosti spíše doporučit organizovanou cestu prostřednictvím některé místní cestovní kanceláře. Než vyrazíte, každopádně sledujete aktuální situaci.

Poloha: střední část Egypta
Doprava: organizovaný zájezd, automobil z půjčovny nebo veřejná doprava
Nejlepší období k návštěvě: říjen až duben

Namibie

Velmi málo navštěvovaná, avšak bezproblémová země nabízí nádherné pouštní scenérie – ostatně jiný typ krajiny než poušť se v Namibii nevyskytuje. Pro návštěvu je ideální půjčené auto; připravte se na velké vzdálenosti, na liduprázdných silnicích (asfaltové jsou jen ty nejhlavnější), ale lze počítat s vysokou průměrnou rychlostí.

Gigantické písečné duny v oblasti Sossusvlei, asi 400 kilometrů jihozápadně od metropole Windhoeku, patří mezi místní klasiku. Díky extrémně odlehlé poloze přesto nehrozí, že byste se tu prodírali zástupy turistů. Zdejší duny patří s výškou přes 300 metrů k nejvyšším na světě a můžete po nich bez větších omezení lézt. "Faktor pitoresknosti" tu dosahuje plného počtu bodů a přispívají k němu i povětrností oblýskané kmeny mrtvých stromů, které zde bez ladu a skladu trčí z hromad písku. Návštěvu Sossusvlei si naplánujte alespoň s jedním noclehem v oblasti – při západu a východu slunce totiž duny v závislosti na úhlu slunečních paprsků mění barevné odstíny doslova každou vteřinou. Jedná se o divadlo, na které nikdy nezapomenete.

Další skvělou (a výrazně odlišnou) pouštní oblast v Namibii představuje Pobřeží koster (Skeleton Coast), pruh atlantského pobřeží severně od přístavu Swakopmund se statutem národního parku. Díky chladnému Benguelskému proudu v Namibii dosahuje poušť až k moři; v porovnání s horkým vnitrozemím je tu chladno a většinou větrno, časté jsou mlhy. Pobřeží lemují ohromné písečné duny, místy však pojedete po zasolené planině čas od času "oživené" nějakým lodním vrakem – ne nadarmo se Pobřeží koster označuje za jednu z nejnehostinnějších oblastí světa. Běžně přístupná je jižní polovina rezervace, před vjezdem do oblasti je vhodné se zastavit v městečku Henties Bay a zjistit si aktuální informace.

Poloha: západ a vnitrozemí Namibie
Doprava: letecky Windhoek nebo Kapské Město a pak automobil z půjčovny
Nejlepší období k návštěvě: celoročně

Evropská poušť

Ze všech kontinentů je na pouště Evropa nejchudší. Ale přesto. Pokud se vám nechce do Afriky, i "doma", tedy v poloostrovní části Evropy, máte šanci.

Konkrétně na jihu Španělska v okolí města Tabernas se nachází území, které splňuje podmínky pro označení "poušť", tedy průměrný roční úhrn srážek do 250 mm.

Vyprahlá krajina je tu navíc atraktivně členitá, hornatá, rozbrázděná suchými údolími. Ne náhodou tu na několika místech vznikla filmová studia, v nichž se natáčely scény do filmů z amerického Západu – některá můžete navštívit i dnes. Oblast je snadno dostupná pomocí letiště v blízkém městě Almería.

Ale zpátky k naší cestě: Ačkoli na rozsáhlých částech Sahary v současnosti panuje politický neklid a některé oblasti jsou nebezpečné, na okrajích existuje řada míst, která lze i dnes navštívit bez většího rizika a poměrně pohodlně. Duny Tinfou patří mezi tyto snadno dostupné "učebnicové" pouštní lokality, kde si lze bezpečně a v koncentrované podobě prožít základní jevy a zkušenosti spojené s pouští – od tvarování písečných dun větrem až po život člověka v oázách na okraji pouště.

"Já bych té navigaci chtěla dát nový slovník," zamručí Maruška. "Například: upozornění, blížíte se k serii zatáček, kde si uvědomíte, jak moc milujete svoje brzdy."

"A svoje auto," dodám. "Zvlášť když má pořád ještě chuť táhnout do kopce."

Sluneční oko u Ait Zineb

Jakmile se Atlas zvedne do opravdové výšky, krajina se promění v kamenné divadlo – svahy, rokle, kamenné plotny a nad tím vším modrá obloha, která se tváří, že to všechno má na povel. A právě tady, v okolí Ait Zineb, se objeví něco, co do tohohle prastarého světa vypadá skoro až nepatřičně: solární elektrárna, obrovské "sluneční oko" na kraji pouště.

Zastavujeme na malém odpočívadle s výhledem na moře zrcadel. Kov, sklo a technologie, to všechno poskládané do vzoru, který by se hodil spíš do sci‑fi než do berberských hor.

"To je jak přistávací plocha pro UFO," konstatuje Maruška.

"Ne," namítnu. "To je oficiální nabíječka pro naše svědomí. Koukni, jak to vypadá ekologicky."

Defender stojí opodál, prach na kolech, bílá karoserie s prvními škrábanci z úzkých vesnických uliček a v očích výraz: "Technologie? O tom bych mohl vyprávět." Se svým mild‑hybridním systémem, který při brzdění rekuperuje energii a při rozjezdu si nenápadně pomáhá elektromotorem, táhne tyhle hory s menší námahou, než bych měl já na kole po městě.

"Je docela vtipný," směje se Maruška, "že jedeme spalovákem s elektrickou výpomocí kolem elektrárny, která sbírá slunce, aby pak někdo doma pustil klimatizaci."

"To je krásná metafora," kývnu. "Ty, já, Defender, solární elektrárna a pár milionů let geologické historie kolem."

Sedíme na kapotě, pijeme kafe z termosky a fotíme si brány, věže a zrcadla tak fantastická, že by si je klidně mohl objednat nějaký filmový producent jako kulisy pro budoucí dystopii.

Ighrem N'Ougdal: geologie pro začátečníky

Výškoměr na palubní desce blázní – čísla rostou, klesají a zase rostou, jako by si z nás dělala legraci. Nakonec přijíždíme do Ighrem N'Ougdal, horské obce, která se tváří nenápadně, ale v rukou místních hledačů pokladů se promění v improvizované geologické muzeum.

"Tady bacha," upozorňuju. "Tohle je území šutrů. A ty máš slabost pro kameny a keramiku."

"Ty máš slabost pro auta," odvětí Maruška. "Tak si nic nevyčítej."

Ještě ani pořádně nezastavíme a už kolem nás krouží parta místních s taškami, krabicemi a přikrývkami, na kterých se třpytí všechno od trilobitů po záhnědy . Vytahují ametysty, skoryly, vyleštěné kousky křemene, zkameněliny, mezi kterými bych klidně uvěřil, že tu někde leží i pozůstatek prvního berberského mobilu .

Jeden starší chlapík s očima, které se smějí dřív než ústa, mi podává kámen se zvláštním leskem a s vážnou tváří prohlásí:

"Tohle sbírala moje babička za vlády Almorávidů."

"Tak to má lepší rodokmen než já," špitnu směrem k Marušce.

"Ber ho," pokývne. "Když nic jiného, bude mít Defender v kufru další důvod cinkat."

Po pár minutách smlouvání, dvou šutrech a půl tabulce čokolády odcházíme jako hrdí majitelé prehistorického artefaktu a několika minerálů, o kterých si doma budeme muset dopsat popisky, protože jsme si je samozřejmě nezapamatovali.

"Víš, na co se těším?" ptá se Maruška, když ukládá kamínky do krabiček.

"Že to doma vyskládáš na poličku a budeš si říkat 'tohle je z místa, kde byla na cestě důležitější geologie než Wi‑Fi'?"

"Přesně tak," usměje se.

Defender mezitím stojí u krajnice, lehce zaprášený, s kanystry na zádi a výrazem profesionála, který chápe, že občas se musí zastavit kvůli kamínku, jinak by to nebyla opravdová výprava. Díky vysokému výkonu motoru P400 není problém, že pořád zpomalujeme, zastavujeme, znovu se rozjíždíme – i plně naložené auto má v kopcích dost síly, aby se nezměnilo v pojízdnou brzdu kolony.

Afra: keramika, pec a kocour u dveří

Další zastávkou je Afra, vesnice, kde to voní hlínou, ohněm a trochou trpělivosti. Hned u příjezdu na nás mává nápis, který by se dal shrnout jako "keramika sem", a než stihneme vymyslet výmluvu, proč se nezdržovat, už stojíme u dveří malé dílny.

Uvnitř nás vítá Fatima, mistryně ornamentů, která bere štětec do ruky s lehkostí člověka, co maluje vzory už třetí generaci. Na stolech se lesknou misky, talíře, tajiny, některé ještě syrové, jiné už připravené k cestě do světa.

"Tady když řekneš, že něco dělají ručně, tak to není marketing," špitne Maruška.

"To bych si měl napsat na volant," utrousím. "Abych si pamatoval, že tenhle náš volant kdysi taky někdo držel v ruce v Coventry."

