Maroko 2025, díl 2.

Ráno se probouzíme do ticha, které známe z pouště, ale něco je jinak. Místo šustění písčitých dun slyšíme tlumený hukot vln a vzdálené, téměř nesmělé kokrhání kohouta, který se snaží prosadit přes vítr od oceánu. "To už nejsme v písku, pane pouštní cestovateli," protáhne se Maruška ve spacáku a prstem ukáže k úzkému pruhu modři, který prosvítá mezi domy. "Tady bude dnešní program: voda, vítr a dějepis."

"Hele, tohle je svět, kde se nikdy nestavěla dálnice," poznamenám, když míjíme malé stavení s oslíkem uvázaným u dveří. "A svět, kde ještě ví, jak chutná opravdová ryba," dodá Maruška a už v duchu plánuje náš večerní souboj s kostmi na talíři. Přichází k nám starší muž v džellábě, pozdraví se s námi francouzsky, přimíchá pár arabských slov a jedním gestem ruky obsáhne oceán, kopce i naši zaprášenou střechu auta, jako by komentoval: jste tu správně, tohle je místo, kde si cestovatel odpočine a něco se dozví.

Tine Aglou je přesně takové – malé, nenápadné, ale když se zastavíme, zjistíme, že to není jen bod na mapě, ale brána do dějin. Leží v provincii Tiznit, na jihozápadě Maroka, na okraji regionu Souss-Massa, v mírném svahu mezi horami a Atlantickým oceánem. Komu se líbí přímé linie autostrád a skleněné fasády měst, tady by možná trpěl; kdo má rád místa, která mají patinu a paměť, ten tady začne automaticky zpomalovat krok.

Procházíme se úzkými cestami mezi domy a potkáváme to, co tvoří každodennost místní komunity: hlínou omítnuté berberské domy, dvorky se slepicemi, malé obchůdky s minimem zboží, zato s maximem zvědavosti v očích prodavačů. Na kraji cesty sedí řemeslník a klepe do kusu dřeva, vedle něj se válejí ovčí kůže a za plotem bečí kozy, které vypadají, že mají přehled o veškerém dění v obci. "Tady se nikdo nezabývá slow life, tady prostě nikdy nezačali fast," šeptá Maruška.

Z polí nad městem schází pastevec se stádem, v jedné ruce hůl, v druhé mobil. Dole u cesty se rozkládá malý trh – pár stolů, pár přehozených plachet, na nich zelenina, datle, pár kusů nádobí, nějaké náhradní díly na motorku. Všechno má svůj rytmus. Zemědělství, rybolov, ruční výroba – to jsou tři pilíře místního života, mezi nimiž se přelévá den, vítr i peníze. Není to romantika z katalogu, je to všednost, která však člověka zvyklého na rychlost města přiměje přemýšlet, co je vlastně "normální".

"Víš, že jsme v místě, kde se dělaly dějiny severní Afriky?" zkusím Marušku naladit na vzdělávací tón, když se posadíme na nízkou zídku a díváme se na horizont. "Ty seš jak audioprůvodce na baterky," zasměje se. "Ale dobře, povídej, co tu kdo kde založil." A Tine Aglou se pomalu začne měnit ze sympatické rybářské vesnice v uzel dávných příběhů.

Oficiálně se tu mluví o Tnine Aglou – historicky významné obci, která hrála zásadní roli v duchovním a politickém formování regionu. Z původní berberské osady u Atlantiku se v 11. století stalo centrum raných náboženských a učených hnutí. Tehdy vznikl Ribat al-Murabitin, duchovní pevnost, která není jen hromadou kamenů, ale jakousi "univerzitou v plášti pevnosti", odkud se šířily myšlenky, reformy a vize.

Ribat byl vystavěn pod vedením učence Waggaga ibn Zallu al-Lamti, jehož hrob je dodnes významným poutním místem. Kdykoli se v regionu mluví o úctě ke vzdělání, k náboženské disciplíně a k tradici, Waggagovo jméno se vynoří jako symbol. Představujeme si, jak tudy kdysi proudily karavany, učenci, studenti, poutníci, jak se v těchto klidných, větrem omílaných zdech vedly vášnivé diskuze o právu, víře, spravedlnosti a moci.

"To je docela vtipný," poznamená Maruška, "že v takovém zapadlém kousku světa někdo nastartoval reformu, která pak hýbala celým kontinentem. Jako kdyby někdo z Horní Dolní najednou ovlivnil půlku Evropy." A právě to je jeden z nejpoutavějších momentů tohoto místa: připomínka, že velké příběhy často nezačínají ve velkých městech, ale v nenápadných komunitách, kde je čas přemýšlet, studovat a učit.

V 11. století vzniká ribat, začíná výuka Abdallaha ibn Yasina, rodí se Almoravidé. Ve středověku je Tnine Aglou duchovním centrem, kde se potkávají poutníci a učenci z okolních oblastí. V moderní době vesnice znovu získává roli klidného místa s citlivě uchovanou historickou pamětí. Není to skanzen, je to funkční komunita, kde se vedle sebe odehrává chytání ryb, ořezávání olivovníků a tichá úcta k dávným učencům.

"Představ si, že by každý náš výlet na víkend měl takovouhle historickou přílohu," usměje se Maruška. "Jedeme k rybníku, ale mimochodem, tady vzniklo něco, co ovlivnilo dějiny střední Evropy." Tine Aglou nám tak trochu dělá přednášku o tom, že i malá místa mají velké dějiny, stačí se zeptat. A my se ptáme rádi – i když mezi tím přemýšlíme, co si dáme k obědu.

Odpoledne se vydáváme směrem k Aglou Plage. Silnice nás vede dolů k pobřeží, kde se město rozestupuje a před námi se otevře scéna, která by klidně mohla být reklamou na pomalejší život: široká písečná pláž, pár nízkých domků, jednoduché restaurace, dětské hřiště, staré rybářské lodě vytažené na břeh. Atlantik se sice tváří přátelsky, ale jeho vlny mluví jinou řečí – hlasitou, silnou a vytrvalou.

"Tady by se dalo klidně týden jen sedět a počítat vlny," ušklíbnu se. "Neblázni, po dvou hodinách bys tady vymýšlel novou normu pro pobřežní zástavbu," odpálí mě Maruška. Možná má pravdu. Místo je ideální pro to, aby se člověk zastavil, vydechl, zapomněl na diagonální parkování a koeficient zastavěnosti a místo toho sledoval, jak se slunce sklání k obzoru a barví oceán do odstínů oranžové a fialové.

Aglou Plage je typická pobřežní enkláva: jednoduché ubytování, pár penzionů, apartmány s výhledem na oceán, restaurace, kde se jí to, co ráno přivezly lodě. Když usedneme do jedné z nich, není potřeba listovat v jídelním lístku příliš dlouho – čerstvé grilované ryby, mořské plody, tagín s rybou, tagín se zeleninou. "Tady se neřeší degustační menu, tady se řeší, jestli to plavalo dnes nebo včera," utrousí Maruška a objedná za nás oba.

Ubytovat se dá v menších hotelech nebo apartmánech, ale nám stačí naše auto a kousek rovného povrchu. Většina zařízení tu nabízí Wi‑Fi a parkování – ten zvláštní kompromis mezi tradicí a modernitou: připojení k internetu a zároveň výhled na Atlantik, kde signál potřebujete akorát tak k tomu, abyste si zkontrolovali předpověď větru. V letní sezóně bývá plno, od července do září sem přijíždějí lidé z širšího okolí i z měst, aby si odpočinuli od veder ve vnitrozemí.

Tine Aglou se nám vryje do paměti jako místo, kde se historie mísí s každodenností. Ráno tu může člověk potkat pastevce, který si při hlídání stáda na mobilu pouští hudbu; dopoledne sedět v tichu u rabatu, kde se před staletími rozhodovalo o podobě náboženské reformy; odpoledne se procházet po písečné pláži a večer vyjednávat s číšníkem, kolik ryb se vejde na talíř pro dva.

Když se setmí a nad námi se rozsvítí první hvězdy, poušť ztichne způsobem, který se doma zažít nedá. Žádné vzdálené hučení města, žádná dálnice, žádné vlaky. Jen občasné zasyčení větru, který si hraje s hranami dun, a zvuk našeho vlastního dechu, když se zachumláme do mikin a sedneme si na skládací židličky vedle auta.

"Tak," protáhnu se a zadívám se na oblohu, "co ti dneska nejvíc zvedlo chlupy na zápěstí?"

Maruška si upije vlažné vody, zamžourá k horizontu, kde ještě zůstává slabý nádech po západu slunce, a ušklíbne se: "Hele, asi ten moment, kdy se z písku vynořili vojáci. Jak z filmu. Člověk si myslí, že je uprostřed ničeho, a pak přijede pick‑up plný uniforem a všichni se tváří, že je to úplně normální."

Připomínáme si, jak k nám odpoledne přijelo auto, zastavilo kousek od našeho malého pouštního "tábora" a pár vojáků vylezlo ven. Zbraně měli pověšené tak samozřejmě, jako kdybychom my nesli stativ a foťák. Žádná hrubost, jen rutinní kontrola pasů, pár otázek, odkud jsme a kam jedeme, zdvořilý, ale pevný tón. Cítili jsme, že jsme tu hosté – v krajině, která je sice geologicky "ničí", ale politicky něčí velmi konkrétní.

"No," přikývne Maruška, "a upřímně mě uklidnilo, že to byla spíš kontrola typu 'všechno v pořádku?' než 'co tady děláte?'."

Po jejich odjezdu se poušť znovu zavřela do svého ticha. Ale nebyli to jediní lidé, které jsme dnes potkali. Když slunce stálo vysoko a náš stín se krčil těsně u auta, objevila se parta kluků – místní, zvědaví, opálení, v očích směs ostychu a hravosti. Nejprve si nás z povzdálí prohlíželi, jako by se rozhodovali, jestli jsme spíš atrakce, nebo nebezpečí. Nakonec zvítězila žízeň.

"Water, please?" zeptal se nejodvážnější z nich a ukázal na naši láhev.

Podali jsme jim vodu a dívali se, jak pijí velkými doušky, bez pozérství, prostě proto, že mají žízeň. Voda, pro nás samozřejmá položka z obchodu, tady nabývá úplně jiného odstínu. Najednou si člověk víc uvědomuje, že to není jen "nápoj", ale podmínka fungování celého dne.

Jeden z kluků měl odřený loket, čerstvá památka na nějaký výlet na blízké útesy. Krev už zaschla, ale písek a prach z toho dělaly ukázkovou "učebnicovou" ránu. Maruška v sobě zapnula praktický režim.

"Come," ukázala na židličku, "sit." Kluk si sedl, nejistý, ale zvědavý. Vytáhla z auta lékárničku – jeden z těch artefaktů našeho evropského komfortu – a pustila se do ošetřování. Omytí, dezinfekce, náplast.

"Vypadáš jak polní sestřička," neodpustil jsem si poznámku.

"Zato ty vypadáš jako živý důkaz, že se bez dozoru fakt neobejdeš," odsekla s úsměvem, aniž by spustila oči z rány.

Kluk se tvářil statečně, i když dezinfekce zjevně pálila. Když bylo hotovo, zvedl se, trochu nesměle se usmál a s kamarády se rozběhl pryč, jakoby nic. Na písku za ním však zůstala tenká čára – stopa, která nám připomněla, že tohle nebyl jen turistický "moment", ale malý skutečný kontakt mezi naším světem a tím jejich.

"Víš, co je na tomhle nejzajímavější?" zeptá se teď v noci Maruška. "Jak málo stačí. Voda a náplast. A přitom mám pocit, že to byl dneska nejdůležitější 'program'."

"Zajímavé," kývnu, "že právě ty úplně základní věci – napít se, ošetřit ránu – tady mají větší váhu než všechny naše plány, co kde nafotíme."

Sedíme, koukáme na hvězdy a pomalu se dostáváme k otázce, kterou nám poušť dneska nenápadně nastavila: co vlastně přinášíme my? Oni nám nosí čaj, úsměvy, čas, trpělivost. My máme auto plné věcí, ale když dojde na reálnou situaci, často se smrskneme na vodu, náplast a pár dárků, o kterých si nejsme jistí, jestli vůbec dávají smysl.

Podvečer se totiž u našeho improvizovaného kempu zastavil chlapík – zřejmě místní, možná pastevec, možná někdo z blízké vesnice. Na nic se neptal, jen pozdravil a přinesl čaj. Malá konvička, pár skleniček, cukr. To základní, co se v těchto krajích nabízí hostu, aniž by se o tom moc přemýšlelo. Pohostinnost je tu automatická jako východ slunce.

Seděli jsme spolu, povídali si rukama, pár slovy francouzsky, pár arabskými výrazy, sem tam anglicky. Čaj koloval v drobném rituálu, který míchal jejich tradici s naším údivem. A když se po chvíli zvedl, začala v nás hlodat stará otázka: co na oplátku? Co je "typicky českého", co by v takové chvíli dávalo smysl?

"Hele, co bys mu dala, kdyby se teď vrátil a řekl si o kousek Česka?" zeptám se Marušky.

"No rozhodně ne Becherovku," otočí oči v sloup, "to by byl dost špatný kulturní most. Tady, kde je alkohol haram, by to bylo spíš kulturní minové pole."

"Tak co? Plechovku piva asi taky ne," přidám se. "Ani utopence nemáme."

Začneme se probírat našimi možnostmi jako revizní komise české reprezentace v poušti. Pár bonbónů. Čokoláda. Nějaké oříšky. Ale nic z toho nepůsobí jako něco, co by šlo hrdě označit za "typicky český dar". Spíš drobnosti z benzínky, které náhodou přežily v přihrádce.

"Víš, problém je," zamyslí se Maruška, "že naše typicky české dárky jsou buď tekuté, nebo trvanlivé salámy. Ani jedno se sem nehodí. Představ si, že mu tady vedle čaje strkáš tlačenku."

Musím se zasmát tak nahlas, až se mi na okamžik zamlží brýle.

"Možná," pokračuje vážněji, "je lepší nepřemýšlet o tom, co je 'typicky české', ale co je prostě lidské. Vodu, trochu sladkého, ošetření, fotku, kterou jim pošleš. A hlavně – chovat se slušně, ne jako chodící peněženka, co si myslí, že jí patří svět."

Takže 'typicky český dar' by mohl být třeba… obrazek, co jim vytiskneme doma a pošleme?"

"To je spíš typicky fotografický dar," uchechtne se. "Ale proč ne. Hlavně ať to není další plastový přívěsek s logem něčeho, co tady nic neznamená."

Chvíli přemýšlíme v tichu. Tahle malá epizoda s čajem a naší bezradností nad "vhodným dárkem" v sobě shrnuje větší otázku: jak se chovat jako host, ne jako kolonizátor. Jak nevnucovat své symboly, ale zároveň nehrát mrtvého brouka.

Díváme se na Mléčnou dráhu, která se táhne nad námi, a v tom tichu si přehráváme celý den: vojáky a jejich rutinní kontrolu, kluky s žízní a odřeným loktem, večerního muže s čajem. V každém tom setkání se skrývá malý kontrast mezi naším komfortem a jejich střídmostí, mezi našimi zvyky a jejich vírou, mezi naším turista‑módem a jejich každodenností.

"Tak si to shrneme," usměje se Maruška. "Dnešek nám ukázal, že:

– komfort není nárok, ale bonus,

– víra není dekorace, ale rámec života,

– turista není střed vesmíru, ale host, který by se měl umět chovat,

– a voda je nejlepší dárek na světě."

"Zapomnělas na náplast," namítnu.

"Dobře," zasměje se, "voda a náplast. A trochu normálního lidského chování."

Zhasneme čelovku, necháme oči přivyknout tmě a poušť kolem nás se stane jen obrysem. Náš rozhovor se pomalu ztiší, věty se změní ve vnitřní myšlenky. Je zvláštní, jak jeden den v písku dokáže otevřít tolik otázek o tom, jak žijeme doma. Hranice mezi komfortem a přepychem, mezi zvyky a ohleduplností, mezi "naším způsobem" a respektem k cizímu.

Poušť nic nevysvětluje nahlas. Jen připraví kulisu – vojáky, kluky, co mají žízeň, muže s konvičkou čaje – a nechá na nás, co si z toho vezmeme. A někde mezi lahví vína, kterou jsme nakonec ani neotevřeli, a lahví vody, kterou jsme rozdali, se rýsuje odpověď, kterou si odtud odvezeme.

Když pak v noci ležíme ve stanu, slyšíme místo pouštního větru šumění oceánu.

Tine Aglou není destinace, která by okázale mávala cedulemi a lákala turisty. Je to zastávka na cestě, kde si člověk uvědomí, že putuje krajinou, v níž se odehrály příběhy mnohem větší, než je ten náš – a přesto se do ní náš malý cestopis vejde docela přirozeně.

3.9.2025 - Den patnáctý, mezi Atlantikem, arganem a velbloudím molem

Ráno se probouzíme do skoro mrazivého dne. Mlhu nad pobřežím Tnine Aglou pomalu prořezávají první sluneční paprsky, ale vzduch se tváří, jako by si spletl Atlantik s Baltem. "Hele, tohle je normálně teplotní šikana," brblám, když mi jde pára od pusy. "Jsi to chtěl autentické, ne?" natáhne se Maruška pro hrnek čaje. "Tak máš autentický rozdíl mezi pohlednicí a realitou." Horký čaj i káva chutnají v té zimě dvakrát lépe a člověk si uvědomí, že Afrika není jen katalogová oranžová, ale i ranní modrá, která zaleze pod mikinu.

"Hlavně buď rád, že jsme nezaparkovali přímo v jeho koridoru," dodá Maruška, "protože u tohohle tvora si vůbec nejsem jistá, jestli by objel pneumatiku, nebo se rozhodl ji sežrat." Ranní program "safari na ploše třech metrů čtverečních" nám připomene, že i bez slonů a lvů je Afrika schopná lehce rozhodit měřítka.

Když brouk zmizí mezi kaktusy, vrátíme se k rituálu, který už máme nacvičený: balíme, uklízíme po sobě, myjeme nádobí, skládáme židličky. Obratem se z romantického kempu stává zase jen kousek prázdné země. "Jako kdybychom tu nikdy nebyli," prohodím. "To je vlastně ideální stopa turistů," odpoví Maruška.

Z Tnine Aglou na sever – mapa jako doporučení

"Víš, že tady pod náma může být v zemi víc příběhů než v průměrné knihovně?" nakloní se Maruška k oknu. "Jen se k nim člověk nedostane jinak než kladivem a diplomem z geologie." "Já mám metr a auto," namítnu, "to je taky slušná kombinace." Defender na to zareaguje tím, že nastartuje až na druhý pokus – aby nám připomněl, kdo opravdu rozhoduje o tempu dne.

Imsouane – surf, vlny a skalní amfiteátr

"Hele," ukazuje Maruška na surfaře, kterého vlna nese snad přes půl zálivu, "ten má teď víc času na rozmyšlenou než ty u projektů." "Jo," přikývnu, "akorát kdyby se spletl, tak skončí ve vodě, ne u soudu."

Sedíme v malé kavárně, pijeme kávu a pozorujeme tu zvláštní scénu. Z geologického hlediska je tohle místo malý zázrak: zátoka je vyřezaná do pobřežní platformy, vlny se lámou podél dlouhého písečného hřbetu, který vytvořily proudy a příboj. Kdyby tady stál učitel zeměpisu, mohl by na jedné tabuli vysvětlit eroze, akumulaci, tvarování pobřeží a k tomu ještě sociologii surfové komunity.

Zastavujeme na kávičku u kafíčkáře a moc nám to tady na vyhlídce chutná.

"A přesto si všichni myslíme, že největší drama dne je, jestli jsme chytli tu správnou vlnu…" dodám.

Defender parkuje kousek nad zátokou mezi dodávkami s prkny na střeše. Trochu se tváří uraženě – jako by chtěl říct, že jeho nápravy jsou taky "longboard", jen víc do kopců.

Za Imsouane se cesta začne motat mezi kopci. Silnice se vine nad údolími, která kdysi vyhloubila voda a později dovymodeloval vítr a eroze. Krajina nese typický rukopis jihozápadního Maroka: suchá koryta vádí, terasy, vrstvené svahy, sem tam vesnice přilepená k svahu jako hnízdo.

"Hele, jestli tady někde nevynalezli kruhovou zatáčku," mžourá Maruška na navigaci, když se šplháme do další serpentinové sekce.

"Víš, co je vtipné?" říká Maruška. "Že tady GPS funguje hlavně proto, aby se necítila méněcenná než hvězdy. Kdyby vypadla, stačí se podívat nahoru."

"Tak to zkusím použít v Praze," uchechtnu se. "Až mi v tunelu spadne signál, zvednu hlavu a řeknu si: orientuj se podle Orionu."

Targante – arganový ráj a rodinné stříbro

Jakmile se vymotáme z údolí, začnou se podél silnice objevovat první tabule a stánky s arganem. Jsme v oblasti, kde arganový strom není cizokrajná kuriozita z bio regálu, ale součást krajiny a obživy. Zastavíme u Targante – malé kooperativy, kde arganový olej nepůsobí jako turistický suvenýr, ale spíš jako rodinné stříbro.

Uvnitř nám s úsměvem vysvětlují, jak se olej lisuje, jaký je rozdíl mezi kosmetickým a kuchyňským, proč se plody nejdřív suší, co znamená tradiční ruční drcení jader. Pozorujeme ženy, jak se rytmicky střídají u kamenného mlýnu – tahle práce je pomalá, fyzicky náročná a zároveň nesmírně precizní.

"Tak tohle je vlastně lokální rafinerie," špitne Maruška. "A bez jediné trubky, co by smrděla."

"A hlavně," dodám, "tohle je jedna z mála rafinerií, kde na výstupu nevzniká nervózní investor, ale dobrý olej."

Dozvídáme se, že arganové lesy v regionu Souss‑Massa nejsou jen ekonomický zdroj, ale i ekologický štít: kořeny stromů pomáhají stabilizovat půdu, brání erozi a desertifikaci, jsou přirozenou součástí přechodu mezi pobřežím a vnitrozemím. Když se na krajinu díváme s tímhle vědomím, vidíme mnohem víc než jen "hezky křivolaké stromy".

"Myslíš, že by šlo argan vysvětlit jako 'olej, co drží pohromadě krajinu'?" přemýšlí nahlas Maruška.

"Přibližně tak. Jeden váže kola, druhý kořeny."

Defender venku žárlivě houkne – přece jen, on je tady ten, kdo má "pohon na všechny čtyři", ne arganové stromky.

Sidi Kaouki – velbloudí molo a vítr, co má vlastní plán

Jak se přiblížíme k pobřeží, asfalt se narovná a krajina se znovu otevře. Před Essaouirou nás přivítá Sidi Kaouki – pláž, kde se surfová prkna, velbloudi a koně potkávají na jedné dlouhé rovince písku. Velbloudi tu stojí v řadě jako modelové na molu, čekají na svou chvilku s turisty. "Tohle je velbloudí verze Pařížského fashion weeku," utrousí Maruška.

Vítr se tu nezastaví ani na minutu. Sidi Kaouki leží na úseku pobřeží, kde Atlantský oceán bez velkých kompromisů tvaruje břeh. Písečné pláže střídají nízké skalnaté výběžky, vlny se lámou podél pobřežních lavic, které jsou pozůstatkem starších mořských hladin a následné eroze. Z geologického hlediska je to živá ukázka toho, jak se pobřeží neustále mění – ustupuje, tvoří nové písečné hřbety, přerovnává materiál.

"Mně to tady přijde," přemýšlí Maruška, "jako nekonečná stavební zakázka přírody. Vlny bourají, vítr naváží, zase bourají, zase naváží. A nikdo u toho nevyplňuje stavební deník."

"Kdyby tohle viděl průměrný český stavební dozor," přidám se, "tak by se zhroutil. Žádné zábradlí, žádné značky, a přitom takový provoz."

Dříve než jsme se uložili po dalším cestovním dnu uděláme si krátký vílet do mediny v Essaouře.