Fatima nám vysvětluje, že vzory na keramice nejsou jen dekorace, ale příběhy – každý symbol má svůj význam, každý ornament navazuje na něco, co tu kdysi někdo začal.

"Maluj, dokud ti to dává radost," shrne svoji filozofii, když se jí ptáme, jestli ji to po tolika letech neomrzelo.

Pec v koutě praská, jako by komentovala každou větu. Teplo z ní sálá ještě dřív, než stihneme otevřít peněženku – což je taktika, která funguje všude na světě. Maruška už v ruce obrací první misku a já v duchu počítám volné místo v kufru mezi rezervním kolem a kanystry.

"Když tam dáš ještě tohle," ukazuje mi, "tak už si na nářadí nebudeš mít kam sáhnout."

"Naštěstí Defender unese víc krámů než naše domácnost," uklidňuju ji. Zavazadlový prostor v 110 sice není bezedný, ale když sklápí zadní řada sedaček a využije se jeho krabicovitý tvar, dá se dovnitř nacpat slušná zásoba keramických suvenýrů, aniž by cestující vepředu museli sedět s tajinem na klíně.

Za dveřmi dílny se válí kocour, který nás ignoruje s aristokratickým nezájmem. Na stěně visí ručně tkané koberečky, na poličkách se kupí nádoby, co pamatují mnohem víc návštěvníků, než se stihlo zapsat do knihy hostů.

"Tohle jsou ta místa," říká tiše Maruška, když odcházíme. "Kde máš pocit, že se čas nezastavil, ale jen zpomalil tak, aby to stihli i lidi s mobilem."

Temezmoute: palmy, voda a malá zavlažovací magie

Když projíždíme Temezmoute, krajina se uklidní do jiného rytmu. Palmové háje, datlovníky, malé zahrádky, mezi nimiž se klikatí staré zavlažovací kanály, které "tečou" už staletí.

"Tyhle datle jsou starší než náš Defender," poznamenám.

"Tak doufám, že ne i sladší," směje se Maruška.

Zastavíme na kraji palmového háje, kde muži upravují kanálky tak samozřejmě, jako my doma seřizujeme topení. Voda je tu vzácnost, se kterou se zachází s respektem – žádné plýtvání, žádné zbytečné cákání.

"Víš, co je fascinující?" ptá se Maruška.

"Že ze stejného množství vody tady vypěstují oázu a my doma akorát zalijeme trávník?"

"Taky," přitaká. "Ale hlavně, že tady se tradice neztratila s wi‑finou. Palmový list není jen dekorace – je to materiál na košíky, na střechy, na stín."

Místní se usmívají, ale svoje zavlažovací triky si nechávají pro sebe – trochu tajemství je prostě potřeba. Ostatně, kdyby bylo všechno na YouTube, nebylo by proč sem jezdit.

Defender se mezitím chladí ve stínu palem a já v duchu oceňuju, že i po dlouhých stoupáních a pomalém kodrcání vesnicemi se motor drží v příjemných teplotách. Chlazení, které zvládá saharské letní podmínky, vzduchový podvozek, který absorbuje i hlubší výmoly, a sedačky, ve kterých si člověk nepřipadá po třech hodinách jako po maratonu – to všechno z našeho auta dělá společníka, se kterým se dá plánovat i náročnější trasa, než je "dálnice – benzínka – penzion".

Zagora: na konci světa, na začátku Sahary

Poslední velká kapitola dne patří Zagorě . Městu, které se vynoří z prachu jako předsunutá základna světa, kde končí asfalt a začíná legenda. Teploměr ukazuje něco kolem čtyřiceti dvou stupňů, Defender se mění v pojízdnou saunu a my v důkaz, že člověk se může potit i v klimatizovaném autě, když vidí, co je venku.

"Vítej v bráně do pouště," pronese Maruška slavnostně, když míjíme první palmové háje a hliněné domy, které se krčí u poslední zelené před mořem písku.

Zagora leží u řeky Draa v jihovýchodním Maroku a kdysi bývala strategickou vstupní bránou do saharských oblastí, startovním místem karavan na legendární cestu do Timbuktu . Dodnes tu stojí slavná cedule "Tombouctou 52 days" – připomínka doby, kdy se vzdálenost neměřila v kilometrech, ale v počtu dní na velbloudovi.

"Padesát dva dní na velbloudovi," čte nahlas Maruška. "A ty nadáváš, když jedeme tři hodiny v autě."

"To je pravda," uznávám. "Ale k velbloudovi zatím nemáme adaptér na nabíjení mobilu."

Historické kasby, rozpadající se hliněné pevnosti, palmové háje za městem a za nimi už jen nehostinná poušť – to všechno dává Zagoře zvláštní atmosféru "konce světa" . Karavany už sem nejezdí jako dřív, hranice s Alžírskem je politicky složitá, trasa do opravdové hloubi Sahary není bezpečná – a tak město žije v jakémsi zvláštním meziprostoru.

"Víš, co se mi honí hlavou?" zeptá se tiše Maruška, když večer sedíme ve stínu u palem.

"Že tady kdysi začínala cesta, kterou bys ty nepřežila kvůli nedostatku teplé vody?"

"Ne," usměje se. "Že pro někoho je tohle konec světa, a pro nás začátek kapitoly: 'Poprvé v opravdové poušti.'"

Defender stojí opodál, odpočívá po celodenní jízdě a tváří se, že klidně odveze ještě jednu takovou etapu. Kanystry na zádi se lehce pohupují, jako by se nemohly dočkat, až budou jednou potřeba, a my víme, že zítra už nepojedeme jen "kolem pouště", ale přímo "do ní".

A tam se teprve ukáže, jak moc se dá věřit autu, které vzniklo v Británii, vyrobeno bylo na Slovensku, aby se pak cítilo dobře i v saharském písku.

Tento čas v Zagoře mělo chuť prachu, čaje a lehkého neklidu. Člověk sedí u snídaně, kouká na palmy v zahradě, ale v hlavě už mu běží jen jedna věta: "Dneska jedeme do pouště."

"Tak co, připravený na písečnou terapii?" zeptala se Maruška a přistrčila mi k talíři další placku chleba.

"Jestli tohle je poslední pevná půda pod nohama na pár dní, tak si ji radši přidám," odpověděl jsem.

Defender v roli pouštního korábu

Na parkovišti na nás čekal Defender jako herec před premiérou. Lak už nebyl tak nevinně čistý jako v Marrákeši, na bocích seděl prach z Atlasu a kapota nesla pár čestných škrábanců od nízkých větví – přesně ten typ patiny, kterou si auto nevydělá v showroomu, ale na cestě.

"Podívej na něj," prohlížela si ho Maruška. "On se těší. Normální auto by v tomhle vedru už psalo stížnost na odbory."

"On má v rodném listu napsáno 'go anywhere'," pokrčil jsem rameny. "Tak mu konečně dáme šanci, ať to dokáže."

Motor P400 se probudil tiše, jen hluboké zamručení řadového šestiválce připomnělo, že pod námi je něco jiného než malý městský diesel. Výkon kolem čtyř set koní je na papíře číslo, ale v praxi je to především klid – pocit, že i plně naložené auto má v záloze dost síly, aby ho nerozhodila ani rozbitá silnice, ani prudší výjezd.

Vzduchový podvozek se zvedl do vyššího režimu a auto opticky ještě povyrostlo. "Off‑road mód" už neznamená jen nápis na obrazovce – znamená to, že se díváš na svět trochu víc shora a hrboly, které by jinde znamenaly konec výletu, tady působí jako zpestření.

"Mně se líbí, že to uvnitř pořád připomíná obývák," protáhla se Maruška na sedadle. "Klimatizace, pohodlné sedačky, tisíc odkládacích prostorů. A venku to vypadá, že jsme vyjeli na expedici."

"To je definice ideálního vztahu," zasmál jsem se. "Uvnitř pohoda, venku to vypadá dobrodružně."

Z Zagory k písku: cesta z konce světa ještě o kus dál

Zagora za námi ubíhala pomalu – palmy, poslední souvislá zeleň, pár obchodů s nápisy typu "Desert tours" a pak už silnice, která se natáhla do šeda. Cedule "Tombouctou 52 days" jsme míjeli s respektem – připomínala, že naše cesta do dunes je jen malý výlet ve srovnání s tím, co kdysi znamenalo "jet do pouště".

"Představ si, že bys mi řekl: miláčku, pojedeme autem, bude to trvat padesát dva dní," zamyslela se Maruška.

"To bych ti už rovnou musel slíbit i novou pánev a gauč," přikývl jsem.

Asfalt postupně ztrácel kvalitu, objevily se první úseky s vyjetými kolejemi, kráterky, sem tam výmol, který by v Evropě znamenal stížnost na správu silnic, tady jen další důvod zpomalit a podívat se kolem.

Defender si s tím poradil s lehkou nonšalancí. Podvozek žehlil nerovnosti, karoserie se jen jemně pohupovala a my si uvědomovali, jak moc si člověk zvykne na komfort – i v krajině, kde by se dřív jezdilo jen v náklaďáku nebo na velbloudu.

"Připadám si trochu provinile," řekla najednou Maruška.