Medina v Essaouiře je přesně to místo, kde si František s Maruškou myslí, že "jen trochu projdou město", a za hodinu zjistí, že mapu mají spíš jako dekoraci než jako nástroj. Uličky jsou úzké, bílo‑modré domy se tváří všelijak stejně a nad tím vším se jako tichý režisér tyčí hradby, které ze města dělají malé divadlo na pobřeží Atlantiku.

První plán: projdeme to "systémově"

"Tak," prohlásím ráno "dneska to vezmeme logicky. Vstup z přístavu, nahoru na hradby, pak medina po čtvercové síti, žádné bezcílné bloudění."

"V Essaouiře," odtuší Maruška, "je pojem 'logicky' jen stylovější název pro 'stejně skončíš u stejného stánku s kořením třikrát'."

Essaouira – dříve Mogador – byla v 18. století založena sultánem Sidi Muhammadem ben Abdalláhem jako královský atlantický přístav a obchodní brána mezi Afrikou a Evropou, navržená podle plánů francouzského inženýra Théodora Cornuta. Proto má její medina jako jedna z mála v severní Africe relativně přehledný "šachovnicový" půdorys, ale pocit z ní je pořád ten typický – ztratíte se, i když jdete rovně.

Dívám se na mapu v mobilu, pak na štítek u brány Bab el‑Marsa a sebevědomě pronáším: "Vidíš? Tady vlevo hradby, vpravo medina, to je úplně jasné."

"To říká každý," usměje se Maruška, "než zjistí, že ty uličky nejsou čára v AutoCADu, ale živý organismus."

Hradby, děla a vítr, co fouká jinam než my

První zastávka: skála a hradby nad oceánem, Skala de la Ville a Skala du Port – impozantní opevnění z 18. století se řadami bronzových děl, navržené v evropském vojenském stylu, aby chránilo město před námořními útoky a piráty. Pod nohama místní kámen manjour, nad hlavou rackové a před očima Atlantik, který přes všechny dějiny dál naráží do zdi se stále stejnou vytrvalostí.

"Představ si," zamyslí se Maruška, "že tady kdysi hlídali obchod z Timbuktu k Evropě, a dneska hlídají tak maximálně selfie tyče."

"A vítr," dodá František, když mu studený atlantický poryv pohodí kapuci, "ten hlídá pořád."

Essaouira byla dlouho známá jako "Port Timbuktu", důležitý uzel transsaharského obchodu, kde se setkávaly karavany z vnitrozemí s loděmi z Evropy. Dnes jsou hradby spíš promenádou: lidé se procházejí, fotí děla, dívají se na Purpurové ostrovy (Îles Purpuraires), kde se ve starověku získávalo purpurové barvivo.

Vstup do mediny: "jen se podíváme, nic nekoupíme"

Z hradeb scházíme branou zpět do mediny – do světa, kde se barvy, vůně a zvuky navzájem předhánějí. Essaouira je známá svou směsí berberských, arabských a evropských vlivů: bílo‑modré fasády, vyřezávané dřevěné dveře, židovská čtvrť Mellah, úzké uličky plné řemeslníků a koření.

"Prosím tě," říkám k Marušce rozumným hlasem, "hlavně nic nekupujeme první den. Jenom se rozhlídneme."

O deset minut později už má v ruce první sáček s kořením, které "vážně potřebujeme, protože takhle vonící ras el hanout doma neseženeš".

Stánky s kořením jsou malá barevná laboratoř – pyramidky kurkumy, papriky, kmínu, šafránu, směsi na tajine, na ryby, na všechno. Vzduchem se mísí vůně koriandru, čerstvé máty, sušených citronů a grilovaných sardinek z přístavu.

"Víš, co je největší zrada?" šeptá Maruška. "Že i když nic nechceš, tak tě ten vzduch donutí chtít alespoň voňavý sáček na památku."

Bloudění s plánem: pravý, levý, stejný koberec.

Co naplat, mám pořád pocit, že situaci řídí: "Teď půjdeme touhle uličkou, pak zahnem doprava, mineme dílny se dřevem, dojdem k židovské čtvrti a odtud zpět na náměstí."

Essaouira je opravdu "logičtější" než jiné mediny – široší ulice, světlo, gridový plán. Jenže v praxi to funguje tak, že za chvíli stojíte před úplně stejným stánkem s vykládanými dřevěnými krabičkami jako před deseti minutami, jen prodejce má trochu jiný úsměv. Místní mistrně pracují s místním dřevem (thuya, citrónovník, eukalyptus) a kombinují ho do stolů, šperkovnic a intarzií, které se tváří, že se vám nutně musí vejít do kufru.

"Počkej," zastaví se Maruška, "tohle už jsme viděli."

"Ne," namítnu rozhodně, "tamten pán měl jiné vousy."

"Ale stejnou šperkovnici," směje se. "Gratuluju, právě jsme dokončili první okruh."

Krajina zvuků: z jedné strany Gnawa hudba z obchodu s nástroji, z druhé volání muezzina, vedle kovářská dílna, o pár kroků dál galerie s moderním uměním. Essaouira je nejen UNESCO památkou, ale i městem hudby – je členem sítě kreativních měst UNESCO díky festivalům a živé hudební scéně, zvlášť gnawa tradici.

"Tady to vypadá," poznamená Maruška, "jako kdyby se historie, hudba a turistika domluvily, že budou sdílet jednu vesnici."

Moment Dačice – český stín v marocké kávě

Číšník přinese dva šálky… a malý talířek s kostkovým cukrem. František se zastaví v půli pohybu.

"Vidíš to, co vidím já?" zeptá se pomalu.

"Jo," přikývne Maruška, "to je normálně Dačice v Essaouiře."

Kostkový cukr – vynález, který v 19. století proslavil jihočeské Dačice, když švýcarský technik Jakob Christoph Rad v místním cukrovaru začal v roce 1841 experimentovat s lisováním cukru do kostek a v roce 1843 získal privilegium na jeho výrobu. Od té doby se jeho "čajový cukr" rozběhl do světa – nejdřív po Evropě, pak prakticky všude.

"A taky," dodám hrdě, "že kdysi někdo v Jižních Čechách vymyslel, jak nám usnadnit sladění čaje, a o sto osmdesát let později si ten výsledek klidně leží na talířku v marocké medině."

Když si bereme kostku do ruky, v hlavě naskočí obraz granitové kostky v Dačicích, pomníčku cukru, který se stal světovým standardem. Káva v Essaouiře najednou chutná jinak – propojí se nám domov s tímhle pobřežním městem, kde se kdysi potkávalo Timbuktu s Marseille.

"Takže," shrne Maruška, "naše dnešní lekce globalizace: my jsme přijeli za kořením a hradbami, a zatímco bloudíme mezi stánky, naše Jihočeské Dačice už tady dávno mají své malé kostky."

Ano vím pletu jsem pořád něco o autě, ale i přes to, že nás předjelo na zdejších cestách spousty Dacií, mám neustále na mysli to, kolikrát jsem od kolemjdoucích viděl zdvižený palec a výrazy obdivu k našemu vybavení.

Zpátky na hradby, zpátky k sobě

Po kávě se pokusíme "racionálně" najít cestu k hradbám. František: "Půjdeme rovně, u třetí uličky doprava, pak vlevo a jsme u brány."

O deset minut později stojíme v uličce, kde jsme ještě nebyli – nebo si to aspoň myslíme.

"Víš, co je zvláštní?" říká Maruška. "Že i když má Essaouira ten svůj 'logický' plán, stejně tě donutí přestat počítat uličky a začít se dívat. Na tváře, výlohy, dveře, barvy, světlo. To bloudění má smysl." 
"Takže architektura a urbanismus jako jemná terapie pro kontrol‑freaky?"

"Přesně tak. Přijdeš sem s plánem a odejdeš se zážitkem."

Když konečně vyjdeme zase na ramparts, Atlantik je pořád tam, kde byl ráno, ale světlo už je jiné. Hradby, které byly postaveny v 18. století jako obrana proti dělovým koulím, dnes brání hlavně tomu, aby město nepřišlo o svůj výhled – a o svou paměť.

"Co ti dneska Essaouira nastavila?" zeptá se večer Maruška, když sedíme na zdi a díváme se, jak se vlny tříští o skálu.

"Že i když si myslím, že vím, kudy jít, stojí za to zabloudit," zamyslím se na chvilku. "Že mezi hradem, medinou a přístavem se nechodí jen kvůli fotkám, ale kvůli tomu, jak to místo pořád spojuje světy – kdysi karavany a lodě, dnes místní a cestovatele." 
"A že náš malý kout světa má prsty i ve zdejší kávě," dodá Maruška a zvedne kostku cukru jako symbolickou česko‑marockou spojnici.

Essaouira tak pro nás není jen krásné pobřežní město s impozantními hradbami, bílomodrou medinou, gulášem z koření a rybím trhem. Je to místo, kde se dá vtipně ztratit, něco se dozvědět o historii i urbanismu, připomenout si, že ulice nejsou jen čáry na plánku, a zjistit, že malá kostka z Jižních Čech má své místo i v šálku kávy na atlantickém pobřeží

Plage Azrou – konec světa o pár kilometrů dřív

Když se vydáme dál po pobřeží, začneme hledat místo, kde bychom se zastavili na noc. Nakonec skončíme u pláže Azrou – místa, které působí, jako by někdo vzal pocit "konec světa", a umístil ho sem, pár kilometrů před Essaouiru. Široký pás písku, vlny, které se valí v pravidelném rytmu, za zády nízké skály a téměř žádní lidé.

"Tak tady by se dala klidně točit reklama na samotu," pronese Maruška, když vystoupí z auta.

"Nebo na terapii pro přetížené městské architekty," dodám. "Program: nicnedělání, koukání na horizont a povinné ztišení telefonu."

Geologicky je i tahle pláž součástí většího příběhu: pobřeží mezi Aglou Plage, Sidi Kaouki a Essaouirou je známé kombinací pískových pláží a erodovaných skalních útesů, které odhalují vrstvy usazených hornin z různých období.

Essaouira je jedno z nejmalebnějších marockých pobřežních měst na břehu Atlantského oceánu, jehož historická medina je od roku 2001 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Město, které Arabové nazývají Sawíra ("dobře navržené"), kombinuje bílé domy s modrými dveřmi a okenicemi, impozantní hradby s řadou bronzových děl z 18. století a živý přístav, což dohromady vytváří jedinečnou atmosféru starého pevnostního města a klidného letoviska.

Historicky patřila Essaouira (dříve známá jako Mogador) k důležitým obchodním uzlům na atlantickém pobřeží – od starověku kvůli "Purpurovým ostrovům" s měkkýši murex, z nichž se vyrábělo drahé nachové barvivo, přes portugalskou přímořskou pevnost v 15.–16. století, až po přístav, který v 18. století na popud sultána Mohammeda III. nově urbanisticky navrhli evropští inženýři jako moderní obchodní město. Dnes je Essaouira vyhledávaným cílem turistů, kteří sem míří za dlouhými větrnými plážemi ideálními pro windsurfing a kitesurfing, za starobylými hradbami a přístavem, za vůní koření a rybích trhů v medině i za výhledy na ostrov Mogador – někdejší Purpurové ostrovy se zbytky opevnění a mešity.

Vlny tu neustále "přeprogramovávají" tvar břehu – někde ubírají, jinde přidávají, vytvářejí malé laguny, mělké zálivy a nové tvary písečných jazyků.

"Víš, co se mi líbí?" říká večer Maruška, když sedíme na písku a díváme se, jak slunce mizí v Atlantiku. "Že tenhle den byl vlastně takový 'geologicko‑kávový'. Ráno brouk, pak pobřežní zátoka, serpentiny, arganové stromy, velbloudí molo a nakonec pláž, kde má člověk pocit, že dál už je jen voda a otázky."

"A Defender, který si pořád myslí, že je hlavním hrdinou," dodám. "Ale pravda je, že tady je hlavní rolí krajina. My jsme jen komparzisti s dekou ve stanu."

Když se stmívá, vítr trochu zesílí a my se o to víc schoulíme do bund. Den, který podle mapy měl být jen přesunem z bodu A do bodu B, se proměnil v mozaiku zastávek, kde se střídaly vlny, kameny, cesty, stromy a lidé. Káva se změnila v rituál, velbloudi v fotomodely, argan v přírodní architektonický prvek, který drží krajinu pohromadě.

"Tak co si z toho zapíšeme do cestopisu?" zeptá se večer Maruška, když zavírá dveře auta.

"Že i obyčejný přesun po pobřeží může být lekcí z geologie, sociologie a skromnosti," odpovím. "A že když má den kapitolu 'kafíčko v Imsouane – Imzi – Targante – Sidi Kaouki – Azrou', tak to není jen seznam zastávek, ale seznam malých způsobů, jak ti krajina ukáže, že nejsi střed mapy."

Usínáme s rachotem oceánu v uších a s vědomím, že zítra nás čeká Essaouira – město, kde se historie, vítr a mořská sůl míchají stejně samozřejmě, jako se dnes míchali surfaři, velbloudi, arganové lisovny a náš věčně brblající Defender.

4.9.2025 – Den šestnáctý, stáčíme na sever, vodopády Ozoud

Den patnáctý začal velmi nevinně.

Jen lehce rozespalé ráno, káva po cestě v Sidi Ahmed Essayeh, pak další zastávka na kafíčko v Lamzoudii a nenápadný pocit, že dnešek bude "jen takový přejížděcí". Netušili jsme, že skončí jako kombinace výstupu na Sněžku, kurzu berberské psychologie a noční rallye po atlaských serpentinách.

Cesta k Ouzoudu.

Z asfaltu se postupně stávala jen světle šedá čára v krajině a kolem nás se rozprostřela ta typická marocká mozaika: červená hlína, olivové háje, osamělá stavení a kopce, které se tvářily, že jsou nevinné pahorky, dokud do nich člověk nevyrazil pěšky. Cíl byl jasný – Ouzoudské vodopády, jeden z těch místních "must see", který vám doporučí úplně každý, kdo aspoň jednou projel Marokem s otevřenýma očima.

Z názvu "Ouzoud" by člověk skoro čekal, že jde o nějaké zaklínadlo, ale ve skutečnosti jde o berberské slovo, které se překládá jako "oliva" nebo "akt mletí" – odkaz na okolní olivové háje a mlýny, které tu vodu využívaly dávno před tím, než tam dorazily první selfie tyče. Už po cestě bylo jasné, že jedeme do něčeho velkého: pohoří Atlas se před námi zvedalo jako zvlněná kulisa a někde v jeho vráskách se ukrýval kaňon řeky El-Abid, "Řeky otroků", do níž se Ouzoudské kaskády vrhají z výšky přibližně 110 metrů.

První pohled do propasti

Nahoře u parkoviště to vypadalo skoro nevinně. Pár stánků, vůně grilovaného masa, káva, suvenýry a ten typický chaos, ve kterém se stejným nadšením prodává magnetka na lednici i projížďka na oslovi. Jakmile ale člověk popošel na první vyhlídku, krajina se náhle roztrhla a najednou před námi zela hluboká soutěska, kterou vyryl El-Abid do rudého tufu, a z okraje se přes několik kaskád valila voda dolů s takovou samozřejmostí, jako by to dělala odjakživa – což mimochodem dělá.

Vlhký opar se ve vzduchu mísil s horkem, někde se mezi kapkami rodily duhy, a člověk měl pocit, že stojí nad obrovskou přírodní klimatizací, která ovšem nebere ohled na tarif ani spot – běží prostě naplno. A tam někde dole, v místě, kam jsme se "samozřejmě" chystali sejít, se mezi zelení olivovníků a fíkovníků třpytilo jezírko, po kterém se líně pohupovaly barevné lodičky.

Já a schody: vztah vyhýbavý

Ve chvíli, kdy přišel první seriózní pohled na hlavní stezku, začal náš oblíbený dialog. Tedy přesněji – můj oblíbený monolog, v němž hraji hlavní roli člověka, který se tváří, že schody jsou jen nepovedený koncept urbanismu.

"Tak jo, tak tady to máme," říkám, dívaje se do hloubky.

"To dáš," pronese nekompromisně Maruška tónem člověka, který už ví, že na konci cesty bude džus, a tím je vše rozhodnuto.

"Jen připomínám, že jsem sem přijel autem. Abych, víš, nemusel chodit. Zejména dolů. A pak nahoru."

"Dole je voda, džus a možná i opice. Nahoru půjdeme až potom, a to budeš mít motivaci nepadnout. Jednoduchý systém."

Schody se vinuly dolů jako kamenný had, který se rozhodl, že bude mít prostě víc než sto metrů převýšení. Každý další stupeň byl malý kompromis mezi pohodlím a jistotou, že z toho bude večer historka – a dnes jsme jich zjevně chtěli nasbírat hodně. Cestou jsme míjeli stánky s pomerančovým džusem, oleji, suvenýry a čím dál tím víc turistů, kteří už byli v jiném stadiu potu než my, což bylo přesně to, co člověk nechce vidět, když ho ještě čeká celý sešup.

Schody, opice a berberské reality show

Jak jsme klesali níž a níž, měnila se i atmosféra. Z horní promenády, kde to vypadalo jako lokální jarmark, se stala stezka lemovaná stromy, stínem a zvuky vody, která sílila jako špatné svědomí.

Na jedné z vyhlídek se objevili oni – místní hvězdy: magoti, berberští makakové, kteří se naučili, že turisté jsou v podstatě dvounohé automaty na zobání. Skákali po větvích, drze seděli na zábradlích, okukovali batohy a občas se tvářili, že kdyby dostali do ruky selfie stick, zvládli by si udělat lepší fotku než většina návštěvníků.

"Nekrm je," upozorňuje nás průvodce, který šel zrovna kolem s jinou skupinou, "jinak se vrátí s celou rodinou."

Dívám se na opici, ona na mě, a oba máme podobný výraz: "Něco by to chtělo, ne?"

Maruška jen procedí: "Jestli vytáhneš sušenku, tak tě tu nechám."

Dole u jezírka: lodičky a freshe

Nakonec jsme se doklopýtali až dolů, do spodní části, kde se vodopád rozlévá do jezírka a kde se celá scéna mění v malou vodní komedii. Voda dopadá s rachotem do laguny, okolo posedávají lidé na nízkých plastových židličkách, voní tajine, smažené ryby, koření a k tomu se líně pohupují lodičky, které vezou turisty skoro až pod vodní příval – tak blízko, že si z toho člověk odnáší zážitek i mokré tričko.

"Hele, půjdem na lodičku," navrhuju s nadšením člověka, který ještě nepočítá, že ho čeká cesta nahoru.

"Nepůjdem," konstatuje klidně Maruška.

"Neboj, je to jen krátkej okruh, sem – tam, zakrouží, trochu vody, romantika, víš?"

"Já romantiku nepotřebuju v plastové lodičce s deseti cizíma lidma v mokrých sandálech."

"Ale budou fotky!"

"Budeš mít fotky. Já budu mít suché oblečení. To je win-win."

Lodička mezitím odjíždí plná turistů, kteří se smějí a ječí, jakmile se přiblíží ke kaskádě, kde voda stříká do všech stran. Díváme se na to jako na představení, které je fajn sledovat z bezpečí pevné země, a v tu chvíli musím uznat, že její pragmatismus má něco do sebe. Suché oblečení má v tomhle horku svou cenu.

Ovocný restart: citrusy vs. drak

Na dně soutěsky je horko takového typu, kdy má člověk pocit, že se slunce rozhodlo dorazit osobně. Vlhký opar od vody sice vytváří příjemný chladivý filtr, ale jakmile si člověk sedne mimo stín, hned chápe, proč všichni tak urputně vyjednávají o cenu džusu.

Sedáme do malé kavárničky u vody a objednáváme ovocné freshe – v menu psáno "fresh", v praxi džus tak čerstvý, že pomeranč ještě před chvílí přemýšlel o smyslu života na stromě. 
Já volím kombinaci citrusů a granátového jablka – sladkokyselá exploze v přímém protikladu k potu na zádech, která navíc barvou připomíná lehce naředěnou krev, jen mnohem příjemnější na pití.

Maruška sahá po exotice – džus z dračího ovoce. Dragon fruit, neboli pitahaya, je plod liánovitých kaktusů rodu Selenicereus, původně z oblasti jižního Mexika a Střední Ameriky, ale dnes už ho pěstují po celých tropech a subtropech od Vietnamu po Brazílii. Jeho slupka vypadá jako kříženec mezi artovou lampou a šupinami z fantasy bestiáře, zatímco uvnitř je jemná, svěží dužnina – bílá nebo sytě červená, posetá drobnými semínky a chutí někde mezi kiwi a hodně plachou hruškou.

"Tak co, drak?" ptám se, když si odlepuje slámku od rtů.

"Spíš taková přátelská ještěrka," zhodnotí Maruška. "Vypadá, že se tě sežere, ale je to úplně v pohodě."

Pitahaya jako kaktus miluje teplo, světlo a nesnáší mráz – ideálně se jí daří v teplých, vlhkých oblastech, kde teploty většinou oscilují někde mezi zhruba 18 a 30 stupni, s dostatkem srážek nebo alespoň pravidelnou zálivkou. Zkrátka typ rostliny, která by na Ouzoudu klidně mohla mít letní byt, jen by si musela zvyknout na to, že tu občas fotí víc turistů než je zdravé.

Výstup: schody, horko a malá arabská sopka

Zatímco dole bylo všechno rozplizlé v mixu vlhka, stínu a vůně jídla, stačilo se zvednout z plastové židle a realita na sebe vzala podobu kamenných schodů vedoucích vzhůru. Schodů, které v tom horku působily spíš jako test odolnosti než turistická trasa "pro všechny úrovně kondice", jak se občas uvádí v příručkách.

"Tak jo," říkám, "jestli je tam nahoře někde výtah, tak teď je čas přiznat barvu."

"Výtah nemají, ale mají mezizastávky se šťávou," usměje se Maruška.

"Já bych bral mezizastávku s lanovkou."

Vyrazili jsme vzhůru zhruba ve stejnou chvíli jako jedna marocká rodina – rodiče, babička a malá holčička, která evidentně sdílela můj názor na schody, jen měla výrazivově mnohem širší arabský repertoár.

Dítě šlo asi tři kroky před námi a vedlo nekonečný monolog: tempo řeči takové, jako když vám někdo přehrává podcast na rychlost 2,0x, hlasitost něco mezi muezzinovým zpěvem a startem malého motoru.

"Vidíš?" šeptám. "Takhle přesně zní moje duše, když jdu do kopce."

Maruška se uchechtne: "Jen nemluvíš tak plynně arabsky."

Holčička vřeštěla, dupala, dramaticky odmítala další schody, pak na truc seděla na jednom z nich a rodiče ji střídavě přemlouvali, ignorovali a vyjednávali v tónu, který naznačoval, že tohle není jejich první horská bitva. Občas se ohlédla i směrem k nám, jako by chtěla spojence, a v jejím pohledu bylo jasné sdělení: "Řekni jim něco, nebo nás všechny zničí."

"Kdybys mohl, sedneš si vedle ní, viď?"

"Kdybych si sedl, už nevstanu," konstatuju. "To by mě musela vynést opice."

Teplota se držela v příjemném rozpětí "už nechci", takže každý stín byl malý svátek. Občas foukl lehký vánek z vody, ale jinak bylo vedro, které krásně vysvětlovalo, proč mají místní kavárničky tak úspěšný byznys s džusy a proč někteří návštěvníci trochu podceňují fakt, že "schody dolů" automaticky znamenají "schody nahoru".

Když se den láme: místo koupání plán B

Původní plán byl vlastně docela jednoduchý: Ouzoud, trochu koupání, pak se v klidu posunout někam poblíž severnějších oblastí, kde si další den dopřejeme klidnější tempo. Jenže jak už to u plánů bývá, realita má humor ráda jinak.

Po návratu k autu, zpocení, unikající vodu z čela i z nálady, jsme si sedli, otevřeli mapu a začali debatovat. 
"Zůstaneme tady někde poblíž?" ptám se.

"Můžeme," pokrčí rameny Maruška. "Ale jestli chceme zítra víc na sever a třeba se fakt někde vykoupat, tak by nebylo špatné něco najet už dneska."