"Proč?"

"Protože tohle auto dělá z pouště skoro pohodlný výlet. A já mám v hlavě pořád romantický obraz knih – písek v zubech, písek ve spacáku, písek všude."

"Toho písku se neboj," uklidnil jsem ji. "Ten se dostane všude, i přes čtyři poháněná kola a prémiová těsnění."

První dotek pouště

Krajina se po pár desítkách kilometrů změnila nenápadně, ale definitivně. Zmizely větší stromy, pole, domy se rozestoupily, zůstaly jen nízké keříky, suché koryto ouedů (sezónních řek) a stále se rozšiřující horizont.

Byl to ten typ krajiny, kde si člověk uvědomí dvě věci najednou: jak je svět velký a jak je jeho nádrž konečná. Kanystry za autem najednou nepůsobily jako dekorace, ale jako součást plánu přežití.

"Tak tady to začíná," pronesla Maruška, když se objevily první písečné jazyky přetažené přes silnici.

"Tohle je jen teaser," usmál jsem se. "Upoutávka před hlavním filmem."

Defender si přes první navátý písek přeběhl, jako by to byla obyčejná blátivá louže. Elektronika si škrtla svůj křížek – kontrola trakce dostala prostor pracovat, ale všechno proběhlo tak hladce, že by si spolujezdec nevšiml, kdyby zrovna nefotil.

"Ty, Františku," ozvala se opatrně Maruška, "a víš, jak to vypnout, kdyby se to zbláznilo?"

"Co, auto?"

"Ne, písek," protočila oči.

Tifnou Dunes na dohled

Jak jsme se blížili k oblasti Tifnou Dunes, začaly se duny zvedat viditelněji. Nejdřív jen jako zvlnění na horizontu, pak jako skutečné kopce písku, které se strukturou podobají sněhovým závějím – jen nejsou studené a neodtají.

Cesta se rozdělila – asfalt pokračoval svou línou linkou, zatímco vedle něj se objevily stopy po jiných autech, vedoucí přímo do písku. Náš kemp měl být podle instrukcí "kousek od cesty", což je přesně ten typ informace, kvůli které vznikly hádky v partnerských vztazích i navigačních aplikacích.

"Tak jak?" zeptala se Maruška. "Asfalt nebo dobrodružství?"

"Máme Defender," mrknul jsem. "Kdybych teď zůstal na asfaltu, musel bych si sám sobě sebrat řidičák."

Přepnul jsem režim na "písek", podvozek se zvedl, elektronika upravila reakce plynu i protiprokluz, motor se rozvrčel o něco volněji. Přesun z jistoty asfaltu na měkký povrch je vždycky psychologicky náročnější, než reálně potřebuje auto – zatímco moje ruce lehce ztuhly na volantu, Defender působil, jako by tohle dělal každý víkend.

Kola se zakously do písku a my se pomalu sunuli vpřed, bez hrabání, bez zoufalého vytáčení motoru.

"To je až podezřele civilizované," šeptla Maruška.

"Počkej, až půjdeme večer do sprchy," uklidnil jsem ji. "Písek si svůj čas najde."

Kemp mezi dunami

Stanová vesnička se objevila mezi dunami skoro z ničeho nic – pár větších stanů, pár menších, jednoduchá "recepce", pár fotovoltaických panelů a slib, že tady už nic nebude mít strop nad dvěma metry kromě hvězd.

Zaparkoval jsem Defendera kousek od stanů, bokem, aby ráno dostal svou fotku v prvních paprscích. Auto tiše mlčelo, motor se vypnul s uspokojeným povzdechem, jako by říkal: "Přijeli jsme. Příště klidně dál."

"Tak co," rozhlédla se Maruška, "jsme tady oficiálně nejpřevybavenější pár v okruhu dvou set kilometrů?"

"Ne," usmál jsem se. "Tohle je poušť. Tady má vždycky největší výbavu ten, kdo umí uvařit čaj."

Hostitelé nás přivítali s lehkostí lidí, které nepřekvapí ani písečná bouře ani další dvojice Evropanů. Stan byl prostornější než lecjaký hotelový pokoj, matrace měkká, deky těžké a stín uvnitř měl cenu zlata.

Ale vážně – ta chvíle, kdy nás navigace kolem půl páté odtrhla od asfaltu, byla přesně ten okamžik, kdy se výlet mění v příběh. Silnice sama o sobě už dávno nebyla žádná něžná dálnice; půlku jí každou chvíli ukusovaly písečné jazyky, které se přes ni přelévaly stejně samozřejmě, jako se u nás v zimě dělají závěje ze sněhu. Jen tady nikdo nečeká na sypač – písek má celoroční sezónu.

"To je jak D1 v lednu," utrousila Maruška, když jsem zase jednou bral oblouček víc vlevo, abych se vyhnul naváté "puchýřce" na kraji.

"Rozdíl je," odpověděl jsem, "že tady nikdo neslibuje, že to příští rok opraví."

Krajina kolem byla nesmírně vyprahlá. Nic nerostlo, nic nekvetlo, nic se nehýbalo – občas jen tenký chomáč suché trávy, trochu bodláčí, někde osamělý kaktus nebo neznámý sukulent, který vypadal, jako by zapomněl umřít. Ale tohle pořád nebyla ta Sahara z fotek a dokumentů. Žádné vlnící se dunové moře, žádný nekonečný žlutý koberec. Spíš náznak toho, co by jednou mohlo být, kdyby vítr přidal.

"Jsem trochu zklamaný," přiznal jsem víc sám sobě než Marušce. "A asi hlavně hodně unavený." 
"To neříkej nahlas," usmála se. "Sahara tě slyší a zanevře na tebe. Pošle ti kaktus pod matraci."

Celodenní cesta v nás zanechala dojem, že jsme přejeli kus světa. A právě v té chvíli nám navigace suše oznámila, že máme odbočit vpravo – tedy vlastně do pravého úhlu vlevo. Silnice skončila, mapa mlčela a před námi se zjevil obrys něčeho, co nám na okamžik sebralo dech.

Obrovská duna.

"Tak jo," řekla tiše Maruška. "Tohle už je ono, viď?"

"Tohle je ona," přikývl jsem. "Sahara na plný plyn."

Přechod do opravdové pouště trval pár vteřin – z rozbité asfaltky do mělkého písku, z horizontu plného kamení do horizontu plného zlaté měkkosti. Auto poskakovalo po pevném, místy kamenitém, ale čím dál víc písečném podkladu. Najednou byl všude jen písek – žádná zjevná cesta, žádná pořádná stopa.

Jel jsem krokem a zároveň se bál zastavit. Všechno ve mně křičelo "hlavně to neutop", zatímco Defender působil dojmem, že tohle je jeho oblíbená disciplína. Představa, že v pěti odpoledne, při čtyřiceti stupních ve stínu (který neexistuje), budeme kopat auto z písku, mě nelákala ani trochu.

"Nezastavuj," zašeptala Maruška, jako by se bála, že se písek urazí.

"Nezastavím," ujistil jsem ji. "Zastavím až…"

"Až?"

"Až to bude vypadat, že už někdo jiný zaparkoval přede mnou.""

To se stalo až na úpatí té největší duny. Troufl jsem si zastavit, protože vedle už stála tři podobně vyzbrojená auta – terénní stroje, jejichž majitelé měli zjevně podobný nápad i míru odvahy. Kolem bylo několik vyjetých kolejí, ale dál už se do toho pouštěli jen pěší a jednohrbá zvířata, která tu všichni láskyplně nazývají "camel", stejně jako oblíbenou značku cigaret.

"Vůně a chuť docela autentická," poznamenal jsem, když jsme pozorovali velbloudy na obzoru. "Jen výtvarník na krabičce cigaret měl místo citronové použít víc okrové." "Desert Sahara," usmála se Maruška, "tady už by i reklama byla uvěřitelná."

Chvíli jsme se jen rozhlíželi a snažili se vstřebat tu proměnu – z vyprahlé, ale pořád jakžtakž "normální" krajiny do světa, kde najednou všechno překryla jediná barva.

Když slunce začalo pomalu klesat, vyrazili jsme na první procházku po dunách. Písek byl ještě horký, ale snesitelný, stopy mizely za námi, vítr je lehce zahlazoval.

"Víš, co mi dochází?" zastavila se Maruška na hřebeni jedné duny.

"Že zítra budeš nadávat, že máš písek i v kartáčku na zuby?"

"Ne," usmála se. "Že i když máme jedno z nejkomfortnějších aut, jaké jsme kdy měli, stejně je to nakonec o tom, že tady stojíš v písku, bez bot, bez signálu a jen koukáš."

Sedli jsme si na hranu duny a dívali se, jak se den pomalu převrací v noc. Defender stál dole u stanů jako tichý strážce, kanystry se lehce leskly, panely na zemi sbíraly poslední zbytky světla.

"Tak," řekla Maruška, "až tohle budeš psát, nezapomeň zmínit, že i kdyby to auto nemělo 400 koní a deset asistenčních systémů, nejdůležitější je, že nás sem vůbec přivezlo. A že jsme díky němu měli ještě sílu a chuť vylézt na tuhle dunu."

Měla pravdu. V ten moment to nebyl jen Land Rover Defender 110 P400 HSE, ale plnohodnotný člen výpravy – ten, kdo vezl naše tašky, naše suvenýry, vodu, víno, náhradní prádlo, minerály, keramiku a všechny ty drobnosti, bez kterých by se to zvládnout dalo, ale nebyla by to už tahle naše cesta.

Sedíme a zíráme kolem.

Zanedlouho se k nám vydal mladý, zdatný muž v modrém oděvu. Přišel s jistotou člověka, který přesně ví, že kdo se objeví u takové duny s autem a nedůvěřivým výrazem, bude mít dřív nebo později dvě otázky: "Kde jsme?" a "Kam dál?"

Vítal nás, jako by nás čekal.

"Je to tady?" ptám se.

"Ano, ano, je to tady," přikyvuje. "Musíte kousek zpátky od duny a doprava. Jet podle bílých kamenů."

Rozhlédl jsem se. Ještě před chvílí jsem žádné kameny neviděl. Najednou jich bylo všude dost – drobná bílá značení v písku, která tvořila nenápadnou pouštní navigaci.

"Vidíš?" šťouchla do mě Maruška. "Ty hledáš značky na sloupech. Tady ti stačí kameny."

Než jsme ale stačili zařadit zpátečku, ukázalo se, že mladý muž v modrém není jen informační servis – byl také mobilní suvenýrový obchod. Z tašky vytahoval různé přívěsky, drobné dekorace, ručně tkané náramky, kousky toho, co jsme v západním světě naučení označovat jako "cetky" .

Tehdy jsme si to mysleli taky. Mnohem později nám došlo, že jsme na úplně jiném místě, v oblasti, kam jezdí trochu jiní turisté – méně početní, ale o to zvídavější. Tady vše nebylo tak zprofanované, suvenýry nebyly sériová výroba pro davy, ale drobné radosti pro pár lidí, co dorazí až sem.

"Tak co," naklonila se ke mně Maruška. "Necháš ho vydělat?"

"Tady?" usmál jsem se. "Tady si to zaslouží víc než kterýkoli duty free na letišti."

Pár drobností putovalo do auta a my se vydali "podle kamenů".

Ještě před chvílí jsme žádnou cestu neviděli. Teď se před námi v písku rýsovala z bílých bodů, jako kdyby si někdo hrál na minimalistického dopravního inženýra. Po pár kilometrech kroucení kolem velké duny ze severní strany se před námi objevily bělostné střechy stanů – náš dnešní "hotel" .

Stanový tábor vypadal v podvečerním světle skoro až neskutečně – bílá plátna, dřevěné konstrukce, pár stolů, jednoduchá "centrální budova" a všude kolem duny jako ochranná hradba.

Opět jsme předvedli náš už nacvičený cestovatelský rituál – "máme rezervaci". Vítali nás tři sympaťáci. Možná čtyři, zkrátka byli v přesile.

Ukázali nám tábor a přidělili stan – se slovy, že si můžeme vlastně i vybrat.

"Tenhle víc větrá," poznamenal jeden.

"A támhle ten?" ptala se Maruška.

"Je to jedno," usmál se. "Teď je horko, v noci bude jen pár stupňů nad nulou."

Tohle jsem si pamatoval ze zeměpisu – pouště mají ve dne peklo a v noci ledárnu, ale slyšet to takhle přímo, v kontextu vlastního spacáku, mělo trochu jinou váhu.

Když jsme nesli z auta nejnutnější věci do stanu, koutkem oka jsem zahlédl prvního štíra. Byl rychlý, malý a evidentně nabitý energií, kterou mu slunce během dne natlačilo do těla. Zmizel dřív, než jsem stihl vůbec sáhnout po foťáku.

"Viděls to?"

"Viděl," přikývl jsem. "A úplně mi stačilo, že jsem ho nevyfotil, ale nezalehl."

Usadili jsme se u centrální budovy tábora a dali se do řeči s našimi hostiteli. Nejmladší z nich – Salim – nám prozradil, že je fanoušek fotbalu. Znal některé české týmy a zcela spontánně si vzpomněl na Slavii.

"Slavia?" podivil jsem se. "Tak to počkej."

V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítila kontrolka "slib splnit teď" – vzpomněl jsem si na šálu od Robíka, kamaráda, který mě nedávno vzal do Edenu na zápas Slávky s Teplicemi. Tehdy jsem mu slíbil, že šálu vezmu do Afriky. A pokud nevyfotím slávistickou šálu v berberské vesnici uprostřed Sahary, tak kde už, proboha?

Vytáhl jsem šálu z auta a podal ji Salimovi. Jeho radost byla upřímná a naprosto nakažlivá – jak malé dítě, které dostalo něco, o čem netušilo, že existuje, ale okamžitě to miluje.

Šálu zjevně nikdy neviděl. Po chvíli si ji uvázal navrch svého turbanu, jako barevnou korunu.

"To bude mít Robík radost," zasmála se Maruška. "Jeho Slavia na hlavě berberského kluka v Sahaře. To ani ten klub nečekal."

Z mobilu hrála berberská hudba, jednoduché melodie, rytmus písku a kroků velbloudů. Nad hlavou se klidně rozsvěcela první hvězda a my fasovali další a další pětilitrovky minerální vody. Pivo ani skleničku něčeho ostřejšího tu člověk nedostane – a vlastně nám to nevadilo. Tady platil jiný mrav, jiný rytmus. Alkohol, stejně jako mnoho jiných věcí, má nálepku "haram", zakázáno.

"Víš, co je paradox?" zamyslela se Maruška a napila se vody.

"Že doma by nám to přišlo jako omezení," odpověděl jsem. "A tady je to jen součást celého obrazu."

Když jsme vyčerpali zásobu našich anglických frází a začala nám docházet slovní zásoba i výrazová pantomima, rozhodli jsme se vyrazit na procházku.

Maruška se ještě zeptala Salima, jestli se můžeme vydat sami, třeba na tu velkou dunu. Trochu se na nás podezíravě podíval, jako by si říkal, jestli víme, do čeho jdeme.

"Yes, yes," usmál se nakonec. V jeho výrazu bylo cosi ve smyslu: "Ano, můžete. A ano, voda je tady taky mokrá."

Vyrážíme nalehko – Maruška nese petku s vodou, já naši zrcadlovku.

"Když to vyjde," říkám, "vylezeme až nahoru."

"Když to nevyjde," odpoví, "budeme mít aspoň dost fotek, abychom dělali, že jsme byli skoro nahoře."

Mimochodem – neuměl jsem si předtím představit, kolik je "hodně" písku. Ze silnice to vypadalo esteticky, skoro uhlazeně. Ale jakmile se člověk domatlá přes menší duny k té velké, pochopí, že tohle není plážová atrakce, ale opravdový kopec.

Jasně, výška padesát, možná sedmdesát metrů nezní jako nic dramatického. Ale perspektiva se v písku chová jinak – každý krok se boří, každý metr se opakuje, každý nádech je o trochu teplejší než ten předchozí. A někde mezi tím vším se člověk přistihne, jak se směje – sám sobě, té dětinské radosti z výstupu i tomu, že si z domu přivezl auto schopné dojet až sem, ale poslední dny stejně rozhoduje vlastní noha v písku.

Seděli jsme u nízkého stolku před centrální budovou tábora, láhve vody se jemně orosily v posledním horku dne a z mobilu tiše vyhrávala berberská hudba, jako by ani nechtěla rušit písečné ticho okolo.

"Tak, friends," usmál se na nás Salim a pohodlně se opřel. "First time Sahara?"

"Jo," přikývl jsem. "First time. Big…" rozhlédl jsem se kolem, hledajíc to správné slovo, "…wau."

Všichni tři se rozesmáli. Ten nejstarší, s tváří vypálenou sluncem a očima, které už viděly hodně turistů, zakýval hlavou.

"People vždycky říkají 'wau'," prohodil klidnou, měkkou angličtinou. "První den 'wau', druhý den 'more wau', třetí den už jen 'hot'."

"A čtvrtý den?" vložila se do toho Maruška.

"Čtvrtý day už doma," usmál se. "Ale v hlavě Sahara."

Salim si přisunul láhev vody, trochu si nalil do plastového kelímku a zadíval se na šálu na svém turbanu.

"How name?" ťukl prstem do nápisu.

"Slavia," vysvětlil jsem. "Football club, Prague. Big love for many people."

"Ah, Slavia," rozzářil se. "I know! Red, white… good team." 
"A teď máš oficiálně pobočku v Sahaře," dodala Maruška. "Slavia Zagora branch."

"Zagora, Tifnou, Sahara Slavia," opakoval si spokojeně a evidentně si to už skládal do své verze příběhu.

Chvíli jsme si povídali o fotbale – v jednoduchých větách, s pomocí rukou a občasných výkřiků typu "Ronaldo", "Messi" a "Modrić", protože existují jména, kterým rozumí celý svět.

"A vy?" zeptal se najednou Salim a ukázal na Defender za námi. "Big car. You travel a lot?"