"Takže: sprcha dnes tady, nebo koupání zítra jinde?"

"Zní to, jako bys dělal developerskou studii na téma 'Vodní plochy v dojezdové vzdálenosti jednoho dne'."

"Hele, zní to strategicky, ne?"

Nakonec zvítězila strategická varianta – nezůstat u vodopádů, ale využít večerní hodiny, trochu poodjet na sever směrem k oblasti, kde jsme si slibovali koupací možnosti a méně turistického ruchu. Ouzoud byl intenzivní, krásný a trochu přehřátý zážitek, ale představa klidnějšího rána někde jinde začala lákat víc než další noc v epicentru vodní atrakce.

Pod vodopády to bublalo jako varná konvice: voda padala z výšky, jezírko se lesklo v mlžném oparu a barevné lodičky se pomalu otáčely v kruzích, zatímco z nich lidé ječeli směsí nadšení a paniky. Stáli jste u břehu, v bezpečné vzdálenosti od mokrých záchvatů odvahy, a pozorovali tu turistickou přehlídku plastových člunů a promočených kraťasů.

"Hele," nakloníš se k Marušce, "pojedeme se taky projet. Je to kousek, uděláme kolečko, bude to romantika přímo pod vodopádem." 
Maruška ani nezaváhá: "Romantika? V plastové lodi plné cizích lidí, co budou ječet do ucha?"

Chvilku to sledujete mlčky – další loďka se přibližuje skoro až do místa, kde se voda tříští o hladinu, někdo tam vytahuje mobil v ne úplně prozíravém úhlu a z paluby se ozývá synchronizované "áááááá".

"Podívej," pokračuješ, "dostaneme se úplně k tomu vodnímu závoji, bude super fotka, kapky všude, duha v pozadí… to je materiál aspoň na tři příspěvky." 
"A na jedny mokrý boty," poznamená klidně. "A na jednoho promrzlého tebe, co pak bude cestou nahoru skuhrat, že mu táhne na záda."

"Tady je vedro, trochu vody neuškodí," zkoušíš to znovu.

"Já mám ráda vodu," odpoví, "jen preferuju, když je mezi mnou a vodopádem určitej odstup. Třeba břeh."

Další loďka mezitím odráží od břehu. Mladý průvodce v sandálech a s vestou na sobě něco halasně vysvětluje, skupinka turistů poslušně nasedá, někteří už teď vypadají, že přehodnocují svoje životní rozhodnutí.

"Podívej se na ty lidi," směješ se. "To je přesně naše cílovka. Tvá tvář, až tě polije vodopád."

"Moje tvář bude maximálně tady na břehu," odvětí. "Já se nepotřebuju nechat spláchnout, abych věděla, že ten vodopád je velkej."

"Dobře, pojď na to racionálně," přepneš do vyjednávacího módu. "Schody dolů jsme už absolvovali, zpátky nahoru to bude peklo. Lodička je odměna. Takový bonusový level."

"Ne. Bonusový level je ovocný džus. Lodička je DLC, který nechci instalovat."

Zadíváš se na jezírko, na kaskády vody a na lodičky, co krouží u paty vodopádu jako gumové labutě na steroidech. "Dobře, tak jinak: uděláme kompromis. Ty zůstaneš tady, já se projedu a nafotím to."

"Až ti tam namočí batoh s foťákem, budeš mít o fotky postaráno," odvětí bez mrknutí oka. "Já pak budu ta, co ti nasucho řekne: Já jsem ti to říkala."

Chvíli přemýšlíš, jak moc stojí pár minut na lodi za potenciálně mokré všechno.

"Takže definitivní verdikt?"

Maruška se rozhlédne po hluku, stříkající vodě a upřímně šťastných, ale promočených lidech: "Můj definitivní verdikt zní: já si sednu tamhle do stínu, dám si džus a budu se dívat, jak se jiní dobrovolně nechávají polít. To mi ke štěstí stačí."

Lodička se s rachotem motoru rozjíždí, lidé na ní nadšeně mávají a přibližují se ke kaskádě, zatímco vy se otočíte směrem k plastovým židličkám kavárničky. 
"Tak jo," připouštíš nakonec. "Jdeme na ten džus. Romantika bude u stolu. Suchá."

"Správná volba," usměje se. "Jsou cestovatelé do lodiček a cestovatelé do stínu. My jsme ta druhá skupina."

Zpátky nás čekalo úplně stejné schodiště a stejný počet schodů jako když jsme šli dolů. Ještě, že jsem nebyl neukňouranější tvor na schodišti:

Na těch schodech to vypadalo jako malá rodinná soap opera s živým publikem. Vlhké horko od vodopádů se mísilo s prachem a potem, a do toho se z kamenného schodiště ozýval ostrý, zvonivý dětský hlas, který by bez mikrofonu ozvučil menší stadion.

Holčička, sotva pár let, měla výraz člověka, kterému právě oznámili, že místo výtahu pojede na vrchol minaretu pěšky. V jedné ruce mačkala malou plastovou láhev s vodou, druhou se vzpurně odmítala chytit dospělého, a každé další schodové stupínky komentovala plynulou arabštinou v tempu, které připomínalo kulometnou dávku.

Každý její krok byl malý teatrální výkon: nejdřív hlasité "ne", pak demonstrativní dupnutí, krátké zastavení uprostřed schodu, hluboký nádech a další proud slov, který ani nebylo třeba rozumět – význam byl naprosto zřejmý z tónu. Trhla ramenem, vyprostila se z matčiny ruky a s dramatickým povzdechem si sedla přímo doprostřed cesty, jako živá barikáda v růžovém tričku.

Rodiče střídali strategie: otec šel kousek napřed a dělal, že je to celé naprosto normální součást výšlapu, matka mezi přemlouváním a ignorací, babička v šátku se tvářila rezignovaně, jako by tenhle film viděla po desáté. Občas se ozvalo jemné, ale důrazné napomenutí, chvíle ticha, a pak opět výbuch dětského rozhořčení, který s přehledem přehlušil šum turistů i šplouchání vody z dálky.

Vy jste šli těsně za nimi, takže každý záchvat vzteku měl první řadu. Dítě se občas otočilo dozadu, přejelo vás pohledem a v očích měla jasný vzkaz: "Vidíte to? Vidíte, co mi dělají? Schody!" V tvém vnitřním monologu to znělo velmi podobně, jen místo arabštiny běžela čeština: stejná nechuť ke schodům, stejná nedůvěra k převýšení, jen o něco lepší sebeovládání.

Celá scéna působila jako zhuštěný obraz Ouzoudu: horko, nekonečné schody, unavení dospělí a jedno malé, naprosto upřímné dítě, které se nahlas vzpouzí fyzice, gravitaci i rodinnému programu. A někde mezi jejími výkřiky a tvým funěním bylo zvláštní tiché porozumění – nepochopené spojení dvou lidí, kteří by v té chvíli oba velmi ocenili existenci funkční lanovky.

Po vystoupání nekonečných schodů jsme se shodli, že tady nezůstaneme. Schodiště, vodopádový chaos i davy lidí už v nás zanechaly spíš pocit přesycení než touhu po romantickém kempování kdesi nad soutěskou. Místo vařiče a spacáku tedy nastartovat motor, zapnout navigaci a vydat se na sever – pryč od vlhka, hluku a suvenýrů, za suchou nocí a prázdnější cestou.

Noční přesun a hledání noclehu

Jakmile slunce začalo klesat za horizont a krajina se zvolna přepínala do teplejších, oranžových tónů, sedli jsme do auta a vydali se směrem k severu. Cesty se vinuly mezi kopci, vesničky se proměňovaly v pruhy světel a stíny, a po chvíli jsme byli v tom zvláštním režimu, kdy jedeš, míjíš odbočky, ale vlastně ještě nevíš, kde budeš spát.

"Tak kde budeme nocovat?" ozývá se po nějaké době.

"Kde nás najde tma," odpovídám upřímně, což není věta, kterou by člověk chtěl slyšet od navigátora, ale v marockých horách večer to tak někdy prostě je.

Silnice se kroutila přes kopce, někde se míhaly osamělé domy, jinde malá městečka, která vypadala, jako by měla jen jednu hlavní ulici a všechno ostatní bylo vedlejší děj. Postupně se setmělo úplně a auto se proměnilo v malý světelný kužel plující noční krajinou, kde občas proběhla koza, objevil se pes nebo pomalu šel člověk, který se tvářil, že má na všechno čas.

Místo k nocování jsme nakonec našli až v úplné tmě, někde v horách, úplnou náhodou – takový ten moment, kdy člověk už nepřemýšlí o optimální orientaci vůči slunci, o výhledu ani o urbanistickém kontextu, ale jen o tom, že to je rovné, relativně klidné a nikdo ho odtud nebude chtít vyhodit. Osvětlení nulové, hvězdy nad hlavou maximální, ticho jen občas přerušované vzdáleným štěknutím nebo nějakým neurčitým zvukem, který si mozek překládá po svém.

"Tak tady," říkáme si nakonec.

"Tvůj oblíbený parametr 'v dosahu schodů' to nesplňuje," poznamená Maruška.

"To je v pořádku," uleví se mi. "Dneska jsem si vystačil. Schody si můžou dát pauzu."

A tak skončil den, který začal kávou u silnice a skončil tmavou horou kdesi v marockém vnitrozemí. Den, kdy se Ouzoud ukázal jako monumentální vodní scénografie mezi červenými skalami, schody prověřily vůli, malá holčička předvedla kurz arabského vzteku pro začátečníky, lodičky zůstaly jen vizuální kulisou a drak se rozpustil ve fialovém džusu.

Celý večer se pak rozpadl na kilometricky hutný, ale zvláštně klidný pás asfaltu. Zhruba 550 kilometrů, které se střídaly v rytmu: vesnice – rovina – serpentiny – další vesnice. Cestou se objevovala místa, která by si sama zasloužila vlastní kapitolu: prašné tržiště někde u Ait Taguella, kde to páchlo směsí grilovaného masa, benzínu a přezrálého ovoce; zaprášené krajnice s opuštěnými stánky, které čekaly na sezónu; i malá náměstíčka, kde se večerní modlitba mísila s křikem dětí a skřípáním starých dodávek. Všude přítomný oranžový prach se lepil na světla aut a kreslil kolem reflektorů měkké haló, jako by byla celá cesta ponořená do mléka.

Jak se setmělo úplně, krajina zlidštěla jen na úzký kužel světla před autem. Ztratily se barvy i detaily, zůstala jen silueta skal a občasná osamělá lampa u odbočky. V tu chvíli už nešlo o poznávání, ale o důvěru v mapu a v to, že asfalt neskončí najednou v rozbitém korytě ouedu. Když se ukázalo, že v okolí není nic, co by mělo aspoň náznak oficiálního kempu, přišla na řadu improvizace: satelitní mapa, pár náznaků příjezdové cesty a tmavé fleky, které mohly být buď pole, nebo skály.

Nakonec jsme zahnuli kamsi do tmy, po cestě, která na místě vypadala mnohem méně existující než v telefonu. Kola hrabala v písku a šotolině, na pár minut zmizel signál i civilizace, až jsme skončili doslova "někde ve skalách". Neoznačené místo, žádné jméno, jen úzká rovinka mezi dvěma tmavými masivy, dost dlouhá na to, aby se tam dalo zaparkovat a otevřít dveře. Motor utichl, oblohu okamžitě zaplnily hvězdy a do ticha se vmáčkl jen vzdálený šum silnice, který po chvíli úplně zmizel.

Ráno nás tu může překvapit v podstatě všechno. Za prvé samotný rozměr krajiny: co v noci působilo jako pár bezejmenných skal, se klidně může ukázat jako široké kamenné údolí s terasami, drobnými políčky nebo starými kamennými zídkami. Stejně tak se může ukázat, že ten "nikde" nocleh byl pár set metrů od malé vesnice, která přes noc jen nebyla vidět. Místo anonymní tmy může ráno odhalit rozhled na celou planinu, na sníh v dálce, na suché koryto řeky pod námi nebo na stádo koz, které se zničehonic vyloupne ze svahu a obsadí okolní kameny jako živé tečky v krajině.

A pak tu je to největší překvapení: pocit, že místo, které jsme večer vybrali jen podle mapy a intuice, má ráno úplně vlastní atmosféru. Možná zjistíme, že jsme spali na hraně menšího kaňonu. Možná budeme stát uprostřed kamenného amfiteátru s výhledem, který by přes den působil skoro turisticky prvoplánově. Anebo bude celé překvapení mnohem tišší: jen obyčejné skalní zvlnění, pár nízkých keřů, stopa pneumatik od někoho, kdo tady nocoval před námi, a intenzivní pocit, že tenhle anonymní bod na mapě se pro nás na jednu noc stal středem světa.

5.9.2025 - Den sedmnáctý, cesta ke Středozemnímu moři

Ráno jsme se probudili kdesi ve vnitrozemí, u obce Ezzhiliga. Aktuální hustota zalidnění v Ezzhiligách je přibližně 26,75 obyvatel na km² (stav 2024). Středočeský kraj má přibližně pětinásobnou hustotu zalidnění oproti Ezzhilize. Tento údaj vychází z kombinace posledního sčítání a geodat pro plochu celé venkovské komuny.

Probudil nás mírný provoz na nedaleké silnici. Nebyla to nikterak významná silnice, spíš něco na úrovni naší okresky, a při pohledu do map jsme zjistili, že jsme si docela zkrátili budoucí cesty na sever, což byl náš cíl. Dnes bychom chtěli dojet někam k městu Al Hoceima, které leží zhruba napůl cesty mezi Tangierem a Nadorem – myšleno na pomyslné spojnici po pobřeží Středozemního moře. A právě Středozemní moře je také náš cíl. Chtěl bych si u Marušky trochu vyžehlit, že tahle dovolená zatím nebyla vůbec koupací.

Ne, že bychom smrděli – myslím, že se myjeme docela pravidelně – ale o letní dovolené měla Maruška určitě trochu jiné představy. Ne, že bychom nezažívali pohádkové chvíle, ne že bychom "neviděli Afriku", ale nikdo nás nevaroval, že Atlantik je přístupný jen v neoprenu a že k ránu v srpnu teploty padají k deseti stupňům Celsia.

Dáváme si snídani, poskakujíce radostně kolem vozu. Máme standardní čaj, kávu, arabský chléb, sýry, džem, máslo a myslím, že jsme ulovili i něco z nouzových zásob, jež s sebou statečně vlečeme v podobě jedné přepravky doma nakoupených potravin s dlouhou trvanlivostí. V ní už skoro dvacet dnů odpočívají suchary, paštiky, čínské nudlové polévky, ale také sušenky, konzervy z biofarmy pana Drába z Kladenska a mnohé další dobroty.

Je pravda, že část zásob už Maruška dříve s některými žádostivými domorodci "vyobchodovala". Vím, že v Agadiru rozdávala těstoviny, sušeniny a další poklady, a věřím, že potřebným to udělalo dobrou službu. Tak ještě zamáváme ovčákovi jež na přilehlé loučce pase své stádo a popravdě si nás prohlíží jako mimozemšťany, ale několikrát kynul na pozdrav zatímco bafal ze své dlouhaté dýmky.

A jedeme..

Cesta z Ezzhiligy do Al Hoceimy byla přesně ten typ výletu, kdy by si člověk rád pouštěl romantická videa s azurovým Středozemním mořem, ale realita si místo toho zvolí plnou verzi "Vaginatripu": lehce absurdní, trochu rozbitá, zato nezapomenutelná. Posádka jako vždy: František Řidič, Maruška Navigátor a statečný Defender P400, dočasně krmený směsí afrického benzínu a naší důvěry v britské inženýrství.

Z Ezzhiligy: ještě slunce, už asfalt

Ezzhiliga se za námi zavírala v zrcátku jako nenápadná berberská komunita uprostřed zvlněných polí – takové místo, kde se dá klidně ztratit na pár dní, pokud člověk omylem zapomene, že existuje moře. My jsme si ale moře pamatovali až moc dobře, takže Defender dostal ráno jasný úkol: kurz na severovýchod, směrem k Rifským horám a Al Hoceimě.

"Dneska to bude brnkačka," prohlásil František, když startoval.

Maruška se na něj podívala s tím výrazem, který říká: "To jsi říkal i před tou polní cestou, kde pak navigace tvrdila, že už plaveme."

První kilometry přes Jemaat Moul Blad ubíhaly překvapivě hladce – asfalt, pár vesnic, sem tam kruhový objezd, který vede kamsi mezi budoucí stavební parcely, jak už je v Maroku dobrým zvykem.

"Vidíš," říká František, "Rif zatím vypadá skoro přátelsky."

"Počkej, až mu to dojde," odpoví Maruška a zkontroluje, jestli má offline mapy opravdu stažené.

Al Máziz: město, které budou jednou hotové

Někde na cestě severněji stojí Al Máziz – typické "rozkopané město", kde člověk přesně nepozná, jestli už se staví, nebo ještě bourá.

Defender se proplétal mezi výmoly, hromadami štěrku a dočasnými objížďkami, které evidentně navrhl někdo, kdo má rád rallye.

"Tady někde by měl být střed města," tvrdí navigace.

"Ten je teď asi v kontejneru," konstatuje František, když míjíme polovinu chodníku uloženou na hromadě u silnice.

Místní v tom všem chaosu působí překvapivě klidně – děti přebíhají přes cestu, jako by každá dodávka měla zabudovaný radar, muži sedí v kavárně na plastových židlích a sledují provoz jako nekonečný seriál.

"Tohle město bude za deset let nádherné," prohodí Maruška.

"To samé se říká o nás," odvětí František. "Jen si nejsme jistí, jestli máme taky schválený rozpočet do roku 2035."

Ain Smar: Defender má žízeň

Za Al Mázizem přichází klíčový moment: tankování v Ain Smar. Africký benzín má svou specifickou poetiku – člověk doufá, že to, co teče do nádrže, je víc benzín než všecko ostatní.

"Tohle je pro tebe, kamaráde," hladím Defendera po kapotě, zatímco v hadici proudí, doufejme, že benzín.

"Jestli to přežiješ, koupím ti doma něco prémiového," dodávám skoro s otcovskou něhou.

Maruška sleduje displej, jak cifry naskakují.

"Víš, co je zajímavé?" poznamená. "Že víc řešíme, co pije auto, než co pijeme my."

Benzínka je klasický marocký mikrovesmír – pumpa, malý obchůdek se sušenkami, vodou a vším možným, děcko na kole, pes ve stínu, muž v djellabě, co jen tak pozoruje svět. Když vyrážíme dál, máme nádrž plnou a žaludky připravené na další dávku kafíčka a piknikových experimentů.

Jbarna: kafíčko s výhledem na Rif

Další zastávka: Jbarna. Na mapě to vypadalo jako nenápadná venkovská komunita, v realitě je to přesně to místo, kde jedno espresso a výhled na okolní kopce dokážou napravit i lehce zamračený den.

"Tady bych si dal kafe, i kdyby vařili jenom rozpustný," prohlásím, když parkujeme.

"Buď rád, že ti ho nenalejou do nádrže," připomene mu Maruška.

Na terásce malé kavárny sedíme s hrnkem, který v sobě má všechno – trochu kofeinu, trochu cukru a hodně toho nepojmenovatelného kouzla cest, kde člověk není ani turista, ani místní, spíš dočasný pozorovatel. Kolem se táhnou zvlněné kopce, někde v dálce se už rýsují vyšší siluety Rifu.

"Atmosféra jak z Vaginatripu," konstatuje Maruška. "Jen nám chybí nějaká existenciální krize navíc."

"Počkej, to ještě přijde, jestli se ztratíme před Tsaftem," uklidňuje ji František s výrazem muže, který ví, že navigace má smysl pro humor.

Tsaft: několik pokusů o totéž

Tsaft je na mapě větší jméno – obec v provincii Driouch, oficiálně pár tisíc obyvatel, neoficiálně docela slušný labyrint křižovatek.

"Tady si dáme pauzu," plánuje navigátor. "Kafe, něco sladkého, protažení nohou."

Realita:

• první kavárna – zavřeno, židle na stolech, život zřejmě až večer,

• druhá kavárna – funguje, ale pouze pro pánský klub ponořený do fotbalu,

• třetí pokus – maličký podnik, kde se sice tváří překvapeně, že někdo chce "jen kafe a nic jiného", ale nakonec uspějeme.

"Tohle je typický Tsaft," směje se Maruška. "Všechno jde, jen se musíš snažit třikrát."

Když odcházíme, vítr se opře do ulice a poprvé si uvědomujeme, že Středozemní moře se hlásí o slovo. Obloha se zatáhla, teplota klesla, listí na stromech se dává do pohybu.

"Loni jsme mokli na Peloponésu," připomíná Maruška. "Letos to Afrika bere jako výzvu."

"To je ta naše karma: když chceme slunce, dostaneme dramatickou oblohu," odpovím odevzdaně.

Boudinar: pláže, vítr a malá smůla

Za Tsaftem se cesta začíná lámat dolů k pobřeží. Silnice se vine hrbolatým terénem, zatáčka střídá zatáčku, Defender si spokojeně přede, i když vítr s ním občas lehce zacloumá.

Konečně se před námi otevře výhled na Středozemní moře – ne to rozesmáté dovolenkové, ale jeho zamračenější, dramatická verze. Vlny se lámou o pobřeží, obloha má barvu šedého kovu, pláže kolem Boudinaru vypadají nádherně a trochu opuštěně.

"Kdyby svítilo slunce, byla by to reklama na ráj," povzdechne si Maruška.

"Takhle je to aspoň autentické," namítne František. "Vaginatripu taky nemá jen modré nebe."

Zaparkujeme nad jednou z pláží. Vítr se nám snaží vyrvat dveře z rukou, ale ten pohled za to stojí: široký oblouk písku, pár rybářských lodí, žádná lehátka, žádný hotelový resort.

Rozkládáme improvizovaný piknik – chleba, sýr, olivy, zbytek čaje z termosky.

"Víš, co mi dochází?" říká Maruška. "Když máme krásné počasí, pamatujeme si místa. Když ho nemáme, pamatujeme si nás dva."

"A Defendera," doplní František. "Tomu taky jednou napíšeme vlastní kapitolu."

Al Hoceima na obzoru

Z Boudinaru už je to "jenom" podél pobřeží dál na západ, směrem k Al Hoceimě, provinčnímu městu sevřenému mezi hory a moře. Cesta z Ezzhiligy přes Jemaat Moul Blad, Al Máziz, Ain Smar, Jbarnu, Tsaft a Boudinar nebyla nejkratší možná, ale rozhodně byla nejvíc "naši" – plná zastávek, kafíček, improvizovaných pikniků a malých rozhovorů, které by v rychlé trase po dálnici nikdy nevznikly.

Když se Al Hoceima konečně objeví v dálce, je už jasné, že tenhle den nebude patřit k těm pohlednicovým. Ale přesně to mu dává zvláštní kouzlo.

"Tak co," ptám se, když míříme k dalšímu noclehu. "Napíšeme to jako 'skvělý přejezd, jen počasí se urazilo'?"

"Ne," usměje se Maruška. "Napíšeme to tak, jak to bylo: že nám to foukalo do zad i do vztahu, ale že jsme zase dojeli tam, kam jsme chtěli."

A defender, lehce opojený africkým benzínem a rifskými serpentinami, jen tiše brumlá pod kapotou, jako by si říkal, že tohle byla přesně ta cesta, kvůli které má smysl mít kola, nádrž a dva trochu bláznivé pasažéry.

Po několihodinové cestě a asi šesti stovkách kilometrů dorážíme ke středozemnímu moři a radujeme se. Zbývá už jen malinko. Najdeme vhodné místo ke kempování. Už jsme takhle na slepo hledali mnohokrát a neměla by to s našima africkýma zkušenostmi být větší překážka. Dáváme se tedy doprava a míříme dál směr Nador, míjíme první , druhou i třetí pláž je to tu hezké jen lidí je zde najednou nějak více.

Najíždíme možná dalších sto km a už jme troch nervózní. Všude kde jsme zastavili, a kde se nám trochu líbilo to mělo jednu vadu, výběrčí ukazoval, že koupat ano, ale nocovat ne a ukazoval vždy na vojenské zástupce jež několikrát překvapili tím, že zabrali hned střed veřejné pláže a udělali si tam strážní stanici. Po nějaké době se dostáváme až do míst která již vypadají hodně opuštěně. Tuším, že se ti tu jmenuje Boudinar.

Silnice se tu vzdaluje od pobřeží asi os 500 až 1000 metrů a to je právě něco pro nás tady to vypadá tak opuštěně, že bychom se zde mohli ztratit z očí všem tady i těm, kteří si tu volné kempování nepřejí. Trochu přemýšlíme a nahlas vyslovujeme hypotézi co se stalo, že tady vojákům vadíme, když jinde, přestože nás mnohokráte kontrolovali neměli s naším nocováním problém.

Problém vidíme ve více rovinách. Alžír? Maroko s Alžírem údajně nemají zrovna vstřícné vztahy. Také se nacházíme v místě kde mohou vznikat konvoje a regaty putujících uprchlíků a Maroko pak může čelit ekonomickým a politickým sankcím, když jsou takový uprchlíci chyceni někde v evropě. V každém případě se před námi objevuje pláž která je několik kilometrů dlouhá a je lemovaná i vzroslými křovinami a hustým rákosím. Je třeba si však představit rákosí, které není u jihoičeského rybníku a i s hnědým doutníkem dorůstá tak metru a půl, není to rákosí a ni řecké nebo italské kde takové rákosí dorůstá klidně třech metrů. Tohle rákosí má u oddeňku průměr klidně deseti centimetrů a výškou by dosáhl i do druhého patra.

Zhruba vprostřed této planiny jsme objevili takovou podivnou skrumáž chatek zřejmě místních zemědělců protože kol měli oplocená i nevelká políčka, je úžesné co stačí lidem k živobití ale je úžasné jak málo stačí lidem ke štěstí.

Zahlédl jsem jednoho z místních a vydal jsem se za ním k zjištění situace a k sousedskému potlachu, jako dar jsem mu přinesl limonádu, protože jsem věděl z předchozích podobných potlachů, že alkoholickým nápojem bych ničeho se nezavděčil. Pán byl trošku vyděšený, možná asi jako já. Hloupý však nebyl, pochopil, že jej nahrávám do překladače, a tak mi vyprávěl, že je budhista, a že s ničím nemá problém, a že bude rád, když zůstaneme, ale na otázku na vojáky se už moc nechtěl bavit. Říkal, že jestli máme papíry v pořádku, že se nemáme bát, ale že nevěřím že nás tady nechají. A proč? Na to nechtěl odpovědět.

"Takže buddhista, co věří ve všechno, jen ne v to, že nás nechají spát v křoví," shrnuju situaci, když to vyprávím Marušce.

"To zní realisticky," přikývne. "To je skoro evropský buddhismus."

Rozhodneme se nečekat na další kapitolu vojenského seriálu a vydáme se aspoň do vln. Voda je na koupání snad teplejší než okolní vzduch a na smytí cestovního prachu nám dělá nesmírně dobře. Vítr ale stále sílí, takže s otevíráním našeho přístřeší otálíme – a možná děláme dobře.

Otevřeme jen záď vozu, abychom si rozvinuli naši polní kuchyni a uvařili něco z vlastních zásob. V tom povětří dostáváme chuť na další masovou konzervu a zajídáme ji plackou chleba, která ve větru funguje skoro jako jedlý drak.

"Víš," říká Maruška a drží talíř oběma rukama, "jestli nás tu vojáci vyženou, tak aspoň s plnými břichy."

"A jestli ne," dodám, "tak máme konečně kemp, který jsme si vysnili: moře, rákosový mrakodrap a buddhistu jako souseda."

Po večeři jsme se šli ještě trochu projít po pláži. Večer byl krásný – ne tak impozantní jako západy slunce u Atlantiku, ale tady, u našeho "středomořského rybníčku", jsme si připadali nějak víc doma a víc v… už jsem nestihl domyslet, v čem přesně. Viděl jsem totiž, jak po pláži jezdí čtyřkolka s červenými a zelenými majáky, úplně stejnými, jaké jsme tu viděli na policejních autech.

Ne, že bychom něco provedli, ale pokaždé, když dojde ke konfrontaci s autoritou, máme vrozenou potřebu nejdřív couvnout a teprve potom, bezpečně zpětně, dělat hrdiny.

Naschvál jsme počkali, až čtyřkolka, obsazená čtyřčlennou posádkou, dorazí až k nám. Pozdravili jsme, oni také, a přistoupili k nám. Vysvětlili jsme jim naši situaci. Už od začátku bylo z jejich výrazu jasné, že dnešní oblíbené "No problém" se zřejmě konat nebude.

Bylo vidět, že nejsou nepřátelští – jen nás prostě museli odmítnout. Náš zoufalý výraz musel být snad horší než hrozba jejich velitele, a tak se po chvíli telefonování a hlášení do vysílaček, kdy se střídalo "možná to půjde" s "bohužel to nejde", rozhodli pro kompromis: zavedou nás na místo, kde nás nikdo neuvidí.

Čtyřkolka odjela neznámo, kam a tři pěší vojáci s dlouhými zbraněmi nás vedli po nekonečné pláži–planině. Nakonec nás dovedli do jakéhosi rákosového lesíka, který vypadal opravdu skvěle – nebylo to daleko k moři, a hlavně jsme tu byli i s Defíkem ukryti před větrem.

Loučili jsme se s vojáky, oni se nás vyptávali, ukazoval jsem jim naše stránky, Facebook a povídali jsme si o cestování. Chtěl jsem jim něco nabídnout, ale limonády už došly, tak jsem jim rozdal alespoň samolepky.

Zkusil jsem opatrně nabídnout i "alkohol dring". Ruce jim okamžitě vystřelily vzhůru, jak když se banderovci vzdávají Rudé armádě, a jednotně zvolali "haram!". Omluvil jsem se, oni se smáli a rozloučili jsme se.

Teprve teď jsme si troufli otevřít naši tradiční lahvičku červeného. Pamatuju si, že chutnala báječně. Nemohli jsme se uklidnit a pořád jsme se bavili o tom neuvěřitelném zážitku, vsazovali ho do dalších politicko-geografických hypotéz a každou chvíli se od jednoho z nás ozvalo:

"Myslíš, že nás sledují?"

Odpověď byla pokaždé stejná: "Určitě ano."

Náhle se v jediném přístupovém místě našeho křoví objevil zřejmě vyšší úředník. Omlouval se, říkal, že o nás ví, a že by si potřeboval znovu zkontrolovat pasy. Samozřejmě jsme mu je podali, on je znovu nafotil, poděkoval a s omluvou odešel.

O chvíli později se znovu vynořili naši vojáčci – tentokrát už zjevně po službě. Na sobě měli jen maskáčové kalhoty a civilní trička. Nezdržovali se zdvořilostmi, prostě navázali tam, kde jsme minule skončili.

Jejich dotaz byl naprosto jasný: "Alkohol dring?"

Pochopil jsem, otevřel ledničku a pozval je symbolicky "dál". Nabízel jsem víno, pivo, ale nakonec jsem jejich představy nejlépe naplnil lahví ginu. Měl jsem v tu chvíli radost, že jsem jim udělal radost – takové malé ilegální diplomatické gesto v plném souhlasu všech zúčastněných.

Když zmizeli v křoví, Maruška se na mě podívala a pronesla:

"Ty jo, oni možná neumějí chlastat. Teď si představ, že je někde nalitý někdo chytne a zítra nás přijdou zatknout, že alkoholem a v rozporu se státním náboženstvím rozvracíme nedemokratickou armádu Hasana VI."

Zanedlouho znovu zapraskalo ve křoví a objevil se náš starý známý úředník – tentokrát na jakémsi mopedu. Zastavil, slušně se omluvil, že se mu nepovedla fotka pasů a že by to ještě jednou zkusil.

Zatčení se nekonalo. Pasy jsme znovu nastavili, on znovu vyfotil, znovu poděkoval a zmizel ve tmě.

"Tak jo," řekla Maruška. "Jestli nás do teď nesledovali, tak teď už určitě jo. A dost mají i naše pasy v HD kvalitě."

My jsme si raději šli lehnout. Usínali jsme se směsicí únavy, vína a pocitu, že jsme právě dostali asi nejdražší lekci o tom, jak funguje bezpečnost na středomořském pobřeží – a že i armáda má někdy chuť na gin.

6.9.2025 - Den osmnáctý, vojenský "resort" a Nador v dohlednu

Ráno se probouzíme v houští, které nám naši včerejší vojenští poradci velkoryse vybrali jako dočasné kempoviště. Je to takový přírodní pokoj s výhledem do křoví a s plným vojenským servisem: člověk sice nic neplatí, ale taky si nemůže být jistý, kdo všechno se dívá.

Spal jsem napůl – druhá půlka se celou noc povalovala někde mezi pootevřeným okénkem a představou, že se z tmy každou chvíli vyloupne světlo reflektoru a rázný hlas, který mi vysvětlí, že "tady se obvykle nespí". Sem tam tmu skutečně prořízl kužel vojenské svítilny, přesně tak, jak to bývá ve filmech – jen popcorn chyběl. Věděli jsme o nich, oni věděli o nás a všichni jsme předstírali, že je to tak úplně v pořádku. První noc pod plně vojenským dohledem – Boudinar all inclusive.

"Tak co, spaní pod hvězdami?" ptám se ráno Marušky.

"Spaní pod hvězdami bylo hezké," zamyslí se. "Jen ty baterky k tomu být nemusely."

Vaříme čaj, klasický ranní rituál, který spojuje všechny kontinenty, a vytahujeme poslední zásoby z ledničky, která si trochu oddechla. Včera jsme totiž konečně někomu udělali radost – kromě naší tradiční večerní lahvinky vína jsme darovali lahev kvalitního ginu, pečlivě dovezeného z Čech coby univerzální lék na střevní potíže i melancholii. Nakonec jsme si ale nedokázali představit, jak moc tady alkohol opravdu "dring haram", a tak skončil gin jako diplomatický dar.

"Víš, že jsme se oficiálně stali pašeráky ginu ve službách marocké armády?" směje se Maruška.

"Tohle, kdyby věděli u nás, tak nás povýší na kulturní atašé," odpovím.

Krájíme si čerstvý sýr, trháme placky – ten jejich nekynutý chléb je tak dobrý, že by si zasloužil vlastní památník – a pomalu se smiřujeme s tím, že Maročané mají jednu zásadní slabinu: uzeniny. Všechny ty salámy, klobásky a "rozbífy" vypadají, jako by prošly zvláštní estetikou mezi školní jídelnou a experimentem v laboratoři.

Tenoučce nakrájený roastbeef, který bych doma jedl s nadšením, tady připomíná spíš plátek vybledlé červené řepy – barvou, konzistencí i chutí.

"Tohle není roastbeef, to je řepabeef," konstatuju.

"Řepa tě stejně jednou za tohle prokleje," směje se Maruška. "Ale máš pravdu, tohle necháme těm, co mají silnější fantazii."

Řepě se omlouvám v duchu, protože ta si to nezaslouží.

Armáda Hasana VI. a sociální sítě

Když ještě ani nejsme po snídani a před námi leží ranní hygiena v polních podmínkách, vynoří se z křoví mladý vojáček. Vypadá, jako by právě absolvoval kurz "Jak diplomaticky vyprovodit turisty", a přišel si ověřit, že to s odjezdem opravdu myslíme vážně.

Na mobilu mi ukazuje, že si nás našel na Facebooku. Je milý, trochu stydlivý a zároveň má v očích ten známý pohled člověka, který ví, že jeho úkolem není ani tak nás chránit, jako se nás zbavit.

"Hele, my máme v armádě nového followra," hlásím Marušce.

"Jen počkej, až zjistí, co píšeš do cestopisu," odpoví. "Ještě dostaneš blok i na hranicích."

Vojáček nám na mapách telefonu ukazuje další pláže v okolí – gesta, úsměvy, pár slov francouzsky, pár anglicky, zbytek za nás doplňuje dobrá vůle. Moc si nerozumíme, ale poselství je jasné: "Moc pěkné, že jste přijeli, a teď už prosím jeďte."

Dobrodružství máme skutečně plné zuby. Hotelový servis v podání ne úplně demokratické armády Hasana VI. nám sice včera způsobilo pád brady až někam na prsa, ale všechno má svoje meze. Je vidět, že země je připravená turisty vítat a nebuzerovat – jen si možná neuvědomujeme, že většina mladých lidí je tu zaměstnána ve státní, královské službě, a to především v silových složkách.

"Víš, co je na tom děsivé?" přemýšlím nahlas. "Že jestli takhle bude jednou vypadat Evropa, budeme koukat."

"No, hlavně aby nám pak někdo taky nosil čaj," uzavírá Maruška filozoficky.

Směr Nador: z houští do apartmánu

Rozhodnutí padne rychle – beru počítač, otevíráme mapy a rezervační portály, protože nastal čas najít poslední ubytování. Pojedeme k Nadoru, budeme se koupat a mentálně se připravovat na cestu zpět, která začíná už za dva dny navečer.

Přímo v Nadoru je možností víc než dost: město leží u laguny Marchica, "malého moře", které se táhne v délce zhruba 24 kilometrů a odděluje město od otevřeného Středozemního moře.

Celá oblast se v posledních letech mění v ambiciózní projekt – nové promenády, hotely, rekreační zóny a pláže kolem Marchicy mají z Nadoru udělat druhé "severní Agadir", jen s jiným typem slunce a politiky.

"Podívej, tady je Marchica Lagoon Resort," ukazuju Marušce pětihvězdu na břehu laguny. "Spa, vlastní pláž, výhled na lagunu…"

Maruška se ani nezvedne obočí: "Na to kašli, my máme vlastní spa – kýbl, lavor a slanou vodu."

Dám tentokrát na ni a vybírám jednodušší ubytování v soukromí, jakýsi byt nedaleko hlavní promenády na Boulevard Sakia El Hamra. Cena 38 eur na dva dny je tak nízká, že mám skoro pocit, že někde musí být háček.

"Takový pokoj za 38 euro bude mít buď geniální lokaci, nebo jeden zásadní problém," poznamená Maruška.

"Jaký?"

"Že bude mít velmi autentický výhled do dvora."

Apartmán se jmenuje Mustapha a podle popisu a mapy je skutečně kousíček od pobřežní části, kde se Nador otevírá k laguně – promenáda s výhledem na Mar Chica je údajně nová, se stylovým veřejným osvětlením a upraveným nábřežím. Ideální základna pro naše poslední dny v Maroku:

• koupat se u některé z pláží v okolí – ať už u Bocana Beach přímo u ústí laguny, nebo dál u Charrana Beach, která je prý tak klidná a čistá, že se tam dá zapomenout na všechno;

• projít se po promenádě kolem Marchicy a sledovat, jak se z někdejšího zanedbaného břehu stává "Cité des Deux Mers", město na dvou vodách.

"Takže plán je jasný," shrnuju. "Přes den se tváříme jako seriózní turisté, večer píšeme cestopis a ráno zdrháme na trajekt."

"A mezi tím ještě stihneme zkontrolovat, jestli mají v Nadoru něco, čemu se dá říkat uzenina," uzavírá Maruška.

Armáda na Facebooku a ztracené duše

Letmo prohlížím e-mail a naše sociální sítě a s potěšením zjišťuju, že máme několik nových místních sledujících. Podle profilových fotek a jmen jsou to nejspíš naši včerejší vojáci – mladí, jeden z Rabatu, jiný z vnitrozemí.

Za chvíli kouknu znovu – a oni mě už stihli zablokovat.

"Tak to je rychlý kariérní růst," směje se Maruška. "Od sledování k blokaci za jednu noc."

"Sociální sítě kradou duše," brumlám. "Tady doslova."

Možná jim došlo, že sledovat nějakého šedivého Čecha, co spí v křoví a daruje gin armádě, není úplně kompatibilní s kariérním řádem. Možná jen nechtěj, aby jejich nadřízený viděl, jak moc se zajímají o turisty. Každopádně to bere část romantiky tomu, když vás začne sledovat armáda.

Mustapha, klíč na zárubni a konec divočiny

Balíme už nacvičeným způsobem – všechno má svoje místo, každý kabel svého partnera a každý hrnek svůj kus bublinkové fólie. Za chvíli vyrážíme směrem k Nadoru a novému bydlení, o němž jsme se shodli, že to určitě bude "pokojíček, ze kterého nás bude přecházet zrak".

Adresu na Boulevard Sakia El Hamra nacházíme překvapivě snadno. Dokonce se nám daří správně vytipovat i dům a dveře, což považujeme po všech těch polních nocích za malý civilizační triumf.

Přes WhatsApp začíná komunikace s majitelem. Domlouváme se na předání klíčů zhruba o hodinu později.

Za hodinu přijde video: detail zárubně dveří, krátký komentář, kde přesně je schovaný klíč, a jednoduchý pokyn: "Vyberte si pokoj, který se vám líbí."

"To je důvěra," říká Maruška. "Nebo začátek reality show?"

Všechno proběhne hladce – otevíráme, vybíráme pokoj, zjišťujeme, že byt je přesně ten typ ubytování, který člověk před koncem cesty ocení:

• sprcha, kde teče voda hned, a ne až po pěti prosbách k vyšším silám,

• postel, která nemá sklony skládat se do kempingového balíčku,

• okno, ze kterého je aspoň kout výhledu na město, if not na Marchicu.

Asi za další hodinku se objeví mladík – Mustaphův zástupce, nebo Mustapha osobně – a domlouváme potřebné a platíme. Chlubím se autem a naším vybavením, přece jen cestovatelská ješitnost si žádá své publikum.

On jen pokrčí rameny a řekne celkem dobrou angličtinou:

"Když sem budou jezdit takoví jako ty, přijdu o svůj job."

"Vidíš," otočí se ke mně Maruška, když zavírá dveře. "Konečně jsme někoho přesvědčili, že naše cestování dává smysl."

A tak končí náš vojenský kemp v Boudinaru a začíná nadorovská kapitola – mezi lagunou Marchica, novou promenádou, skrytými plážemi typu Charrana a naším skromným apartmánem na Boulevard Sakia El Hamra. Místo pod dohledem uniforem jsme si vybrali místo pod dohledem balkonů a pouličních lamp – a to je přesně ten typ civilizace, který před cestou domů člověk ocení.

Mustaphův byt nás spolkl s takovou samozřejmostí, jako by už léta trénoval na unavené cestovatele, co přijíždějí z křoví pod vojenským dohledem. Všechno má svůj funkční chaos: trochu ošoupané, trochu útulné, přesně ten typ místa, kde si člověk poprvé po delší době všimne, že existují věci jako rovná podlaha a dveře, které neklepou ve větru.

"Tak," říká Maruška, když pokládá batoh na zem. "Tady oficiálně přestáváme být divočáci a začínáme dělat, že jsme normální turisté."

"To vydržíme tak… půl dne," tipnu.

Nador v pantoflích

Nador je přístavní město na severovýchodě Maroka, sevřené mezi Rifem a lagunou Marchica, které působí méně turisticky než pobřežní letoviska, ale o to autentičtěji. Nabízí směs berberské kultury, přírody, laguny plné ptáků a několika málo, o to klidnějších pláží.

Stručná historie a charakter města

• Město vzniklo v 19. století na místě starších berberských osad u laguny Bou Areg (Mar Chica), dlouho sloužilo jako místní obchodní a přístavní centrum pro ryby, ovoce a dobytek.

• Většinu 20. století spadalo pod španělský vliv jako součást "španělského severního Maroka" a po roce 1956 se postupně začlenilo do nezávislého marockého státu; obyvatelstvo je převážně rifsko‑berberské.

Laguna Marchica a příroda

• Laguna Marchica (Mar Chica, Sebkha Bou Areg) je mělká slaná laguna oddělená od Středozemního moře úzkou bariérou; patří k hlavním atrakcím regionu, vhodná na pozorování ptáků, procházky, paddleboard a vyjížďky lodí.

• V rámci projektu Marchica Med vznikají kolem laguny nové promenády, vyhlídky, zelené zóny a rekreační areály; oblast je ceněná mezi milovníky klidu, západů slunce a fotografování, zejména kvůli hejnům plameňáků, volavek a dalších tažných ptáků.

Pláže a pobřeží

• Nador Beach a menší městské pláže u laguny slouží hlavně místním – ideální na večerní procházky, kávu na Corniche a pozorování každodenního života.

• V širším okolí města leží klidné pláže Charrana, Bocana, Kariat Arekmane či Minarosita, často v zátokách a pod nízkými útesy; jsou vhodné na koupání, nenáročné vodní sporty a odpočinek bez masového turismu.

Město, souky a každodennost

• Procházka po přístavu a pobřežní Corniche ukáže rybářský charakter města: lodě, sklady, kavárny s výhledem na lagunu a Melillu v dálce, večerní korzo místních rodin.

• Tradiční trhy a souky (například Souk El Had nebo Souk Oulad Mimoun) jsou plné ovoce, zeleniny, koření, textilu a drobného zboží; jde spíš o živé každodenní trhy než o turistický "bazaar".

Výhledy a výlety do hor

• Monte/ Mount Gourougou (cca 900 m n. m.) nad Nador‑Marchica oblastí nabízí pěší trasy s výhledy na lagunu, Melillu i Středozemní moře; výlety sem patří k nejdoporučovanějším aktivitám v okolí.

• V širším okolí města se dají podnikat túry v Rifu (např. Ait Baha Forest), vhodné pro pěší turistiku a MTB, s výhledy na pobřeží a možností propojit pobyt u moře s horami.

Turistická infrastruktura a možnosti

• Nador má rostoucí hotelovou nabídku – od městských hotelů po rezorty u Marchica Lagoon s vlastní pláží a zázemím (např. Marchica Lagoon Resort).

• Z města vyplouvají trajekty do Španělska a Francie (zejména Almería, Motril, Barcelona, Sète), takže Nador funguje i jako důležitý uzel pro cestu mezi Evropou a severovýchodním Marokem.

Boulevard Sakia El Hamra se ukazuje jako tepna, kterou Nador pouští krev směrem k laguně – proud aut, trolej menších obchodů a kousek dál náznak toho, co se dá velkoryse nazvat "corniche". Město samo o sobě nepůsobí tak elegantně jako atlantská letoviska – je to spíš syrový sever, kde Rif protéká do ulic a Středozemní moře stojí opodál jako klidná kulisa.

"Hele, tady aspoň nikdo nehraje na dovolenkový resort," komentuje Maruška, když míjíme směs kaváren, fastfoodů a malých krámků s úplně vším.

"No, maximálně na dovolenkový provoz soukromých dodávek," dodám, když nás míjí třetí přeplněná dodávka směr nějaká pláž.

Ve městě je cítit zvláštní energie: není to turistická show, spíš normální život – marocká hudba z obchodů, kavárny plné mužů u čaje, v uličkách stánky se zeleninou, olivami a hromadami sladkostí. Pro nás ideální kombinace: dost civilizace, ale pořád místo, kde máme pocit "hostů" a ne "klientů".

Marchica: malé moře, velké plány

Odpoledne se vydáváme směrem k laguně. Marchica, "malé moře", se tu rozlévá mezi městem a písčitou bariérou, za níž se schovává opravdové Středozemní moře. Moderní promenáda se snaží vypadat jako příbuzná těch ve větších městech – lampy, lavičky, upravené chodníky – a v pozadí se lesknou stavby nových resortů, včetně slavné Marchica Lagoon Resort, která vypadá, jako by se spletla a měla původně stát někde u Dubaje.

"Tak tady by nám určitě nedali schovaný klíč na zárubeň," usoudí Maruška při pohledu na hotel s vlastním molem a lodí na projížďky po laguně.

"Ne, tady by nám dali náramek, snídani v deseti druzích variant a přidali k tomu pocit, že jsme něco jako VIP," přemýšlím nahlas.

"A to my nechceme," uzavřeme v podivné shodě dvou lidí, kteří si očividně zvykli na křoví a armádu víc, než je zdrávo.