"We try," usmál jsem se. "Czech Republic, Europe, now Morocco, Sahara. Car like… third person in family."

Maruška kývla.

"He has more věcí než já," postěžovala si česky. "Nářadí, kanystry, kompresor, lopatu… já mám půl poličky."

Salim nerozuměl slovům, ale tónu ano.

"Man love car," zasmál se. "Woman love house. Sahara is něco mezi."

Starší z hostitelů se naklonil dopředu.

"Vy jste dojeli sami?" ukázal směrem k horizontu, odkud jsme přijeli.

"Jo," přikývl jsem. "From Marrakech, Atlas, Zagora, here. Only we and Defender."

"Dobré," uznale přikývl. "Hodně people přijede bus, taxi, tour. Vystoupí, photo, camel, sleep, ráno go. Vy…" usmál se a ukázal střídavě na nás a na auto, "vy jste sem dojeli. To je jiné."

"My jsme trochu blázni," pokrčila rameny Maruška.

"Trochu," souhlasil jsem.

"To je dobře," ušklíbl se. "Sahara má ráda trochu blázny. Normální people tady dlouho nevydrží."

Salim dolil vodu, láhev byla už třetí v pořadí.

"Alcohol no?" ujistil se. "Problem?"

"No problem," zavrtěla hlavou Maruška. "We know. Haram."

Starší muž spokojeně přikývl.

"Haram," potvrdil. "Ale…" zvedl prst, "tea, water, fire, stars… not haram. Enough."

"Vlastně jo," pousmál jsem se. "Čaj, voda, oheň, hvězdy… to je lepší než celý hotelový bar."

Salim se potutelně usmál.

"Tea tonight, fire tonight, stars tonight," ukázal postupně prstem nahoru a do písku. "A zítra…" mávl směrem k dunám, "zítra no internet."

"On si z nás dělá legraci," pošeptala mi Maruška.

"On nám jen jemně vysvětluje, že jsme v zóně offline," odpověděl jsem.

"A vy," obrátil se na nás ten nejstarší, "proč Sahara? Proč ne jen sea, Agadir, hotel?"

Byla to jednoduchá otázka, ale chvíli mi trvalo, než jsem na ni našel jednoduchou odpověď.

"Because city is plný noise," řekl jsem nakonec. "People, cars, práce. Sahara is…" hledal jsem slovo, "stop. New začátek."

Maruška přikývla.

"A proto," dodala česky a pak se zasmála, "že František si chtěl dokázat, že ten Defender není jen na chlubení před sousedy."

Nevěděli, co říká, ale smáli se s námi. Humor má tu výhodu, že se dost často obejde bez slov.

"Car good," shrnul to Salim. "You good. Sahara good. To stačí."

Hodinu, možná dvě jsme seděli u nízkého stolku, střídavě popíjeli vodu, poslouchali berberské melodie z jeho mobilu a přehazovali si mezi sebou zbytky našich anglických slov. Dozvěděli jsme se, že v létě je tu peklo, v zimě mráz, že někdy přijede hodně turistů a někdy skoro nikdo. Že velbloudi mají lepší charakter než někteří návštěvníci. Že když fouká vítr tři dny v kuse, je písek úplně všude – i tam, kde jste si mysleli, že máte skříň vzduchotěsně zavřenou.

"A vy," zvedl ke mně nakonec oči ten nejstarší, "napíšete o tom?"

"Jo," přikývl jsem. "Napíšu. Cestopis."

"Cestopis?" zopakoval pomalu, jako by si to slovo chtěl uložit. "To je jako… kniha o cestě?"

"Přesně tak."

"Tak napište: tady je ticho. Ať lidi nezapomenou, že ticho existuje."

Maruška se na mě podívala tím pohledem "tohle si sakra napiš". A tak jsem si to zapsal – ne do sešitu, ale do hlavy.

Když se začalo stmívat, hvězdy se objevily tak rychle a v takovém množství, že jsme oba na chvíli ztichli. Oheň zapraskal, čaj zavoněl a Salim si s naprostou samozřejmostí upravil svůj turban se slávistickou šálou, jako by v Sahaře nosili české klubové barvy odjakživa.

"Víš, co je na tom nejlepší?" zašeptala Maruška, když jsme se zvedali k odchodu do stanu.

"Co?"

"Že až se nás někdo zeptá, jaký je rozdíl mezi all inclusive u moře a nocí v berberském kempu, tak mu řekneme: tam máš bar, tady máš Salima a jeho šálu."

Když jsme se od stolu zvedli, oheň za námi ještě praskal a Salimova slávistická šála na turbanu vypadala v oranžovém světle úplně surrealisticky. Písek rychle chladl, ale vzduch byl pořád plný horka, vůně čaje a takového toho ticha, které má vlastní zvuk.

"Tak," protáhla se Maruška, "půjdeme na tu dunu, než se z toho ticha zblázním?"

"Půjdeme," kývl jsem. "Dokud vidím aspoň na vlastní nohy."

Vzali jsme jen to nejnutnější – petku s vodou, foťák a trochu odvahy. Stanový tábor se za námi rychle propadl do stínu, světlo z mobilu berberských DJů zůstalo u ohně a před námi byla jen tmavnoucí silueta duny, která za dne vypadala jako kopec písku a teď začínala připomínat černou vlnu.

"Vyrážíme nalehko – Maruška si bere petku s vodou, já si přes rameno házím zrcadlovku, jako bych šel lovit Pulitzerovu cenu, a ne vlastní funění do písku. "Když to vyjde, vylezeme na ten kopec," pronáším statečně, i když v duchu vím, že v mém věku už člověk nemá beztrestně používat slovo "vylezeme" v souvislosti s pískovým svahem.

"To je asi nejvíc písku, co jsem kdy viděl pohromadě," připouštím po pár desítkách metrů. Ze silnice to tak nevypadalo – tam se duna tvářila jako elegantní vlna, něco mezi kulisou z dokumentu a větším pískovištěm. Jenže když se člověk domatlá přes ty menší duny až k té hlavní, dojde mu, že tohle je opravdu kopec, ne kulisa.

"Jasně," komentuje Maruška, "na fotce to vypadá tak na pět metrů. Tady mám pocit, že jdu na poloviční Everest."

Duna má podle oka padesát, možná sedmdesát metrů, ale perspektivu umocňuje to, že je vše naprosto holé, bez jediného stromu, keře, balvanu. Stěny hladké, skluzavkové, žádné za co se chytit, jen písek. Hodně písku.

Když jsme sem přijížděli, viděli jsme u auta pár mladých lidí, jak nakládají snowboardy. I Salim má u centrální chaty dva zapíchnuté v písku – pouštní prkna připravená na sjezd, jako by šlo o zimní středisko.

"Tohle už mi přijde lehce bizarní," poznamenám. "Já se sotva vyškrábu pěšky a oni to chtějí ještě jezdit dolů." 
"To je jednoduché," mávne rukou Maruška. "Jsou mladí a nemají pojištění kolen."

Ten kopec mě láká tak, že se rovnou vrhám do boje se sesypávající hordou písku. Jdu přímo nahoru, jako hrdina z reklamy.

"To nemyslíš vážně," protestuje Maruška. "To se musí obejít a vzít to ze strany, kde bude svah míň příkrý."

Rozdělujeme se – ona volí rozumnější obchvat, já čestnou, ale hloupější přímou linii. Po pár přískocích mě prvotní nadšení opouští a na chvíli si pohrávám s kacířskou myšlenkou, že Maruška měla pravdu.

"Kdybych to otočil teď," funím, "nikdy se to nedozví."

"Já tě slyším až sem," houkne z boku.

Ale to bych nebyl já, kdybych to vzdal. Přískok střídá další přískok, do toho se přidává přední náhon – ruce, které si razí cestu vpřed stejně zoufale jako nohy. Nakonec se dostávám k nafoukané hraně – hřebenu duny, po kterém pokračuju vzhůru.

Tím, že se škrábu po hraně, vypadá stopa za mnou, jako by měla duna zapínání na zip – rozříznutý hřbet s jedním lidským švem. Výstup ve skutečnosti není dlouhý, jenže písečný prach z těch nejjemnějších zrnek a teplota, kterou už v tuhle chvíli víc generuje samotná hora písku než sluníčko sklánějící se k obzoru, dělají své.

Dýchám krátce a velmi rychle, nahoře ležím jak vyplavený tuleň a snažím se tělo přesvědčit, aby mi srdce nevyskočilo z krku. Netroufám si ani stoupnout – jsem na hřbetu duny, a výhled dolů je jak z Petřínské rozhledny. Jenom to pískoviště by muselo být rozhrnuté po Praze od Bílé hory k Chodovu a od Stodůlek až do Hloubětína.

"Já ještě skákat nechci," brblám spíš sám sobě. Místo toho se dívám do kraje a pozoruju, jak se sem blíží Maruška.

Šla po mnohem méně náročné trase, ale taky tu ještě není. Z výšky vidím dolů na auta, stany, a pod dunou skupinku lidí se dvěma velbloudy. V té skupince poznávám i Berbera, kterého jsme potkali jako prvního, když jsme sem přijížděli.