Laguna je klidná, voda průzračná, v dálce je vidět několik ptáků, co zjevně ignorují všechny lidské projekty a starají se jen o vlastní migrační plány. Podle prospektů se sem vracejí hejna plameňáků, volavek a dalších opeřenců, kteří ocenili, že se Marchica přestala dusit odpadem a začala se čistit.

"Takže Nador má svoje vlastní malé Camargue," konstatuje Maruška. "Jen místo koní mají spoustu policajtů na skútrech."

Navečer, po dokonalé očistě v opravdové sprše, po toaletě – a tentokrát už ne jen na benzínce nebo v houští – vyrážíme do víru Nadoru. Maruška s vypranými vlasy, já v tričku, které ze všech smrdělo snad nejméně. Jdeme poznat nepoznané. Procházíme se po nábřeží, kde je docela živo, všichni korzují, rodiny debatují a pouliční prodejci nabízejí rozličné, vesměs naprosto nepotřebné zboží.

Pokračujeme dál podél moře a myslíme si, že zahlédneme přístav, ale nezahlédneme. Ten není nikterak velký a hlavně je až za kopcem, ve vedlejší vesnici. Nahoře, u míst, která vypadají jako moderní mauzoleum – mimochodem, nechybí tu ani McDonald – si sedáme na lavičku. Zastaví se u nás paní středního věku a evidentně se s námi chce bavit.

Chceme jí komunikaci usnadnit, a tak vytahuju mobil a zkouším jí pomoci pomocí překladače. Ona totiž mluví jen francouzsky a arabsky, my zas dáme trošku angličtiny. Namluvím několik vět do mobilu a volím arabštinu. Paní hledí na obrazovku a divně kývá. V tu chvíli mi to dochází.

"Maru… ona neumí číst."

A je to tady jako vždy. Když už narazíme na někoho, kdo by nás mohl obohatit o místní znalosti, zjistíme, že je negramotný. Někde jsem vygooglil, že v Maroku je podobně negramotných lidí zhruba dvě třetiny. Zdá se to jako hrozné číslo, ale vlastně to odpovídá místu a zemi. Lidé to tu dříve prostě nepotřebovali.

Na druhou stranu musíme přiznat, že z toho, co jsme viděli, lze současného krále Mohameda VI. jednoznačně chválit. V Maroku jsou samozřejmě na první pohled vidět pro naše oči exotické mešity, ale pokud se člověk po zemi pohybuje pečlivě tak jako my, zjistí, že prakticky v každé obci už vyrostly školky a školy. Na rozdíl od běžných domů jsou to většinou budovy barevné, na tamní poměry pestré, a často s velmi hezky upraveným okolím.

Tak jako z každého marockého kruháče – a že jsme jich projeli na tisíce – vedou odbočky někam mezi budoucí stavební parcely, tak v každé obci kromě centrálního tržiště najdete i nově budovanou infrastrukturu v podobě právě zmíněných škol, dále zdravotních středisek a velmi často i zubních ordinací.

Pokračujeme dál a pozorujeme místní cvrkot. Přicházíme až k místu, které nám přijde docela sympatické, a kupodivu nás tu neodchytl žádný naháněč, kterých je tu také požehnaně.

Sedíme venku, pijeme výbornou kávu a limonády a k večeři si poroučíme nějaká zdejší jídla. Náhle slyšíme již nám důvěrně známý halekavý zvuk svolávající k večerní modlitbě. Mešita je jen několik desítek metrů od nás a my na vlastní oči vidíme ten ruch: z této strany se do mešity hrnou zástupy mužů, zatímco ženy mají vchod vyhrazený z druhé strany.

Pozorujeme, jak se všichni zouvají a umývají si nohy, aby mohli předstoupit do mešity. Místo je důstojné. Kolem je krásně upravený park, dokonce s ozdobeným jehličnanem nedaleko vchodu do modlitebny. To bych nebyl já, abych nezažertoval, že "klidně může přijít i Ježíšek". Jen – co by jim tu přinesl? Kebab?

S našťouchnutými pupíky se dál loudáme uličkami, abychom se odebrali do naší skromné ubykace.

Podle místních budeme hřešit, neboť nám v lednici ještě zbývá nějaká ta lahvička vína.

Usínáme jako mimina, spojeni a unavení.

7.9.2025 – Den devatenáctý, okolí Nadoru poslední africká koupačka, bohužel v šatech

Ráno se jako obvykle budím mnohem dřív než Maruška. Náš pokojík není velký, ale má všechno, co teď potřebujeme – postel, sprchu, kousek místa na batohy a malý koutek, kam si můžu sednout s notebookem nebo sešitem. Včera jsme si koupili trochu ovoce ke snídani a uložili ho do společné ledničky v kuchyni na našem patře, takže máme důvod si ráno připadat skoro jako doma.

Tenhle dům zjevně funguje tak, že v každém patře je vlastně jeden tradiční marocký, nebo spíš obecně arabský byt, jen trochu "rozporcovaný" pro hosty. Z centrálního schodiště se vstupuje do jakési haly, která má na protější straně společné sezení s jídelním stolem pro zhruba osm až deset lidí. Z téhle haly vedou dveře na toaletu, do koupelny, do kuchyně a do dalších zhruba tří pokojů. Majitel pronajímá jednotlivé ložnice samostatně, a právě díky tomu jsme se dostali na příjemně nízké náklady – na poslední dny je to přesně to, co potřebujeme, protože naše plány už se netočí kolem luxusu, ale kolem koupání, procházek po městě a nějakých závěrečných nákupů toho, co si "prostě musíme" z Afriky dovézt

Nechám Marušku ještě chvíli spát a zalezu si k otevřenému oknu, abych napsal pár čerstvých řádků do tohoto cestopisu. Usedám, ale než začnu psát, automaticky kouknu ven – zkontrolovat naše auto. Stojí tam poslušně, jak jsme ho včera nechali, jen si jeho střechu a všechny vodorovné plochy vybraly místní kočky jako noční vyhlídku. To, že nám v noci předváděly serenádu kočičího mrouskání, bych jim ještě odpustil, ale že našeho "defíka" ozdobily plejádou špinavých kočičích stop, to už je pro moje cestovatelské ego o něco méně cool.

Na moře skoro není vidět – směrem k pobřeží se válela úplně neprostupná mlha, jako by někdo před námi zatáhl bílou oponu. Zato se k nám do ulice nastěhovali ptáci, kteří připomínají naše volavky, jen zmenšené v copyshopu na měřítko 1:3 – mají tak dvacet centimetrů a působí, jako když někdo vyrobil miniaturu vodního ptáka na hraní.

Najednou mi sjede zrak na protější dům, přesněji na místo, kde by u nás byla normální střecha. Tady ta "půda" spíš trpí akutním přetlakem věcí: hegeš krámů, koberců, matrací a hadrů, které možná před měsícem někdo pověsil "jen na chvilku" uschnout. V ustupujícím šeru ale postupně rozeznávám mezi tím chaosem dvě postavy – vypadá to, že tam někdo opravdu nocuje pod hvězdami. Ale proč by mě to mělo překvapovat? Jsme v Africe, kde střecha je někdy spíš stav mysli než stavební prvek.

Mezitím se probouzí Maruška, mizí ve sdílené kuchyňce a za chvíli už voní káva a krájené ovoce. Po pár minutách se chystáme, že se vydáme ven. Plán na dnešek je jednoduchý a o to příjemnější: hlavně koupání, trochu "užívání si", možná nějaká krátká procházka po městě a navečer lov suvenýrů. Ráno ale chceme nejdřív prozkoumat hráz pobřeží, protože to, co vidíme z okna a co jsme včera obcházeli, není otevřené moře, ale laguna, kterou od Středozemního moře odděluje jen poměrně tenká hradba písku a kamene.

Vypadá to, že nás čeká den mezi mlhou, kočkami, volavkami v měřítku S a mořem, které se zatím schovává za horizontem – ideální materiál na další kapitolu cestopisu.

Laguna Marchica u Nadoru je přesně ten typ místa, kde se potkává příroda, geografie, urbanismus a trochu i ornitologická posedlost.

Stačí se vzdálit od nejrušnější části města a najednou máte pocit, že stojíte na hraně dvou světů – otevřeného Středozemního moře a klidné vodní "misky", do které si ptáci chodí odpočinout během svých dálkových letů.

Kde tu ptáky hledat

Nejlepší pozorování ptáků v laguně Marchica nabízí okrajové zóny, dál od nejhustší městské zástavby. Hlavně klidnější úseky corniche a přírodnější břehy na sever a východ od města, kde utichá motorový hluk a člověk slyší zase jednou něco jiného než skútry – třeba křik plameňáků.

• Klidnější úseky Corniche de Marchica východně a severovýchodně od hlavní promenády: s ubývajícím lodním provozem přibývá mělčin a rákosin, kde se ptáci s oblibou zdržují.

• Přírodní břehy na severu a severovýchodě laguny: mimo zástavbu začínají bahnité a písčité mělčiny, ideální bufet a noclehárna pro vodní ptactvo.

V oblasti Marchica se běžně vyskytují plameňáci, různé volavky, bahňáci a další vodní ptáci, kteří lagunu využívají během migrace i zimování. Nejlepší období je mimo největší letní vedra – na jaře a na podzim, kdy je tah nejsilnější a hladina vody i světlo bývají pro pozorování nejpřívětivější.

Na pozorování se hodí dalekohled a ranní či podvečerní hodiny, kdy je světlo měkčí a ptáci aktivnější. Pokud to chceš brát trochu systematičtěji, vyplatí se projít větší část corniche a "označit" si v hlavě místa, kde se ideálně kombinuje klid, mělčina a rákosiny – tyhle body se pak dají opakovaně navštěvovat jako tvé soukromé birdwatcherské stanoviště.

Co je vlastně ten "pás země" u Nadoru

Ten "šelfový" útvar, který obepíná pobřeží u Nadoru, není ve skutečnosti klasický šelf, ale písečno‑štěrkový pobřežní val (cordon littoral). Odděluje lagunu Marchica – nazývanou také Nador Lagoon nebo Sebkha Bou‑Areg – od otevřeného Středozemního moře a funguje jako přírodní hráz, která vytváří polouzavřenou lagunu o rozloze zhruba 115 km² s relativně malou hloubkou a jen jedním umělým propojením s mořem.

Pobřežní cordon u Nadoru je dlouhý asi 25 km a vznikl hlavně akumulací mořských sedimentů, tedy písku a štěrku, které sem po staletí dopravovaly příbřežní proudy a vlnění podél marockého středomořského pobřeží. Tvarově jde o nízký, protáhlý "pás země", který lagunu z mořské strany obaluje, a jen v jednom místě je přerušen – dnešní upravenou průtočnou "pásáží" pro výměnu vody a lodní provoz. Když stojíš na jeho koruně, máš na jedné straně otevřené moře a na druhé straně klidnější "vnitřní moře" laguny – docela pěkná geografická učebnice pod nohama.

Marchica: laguna, filtr i problémové dítě

Marchica / Nador Lagoon / Sebkha Bou‑Areg patří mezi největší laguny celého středomořského pobřeží severní Afriky. Má maximální hloubku zhruba do 8 metrů a funguje jako obrovský přírodní sedimentační a biologický "filtr" – zachytává jemné částice, živiny i život v podobě vodních organismů a ptáků.

Současně ale laguna po desetiletí trpěla znečištěním z průmyslu, města a úniků odpadních vod, takže to, co vypadá romanticky z dálky, má svoje temnější kapitoly v historii. I proto se Marchica stala cílem obnovných projektů a získala status mezinárodně významného mokřadu.

Ekologie a ochrana

Marchica je zapsaná jako lokalita RAMSAR a marocký "Site d'Intérêt Biologique et Ecologique" – tedy oblast významná biologicky i ekologicky, a to hlavně díky populacím tažných vodních ptáků a mokřadním biotopům. Přes pobřežní val tak můžeš pozorovat unikátní kontrast: na jedné straně otevřené moře s vlnami, na druhé straně klidnější lagunu s bahnitými mělčinami, rákosinami a ostrůvky, které slouží jako hnízdiště a odpočinková místa.

Pro ornitology je to něco jako tranzitní hotel na křídlech – ptáci sem přiletí, nažerou se, odpočinou a pokračují v cestě napříč Středomořím. Pro město a region je to zároveň citlivý ekologický poklad, u kterého se pořád hledá rovnováha mezi ochranou a využitím.

Urbanismus: projekt Marchica aneb když se pobřeží přepisuje

V posledních letech probíhá rozsáhlý projekt Marchica, který kombinuje ekologickou sanaci laguny, úpravy průplavu v pobřežním valu a výstavbu nových čtvrtí, pláží, golfové akademie a pobřežních promenád. Část nového území pro tyto stavby vzniká rekultivací starých průmyslových ploch a využitím materiálu z dřívější těžby železné rudy, takže se tu doslova přepisuje vztah mezi "přírodním pásem", lagunou a městským rozvojem.

V klasickém geografickém smyslu tedy "Marchica shoal" není samostatný šelfový výběžek pevniny, ale mělká pobřežní laguna, kterou od moře odděluje dlouhý pobřežní cordon. A pokud tě baví spojení urbanismu, ekologie a cestopisného dobrodružství, je to přesně to místo, kde si můžeš dát ranní procházku s dalekohledem a večer si k tomu přidat analytickou debatu nad mapou a plánem nové promenády.

Máme poslední možnost užít si Středozemní moře bez stresu z trajektu, celnic a návratu do reality.

Na mapě se na nás smějí plážová jména jako Bocana, Charrana, případně pláže směrem k Arekmane – dlouhé pruhy písku, některé u laguny, jiné na otevřeném moři.

"Tak kterou?" ptám se.

"Tu, kde nejsou lidi," odpoví Maruška s naprostou jistotou.

Charrana Beach má pověst jedné z nejhezčích v okolí – malá zátoka, útesy, křišťálově čistá voda a trochu adrenalinová přístupová cesta, poslední kilometry z kopce k moři. Bocana Beach naopak působí jako nekonečný únikový koridor – dlouhá, širými kroky nespoutaná pláž, kde se dá jen jít a jít, dokud člověk nezapomene, kde zaparkoval.

"Takže Charrana na fotky a šnorchlování, Bocana na procházku a existenciální krizi," shrnuju.

"A k tomu jedno kafe někde na Corniche, abychom přežili," dodává Maruška. "Slyšela jsem, že tady mají docela slušné cappuccino."

Když jsme se pokoušeli objet lagunu z východní strany, nepovedlo se, vjezd byl zdejší policií omezen a tak hledáme dál, přece jen jsem slíbil Marušce koupání a zkusíme dohledat asi nějakou pěknou pláž vyjíždíme ještě více západně, ale i když ukrajujeme další kilometry směrem k východní hranici, tedy směrem k Alžíru, nedaří se nám zde nalézt příhodné místo u moře. Přesně vím co Maruščino srdce chce. Toužíme prostě po pláži, kde bychom byli, pokud možno sami, nebo kde bychom se těm milým Maročanům již alespoň na chvilku vyhnuli. Bohužel, pobřeží je zde vysoké a docela divoké. Navíc, když kamkoli dojedeme, vidíme čím dál častěji osamocené stany, které již z našich předchozích průzkumů známe jako stanoviště strážících vojáků. Tito vojáci nejsou k nám nepříjemní, jenom chápeme, že naší přítomností je prostě rušíme z jinak klidné služby. Takže když vidíme, že reliéf pobřeží se nemění v náš prospěch zastavujeme jen na naši kávičku, kterou si vaříme v našem cestovním akumulátorovém presovači. Když jsem si tento přístroj kupoval, pochyboval jsem, ale nyní jej shledávám jako opravdu komfortní vychytávku, jež nám tento Outin Nano poskytuje.

Co dál? Otáčíme a jedeme zpět k laguně, kde se usídlíme na písečné pláži. Již jsme tam hned zrána byli, ale nelíbilo se nám, neboť bylo patrné, že pláž využívají místní a rozhodně nepůsobí jako nějaké světové letovisko. Místní lidé jsou milí, ale je pravda, že svými zvyky jsou velmi odlišní, a nedivím se Marušce, že se cítí trochu jinak, když se koupeme podle našich zvyklostí v blízkosti arabských žen.

Jen pro vaši představu: arabské ženy a arabské rodiny chodí na pláže, ale chovají se tam dosti odlišně. Minimálně se dá říci, že jsme je již několikrát měli možnost pozorovat a jejich zvyky jsou od těch našich hodně vzdálené. Arabský pár si na pláži nelehá do písku – nejspíš v nás musejí spatřovat povaleče.

Arabský pár nebo rodina se na pláž vybaví alespoň běžným zahradním nábytkem v podobě židlí a stolku se slunečníkem. Většinou na pláži způsobně sedí a užívají si piknik. Muži nejsou tak odlišní – jako plavky používají delší nohavičkové plavky, ale slunci se zpravidla nevystavují. Zato ženy chodí do vody oblečené celé; většinou je vidět jen obličej, zatímco nohy jsou zakryté včetně kotníků.

Na plážích je kvůli převlékání obvykle zřízeno několik převlékáren. Nedivím se jim – kdo by chtěl trávit volný čas v róbě, která je promočená skrz na skrz, pokud se dáma vůbec odhodlá do vody vstoupit. Samozřejmě je vybavená nějakými plovacími pomůckami, jako je například plovací kruh.

Náhle pohlédnu na Marušku: "Ty se nepřevlečeš do plavek?" – "Ne, přesně ze stejných důvodů, jak výše píšeš. Prostě bych se cítila nedobře." Maruška zůstala v triku a bílých kalhotách. Trávili jsme takhle poslední koupací chvíle a popravdě jsem se necítil nejlépe, neboť bych své milé samozřejmě přál co největší pohodlí.

Válíme se, užíváme si a vzpomínáme na předešlé dny. Zážitků je tolik, že bychom tu mohli být ještě čtrnáct dnů, ale to bychom asi i nastydli. Po trojím vykoupání se balíme z pláže. Káva, kterou jsme si koupili od plážového nosiče, byla jiná – chutnala po bylinkách a člověk by při přivřených očích možná zaslechl i cinkání vánočních zvonečků.

Loučíme se s kioskem, kde jsem kupoval limonády, s pánem, který nám sliboval grilované ryby, a také parking boy se náhle objevuje u hromady písku, kterou tu nametli z vozovky. Zkásne mě o 20 MAD a jedeme na ubykaci, abychom se později vypravili do večerního Nadoru. Cestou se zastavuji na benzínce, dotankuji a po krátkém zkoumání zajíždím do ruční myčky, kde mi chlapi za 70 dirhamů opláchnou celého defíka.

Přece jen pojedeme zítra na trajekt, tak ať loď nejede k jedné straně nakloněná – nános písku a prachu z cest se možná vyrovná hmotnosti našeho cestovního nákladu. Maruška se mi posmívá, že bych se měl také umýt, ale já se přece koupal v moři. Užívám si těchto dnů naplno.

Nejraději mám pocit, kdy se mi z holeně loupou šupinky soli, kdy má kůže má barvu blížící se domorodce, jenž pracuje celé léto na sluníčku, a kdy mé chutě zvládnou vypít cokoli, co teče, a ochutnat vše, co někdo nese okolo. Ani toto léto mě nic nezastavilo – zvládl jsem překonat i nepřekonatelný smrad zkaženého masa a ani zápach kazících se vnitřností z rybího trhu nás nepřiměl vzdát se vidiny cestovatelského zážitku a neochutnávat kdykoli a cokoli.

Vlastně jedna věc mě letos přece jen zastavila – bylo to africké sluníčko. Africké sluníčko se někde u Sidi Ifni při sepisování podobných řádků opřelo do zad a do krku. Během pár hodin mi sluneční paprsky vykouzlily na exponovaných místech puchýře, jaké jsem ještě nezažil, a během několika dnů se vyrážka rozjela do neuvěřitelných mokvavých a bolestivých novotvarů. Ještě že se mi to udělalo na zádech, kam si nevidím, jinak bych se štítil sám sebe.

Co podnikneme?

Na chvilku se vracíme do svého pokojíčku; cestou si ještě dáváme kontrolní kolečko k přístavu, ať víme, co nás zítra semele mezi celnicí a trajektem. Přece jen jsme v Africe a nalodění je tu úplně jiný žánr než "Rychle a zběsile: přístav v Rostocku".

Pak už přichází ta slavná sprcha: Maruška pere vlasy, zkrotí je zdejším erárním fénem, a po zhruba hodince jsme hrdinsky ready vyrazit na poslední lov suvenýrů, zážitků a historek do cestopisu. Ten možný večer v Mustaphově bytě – někde mezi hrnkem čaje a pár čárami další kapitoly – slibuje zvláštní klid. Za námi vojenské baterky v křoví, před námi trajekt a návrat do středoevropského rytmu, uprostřed Nador, město, které jsme chtěli jen "přežít", ale které nám drze nabídlo přesně to, co jsme potřebovali: kousek moře, kus normálního života a přátelský pokoj za 38 euro s majitelem, který se bojí, že takoví jako my mu zboří kariéru bookingového premianta.

"Víš, co je na tom nejlepší?" ptá se Maruška, když zavírá okno, které toho dnes slyšelo víc než leckterý terapeut. "Že jsme to přes všechny baterky, armádu, řepabeef a sociální blokace zase nějak slepili dohromady?" tipuju. "Ne," usměje se. "Že ještě pořád máme chuť zítra vstát a vyrazit." A to je možná největší jistota celého severomarockého finále – dokud nás zajímá, co je za další zatáčkou, ještě pořád jsme na cestě a ne jen v excelové tabulce dovolených. V peněžence nám zůstává asi dva a půl tisíce dirhamů, které nutně potřebujeme proměnit v něco rozumného, co doma vysvětlíme jako "investici do kultury".

Kolem nás pulsuje Nador v plné síle: kluci na skútrech kličkují jako by život neměl brzdy, rodiny s dětmi a balónky, muži u stolů přilepení k fotbalovému zápasu, ženy s nákupními taškami, které stihnou tři drby na deset kroků. Je to úplně jiný večer než na atlantických promenádách – méně pohlednic, víc reality, víc světla z výloh než z instagramových filtrů.

Hora nad lagunou

V dálce se do tmy kreslí silueta Monte Gurugu, hory, která se zvedá nad lagunou i celým pobřežím jako němý svědek toho všeho pozemského hemžení dole. Průvodci tvrdí, že se dá během pár hodin vyšlápnout nahoru a dívat se na Nador, Marchicu i Středozemní moře z perspektivy, ze které všechny resorty, promenády, přístavy i hranice vypadají jako stavebnice pro větší děti.

"Měli bychom vylézt nahoru," utrousím filozoficky. "Jo," souhlasí Maruška. "Ale dneska jen myšlenkou. Zítra máme rande s mořem." A tak si Monte Gurugu odkládáme jako bonus pro příště – pro den, kdy se někdo rozhodne, že Nador není jen tranzitní město k trajektu, ale cíl sám o sobě, třeba i s vlastním hashtagem.

Souk Oulad Mimoun

Nador nám dluží ještě jednu věc: opravdový souk. Souk Oulad Mimoun je jedno z hlavních tržišť města a působí přesně tak, jak si člověk představuje severomarocké tržnice – hlučný, barevný a naprosto bez ambice kohokoli šetřit, zvlášť vaše čichové buňky.

Mezi stánky se valí vůně: čerstvý koriandr, máta, hromady rajčat, kýble oliv, otevřené pytle se šafránem, paprikou a kmínem. Uprostřed toho všeho sedí starší pán a krájí hlávky salátu s precizností neurochirurga, který si odskočil na brigádu. O kousek dál ženy vybírají látky, děti si zkoušejí plastové brýle, které z nich na pět minut udělají superhrdiny s nulovou dioptrií, ale maximálním efektem.

Kupujeme tedy koření, olivy a poslední opravdové marocké sladkosti, které se pokusíme propašovat přes trajekt jako "kulturní vzorky". V hlavě nám běží dvě paralelní mapy: jedna plná chutí a vůní, druhá plná trajektových jízdních řádů a časů check-inu.

Trajekt v hlavě

Večer patří plánování odjezdu. Přichází okamžik, kdy romantika cestování musí poslušně sednout k počítači a spočítat hodiny, ceny a vzdálenosti, jako by šlo o běžnou pracovní poradu. Nador není jen město u laguny, ale i jeden z hlavních přístavů, odkud trajekty míří do Španělska a Francie – Almería, Motril, Barcelona, Sète, případně i Marseille, pokud někdo touží po delším filosofickém dialogu s mořem a lodní kuchyní.

Africké sluníčko mě letos konečně přemluvilo, abych zpomalil – a použilo k tomu metodu, kterou by neschválil ani nejotrlejší kožní lékař. Někde u Sidi Ifni se při sepisování podobných řádků opřelo do zad a do krku takovým způsobem, že se moje kůže rozhodla stát se experimentálním uměleckým dílem.

Během pár hodin mi sluneční paprsky vykouzlily na exponovaných místech puchýře, jaké jsem v katalogu svých cestovatelských zážitků ještě neměl. O pár dnů později se vyrážka rozjela do neuvěřitelných mokvavých a bolestivých novotvarů, které by s přehledem vyhrály hlavní cenu na bienále abstraktní dermatologie.

Brrrr, ještě že se mi to celé usadilo na zádech, kam si nevidím – jinak bych se asi začal štítit sám sebe a do příštího cestopisu místo fotek vkládal jen černé obdélníky cenzury.

Smějeme se, protože přesně tohle vystihuje naše poslední dny – od vojenského kempu v Boudinaru přes apartmán u Marchicy až po pláž, která by klidně mohla být kdekoli ve Středomoří, kdyby si člověk sundal brýle a moc se nerozhlížel.

Nadorské kafíčko na rozloučenou

Večer zpátky v Nadoru máme ještě jeden rituál: nadorské kafíčko na Corniche, jako bychom na zkoušku dělali přijímačky na místní. Sedíme na terase kavárny, kolem nás se převaluje měkký hukot města – děti s balónky, muži přilepení k fotbalu v televizi, ženy s taškami ze souku, které zvládnou nakoupit i prodrbat půl čtvrti.

"Víš," říká Maruška a míchá cukr ve sklenici mátového čaje, "kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že si oblíbenou vzpomínku odnesu z Nadoru a ne třeba z Marakéše, tak se mu vysměju." – "A teď?" – "Teď mám pocit, že přesně tady se to všechno tak nějak uzavírá. Ne teatrálně, ale tiše. Jako když zavřeš knihu a víš, že se k ní jednou vrátíš, ale nepotřebuješ to hned." A my jen koukáme na světla v laguně a tváříme se, že nám do očí nefouká sentiment.

Díváme se na odlesky světel v laguně, na auta projíždějící po pobřežní cestě a na to, jak se večerní Nador proměnil v úplně normální město, které nás nebere jako exotickou vložku, ale jen jako další dva lidi, co tudy projíždějí a shánějí trajekt a sladkosti.

Malé město, velký cvrkot

Jdeme na večeři, vodíme se za ruku a pozorujeme cvrkot v nevelkém městě, které se dá shrnout do pár ulic kolem autobusáku, nábřežní promenády a novodobého tržiště. Za bílého dne je tržnice nenápadná a většina krámů má zavřeno, ale večer se otevře druhý level hry: prodává se tu snad úplně všechno od cestovních kufrů přes nádobí, potraviny a zeleninu až po ovoce, řeznictví a mini rybárny.

Dokonce tu poprvé v Maroku zahlédneme i dámské spodní prádlo. Ne, že bychom ho cíleně lovili, ale po třech týdnech pozorování žen zahalených od hlavy až k patě člověka prostě napadne, jak vypadá ten zbytek. A ejhle – spodní prádlo je v zásadě podobné jako u nás, jen ho nikdo nevyvěšuje na půl ulice jako módní manifest.

U nás si člověk pod obchodem se spoďárama vybaví exkluzivní prostor s výlohami, ze kterých vyhlížejí krásky sotva oblečené, a k tomu řada zkušebních kabinek a dárkové tašky, z nichž už z dálky svítí, co je uvnitř. Tady je to o dost úspornější: večer se prostě vysunou regály s prádlem, zájemkyně se v nich přehrabují, ale nikoho ani nenapadne něco na místě zkoušet. A představa, že by někdo po ulici nesl tašku, která nahlas vykřikuje "kupovala jsem si právě podprsenku", je tady na úrovni sci‑fi.

Je ale pravda, že v Nadoru snad poprvé v Maroku vidíme výlohy drogerií věnované líčení světových značek a kadeřnictví s obrázkem ženy s rozpuštěnými vlasy, což je po dnech šátků skoro jako malá kulturní revoluce.

Ulička pachů a naháněčů

Za chvilku objevujeme uličku plnou místních restaurací. Na první pohled nic, co by si člověk dal na pohlednici, ale během pár vteřin se nám zrychlí krok ze dvou důvodů:

a) neskutečný zápach, který sem doléhá z čerstvě zavřeného rybího trhu a má sílu probudit i mrtvého kapra,

b) bezzubý naháněč, který si nás z nepochopitelných důvodů vyhlédne jako svůj životní projekt.

Nepomáhá předstírat, že nerozumíme, nepomáhá opakovat, že nechceme. Říkáme, že rybu odmítáme, ale on si vede svou jako přilepený reklamní banner. Jeho neuvěřitelně špinavá pruhovaná košile je důkazem, že svou práci dělá s maximálním nasazením a minimem pracího prášku. Otáčíme se a mizíme jiným směrem, ale když se po zhruba půlhodině znovu vynoříme na druhé straně korza, muž nás okamžitě zaregistruje a spustí druhé kolo své kampaně. Ztrácíme ho až v úzkých uličkách centrálního trhu, kde bychom se skoro ztratili i sami sobě.

Nákupní mise, která nejde utratit

Stejně jsme chtěli nakoupit a utratit poslední dirhamy. Takže bereme ovoce, fíky, olivy všech možných barev, olej a různé druhy koření. Bohužel všechno je tak levné, že se nám nedaří utratit skoro nic a peněženka odmítá zhubnout přesně ve chvíli, kdy by se nám to hodilo.

Poté, co mineme asi tři další poměrně rušné ulice, usídlíme se na večeři v nevelkém bistru. Prý dostaneme tažín. Tady je ovšem tažín univerzální výraz pro téměř vše, co se vejde do hrnce nebo na talíř. Kuřecí do tažínu se griluje ve velkých plynových grilech; kuřata se sem vkládají úplně žlutá od koření, kterému zjevně velí kurkuma – u nás bychom prostě řekli "kari na steroidech".

Domů musíme zase kolem rybího trhu a naše žaludky už to fakt nedávají – vzduch je tak hutný, že by se dal krájet na filety. Tentokrát tomu nemůže uvěřit ani maruščin žaludek, který toho za poslední týdny zvládl opravdu hodně, a skoro to vypadá, že se na tu ulici chce jít podívat z čisté zloby. Nakonec to se slzama v očích udýcháme a mineme i několik kočičinců v naší uličce, které jsou proti rybím výparům už jen takový malý zákusek.

Je už dost pozdě, a tak se smiřujeme s tím, že dnešní večer končí dřív než naše myšlenky. Zítra budeme vstávat brzy, musíme všechno nanosit do auta a ještě bych rád auto trochu porovnal, abychom si na celnici nedělali ostudu – aspoň jednou.

Zatahujeme závěsy na oknech, zavíráme kufry a pomalu zavíráme i tuhle kapitolu. Venku ještě chvíli šumí město, kočky se hádají o poslední zbytky u trhu a někde za lagunou čeká loď, která nás odveze zpátky do našeho světa. V hlavě nám ale ještě dlouho bude doznívat tenhle severomarocký večer – trochu páchne po rybím trhu, trochu po mátovém čaji a hodně po pocitu, že se nám zase jednou nebude chtít odjíždět.

8.9. 2025 - Den dvacátý prvý, odbavení, nákup a celý den na celnici, večeře – tři chody

Je ráno, budíme se v Africe a já sedím u okna, koukám ven a píšu, zatímco Maruška ještě spokojeně pochrupuje jako koťátko po noční výpravě do lednice. Za hodinku ji budu muset nemilosrdně vytáhnout z postele, protože nás čeká nalodění a ještě dnes předvečerem opustíme kontinent, který nám poslední týdny fungoval jako improvizovaná učebnice zeměpisu, trpělivosti i manželského soužití v pár metrech čtverečních. Cesta byla cílem a cíl se nám teď pomalu houpe někde u mola v podobě velké francouzské krabice jménem trajekt.

Z okna pozoruji, jak se rozednívá, světlo se plíží mezi domy a dopadá na protější plochou střechu, která zjevně funguje jako kombinace terasy, ložnice a sběrného dvora v jednom. Spí tam minimálně dva muži, každý na své matraci, obklopeni sbírkou věcí, které by u nás skončily ve sběrném dvoře, ale tady tvoří něco jako osobní muzeum nepotřebností denní potřeby. Možná, jak tu mnoho lidí není zrovna movitých, prostě nenechají nic přijít nazmar a hromadí kolem sebe všechno, co svět odhodil – a uprostřed tohoto harampádí si žijí v rytmu svého vlastního, recyklačně-poetického vesmíru.

Když se víc vykloním z okna, vidím pod domem naše auto, věrného oře, který tohle africké dobrodružství odnesl hlavně podvozkem. Kolem i přímo na autě se povalují místní kočky, které adoptovaly naši karoserii jako vyhřívanou terasu první třídy, přičemž každá dělá, že tu byla první a že my jsme ti vetřelci. Ulice, kolmá na hlavní pobřežní promenádu, kde jsme se včera a předevčírem toulali, je dnes plná drobných ptáků, kteří vypadají jako volavky po vydatné dietě a zkracovací kůře. Zatímco mořský racek je oproti našemu Racku chechtavému tak čtyřikrát větší, tahle "volavčí parodie" je naopak miniaturou a odhadl bych, že je tak pětkrát menší než volavka, co se producíruje po jihočeských rybnících.

Budím Marušku a ohlašujeme poslední africkou hygienu, což zní vznešeněji, než jak to v praxi vypadá – pár posledních kapek šamponu, nevyzpytatelné teploty vody a snaha tvářit se, že to takhle děláme zcela dobrovolně a z přesvědčení. Balíme, přestože jsme sem přijeli "na lehko", za dva dny se kolem nás nějakým záhadným způsobem nahromadily nákupy, foťáky, počítače a oblečení, které by vystačilo menšímu souboru kočovného divadla. Věci tahám do auta nadvakrát a přemýšlím, kde se to všechno vzalo a proč to všechno musí nutně s námi přes moře. Vím ale, že ještě někde budeme muset zastavit a v autě trochu uklidit, přerovnat tašky a hlavně schovat věci, které nechci celníkům cpát rovnou pod nos, protože i oni mají určitě svůj smysl pro humor – jen není jisté, jestli zrovna stejný jako my.

V peněžence nám zůstává asi čtrnáct set dirhamů, což je částka, za kterou si člověk moc nepořídí, ale připadá si u toho překvapivě bohatě, když je má srovnané v přihrádce. Snídani nemáme žádnou, což by se sice dalo pojmout jako odvážný detox, ale my jsme se rozhodli pro méně duchovní přístup: ještě si chceme koupit něco dobrého a tuhle poslední chvíli v Africe si prostě užít "se vším všudy", ideálně včetně drobku v koutku pusy.

Poslední věci už jen naházím na horní postel v autě, bez náznaku systému, s tichou vírou, že se to nějak poskládá samo, a vyrážíme směr přístav. Nemáme to daleko, včera jsme se tam byli podívat, takže už víme, kde sídlí naše francouzská společnost, u které se musíme nahlásit na check-in a tvářit se trochu organizovaněji, než jak to vypadá uvnitř auta. Po pár kilometrech zastavujeme na krajnici, abychom vyklepali koberečky a trochu uklidili, protože přijet do přístavu "jak cikáni" se nám v tuhle chvíli nezdá jako úplně nejreprezentativnější varianta. Jsme přece z civilizované Evropy – a co by si tady Afričané pomysleli, zvlášť ti, kteří mají na parkovištích dva uklízeče na jedno parkovací místo, odpadkové koše na každém rohu a cedule zakazující odhazování čehokoli, co není součástí města.

Čekali jsme Afriku divočejší, chaotičtější a víc jako ze starších cestopisných filmů, ale města se nám ukázala organizovanější, uklizenější a často i vizuálně luxusnější než leckteré kouty našeho uhlazeného a permanentně regulovaného evropského světa. Je to takové to tiché usvědčení, kdy člověk přijede s očekáváním exotického nepořádku a odjíždí s pocitem, že by si doma mohl občas aspoň zamést před vlastním prahem – doslova i obrazně. Za chvilku už parkujeme v uličce, kde sídlí kanceláře jednotlivých lodních společností, a scéna najednou připomíná spíš mezinárodní pojišťovací uličku než romantický mořský přístav.

Ještě před cestou jsem poctivě seděl u počítače, nakupoval a plánoval všechny trajekty tak, aby se cesta neproměnila v ekonomickou sebevraždu, ale spíš v příjemně naplánovanou finanční gymnastiku. Jako cenově rozumná alternativa se ukázaly lístky přes našeho obvyklého zprostředkovatele Direct Ferries, a aby se cena opravdu "prolevnila", zvolil jsem trasu z Nadoru do Marseille s francouzskou společností La Méridionale, pro nás zcela novým zážitkem. Cena naznačovala, že nás asi nečeká luxusní plovoucí palác, spíš sympatická loď "nižší střední třídy", ale po našem posledním ubytování v Nadoru jsme připraveni zvládnout i lehký estetický a servisní diskomfort. V každém případě to bude dobrodružství – a přesně kvůli tomu jsme se sem vydali, ne kvůli bufetu all inclusive.

Jdeme vyřídit papíry do kanceláře, což je disciplína, která má v Africe vždy lehký nádech adrenalinu, improvizace a společenské hry "hádanky s razítky". Když nás nenaloží, budou si nás prostě muset nechat v Africe, a to bych jim skutečně nepřál – protože v Maruščině hlavě, poháněné jejím neúnavným zahradnickým srdcem, už nějakou dobu zraje plán na zúrodnění minimálně části saharské pustiny. Naneštěstí bylo otroctví zrušeno, takže všechny potřebné přírodní zásahy bych musel provádět naprosto dobrovolně a s láskou, ozbrojen maximálně motykou, konví a Maruščiným přesvědčením, že "to půjde, jen se musí chtít".

Včera dorazila esemeska s lakonickým sdělením, že na odbavení máme být už v osm ráno, přestože loď podle jízdního řádu vyráží až v pět odpoledne. Tahle velkorysá "časová rezerva", která nám zkracuje dovolenou skoro o celý den, ve mně vyvolává jemné chvění v oku, ale se znalostí zdejších poměrů nás ani nenapadne tenhle rozkaz zpochybňovat. A jak se ukazuje u okénka, rozhodně nejsme jediní poslušní – před námi stojí zhruba třicet lidí, rozdělených do dvou až tří front, směřujících ke dvěma úřednickým okénkům v dokonalé ukázce africké logiky, kde je nejdůležitější, aby fronta žila, povídala si a udržovala dobrou náladu.

Každý, kdo odchází od okénka s papíry, tedy s lodními lístky v ruce, je náhle objektem našeho zvýšeného zájmu. Sledujeme, kam jde, do jakého auta nastoupí, kterým směrem odjede, protože už víckrát se nám stalo, že informace u okénka jsme s úsměvem odkývali, ale pochopili jsme je zhruba tak spolehlivě jako náš elektronický překladač, který se s místními idiomy pere se stejnou důstojností jako prvňák s integrály. Občas mám skoro podezření, že úředník lodní společnosti vůbec nemluví jazykem, který by zde měl být běžný, a možná ani svou mateřštinou – přesto se nějakým záhadným kosmickým kompromisem vždycky domluvíme a podaří se nám dojít ke kýženým papírům. A jinak tomu není ani tentokrát.

Odevzdáváme pasy, techničák a ukazujeme v mobilu číslo rezervace, bez jakéhokoli papíru, kterým bychom mohli šustit a dodávat si důležitost. Dopravní společnost nám totiž předem nic neposlala, což se napřed jeví jako problém, ale ukazuje se, že jsou prostě "už mnohem dál" – digitalizace tady evidentně proběhla s větší samozřejmostí než v nejednom evropském úřadě. Během pár vteřin držíme v ruce lodní lístky a úředník nám s nenucenou lehkostí sděluje cosi ve stylu "autem doleva, na křižovatce zase doleva, pak u parkoviště a tam si stoupnout do fronty", což zní až podezřele jednoduše. Jednoduše to i provedeme a podle instrukcí se přesouváme autem na plácek za ulicí, kde nás už dirigují postavičky v neonových vestách, které v takových místech zřejmě slouží jako místní poddruh dopravních andělů strážných.

Před námi se táhne obrovská fronta a několik oplocených ohrad, ve kterých za zámkem odpočívají náklaďáky a dodávky firem převážejících bůhvíjaké zboží. Nás odstaví na volné parkoviště – prostý prašný plácek, který možná ještě loni sloužil jako rodící se hřiště, kde vznikaly marocké fotbalové legendy, než z nich vyrostly dnešní opory evropských klubů. Po krátké době pozorování nehybné fronty docházíme k závěru, že času je víc než dost, a odhodlaně zamykáme auto, abychom se konečně podívali snídani do očí. Kromě toho potřebujeme utratit poslední dirhamy, protože jsme byli poučeni, že se z Maroka nesmí vyvážet – jenže ta poslední tisícovka v peněžence bude nejspíš menší logistický rébus

Vracíme se na ulici, kde sídlila naše dopravní kancelář, a vybíráme si kavárnu, která vypadá jako nejlepší volba pro poslední berberskou snídani a zároveň nenápadné rozloučení s pevninou. Sympatický starší číšník nám po chvíli přináší bohatou snídani, a my se do omelety z vajíček pouštíme s nadšením, jako bychom něco takového jedli poprvé v životě, a ne potřetí tento týden. Kdesi vzadu ale hlodá drobná nervozita: defík zůstal sám za ostnatými dráty, pod dohledem strážců a v krajině, kde tabulky s varováním před uprchlíky člověku fantazii rozhodně nebrzdí. Po snídani se ještě kousek potulujeme okolními uličkami, ale nic nás neoslovuje natolik, abychom si řekli "tohle musíme odvézt do Evropy", a tak nakonec končíme u stánku, kde kupujeme několik krabiček známých značek cigaret, ovšem v africkém provedení a ideálně s obrázkem velblouda, protože kýč patří ke správnému suvenýru. Nákup doplňujeme velkou igelitkou sušenek – univerzální lodní měnou – a míříme zpět k autu.

Parkoviště je mezitím poloprázdné, jako by se tady mezitím odehrála malá automobilová evakuace, a pohunci v reflexních vestách už na nás mávají s energií, která rozhodně nevypadá jen jako přátelské přivítání. "No, no," říkám si v duchu, "snad nám loď neujela," přestože je teprve jedenáct dopoledne a podle evropského chápání času bychom měli mít rezervu velikosti Sahary. Oni to ale myslí vážně a my zatím vůbec netušíme, jaký program má pro nás dnešní přístav ještě připraven.

Zařazujeme se do fronty, která je sama o sobě malým sociálním experimentem – někdy jedou vedle sebe plynule dvě auta, jindy se jich do stejného prostoru vmáčkne pět a chová se to celé jako pomalý, avšak sebevědomý dopravní had. Je to ukázková marocká schopnost dělat věci nelogicky, ale přitom s jakousi vnitřní logikou, kterou pochopíte až ve chvíli, kdy se přestanete ptát "proč" a začnete si všímat toho, že to prostě nějak funguje. Po chvíli kolmo křížíme ulici, po které jsme přijeli, a ocitáme se na obrovském, zčásti zastřešeném polygonu, připomínajícím gigantickou opičí dráhu pro auta. Je to stejné opatření, jaké známe z letišť – fronta se musí několikrát zatočit, jinak byste nestáli na Ruzyni, ale někde v Řeporyjích nebo na Kladně, jenom tady je celý systém navržený pro plechové krabičky na kolech, ne pro lidi s kufry.

Zastavíme, vytahujeme kávovar a děláme si kafe, protože rituály drží svět pohromadě, zvlášť když se nehýbe fronta. Po nějaké době se posuneme asi o třicet metrů, což při současném tempu znamená, že pokud to půjde takhle dál, odplujeme někdy v pátek, a to jsem si téměř jistý, že by mělo být teprve pondělí nebo úterý – ale Afrika nám v hlavách kalendář úspěšně vymazala, a to je vlastně osvobozující. Čas je relativní, říkám si, a v duchu se vracím ke svému dávnému snu spočítat kvadratické rovnice rychlosti světla tak, aby se derivací konstanta času prostě vykrátila, a ukázalo se, že počítat čas je zbytečný lidský sport. Člověk by pak mohl existovat na několika místech současně a pohybovat se prostorem neomylně – nebo aspoň náhodně – s vynaložením pouhého zlomku energie, kterou dnes vydává na udržování zdání, že vše řídí rozum a diář.

Jediné, čeho se v těchto úvahách trochu bojím, je, aby ze mě nebyla další Schrödingerova kočka – bytost, která je v krabici i není, žije i nežije, čeká i už dávno odjela. Tady na přístavním polygonu má tenhle paradox docela konkrétní podobu: jsme zároveň skoro na lodi, ale zároveň pořád pevně zakousnutí v prachu parkoviště, v jakémsi mezistavu mezi Marokem a Evropou. Jsou to úvahy hodné amatérského teoretického fyzika, který místo v laboratoři sedí za volantem defíka v africkém přístavu a popíjí kávu, zatímco kolem něj krouží maročtí celníci. Obchází auto, prohlížejí si české symboly, jako by pátrali po kódu, který jim konečně vysvětlí, kde leží ta záhadná země se značkou CZ, a jak se stalo, že zrovna její obyvatelé skončili jednoho pondělního dopoledne ve frontě na trajekt z Nadoru.

Po dalších desítkách minut přichází další level přístavního šílenství: seberou nám pasy, na chvíli zmizí v útrobách systému a vrátí je s razítkem, které tvrdí, že odjíždíme až zítra. Nerozumíme tomu, ale tváříme se, že to tak má být, a věříme, že každý razítkem potvrzený den navíc nás přibližuje k lodi a domovu, i když si nejsme jistí, jestli se nám vůbec chce někam posouvat, protože je nám tady vlastně podezřele dobře. Než stihneme vychladnout, přichází další, tentokrát starší celník a pošle nás – a nejen nás – zpátky k kiosku, kde jsme před chvílí tohle povedené razítko dostali, aby nám datum zase škrtli a přepsali na dnešní, jako by jen testovali, kolik kalendářních paradoxů zvládne průměrný Evropan během jednoho odpoledne vstřebat.

Vedle nás zatím jiným Maročanům nechávají vyložit celé auto, šroubek po šroubku, igelitku po igelitce. Představa, že bychom měli vyndat našich zhruba 400 kilo proviantu, krámů, sušenek, náhradních bot, kabelů, hadříků a bůhvíčeho, co se v defíkovi za týdny cesty zabydlelo, a pak to zase poctivě narvat zpátky, mě upřímně děsí – jednak horkem, jednak představou, že už to nikdy neposkládám tak, aby se zavřely dveře. Na konci ulice se u nás zjevuje další funkcionář, který zcela neoblomně vysvětluje, že pojedeme doprava a pak doprava na "rentgen", což zní, jako by se chystali ctihodnému defíkovi udělat CT celého podvozku. Nejsme v tom sami, řadíme se do další kolony, jenže tentokrát mi navíc seberou mého cestovního průvodce – Marušku – s tím, že ona může počkat "tam u popelníků, záchodů a ve stínu", což je kombinace, která nezní bůhvíjak romanticky, ale aspoň není v rentgenovém tunelu.