"Tak co, horolezče?" volá na mě, když se konečně vyškrábe ke mně Maruška.

Neváhám dlouho a vrhám se po její láhvi s vodou. Piju jako zoufalec, který bloudil po Sahaře týden, a ne jako člověk, co byl dvacet minut na písečném svahu.

"No tak pomalu," směje se. "Ať tě nezaleje zevnitř."

Děláme si pár fotek, sluníčko je nízko, jen foťák mne trošku zlobí. Objektiv, jenž jsem nasadil na foťák před výstupem na dunu skřípe díky jemnému písku jak dveře od staré almary. To budou mít ze mě kluci v AHW Servisu na Jiřího z Poděbrad zase radost. Elkový objektiv by měl mít sice prachovou ochranu, ale možná nikdo nepočítal, že si nějaký jelito pověsí takový foťák na rameno a leze s ním po písečné duně. To mi neříkejte, že to Canonu někdo z National Geographic již nevyčetl? Letí mi hlavou myšlenka, že na takovéto karamboly jsem přeborník, jako onehdy, když jsem svůj mobil propláchl v aktovce ústní vodou. IPhone má sice odolnost proti vodě docela slušnou, ale už tam nepsali že to není proti vodě ústní. V opravně Apple technici tehdy jen nevěřícně kroutili hlavami. Nyní s objektivem zaneřáděným od Sahary budu vypadat jako opravdový cestovatel – dobrodruh.

"Teď už přesně vím, jak se cítí pocestný v pohádce, když mu někdo podá džbán," lapám po dechu.

Když se dech vrátí do normálu, začneme se rozhlížet. Děláme pár fotek, pískáme nadšením jak malé děti, které vylezly na první opravdový kopec svého života. Stíny jsou nesmírně dlouhé, duna se barví do hlubších odstínů zlata a svět kolem nás začíná vypadat jako scéna, kterou někdo pečlivě nasvítil.

Náš známý Berber se vydává naším směrem. Připadám si bezpečně daleko, ale najednou mám pocit, že je u nás v cuku letu. Zjevně je na chůzi v písku zvyklý – bořící se písek ani převýšení mu nedělají žádný problém, zatímco my s Maruškou připomínáme dva studenty v prvním ročníku kurzu "Jak se nezabít na duně".

"Helou!" volá už z dálky. "You good? You like here? Vilkomen Maroko!"

"Good, good," vyhrknu. "Little…" ukážu na srdce a funění.

"Little sport," doplní pohotově Maruška.

Přišel jen zkontrolovat, jestli už máme "cetky" od něj a jestli neuděláme ještě nějaký kšeft. V jeho očích je směs obchodnické praxe a upřímné radosti, že jsme se vyškrábali až sem.

Obdivuji jej. Pohybuje se po stěně duny, jako by se vznášel. Kdyby tu měli bazén, jsem si jistý, že by uměl chodit i po hladině. My dva se tu potácíme jako naprostá nemehla – je lepší si sednout do písku a předstírat, že to byl od začátku plán.

Sluníčko mezitím mizí, stíny se natahují do absurdních délek. Západ slunce na moři se neomrzí, to víme dobře, ale západ slunce z písečné duny… to je jiná liga. Barvy jsou teplé, hluboké, jako kdyby se zlato, bronz a mosaz domluvily, že si spolu dají společný koncert.

"Tohle se nedá překonat," šeptne Maruška.

"Maximálně zopakovat," odpovím.

Když se světlo zlomí do posledních oranžových tónů, vydáváme se zpátky do tábora. Cesta dolů je rychlejší, gravitace je k nám tentokrát milosrdnější.

Před naším stanem nás čeká malé překvapení – někdo z hostitelů nám tam nachystal občerstvení. Na malém stolečku mezi dvěma lehátky, která svým prohnutím připomínají středověký divan pro šlechtičnu, leží ovoce a čaj.

"Tohle je přesně ten moment, kdy se cítím jako v pohádce," konstatuje Maruška a opatrně se skládá na lehátko bokem, jako by opravdu měla na sobě vlečku.

"Tady máš místo vlečky písek," uchechtnu se a beru si další skleničku čaje.

Je nám blaze. Dostáváme další příděl vody a zprávu, že večeře bude kolem osmé . Čas tady neměří hodinky, ale slunce, čaj a počet lahví, které jsme už zvládli vypít.

Sedíme před stanem a přemítáme. Je nám krásně, je nám úplně blaze. Ticho je tak husté, že by se dalo krájet – a pořád by nikdo nevyrušil.

"Už jsi někdy opravdu slyšel ticho?" otočí se ke mně Maruška.

"Myslel jsem si, že jo," přiznám. "Ale teď vím, že jsem neslyšel."

Tady člověk pochopí, co to znamená klid. Sedíme jako dvě sfingy u brány do Sahary a tváříme se, jako by byla naše. Tenhle klid, tuhle hrdost si nelze vzít – je to svobodný pocit a zároveň pocit síly a uspokojení, kam jsme se až dostali.

"Berber freedom," shrne to Maruška a zní to jako název kapitoly, nejen povzdech.

V tu chvíli přichází k našemu stanu mladý usměvavý muž. Místní tradiční oděv, tmavě modrý turban, úsměv od ucha k uchu. Tady se fakt nepozná, kdo je kdo – všichni vypadají téměř stejně, jen oči a způsob řeči napoví.

Je poměrně mladý, ale ruce nemá rozbitné mozoly – tvrdá práce ho zatím moc nepoznamenala. Je příjemný a hodně výřečný; pořád se na něco vyptává, očividně chce mluvit.

"Salam," usměje se. "Jste v pořádku? Líbí se vám tu? Odkud jste?"

Odpovídáme, zapojujeme naši směs angličtiny, pár francouzských slov a češtiny, která občas uteče mezi. Všechno to dohromady dává překvapivě funkční konverzaci.

"To je Ibrahim," špitne mi později Maruška.

Až mnohem později nám dojde, jak moc jsme v téhle chvíli byli "středoevropsky zapšklí" – jak moc v nás seděla podezíravost, že když je někdo moc milý a moc se ptá, určitě něco chce. Že přeměřujeme lidi podle svých měřítek a automaticky hledáme háček.

Ale tam, před naším stanem, v tichu saharského večera, byl Ibrahim prostě jen moc fajn. Seděl s námi, ptal se, zajímal se, vyprávěl. A my se pomalu učili, že ne každý rozhovor na poušti musí končit nabídkou na prodej koberce.

Ibrahim si přisedl na kraj lehátka, jako by k nám chodil na večerní pokec každý den.

"So," usmál se, "first time in Sahara, first time in our camp… first time quiet?"

"First time takhle velké ticho," přikývla Maruška. "U nás doma vždycky něco hučí. A když nic, tak já."

Rozesmál se a kývl směrem k dunám.

"Tady hučí jenom vítr," pokrčil rameny. "A někdy turisté, když lezou nahoru."

Chvíli jen tak povídal – odkud je, jak dlouho pracuje v kempu, že dřív chodil se strýcem s karavanami, než se změnily hranice a cesty. Jeho slova se míchala s gesty a úsměvy, ale pointa byla jasná: poušť zná od malička a nikdy mu nepřestala připadat zvláštní.

"Vy," ukáže na nás, "odkud jste?"

"Czech Republic," povídám. "Praha. A lesy, kopce, hodně deště."

"A hodně hluku," dodá Maruška.

Ibrahim zamžoural, chvilku loví v paměti.

"Česko… Slavia?" usměje se vítězoslavně.

"Salim tě nakazil," zasměje se Maruška. "Yes, Slavia. A teď máš oficiální fan club."

Chvilku sleduje naše auto zaparkované opodál.

"To je vaše?" ukáže na Defender.

"Jo," přikývnu. "Naše malé velké auto."

"Není malé," zachechtá se. "To je auto, co říká: jedu tam, kde cesta někdy není."

"Docela přesné shrnutí," uzná Maruška. "U nás doma je to spíš: jedu do Lidlu a nemám kde zaparkovat."

Ibrahim chvíli mlčí, pak si podepře bradu.

"Víš," obrátí se ke mně, "vy máte auto, co zvládne hodně. Ale kdybyste neměli odvahu, skončíte stejně na parkovišti u moře. Auto člověka nedoveze dál, než kam si dovolí jeho hlava."

"To si napiš," šťouchne do mě Maruška. "To je citát do tvého cestopisu."

Rozesměje se i on.

"Já nepotřebuji být v knize," mávne rukou. "Stačí mi, když si za pár let řeknete: byli jsme v poušti, seděli jsme před stanem a mluvili s jedním Ibrahimem. To je pro mě dost."

Nějakou dobu se točíme kolem stejného tématu: proč lidé jezdí do pouště. On říká, že pro někoho je to fotka, pro někoho příběh a pro někoho útěk. My přiznáváme, že v tom máme od všeho něco – trochu zvědavost, trochu touhu odjet z "normálního" světa a trochu potřebu otestovat sebe i auto.

"A taky," přidá Maruška, "protože jsme chtěli zjistit, jestli si budeme mít co říct i po deseti dnech v autě."