Blíží se třetí hodina odpoledne a začínám lehce pochybovat o smyslu života, logice byrokracie i existenci pravidel silničního provozu. Přede mnou stojí fronta kemperů, kamionů, obytňáků i osobáků, všechno se míchá, předjíždí, zasekává, zmatek na zmatek, jako by si někdo hrál s autodráhou na nejpomalejší režim. Cílem této dopravní choreografie je, aby se šest až deset aut seřadilo na speciální rampě, nad nimi během minuty přejel obrovský scanner, a po pár minutách vybraný tým celníků rozhodl, kdo pojede rovnou na loď a kdo odbočí doleva k osobní prohlídce, kde se z defíka stane velký otevřený kufr plný našich drobných životních tajemství. Vnitřně se cítím pobouřený tímhle ponižujícím postupem, možná i trochu zoufalý, a hlavě se rodí scénáře, které by se daly natočit jako existenciální road movie.

Ocitám se na rampě a v tom dusném vzduchu si v duchu říkám, že pokud mě pošlou k dalšímu šetření, prostě to vzdám. Otočím doleva, vyjedu z přístavu a pojedeme dál přes Alžírsko, Egypt, možná Izrael a Turecko, a po velkorysém objetí celého Středozemního moře se suchou nohou se do té Evropy nějak stejně dostaneme, jen s delším příběhem do hospody. Naštěstí se zjeví verdikt celníka: můžu doprava, tedy směrem k moři, k lodi, ne k rozebíracímu pracovišti. Po pár metrech mi do auta naskakuje Maruška, jako by tu jen čekala na svůj filmový nástup, a společně pokračujeme k nalodění, tentokrát už s dramatickým vydechnutím.

Před námi se vynoří bílo-modrá loď jménem Kalliste, která vypadá jako plovoucí kompromis mezi trajektem, panelákem a hotelem střední třídy někde na Korsice. Posunky personálu nás zvou dovnitř a my s defem mizíme v útrobách lodi, spolknuti obrovským plechovým žaludkem, který přetváří chaos přístavu v pravidelně seřazené paluby. Nechtěl jsem jet domů – alespoň ne včera a ne ještě před prvním ranním kafem – ale po celodenním celním cvičení jsme najednou šťastně na palubě a ke své vlastnímu překvapení jsme rádi. Chtě nechtě se začínáme těšit domů, jako by někdo v hlavě přepnul režim z "dobrodružství" na "návrat do reality" a přidal k tomu ještě jemný nostalgický filtr.

Na palubě nastupuje klasika: Maruška má už dávno sbalenou tašku s potřebnými věcmi na dva dny, připravenou s typickou předvídavostí dávno předtím, než mě napadlo, že bych si mohl aspoň vyměnit triko. Na recepci dostáváme kartičky od kajuty, šoupneme tašku dovnitř a první kroky vedou do sprchy – smýt pot přístavu, prach polygonu i lehké zbytky celního stresu. Na chvíli spočineme na posteli a v pohodlí lodi se těšíme na okamžik, kdy se Kalliste konečně odlepí od mola a z přístavní reality se stane vzpomínka.

Náhle mám pocit, že se mi zatočila hlava – loď je překvapivě tichá, nic neduní, nic neřve, jen občasné chvění a šum klimatizace. A pak si uvědomíme, že se loď už pohnula z přístavu, aniž bychom si toho všimli, žádné slavnostní troubení, žádné mávání kapesníky, prostě tichý odjezd, jako když se někdo vypaří z večírku bez rozloučení. Plujeme, Afrika zůstala za námi, promeškali jsme samotný okamžik odplutí, ale přes okno je pořád ještě vidět pevnina, která se pomalu vzdaluje a s ní i všichni ti celníci, fronty, razítka a rentgeny. Směr je jasný, neměnný a naše odplutí už je jenom fakt, se kterým se dá nesouhlasit, ale to je tak všechno.

Po pár minutách se konečně vydáváme z kajuty ven, abychom prozkoumali palubu, zorientovali se, kam se chodí pozorovat západ slunce, kde se vaří káva a kde se dá nejlépe nepozorovaně postávat u zábradlí a tvářit se zasněně. Zanedlouho se začne šeřit a nám se v hlavě objeví zásadní otázka večera: kde a co bychom tak mohli sníst. Jsme na francouzské lodi a spoléháme na proslulou pověst francouzské gastronomie, profesionálního stolničení a všech těch legend o tom, jak Francouzi umějí žít, jíst a pít lépe než zbytek světa dohromady. Rozhodně se nenecháme odbýt jako na italské lodi, kde nám nabídli italskou kuchyni, a my tehdy skončili u skvělé pizzy – tady jsme připraveni na nový gastronomický román, minimálně na tři chody.

Vedle recepce objevujeme objednávkovou restauraci, která podle textu láká na večerní menu, něco mezi slavnostní večeří a jemným útokem na peněženku. Možná byla chyba, že jsme si u vchodu nepřeložili obsah vikýřového menu, ale naše sociální a společenská nadrženost – po všech těch dnech v autě, na cestě, v kempech a improvizovaných bistrech – byla tak silná, že prostě vytahuji kartu a platím zhruba 49 eur za osobu, s vírou, že za tuhle částku nás minimálně třikrát pošlou do gastronomického nebe. Necháme se usadit ke stolu s výhledem na západ slunce, který barví moře i oblohu do kýčovitých odstínů oranžové a růžové, a v tu chvíli je nám blaze – sedím proti Marušce a říkám si, že kvůli tomuhle momentu stálo za to přežít i rentgen.

Za chvíli se u našeho stolu objeví drobná servírka s cůpkem, která se sympatickou odvahou zkouší arabštinu, francouzštinu a u angličtiny bezradně krčí rameny. Vytahuji mobil a spouštím překladač, který se v téhle chvíli stává naším oficiálním tlumočníkem mezi světem touhy po jídle a světem lodního provozu, a kupodivu to funguje překvapivě dobře. Za chvilku máme na stole první talířky – jakési saláty s houskou, decentní porce, které vypadají jako předkrm, ale nedají se vyloučit ani jako minimalistická večeře pro ty, kteří tvrdí, že "večer už skoro nejí". Maruška se ke mně nakloní a ptá se: "To byl předkrm? Bude ještě něco, nebo mám sníst i tu druhou housku?" – a já nevím. Něco jsme si přeložili, něco tušíme, ale ve skutečnosti jsme té cůpkaté holčině všechno prostě odkývali, protože touha po krásném večeru byla silnější než potřeba přesně vědět, co nás čeká na talíři.

Něco jsme si sice přeložili, ale hlavně jsme té cůpkaté holčině s odzbrojujícím úsměvem všechno horlivě odkývali. Naštěstí nám za chvíli přistálo na stole hlavní jídlo a po něm dezert v podobě lehkého dortíku s pudinkem – tříchodové menu, to umíme ocenit. Jen ten drink k tomu nějak nezapadl.

Nebýváme zrovna nejdůslednější, a tak jsme všechno poctivě zapíjeli colou a sodou, což je možná v arabském světě halal, ale od údajně francouzské restaurace by člověk čekal o chlup víc než limonádové lázně. Naštěstí máme na zádi už delší dobu vytipovaného sympatického číšníka, kterému jsme tam nasypali už pár eur na spropitném. Rozhodnutí je rychlé: zkusíme s ním vyvexlovat nějakou lahev vína, po dnešním dni by se fakt hodila.

Jak jsme si pomysleli, tak jsme i provedli drobnou námořní diverzi. Dokonce padla volba na white extra dry wine, takže naše spokojenost prudce stoupla, jako kdyby loď chytla vítr do plachet. Jen nás trochu překvapilo, že nám náš milý číšník předal láhev v papírovém pytlíku, jako by šlo minimálně o kontraband století.

Mladý muž, nápadně podobný Johnu Wickovi z naší oblíbené trilogie o profi zabijákovi, zjevně přesně ví, co dělá – a hlavně, co by se tu oficiálně dělat nemělo. Naše cestovní skleničky čekají poslušně v kajutě a rozhodně netoužíme nikoho pohoršovat spontánní degustací na palubě. Víno do nás pak padá jak Němci na krytu a záhy se odebíráme do horizontální polohy.

Plavba je klidná, loď si spokojeně ševelí vlnami a my se těšíme na další dny, ve kterých – jak se zatím zdá – nebude nouze ani o zážitky, ani o improvizované vinné operace.

Válíme se s Marušou v kajutě, loď si tiše vrní a mezi námi stojí naše věrná cestovní sklenička – vlastně dvě, protože jedna by na všechny zážitky byla málo. Na stolku mezi námi leží notebook, hromádka papírů, telefon plný fotek a v rohu stolu nenápadně odpočívá láhev white extra dry, kterou nám před chvílí s konspiračním výrazem předal náš oblíbený číšník, tolik podobný Johnu Wickovi.

"Pamatuješ, jak nám tu lahev podal v papírovém pytlíku, jako by šlo minimálně o státní tajemství?" směje se Maruška a dolévá víno, kterénám i terntokráte fakt chutná. "Ten kluk přesně ví, co dělá." Na mobilu přejíždíme prstem fotky a krátké poznámky, které jsme si psali během cesty: první noc u Atlantiku, peloponéské déjà vu v marockém kempu, oblouky Legziry a ten pes, co patřil všem a nikomu, armádní "hotel" v Boudinaru, Mustaphův apartmán v Nadoru a jeho strach o práci, pláže beze jmen, ale s atmosférou.

"Tady jsme byli fakt šťastní," ukazuje Maruška na jednu fotku. "A tady jsme byli jen hodně unavení." "To je dobré znamení," odpovím a zvednu skleničku směrem k imaginární Legziře. "Kdyby byly všechny fotky jen šťastné, tak ti to nikdo neuvěří. A hlavně – kdo by pak ocenil kvalitní zásah našeho lodního Johna Wicka se s vínem v papírové tašce?"

Notebook mezi námi trůní jako třetí spolucestující – uvnitř rozpracované dny, útržky dialogů, poznámky typu "pozor, ten voják z Boudinaru – nezapomenout", seznam míst, která jsme si chtěli dohledat: Sidi Ifni, Mirleft, Tnine Aglou, Marchica, Nador, Charrana. Loď se houpavě pohupuje, víno se leskne ve světle lampičky a Maruška se ptá: "Tak jak to chceš napsat?" "Upřímně," říkám a lehce cinknu sklem o její. "Se všemi trapnostmi, únavou, radostí, řepabeefem a číšníkem, co vypadá, že po šichtě chodí likvidovat podsvětí."

"Dobře," usměje se. "A nezapomeň, že vojáčci mají taky svůj Facebook – a že John Wick z jídelny si tohle s vínem určitě taky nenechá napsat do kádrového profilu." Smějeme se a najednou je jasné, že tenhle cestopis nebude jen o místech, ale hlavně o tom, jak jsme je prožívali: ranní čaje, dilemata sever–jih, vynechaný Agadir kvůli zapadlým plážím, Afrika za křovím, gumová karimatka, úsměv mladého vojáka, který se bojí víc o své hodnocení než o naši bezpečnost – a teď i lodní kapitola s pašovaným vínem v papírovém pytlíku.

Někde daleko za námi se na břehu Marchicy stmívá, Nador žije svým večerním životem, na ulici se balí poslední stánky a možná zrovna teď někdo přijíždí trajektem z Evropy se stejným mixem nadšení a nejistoty, jaký jsme ještě včera měli my. "Představ si," říká Maruška, "že teď zrovna někdo parkuje na tom samém místě jako my u Charrany a říká si: 'Tady bych klidně zůstal týden.'" "A Mustapha právě posílá video s klíčem dalším dvěma dobrodruhům," dodám a naliju nám symbolicky "na Mustaphu a na Johna Wicka z paluby".

"Až to všechno sepíšeš, slib mi jednu věc," řekne po chvilce ticha Maruška a zadívá se na obrazovku, kde svítí pár kostrbatých odstavců. "Že tam nebudeš dělat hrdinu. Prostě jen poctivě napíšeš, že jsme občas nevěděli, co děláme – ale že to nakonec vždycky nějak vyšlo. A že nám občas pomohli vojáčci s baterkou a občas číšník, co nosí víno v pytlíku." Přikývnu, připiju si s ní a kouknu na lahev, ve které už toho moc nezbývá.

Možná je to nakonec nejlepší definice celé té marocké kapitoly – a té lodní k tomu: trochu improvizace, trochu plánování, pár vojenských baterek, jeden Mustapha, mnoho pláží, jeden John Wick v číšnické zástěře a pořád stejná otázka v zádech – kam pojedeme příště.

9.9. 2025 – Den dvacátý první, plavba a studium Koránu

Ještě je šero, budíme se, moře klidné jak rybník před zavíračkou hospody. Oblečeme se, vylézáme na palubu, protože je třeba všechno prozkoumat – průzkumníci v sandálech a s ospalky v očích. Z večera jsme byli malinko rozladění: na víno v ústraní jsme si už zvykli, ale být i na francouzské lodi za exoty, kteří "nechtějí obtěžovat", to už je na mě i na Marušku trochu dlouhé. Doma je prostě doma – a začínáme chápat, že to není jen ta naše kazba, co nás chrání, ale celé to prostředí, ve kterém žijeme a které si snažíme ladit k obrazu svému.

Po nějakou dobu je muslimské prostředí zajímavé, barevné, nevšední, ale po delší době se nám prostě trochu přejí – jako když jíte celý týden jenom kuskus, ať je sebelepší. Vystupujeme na palubu a tady je najednou všechno jinak: nikdo se nemodlí, zato tu chybí i personál, který by se na takhle hezké modrobílé lodi staral o pořádek. Přes noc se zábradlí obalilo sazemi z komínů a paluba, lavičky i různá zákoutí by si zasloužily víc péče – na rozdíl od italské lodi, kde to ráno vonělo takovou čistotou, že byste se nebáli upustit vidličku a jíst dál. Inu, jiná posádka, jiná země, jiní pasažéři a jiný mrav – projektant lodi by asi jen tiše plakal do výkresů, kdyby viděl, jak se jeho výtvor používá jako stanový tábor s modlitbami, prádelní šňůrou a piknikem na chodbě.

Široké chodby i každé zákoutí vypadají jak improvizovaný festival "Nízkonákladový Blízký východ na vlnách". Nízkonákladová přeprava je sice k peněžence neobvykle milosrdná, ale o kultuře cestování říká víc než třístránkový esej. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle napíšu zrovna já, co dokáže klidně celou dovolenou bydlet v autě, a ještě si to pochvalovat. Jenže i při našem kempování jsme se vždy snažili, aby o nás nikdo nezakopával – maximálně o prázdnou láhev od vína, a i tu se snažíme preventivně vypít. Oni jsou prostě jiní, opakuji si to, ale je teprve ráno a den má teprve rozdané karty.

Maruška má za sebou první dvě ranní cigarety, obcházíme loď, a pak míříme na kávičku – životní jistota v tekuté podobě. Tipuju, že tak do hodiny otevřou restauraci se snídaní, což spravíme další cigaretou, která nás hrdinně vyprovokuje k tak potřebným hygienickým návykům. Tak se i stalo: snídaně byla ucházející, pupíky opět plné, takže můžeme v klidu hnípat, rozjímat a tvářit se, že přemýšlíme o stavu planety, jednotlivých zemí a vlastních zážitků, ačkoli většina myšlenek se motá kolem toho, kdy bude další kafe.

Napadá mě, že jsem mohl napsat i něco učeného o historii koránu nebo šíření islámu – cestopis hned vypadá moudřeji, když se mezi fotky z paluby přimíchá pár dějin. Africká část našeho dobrodružství začala v Tangieru a jedno z prvních míst, kam jsme zamířili, bylo muzeum víry a marocké nezávislosti. Bylo to zajímavé, jen poněkud zvláštní – mobil nesměl sloužit ani jako transfokátor, takže z překladu textů se stal tak trochu sport pro pokročilé. Z map a anglických textů jsme však pochopili, že šlo od začátku o oddělený svět, který se díky modernějším podobám islámu šířil z Blízkého východu až do Číny a přes Středozemní moře a severní Afriku do zbytku známého světa – něco jako duchovní "frančíza", jen bez billboardů.

Jiný pohled na svět člověka napadne, když si uvědomí, že Gibraltar chránil vstup do západní Evropy jako kamenný bodyguard, zatímco v Turecku, dnes téměř stoprocentně islámské zemi, jsem kdysi vídal i křesťanské památky, které mezitím pohltil čas i jiná civilizace. A teď na to koukáme z druhé strany: tak jako Evropany kdysi chránil výběžek nad přístavem na jihu Španělska, který teď patří Britskému království, i tady prapředek současného krále rozmístil na hradby dvaadvacetipalcová děla, mířící neomylně do průplavu směrem k Evropě. Inu jiná země, jiný pohled na svět – a my si k tomu dáváme ranní espresso a tváříme se, že to celé máme pod kontrolou.

Loudáme se palubami, chodím s Maruškou na cigárko a užíváme teplého počasí. Dnes by mohl se z mlhy vyklubat pěkný den. Půjdeme na pokoj a budu ještě hloubat a študovat, čím bych náš cestopis obohatil.

Počátky islámu jsou spojeny s působením arabského proroka Mohameda († 632) na Arabském poloostrově. Klíčovou událostí je tzv. hidžra roku 622, kdy Mohamed se svými přívrženci přesídlil z Mekky do Medíny.

Islám se do počátku 8. století rychle rozšířil do velké části Středomoří prostřednictvím islámské expanze, tedy vojenských výbojů arabských vyznavačů islámu.

V čele ummy, obce muslimů, stanuli po smrti Mohameda chalífové, kteří byli zpočátku voleni. Již tehdy došlo k rozkolu islámu na přívržence chalífů pokrevně spřízněných s prorokem (šíity) a většinové sunnity. Později se v čele chalífátu prosadili členové rodu Umajjovců (661–750) sídlící v Damašku a Abbásovců (750–1258), kteří přesídlili do Bagdádu.

Odstředivé tendence v rámci rozsáhlé islámské oblasti se projevily například vyhlášením samostatného córdobského chalífátu na Pyrenejském poloostrově nebo fátimovského chalífátu v severní Africe (Maghreb). Do uspořádání muslimského světa dále v 11. století zasáhl turkický rod Seldžuků, který prosadil nejvyššího světského panovníka, sultána (obdobu křesťanského císaře), zatímco pravomoci chalífy byly omezeny na oblast duchovní.

V období od 11. do 15. století se islámský svět již nevyznačoval tak expanzivní dynamikou a rozhodujícím způsobem jej formovaly nearabské vlivy. V západním Středomoří po rozpadu córdobského chalífátu docházelo k postupnému dobývání Pyrenejského poloostrova křesťanskými vojsky (jimi nazývanému reconquista, znovudobývání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou berberských Almorávidů a Almohadů. V Egyptě, Sýrii a přilehlých oblastech po Fátimovcích převzal vládu kurdský Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců, kterou v polovině 13. století vystřídal Mamlúcký sultanát s vládci z kasty elitních otroků.

Do vývoje východního Středomoří významně zasáhly křížové výpravy, dvousetletá snaha křesťanských vojsk o získání území Svaté země. V severovýchodní oblasti islámského světa hráli nejvýznamnější roli turkičtí vládci. Do konce 12. století to byla Seldžucká říše, která mimo jiné expandovala na úkor Byzantské říše, a dočasně také východněji položená Chórezmská říše.

Od konce 13. století se začala prosazovat Osmanská říše, která expandovala až na Balkán a roku 1453 dobyla Konstantinopol. Tím nejen zanikla Byzantská říše, ale také se islám rozšířil na práh Evropy a západokřesťanského světa. Do této oblasti dále dočasně, ale velmi výrazně zasáhly výboje mongolských dobyvatelů, zejména Čingischána, který vyvrátil Chórezmskou říši, a islám vyznávajícího Tamerlána, jenž na začátku 15. století dočasně oslabil samotnou Osmanskou říši.

Oblast Arabského poloostrova před příchodem islámu nebyla politicky ani nábožensky jednotná. Střed poloostrova s nehostinnou pouští obývaly semitské kočovné kmeny, které byly většinou polyteistické, některé však přijaly judaismus či křesťanství. Náboženství kočovníků bylo primitivním animismem a v jejich životě nehrálo velkou roli. Obživou nomádů byl chov velbloudů a dobytka a nedílnou součást jejich života tvořily také války a nájezdy proti ostatním kmenům i usedlému obyvatelstvu oáz. Usedlý život v oázách vedl ke vzniku osad s charakterem městských států, které se však kulturně příliš nelišily od kočovníků. V oblasti jižní Arábie vznikaly již ve starověku vyspělé státy s vysokou kulturou.

Na sever od Arábie soupeřily dvě velmoci – Byzantská říše a Persie. Na jejich hranicích se vytvořily nárazníkové státy: arabský křesťanský stát Ghasánovců v Sýrii pod vlivem Byzantské říše a arabský křesťanský stát Lachmovců v Mezopotámii pod vlivem perských Sásánovců. Tyto státy měly mimo jiné za úkol chránit území svých pánů před nájezdy arabských kočovných kmenů. Koncem 6. a počátkem 7. století však státy Ghasánovců i Lachmovců zanikly.

Posledním nezávislým státem v jižní Arábii bylo židovské Himjárské království. Himjárský král Júsuf se postavil proti Byzantské říši, která Židy utlačovala, a zakázal průchod byzantským obchodníkům. Byzanc však potřebovala volný průchod Rudým mořem kvůli obchodu s Indií, ale na jihu Arábie nemohla zasáhnout přímo. Himjárské království proto na žádost Byzance napadl křesťanský Aksum, který roku 525 rozdrtil Júsufovu armádu a jeho stát rozvrátil. Etiopané poté postupovali na sever, ale u Mekky utrpěli porážku a byli nuceni z Arábie ustoupit zpět do Afriky; jih poloostrova následně ovládla Persie.

Prorok Mohamed se podle tradice narodil roku 570 v Mekce, dva měsíce poté, co od města odtáhla etiopská vojska (tzv. rok slona). Pocházel z rodu Hášimovců, klanu kmene Kurajšovců, který ovládal Mekku. V době Mohamedova narození byla Mekka prosperujícím obchodním centrem na karavanní trase mezi Středomořím a Východem, ale také významným poutním místem. Kurajšovci v náboženských poutích spatřovali především obchodní příležitost a o samotné náboženství nejevili velký zájem.

Mohamed se už od mládí hloubavě zajímal o náboženství i sociální otázky, věnoval se náboženským obřadům a měl určité znalosti mezi Araby rozšířeného křesťanství i židovství, ačkoliv neuměl číst ani psát a kromě arabštiny neovládal žádný cizí jazyk. Svá první vidění měl ve věku čtyřiceti let při meditacích v jeskyni hory Hirá nedaleko Mekky, kde mu archanděl Gabriel přikázal, aby se stal prorokem. Nejprve přednášel v soukromí svým nejbližším, a teprve po třech letech veřejně vystoupil. Kurajšovci jej zpočátku přijímali vlažně, později však začali Mohameda i jeho stoupence nenávidět a pronásledovat.

Kurajšovci začali muslimskou obec perzekvovat, přestože Mohamedův strýc Abú Tálib, který sám islám nepřijal, chránil svého synovce i jeho následovníky před násilím. Část muslimů proto zvolila útěk do křesťanského Aksumu, kde je král Armah vlídně přijal. Ačkoliv Armah odmítl přestoupit na islám, jeho pohostinnost na Mohameda tak zapůsobila, že muslimům bylo od té doby zakázáno vést proti Etiopii válku. Kurajšovci zatím v Mekce uvalili na Hášimovce tříletý sociální a ekonomický bojkot a po smrti Abú Táliba se situace muslimů stala neudržitelnou.

Samostatnou kapitolu představuje perzekuce židovských kmenů. První z nich, Banú Kajnuká, byl z Medíny vyhnán po bitvě u Badru, druhý kmen Banú an-Nadír po bitvě u Uhudu. Třetí kmen, Banú Kurajza, byl během obléhání Medíny obviněn ze zrady kvůli svému spojenectví s Kurajšovci; jeho muži byli popraveni, zatímco ženy a děti rozděleny jako otroci mezi muslimské bojovníky.

Po ovládnutí větší části Pyrenejského poloostrova muslimskými vojsky se do Al‑Andalusu, jak muslimové tuto zemi nazývali, začali ve větším počtu stěhovat Arabové a Berbeři. Rivalita mezi jednotlivými klany však vyvolávala značnou politickou nestabilitu, s níž si místodržící sídlící v Córdobě (odtud označení Córdobský emirát) nedokázali dlouhodobě poradit. Tohoto oslabení využil potomek umajjovských chalífů Abdurrahmán I., který v zemi převzal vládu a vytvořil zde fakticky nezávislý stát, jenž se vymanil z nadvlády abbásovských chalífů v Bagdádu.