Ibrahim se uchechtne.

"A?"

"Zatím jo," kývnu. "Jestli to přežijeme až k oceánu, začneme vybírat prstýnky."

V jeho očích se zableskne pobavený zájem.

"Tak to jste si vybrali dobře," zamyslí se. "Poušť je dobré místo na zkoušku. Když je ti horko, máš žízeň a jsi unavený, vyjde z tebe všechno. Když se pak pořád ještě směješ s tím druhým, je to dobré."

Nad námi se už naplno usadila tma, první hvězdy se změnily v celé galaxie. V táboře se rozsvítily lucerny, z kuchyně zavoněla večeře a oheň někdo znovu rozfoukal.

"Tak," zvedne se nakonec Ibrahim, "nechám vás chvíli sami. Ticho je taky hostitel. Ať má šanci."

Kývneme, díváme se za ním, jak mizí směrem k centrální chatě.

"Víš, co je na tomhle nejvíc surrealistické?" ozve se po chvilce Maruška.

"Že sedíme v poušti, vedle stanu, před námi duna, nad námi miliarda hvězd, a vedle stojí náš Defender, který by klidně mohl zítra zaparkovat u Ikey," odpovím.

"A že ten Ibrahim mluví líp o životě než polovina motivačních speakerů na YouTube," dodá.

Sedíme dál, každý chvilku mlčíme, chvilku komentujeme stíny dun a vzdálené hlasy od ohně. V jednu chvíli se oba zarazíme – dojde nám, že nám vlastně nic nechybí. Žádná televize, žádný signál, žádný bar. Jen voda, teplo z posledních paprsků uložené v písku, klid a pocit, že jsme přesně tam, kde máme být.

"Tak co, pane cestopisce," zavrní Maruška a natáhne se po dalším kousku ovoce ze stolečku, "napíšeš tam, že nám tady nic nechybělo?"

"Napíšu," přikývnu. "A kdyby nám náhodou něco chybělo, tak to bylo jen vědomí, že se tohle dá kdykoliv zopakovat. Protože to nejde."

Večeře začala nenápadně – jako většina velkých scén v našem cestopise. Jeden z kluků se vynořil ze tmy, nesl stůl a s naprostou samozřejmostí ho položil doprostřed koberce rozprostřeného před společnou kuchyní. Stůl působil fortelně, jen měl drobný designový detail: byl vysoký asi tak třicet pět centimetrů.

"Tak tohle IKEA ještě nevyrábí," poznamenala Maruška.

"Tohle je limitovaná edice Sahara," odpověděl jsem a přeměřoval očima vzdálenost mezi svými koleny a povrchem země.

Stolování jsem v životě zažil lecjaké. Čínský rotující střed, kde se jídla točí jak planetární soustava a člověk rychle zjistí, že stačí počkat, než mu talíř "připluje". Japonské nízké stolky, kde se klaní jídlo i estetika – minimalistické, krásné, přesné. V Barceloně nás víc než paella nadchly tapas, které přicházely na stolek jako seriál plný překvapení, každá další malá porce nová epizoda.

"Tak jsem zvědavý," zamnul jsem si ruce. "Co nám předvede berberská kuchyně v přímém přenosu."

Za chvíli pro nás přichází Salim – tady v textu láskyplně "Saly" – a usazuje nás ke stolu. Místo židlí jakési nizoučké taburety připomínající kulaté matrace.

Pokouším se složit nohy. Turecký sed je pro mě disciplína na úrovni vrcholového sportu. Kolena protestují, kyčle píšou stížnost a břicho má pocit, že se ocitlo v kompresním prádle. Pružnější Maruška se samozřejmě složí k zemi s lehkostí jogínky a pobaveně se ušklíbne.

"Ty vypadáš, jak přerostlé batole, co se snaží sednout si do autosedačky," utrousí.

"Ty vypadáš jak reklama na flexibilitu," syknu a snažím se nenápadně povolit pásek.

Kluci Berbeři nosí na stůl jídlo – nejdřív bramborovou polévku, pak tažín, salát, omeletu a jako zákusek bílý meloun. Všechno neuvěřitelně voní, a ještě lépe chutná.

Je mi až žinantně. Ti samí chlapi, co si před chvílí s námi v sandálech v písku povídali úplně neformálně, najednou obsluhují s noblesou, za kterou by se nestyděla kdejaká francouzská škola stolničení. Tabuli nám "zajiští" s takovou péčí, že nás přejde chuť vtipkovat.

A hlavně – všichni mlčí. Dokonce se na hodnou chvíli úplně vytratí. Kromě loudivé kočičí tlupy, která má pocit, že si taky objednala all inclusive, nikdo nic neříká .

"To je past," špitne Maruška. "Oni nás chtějí zahanbit vlastní žravostí."

"Pozdě," odpovím. "Ty už jedeš třetí talíř."

Já hekám zkroucenýma nohama a zmáčknutým pupíkem, ona se spokojeně cpe a mlčí – a to je u ní stav hodný zápisu do kroniky.

Večeře je báječná a v jednu chvíli mi dochází, jak se nám to vlastně celé stalo. Včera večer jsem chtěl "něco zajímavého" objednat. Vybrali jsme nocování tady v táboře – balíček s večeří, táborákem, berberskou hudbou a snídaní.

To, co jsem netušil, bylo, že budeme jedinými hosty.

Tři Berbeři se starají o nás dva. Tam, kde se podle počtu stanů může normálně najíst klidně patnáct lidí, sedíme dnes sami uprostřed koberce. Máme soukromou večeři, za chvíli pro nás zapálí oheň ze dřeva, o kterém nikdo přesně neví, kde tu vůbec vyrostlo, a lavice z palmových kmenů k tomu .

"Tak tohle je vyšší level romantiky," konstatuje Maruška. "U moře dostaneš soukromou večeři za příplatek. Tady je v ceně."

Vrchol dnešního večera je teprve před námi – soukromý koncert pro nás dva. Jenom pro nás budou tři Berbeři křepčit kolem ohně, hrát na bubny a zpívat berberské písně.

Kdo nezažil, neuvěří. Kdo zažil, ví, že to vypadá jako scéna z filmu, u které má člověk tendenci říkat "jo jasně, to přehnali" – dokud v ní sám nesedí.

"Zkus si představit," nakloním se k Marušce během bubnování, "že bychom jim teď měli zahrát 'tu naši' nejrytmější písničku."

"Ani to nezkoušej," zasměje se. "Ty neumíš tleskat do rytmu ani u narozeninového dortu. Ti kluci mají rytmus v krvi. My v žíle."

Fakt je, že je nepřehraješ. Tohle není hudební vystoupení, to je kus jejich dna. Bubny, hlas, tleskání, opakování motivů – jednoduché, ale strhující. Jsou skvělí a srdeční.

I když byl večer báječný, nechceme hochy dlouho "mučit". Oni by klidně hráli dál, ale nám se pomalu klíží oči a představa spacáku začíná vítězit i nad romantikou u ohně.

Když hudba utichne a oheň trochu zhasne, sedíme před svým stanem a pozorujeme oblohu. Už svítí hvězdy. Ne pár, ne několik – spousta, celý kýbl hvězd, rozházených po nebi tak, že člověk vůbec nechápe, jak se to všechno vejde.

Mám už nachystaný foťák, jen musím vydržet, až zajde měsíc. Ten teď dělá tolik světla, že překresluje všechny jemné detaily Mléčné dráhy.

"To je jediný problém," mrknu na Marušku. "Buď je tma a nic nevidíš, nebo je světlo a nevyfotíš."

"Anebo to prostě necháš jen v hlavě," pokrčí rameny. "Ta má lepší ISO než foťák."

A právě v tomhle momentu, kdy se obloha tváří, že se nám složí do klína, se ze stínu vynoří nevelká postava muže v tradičním oděvu.

"Áááá," vydechne Maruška. "Ibrahim."

A už sedí u nás před stanem. Ten "pohůnek", co nám přes den prodal pár "cetek" u duny, se přišel ještě dopovídat.

Posune si turban, posadí se, jako by byl doma, a zeptá se tak samozřejmě:

"Můžu?"

"Kdybys nemohl," směju se, "tak bys stejně přišel."

A začne se večer, který už není turistickým programem, ale něčím, co se do katalogu nevejde. Vedeme neskutečné debaty – o práci, o Africe, o Berberech, o Evropě, o jeho rodině, o tom, jak žije tady a jak se dívá na svět za obzorem.

Vyprávíme si tak hezky, že čas úplně ztratí tvar. Jen občas nám hlavou probleskne myšlenka na "exkurzi do ledničky v autě", kterou odkládáme tak dlouho, až je skoro jedno, co v ní zbylo.

"Víš, co je na dnešku zvláštní?" řeknu v jednu chvíli. "Že mám pocit, jako bych byl v cestopisném filmu."

"Jenom s tím rozdílem," doplní Maruška, "že mně se u toho zvedají chlupy na zápěstí. To se u televize neděje."

Mátový čaj, který doma piju jen při žaludečních potížích a vždycky s přemáháním, tady chutná jinak. Čajový obřad, to neustálé přelévání z konvičky do skleniček a zpátky, dlouhatánské pramínky čaje, které Ibrahim nalévá z výšky, aby chytil správnou pěnu – to všechno z něj dělá úplně jiný nápoj.

Kalný, jemně žlutozelený čaj chutná po té nejsvěžejší mátě na světě. Máta je jiná – jemnější, méně agresivní. Možná je to i tím, že se v ní někde schovává značné množství třtinového cukru. Bohatá pěna na povrchu pak připomíná tradiční český nápoj – pivo – ale chutná to jinak. Tohle je marocká whisky.

Ibrahim se směje vysokým falsetem úplně všemu, co řekneme. Ne vysmívá se, směje se – s námi, ne nám. Je to příjemný večer.

Zkoušíme se s Ibrahimem navzájem – já se občas snažím svést řeč k něčemu "evropskému", trochu provokovat, trošku ho dostat z komfortní zóny. Ale když mluvíme o rodinách, o životě, o práci, po chvíli se stejně dostaneme i k náboženství.

Je to překvapivě příjemné a orientální povídání, bez křiku, bez misí, bez snahy někoho přesvědčovat. Máme k tomu celkem příjemného průvodce – Ibrahimův klid a humor z toho dělají spíš večerní filozofický klub než minové pole.

"V nejhorším," pošeptám Marušce, "to svádím na křižáky. Ti taky leccos pokazili."

A někde mezi třetím čajem a třetí hvězdou, kterou se mi podařilo neúspěšně vyfotit, si uvědomíme, že tohle není jen "pohůnek" ze stánku u duny. Že Ibrahim je pro nás něco, co neumíme zařadit – obchodník, hostitel, průvodce, kamarád na jednu noc, který se ale v hlavě usadí mnohem déle.

Když se konečně zvedáme, protože i romantika má své fyzické limity, Ibrahim se loučí se stejným úsměvem, s jakým přišel.

"Bonne nuit, my friends," řekne. "Spěte dobře. Až budete doma pít čaj, vzpomeňte si, že tady chutná jinak."

A má pravdu. Doma už mátový čaj nikdy nebude jen medicína. Bude to připomínka jednoho večera v poušti, nízkého stolu, zkroucených kolen, tří Berberů u ohně a jednoho Ibrahima, kterého jsme nikdy neuměli zaškatulkovat – a právě proto si ho budeme pamatovat.

Sedíme před svým stanem a pozorujeme oblohu, na níž už svítí hvězdy, tolik hvězd, a já mám nachystaný foťák, jen musím vydržet, než zajde měsíc, který dělá neskutečné světlo. Z pouště se náhle ze stínu objevuje nevelká postava muže v tradičním oděvu. "A'aaaa, Ibrahim," a už sedí u nás před stanem – člověk, který je stejně jako my součástí tohoto zvláštního, tichého světa písku a hvězd.

Přišel si s námi pohovořit a vést dlouhé debaty o práci, o Africe, o Berberech, o Evropě, o jeho rodině. Vyprávíme si moc hezky, ale v hlavě nám stále běží obrazy dne: všechno, co jsme viděli a zažili, bylo jako z cestopisného filmu – nechybělo překvapení ani bizarní zážitek, bylo to vtipné i poučné, voňavé i chutné, únavné i svěží. Obrázky, které si ukládám do foťáku i do hlavy, jsou něco, co nám už nikdo nevezme, a právě poušť učí, jak silná může být kombinace prostoty prostředí a intenzity prožitku.

Když to vidíte ve filmu, je to "boží", ale když vám to zvedá chlupy na zápěstích, víte, že jste to opravdu zažili. Doma mi mátový čaj nechutná a při žaludečních potížích ho do sebe dostávám jen s přemáháním, ale tady je to jiné. Čajový obřad v poušti znamená neustálé přelévání do skleniček a zpět do konvičky, vytváření dlouhatých provázků čajového pramínku, aby vám usměvavý a dobromyslný člověk podal jemně žlutozelený kalný nápoj, který chutná po té nejsvěžejší mátě na světě. I to je lekce pouště: obyčejný nápoj se mění v rituál, který stmeluje lidi v drsném prostředí.

Tady máta chutná trochu jinak, je jemnější a méně agresivní, možná i proto, že ji přebíjí značné množství třtinového cukru, který nápoj obsahuje. Bohatá pěna pak připomíná tradiční český nápoj, ale chutná to jinak – říká se tomu marocká whisky, přestože v ní není kapka alkoholu. Poušť tím nenápadně ukazuje, že pohostinnost a sdílení se obejdou bez přepychu i bez alkoholu; stačí sladký čaj, koberec na písku a čas, který nikam nespěchá.

Ibrahim sedí a vysokým falsetem se všemu, ale úplně všemu směje, je to příjemný večer. Zkoušíme se s Ibrahimem navzájem, a když si myslím, že ho jako čertík svedu k něčemu "evropskému", rychle poznávám, že poušť má svá pravidla, v nichž hraje významnou roli víra, zdrženlivost a respekt k nepsaným normám. Když mluvíme o rodinách, o životě, o práci, brzy narážíme i na náboženství – pro nás je to exotické a orientální téma, ale pro něj je to základní rámec života v prostředí, kde člověk denně cítí vlastní zranitelnost.

V nejhorším svádím některé věci na křižáky – ti také nedělali v historii všechno dobře – a večer plyne dál. S Maruškou toužíme jít na "exkurzi" do našeho auta, protože v lednici se nachází několik dobře vychlazených lahví španělského vína. Nejsme alkoholici, ale po tolika dnešních zážitcích by si člověk skleničku rád dopřál. Zkouším to a ptám se Ibrahima: "Alcohol drink?" On však rozhodně rozhodí ruce jako při kapitulaci a prohlásí: "Haram." Poušť nám tím připomíná, že v některých kulturách je střídmost nejen náboženským, ale i praktickým principem přežití.

Ti naši milí hostitelé jsou možná pro nás "divní", nebo to s nimi jen neumíme – už několikrát jsme chtěli oplatit pohostinnost, ale s takto důsledným odmítáním alkoholu jsme nepočítali. Zdá se, že alkohol tu mají všichni zakázaný a ti, kdo pravidla porušují, to dělají nenápadně, vždycky jen mimo dohled Vševědoucího. Odpoledne jsem viděl, jak naši hostitelé po Marušce loudili cigarety, ale kouření se také provádí jen v ústraní; víra a poušť spolu vytvářejí zvláštní formu sebekontroly, která člověka učí odříkání.

Naše Maruška i tady hulí jak cikán za pařezem, ale pohárek se přesto pokusíme nějak "uhrát". Nechceme konzumovat před nimi, chceme respektovat tradice našich hostitelů, ale na tajňáka to vždycky nějak dáme – i to je jeden z typických momentů cestovatele v poušti, který balancuje mezi vlastním zvykem a respektem k místním pravidlům. Poušť tu funguje jako zrcadlo: nutí přemýšlet o tom, co je opravdu potřeba a co je jen zvyk nebo komfort.

Zábava trochu vázne, tak se Maruška pokouší taktně naladit Ibrahima na to, že máme ještě "program". "Víš, Ibrahime, František má připravenou kameru a chce fotit oblohu. Bylo by možné zhasnout všechna světla?" "Yes, no problem," odpoví, prý to zařídí, až půjde. Zrovna se podívá na oblohu a znalecky pokývá: měsíc je ještě vysoko, západ měsíce bude tak za dvě hodiny – i pro lidi z pouště je obloha přirozenými hodinami a kalendářem.

Naše debata tedy dál pokračuje. Finta s focením nevyšla, navzdory chuti nebudeme pít chlazené víno, ale vlažnou vodu. Nevadí – doma, za podzimních a zimních večerů, se budeme napájet zkvašenými hrozny už od večera a zase nebudeme mít k diskuzi takhle milou společnost. Poušť učí přijmout kompromis: něco si musíme odříct, abychom získali něco jiného, třeba pocit sounáležitosti a bezpečí uprostřed prázdna.

Říkáme si, že je to "jen" nějaký pohůnek, kterého zajímáme hlavně proto, že máme velké auto a protože jsme cizinci, kteří jsou pro místní stejnou atrakcí, jako jsou oni pro nás. Po dalších chvílích se s námi Ibrahim loučí, znovu nás zve na slavnost Karavan a popřejeme si dobrou noc. Vyrážím s baťůžkem pro lahvičku chlazeného vína a pak společně fotografujeme Mléčnou dráhu, která se nad pouští klene v ohromující intenzitě a připomíná, jak málo světla člověk ve skutečnosti potřebuje, aby viděl krásu.

Dlouho do noci pak diskutujeme a rozebíráme, co jsme ten den prožili. Netušili jsme, jak silné to bude – dovolená u moře je něco, co člověka nabije na zbytek roku, ale tohle je úplně jiný rozměr. Dnešní den nám bohatě dodal to, co nám zatím v Africe chybělo: pochopení, že poušť není prázdnota, ale prostor plný vztahů, pravidel, ticha a hvězd, který člověku nenápadně, ale vytrvale nastavuje zrcadlo.