Za vlády jeho nástupců se hospodářství i kultura Al‑Andalusu výrazně rozvíjely, i když stabilitu státu opakovaně narušovaly separatistické tendence místní šlechty, nájezdy Normanů a také vzpoury křesťanských poddaných. Největšího rozkvětu dosáhl Al‑Andalus za vlády Abdurrahmána III., který se roku 929 prohlásil chalífou (dosud měl pouze titul emíra) a stal se tak i duchovním vůdcem zdejší muslimské obce. Autorita córdobských chalífů se však ve skutečnosti vztahovala jen na území přímo podložená jejich mocí.

Ke konci 10. století získal v chalífátu mimořádný vliv Muhammad bin Abí Ámir, známý jako Al‑Mansúr, v evropském prostředí často nazývaný Almanzor. Ovládl mladého chalífu Hišáma II., soustředil do svých rukou rozsáhlé pravomoci a fakticky vládl chalífátu jako chalífův první pobočník.

Po smrti Almanzora a jeho syna Abdulmalika skončilo v Al‑Andalusu vrcholné období vlády umajjovské dynastie na Pyrenejském poloostrově. Následné mocenské boje vedly k postupnému rozpadu chalífátu na menší, hospodářsky a kulturně vyspělé, ale vojensky slabé státní útvary zvané taifa. Této situace využily křesťanské státy na severu poloostrova, které zintenzivnily snahu dobýt Španělsko zpět pod nadvládu křesťanstva, známou jako reconquista.

Panovníci jednotlivých taif si proto povolali na pomoc berberský kmen Almorávidů ze severní Afriky. Almorávidé sice dokázali na čas zastavit postup křesťanských vojsk, zároveň však Al‑Andalus ovládli a nastolili zde tvrdý, nábožensky značně netolerantní režim. Po rozpadu jejich říše do řady menších muslimských panství a po novém zesílení křesťanského tlaku ze severu přišli do Al‑Andalusu Almohadé, kteří opět dočasně zbrzdili reconquistu.

Ve 13. století začala upadat i říše Almohadů. Její jednotlivé části v severní Africe i na Pyrenejském poloostrově se osamostatnily nebo byly postupně dobyty křesťanskými státy. Posledním muslimským státem na území dnešního Španělska se tak stalo Granadské království, které padlo do rukou křesťanských vojsk až roku 1492.

Abbás I. Veliký a zrod nové Persie

Na západním okraji tehdejší Persie se od konce 15. století rodí státní útvar, který navazuje na starou íránskou tradici, ale zároveň se ostře vymezuje vůči okolním mocnostem. Safíovec Ismá'íl, jenž je roku 1502 prohlášen vládcem, zvolí odvážný krok: vyhlašuje šíitskou verzi islámu státním náboženstvím a dává tak perskému prostoru nový, jasně vyhraněný politicko-náboženský profil.

Vzestup Safíovců

Nový šíitský stát nevzniká jako poklidná dynastická změna, ale jako expanzivní projekt. Safíovci dobývají Mezopotámii, Ázerbájdžán i rozsáhlé oblasti centrální Persie, zatímco na hranicích svádějí těžké boje s Uzbeky a Osmanskou říší.

• Na východě si poradí s Uzbeky, na západě však utrpí porážku v bitvě na Čaldiránské rovině a přechodně ztrácejí své hlavní město Tabríz.

• Po smrti Ismá'íla I. nastává dlouhé období nejistoty, kdy se o trůn přetahuje několik uchazečů a stát se ocitá v sevření vnitřních i vnějších konfliktů.

Teprve po letech těchto bojů se prosazuje Abbás Mírzá, který usedá na trůn jako šáh Abbás I., později nazývaný Veliký.

Abbás I.: vojevůdce a stavitel

Abbás I. je považován za jednoho z nejvýznamnějších perských panovníků – a to nejen kvůli vítězným bitvám. Daří se mu zklidnit vnitropolitickou situaci, uzavírá mír s Osmanskou říší a může se soustředit na východní frontu, kde roku 1596 vítězí v bitvě u Herátu nad Uzbeky ohrožujícími Chorásán.

• Šáh posiluje kontakty s evropskými státy a za pomoci Angličanů reorganizuje perskou armádu, kterou vybavuje množstvím pušek a stovkami děl.

• S modernizovaným vojskem podniká nové tažení proti Osmanům a získává území v Kurdistánu, Gruzii a Ázerbájdžánu.

Abbás však myslí i na moře: rázně zasahuje proti Portugalcům, kteří v 16. století obsadili a opevnili strategický ostrov Hormuz ovládající vstup do Perského zálivu.

Isfahán: město, kde se vládne

Za Abbásovy vlády se mění i vnitřní mapa Persie. Šáh přesouvá své sídelní město z Kazvínu do Isfahánu, který se postupně proměňuje v nové politické i kulturní centrum říše.

• Přesun dvora do Isfahánu není jen technickou změnou adresy, ale manifestací ambice – vytvořit reprezentativní metropoli odpovídající významu říše.

• Abbás I. umí spojit vojenskou sílu, diplomatické kontakty a urbánní gesta do jednoho obrazu: Persie jako sebevědomé, modernizující se mocnosti.

Šáh Abbás I. umírá roku 1628, na trůn nastupuje Safí I., který v zemi zavádí krutovládu. Až za jeho syna Abbáse II. se situace dočasně uklidňuje a poměry se stávají spravedlivějšími.

Úpadek Safíovců a nové rody

Po Abbásově éře se ukazuje, jak křehká byla rovnováha vybudovaná na osobní autoritě silného panovníka. Neschopní nástupci znovu otevírají prostor pro mocenské a náboženské konflikty, které postupně podlamují sílu Safíovců.

• Roku 1723 se bouří afghánští a balúčtí bojovníci, dobývají Isfahán a povraždí jeho obyvatele, což je symbolický vrchol úpadku safíovské moci.

• Spolu s pádem rodu Safíovců vystupují do popředí jiné dynastie – Afšárovci, Zandovci a nakonec Kádžárovci – které se snaží zaplnit vzniklé mocenské vakuum.

Výraznou postavou této nové éry je Nádirkulí Beg z rodu Afšárovců. Ten se zasazuje o vyhnání Afghánců z Isfahánu, soustřeďuje moc ve svých rukou a nechává se prohlásit šáhem.

Afšárovci, Zandovci, Kádžárovci

Nádirkulí Beg, již jako šáh, vede úspěšná tažení do Afghánistánu a Indie, ale ani jeho vojenské úspěchy nedokážou překlenout hluboké náboženské rozpory mezi sunnity a šíity v zemi. Ke konci života utužuje represivní režim, což přispívá k jeho zavraždění roku 1747.

• Po jeho smrti nastává období rozbrojů, během nějž se prosazují Zandovci, zejména Karím Chán, který sice nepřijímá titul šáha, ale získává dominantní vliv na vládní záležitosti.

• Po Karímově smrti se znovu rozhoří boj o moc a jako vítězové z něj nakonec vycházejí Kádžárovci v čele s Ágá Muhammadem Chánem.

Dějiny Persie tak v tomto období připomínají kyvadlo: po velkých centralizačních pokusech následují vlny rozkladu, vzpour a nových dynastických nároků.

Islám na cestě do Indie

Současně s těmito proměnami na západě se odehrává další příběh – pomalá a postupná expanze islámu na Indický subkontinent. V prvních staletích po vzniku islámu se jeho vliv v Indii šíří jen zvolna, významnější zlom přichází až roku 711.

• Tehdy do oblastí dnešního Pákistánu přitahují arabská vojska vedená Muhammadem bin Kásimem, dobývají města Debul, Multán a Brahmanábád a ovládají rozsáhlé oblasti Sindhu a Paňdžábu.

• Po této první vlně se postup na delší dobu zastavuje; další významné výboje přicházejí až za Mahmúda z Ghazny, který po dobytí části střední Asie podniká vpády do Indie.

Vrchol Mahmúdových výprav představuje dobytí Sómnáthu v Gudžarátu a vyloupení významného Šivova chrámu, symbolu hinduistické náboženské tradice.

Při pohledu z odstupu se oba děje – perské dynastické cykly i expanze islámu do Indie – propojují jedním motivem: střídáním velkých ambicí, vojenských vítězství a strukturální křehkosti mnohonárodnostních a nábožensky rozrůzněných území. Právě v této křehkosti, ne v samotných bitvách, se rodí většina zlomů, které mění mapu regionu.

Osman, zakladatel Osmanské říše

Malá Asie a oblasti dále na východ představovaly už od arabské expanze v 7. století prostor trvalého střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy – umajjovským a abbásovským chalífátem či Seldžuckou říší. V letech po bitvě u Mantzikertu získali Seldžukové vnitrozemí poloostrova a založili zde Ikonyjský (Rúmský) sultanát, který se postupně stal hlavním muslimským státem v oblasti.

Byzantští císaři se pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po porážce u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol, už nebyli schopni obnovit někdejší sílu říše. Ačkoli Michael VIII. Palaiologos město opět získal, obnovená Byzantská říše se už nikdy nepřiblížila mocenské úrovni předchozích staletí.

Na počátku 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozkvět, ale tento vzestup narušila mongolská invaze a následná závislost na ílchánských Mongolech. Ílchánové zasahovali do vnitřních poměrů sultanátu a udržovali nad tamními vládci svou svrchovanost, což prohlubovalo vnitřní oslabení státu.

Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimskými státy existovala na hranicích obou mocností zvláštní pohraniční pásma osazená vojenskými jednotkami, které podnikaly nájezdy na území protivníka – bez ohledu na to, zda formálně panoval mír, či válka. Před mongolským vpádem prchalo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo zejména v západní části poloostrova, právě na hranicích s Byzancí, a vytvářelo zde nová nárazníková území.

Kočovné kmeny přicházející z východu navazovaly na starší tradici pohraničních "marek", z nichž podnikaly výpady na byzantské území a postupně se v nich usazovaly. Jak slábla moc Ílchánů i byzantských císařů, zavládl v těchto oblastech chaos a vzniklo tu více než dvacet malých, fakticky nezávislých tureckých státečků.

Vzestup Osmanova státu

Jeden z těchto malých útvarů založil v oblasti Bithýnie náčelník Osman z kmene Oguzů, který dal později jméno celé Osmanské říši. Osmanovi se podařilo vytvořit vnitřně stabilní stát tím, že propojil zájmy kočovných kmenů s potřebami městského obyvatelstva, čímž získal širší podporu pro své vládcovské ambice.

Ačkoli Osmanův stát patřil původně k nejmenším z tureckých útvarů v Malé Asii, jeho výhodná poloha na hranicích s oslabenou Byzantskou říší mu umožnila zahájit územní expanzi na její úkor. Nestabilní vnitropolitická situace v Byzanci dávala Osmanovi i jeho nástupcům příležitost obsazovat pevnosti a města, která už nebyla schopna dlouhodobě vzdorovat.

Osman i jeho syn Orchan, který nastoupil po otcově smrti roku 1326, dovedně využívali služeb místních byzantských velitelů, často sami tureckého původu. Ti po předání jimi dosud bráněných měst vstupovali do osmanských služeb a mohli v nové správě dosáhnout rychlé kariéry, což motivovalo další přeběhy.

V padesátých letech 14. století začali Osmané expandovat i do Evropy a roku 1357 se jim podařilo získat strategicky významnou pevnost Gallipoli. Tím se otevřela cesta k dalším výbojům na Balkáně, které během několika desetiletí zásadně změnily mocenskou mapu jihovýchodní Evropy.

Další výboje a první krize

Orchanovi nástupci Murad I. a Bajezid I. pokračovali v dobývání evropských území, přičemž jejich vojska postupně ovládla Thrákii a Makedonii a zlomila vojenskou sílu Bulharska. Roku 1389 došlo k bitvě na Kosově poli, kde osmanská vojska porazila koalici srbských knížat, i když během střetu padl sultán Murad I.

Bajezid I. po otcově smrti v expanzi nepolevil a rozšířil moc říše i v Malé Asii, kde však často preferoval dohodu s muslimskými vládci před přímým vojenským střetem. Rozmach Osmanské říše vyvolal reakci uherského krále Zikmunda, který zorganizoval proti Turkům křížovou výpravu, ta však roku 1396 skončila porážkou křesťanského vojska u Nikopole.

V této době se osmanská armáda opírala o dvě klíčové složky: lenní jízdu sipáhíjů a elitní pěchotu janičárů, vzniklou z křesťanských chlapců odváděných násilně a vychovávaných v islámském prostředí. Tento systém zajišťoval sultánovi loajální a profesionální vojsko, na něž se mohl při dalších výbojích spolehnout.

Růst říše se však dočasně zastavil po vpádu Tamerlána, který v bitvě poblíž Ankary porazil osmanskou armádu a zajal sultána Bajezida. Bajezid v zajetí zemřel a těžká porážka znamenala zpomalení dalšího osmanského postupu i období vnitřních bojů o nástupnictví.Loď jsme již prolezly zepředu dozadu a několikrát zpět. Všechna volná místa jsou obsazena méně majetnými nebo více šetrnými spolucestujícími, kteří při své cestě se snaží ještě praktikovat své domácí chování. Je mi mnohdy žinantní se po nich koukat, ale věřím, že tak jako jsou oni zvláštní a orientální pro nás, tak určitě zvláštně působíme i my našimi zjevy.

No vidíš, čas se nám na té lodi rozpouští jak kostka ledu v řízku z mikrovlnky – ani nevíš jak, a najednou máš po měsíci na talíři vepřové, i když jen v podobě gumového řízku, který zjevně přežil už několik plaveb před vámi. Položený na špagetách působí jako nečekané mezikulturní setkání, ale chuťově je to po marocké stravě malý gastronomický zázrak. Člověk najednou zjistí, že ke štěstí nepotřebuje michelinské hvězdy, stačí mu vepřové, mikrovlnka a pocit, že je zase trochu víc doma.

Venku se začíná počasí trochu kazit, na meteoradaru vidíme velikou oblačnost a předpověď připomíná bouřky. To jsme ještě na lodi nezažili. Ráno jsme měli pocit, že se na této lodi neuklízí, vše bylo od kouře a sazí z komínů špinavé a oni s tím frantíci asi počítali, že odpoledne loď osprchují a vše bude jak má být.

Pravidelně kafíčkujeme, a zvláště nás baví náš oblíbený číšník na zadním baru. Již znovu mi chtěl vařit kávu na jeho účet. Je mu zřejmě žinantní výše tringeltu, protože si umím představit, že ti co to spějí v sedačkách a nebyli ochotni platit za kajuty, budou zřejmě šetrnější i na spropitném. Já mám však respekt k jeho vizáži zabijáka a i prostředí lodního baru připomíná hotel Continentál v plné kráse dobrodružného příběhu krvavého filmu. No, nedejte mu vždy euro navíc. A když jsem tam byl už asi pětkrát…

Půjdeme zase na pokoj, odpočívat a, třeba budu zase bádat a psát.

A tady jsem se při dnešní plavbě ještě zabýval Koránem a dám jsem několik svých poznámek:

Když se vysloví slovo Korán, mnoha lidem se vybaví zelená kniha se zlatým písmem, recitace v mešitě nebo hlas muezzina z vyvýšeného minaretu. Ve skutečnosti však Korán není "jen" knihou, ale příběhem Zjevení, které podle muslimské víry spojilo nebe se zemí a dodnes utváří životy stovek milionů věřících.

Korán – arabsky al-Qurʾán, doslova "recitace" – je hlavní náboženský text islámu a stojí po boku Sunny, tedy autentických výroků a činů Proroka Muhammeda. V očích muslimů nejde o lidské dílo, nýbrž o autentické Zjevení od jediného Boha, který jej postupně sesílal Proroku Muhammedovi po dobu třiadvaceti let. Prorok, známý v češtině jako Mohamed, je chápán jako jeden z dlouhé linie Božích poslů, která sahá zpět až k Abrahámovi a jeho synu Ismaelovi, a zapojuje tak islám do širšího rodokmenu abrahámovských náboženství.

Podle muslimské tradice nepřicházel Korán k Proroku jedním způsobem, ale třemi odlišnými cestami, které dohromady vytvářejí obraz velmi intimního vztahu mezi člověkem a Bohem. Někdy byly verše vnuknuty přímo do Muhammedova srdce – bez prostředníka, jako tichá, ale nezaměnitelná inspirace. Jindy k němu přicházel anděl Gabriel, Boží posel, který mu předával konkrétní slova Zjevení jako zprávu od Jediného Boha (Alláha). A existovaly i chvíle, kdy, podobně jako prorok Mojžíš, rozmlouval Muhammed s Bohem, aniž by jej viděl, přesto však s jistotou, že slyší Boží hlas.

Z těchto útržků Zjevení postupně vznikla kniha, která dnes obsahuje 114 súr, tedy kapitol. Zajímavé je, že nejsou seřazeny podle časové posloupnosti, v níž byly verše zjevovány – historicky první zjevení se nachází až v 96. súře – ale podle pořadí, které mělo být podle víry muslimů Muhammedovi Bohem přikázáno. Každá súra se skládá z veršů, arabsky áját, a jejich přesné rozvržení i ústní recitace se po generace předávala s mimořádnou pečlivostí.

Ještě o mnoho staletí později přinesla nečekané svědectví o rané historii Koránu univerzitní knihovna v Birminghamu. Dvě pergamenové stránky o velikosti 33,3 × 24,5 cm zde ležely téměř sto let bez větší pozornosti, než byly identifikovány jako jeden z nejstarších rukopisných exemplářů Koránu a radiokarbonově datovány do let 568–645, tedy do období Muhammedova života či těsně po jeho smrti. Tyto listy jsou součástí rozsáhlé Minganovy sbírky zhruba tří tisíc blízkovýchodních dokumentů a poutají pozornost historiků i věřících, protože ukazují, jak brzy po Zjevení byl text zapisován. Další rané rukopisné exempláře se dochovaly například ve dvou známých přepisech v Taškentu a v istanbulském muzeu Topkapi, kde jsou uchovávány mezi nejcennějšími islámskými památkami.

Abychom však porozuměli Koránu v každodenním životě muslimů, je třeba vedle něj postavit i Sunnu – "cestu" Proroka. Ta se skládá z hadísů, tedy zaznamenaných výroků a činů Muhammeda, a ze síry, mimořádně detailního životopisu, který zachycuje jeho život do nejmenších detailů. Korán a Sunna tak společně tvoří dva základní pilíře islámského vyznání: Boží slovo a prorocký příklad, jež dohromady utvářejí návod na to, jak chápat víru, etiku, rodinu i společnost.

Samotný obsah Koránu lze vnímat jako mnohovrstevnatý příběh o Bohu a člověku. Naprosto ústřední roli hraje tzv. Tauhíd – pevné přesvědčení, že pouze Bůh Jediný má právo být uctíván. V Koránu se znovu a znovu připomíná, že tento Bůh je dokonalý a nepotřebuje žádné přímluvce, společníky, pomocníky, syny ani manželky; posílal proroky a posly s Písmy právě proto, aby lidem stále připomínali, že Bůh je jeden.

Další rovina Koránu se dotýká každodenního života – Bůh v textu opakovaně zdůrazňuje význam modlitby, dobrých skutků a bohabojnosti. Věřícím slibuje odměnu v podobě věčného života v Ráji, zatímco před přidružováním jiných "božstev", konáním zla, hříchem a nespravedlností varuje hrozbou trestu v Pekle. Naděje však nikdy nezmizí: pokud se člověk ještě za života obrátí k Bohu s upřímnou prosbou o odpuštění, nikdo jiný sice jeho hříchy smazat nemůže, ale Bůh sám je podle Koránu schopen odpustit i velké viny.

Silným motivem je i Soudný den, kdy má dojít k absolutně spravedlivému zúčtování všech lidských skutků. Bůh je v Koránu popisován jako ten, kdo nejen odmění dobro, ale také odškodní všechny, kteří zažili nespravedlnost a újmu, a napraví vše, co v pozemském životě vypadalo bez trestu. Soudný den se tak stává bodem, v němž se setkává Boží spravedlnost a milost.

Korán přitom není jen souborem přikázání a zákazů, ale také velkou knihou příběhů. Předkládá výjevy z dávných dějin, epizody ze života Proroka Muhammeda a příběhy Poslů a Proroků – Adama, Noema, Abraháma, Lota, Jonáše, Jákoba, Josefa, Mojžíše, Árona, Ježíše a dalších. Tyto příběhy nejsou vyprávěny pro pouhou fascinaci minulostí, ale jako morální a duchovní lekce, které mají čtenáři ukázat, jak se člověk rozhoduje v mezních situacích a jaké důsledky nesou jeho volby.

Moderní čtenáře často zaujme ještě jedna rovina – pasáže, které mnozí muslimští autoři označují jako "vědecké zázraky" Koránu. Jde o verše, jež podle nich předznamenávají poznatky, které mohly být potvrzeny až díky moderním vědeckým metodám, a které tak mají být dalším důkazem božského původu textu.

Když se tedy člověk dotkne stránek Koránu – ať už v rukou věřícího, v muzeu mezi starými rukopisy, nebo v překladu v knihovně – nedrží pouze historický dokument. Dotýká se textu, který je pro muslimy živým Zjevením, příběhem o jediném Bohu, o prorocích, o odpovědnosti člověka i o naději na spravedlnost a milost, jež přesahují hranice jednoho lidského života.Korán vznikal v prostředí

Arabského poloostrova, kde už v 6. a 7. století žily početné židovské a křesťanské komunity, zejména na venkově, zatímco velká část obyvatelstva stále praktikovala mnohobožství. Jednobožství však v této době patrně postupně převažovalo a objevovali se i další kazatelé a proroci, Mohamedovi současníci a konkurenti, které Mohamed a jeho první nástupce Abú Bakr později tvrdě potlačili. K mimořádnému úspěchu islámu přispěly i tehdejší mocenské konflikty, například soupeření perské Sasánovské říše s Byzancí, jejíž císař v roce 622 zahájil tažení proti Persii, ve stejném roce, kdy bylo Mohamedovi nabídnuto, aby se uchýlil do Mediny.

Muslimové věří, že korán obsahuje doslovně zaznamenané zjevení, které se Mohamedovi dostávalo prostřednictvím anděla Gabriela (arabsky Džibríl). Mohamed je v islámské tradici "Pečetí proroků", která uzavírá dlouhou řadu předchozích Božích poselů, mezi něž patří Abrahám, Mojžíš, Ježíš a další, jimž bylo taktéž sesláno zjevení. Ježíšovo "Evangelium" (Indžíl) i Mojžíšova Tóra jsou v tomto pojetí obrazy dokonalého Božího slova; kritici však později upozorňovali na rozpory mezi koránem a staršími texty, což islám vysvětluje tvrzením, že původně významově shodné knihy židů a křesťanů byly postupně "pokřiveny".

Samotné sesílání koránských veršů mělo trvat přibližně třiadvacet let (609–632 n. l.). Do podoby, v jaké je korán znám dnes, byl text sestaven kolem roku 651, tedy zhruba devatenáct let po Mohamedově smrti. Původně byl korán uchováván především v paměti proroka a jeho stoupenců, první muslimové znali celé zjevení nazpaměť a dlouho neexistovala jednotná psaná verze, neboť obsah byl průběžně připomínán recitací v komunitě.

Lze předpokládat, že už před hidžrou z Mekky začala být část zjevení zapisována. Tradice z medínského období uvádí, že Mohamed, který sám psát neuměl, pověřoval některé své následovníky rolí písařů, zatímco mnozí jiní znali rozsáhlé pasáže nebo dokonce celé zjevení zpaměti. Po jeho smrti se ukázala potřeba vytvořit jednoznačnou, závaznou verzi, aby se předešlo případným deformacím a rozdílným interpretacím, k nimž mohla vést i tehdejší podoba arabského písma, jež nezaznamenávala všechny samohlásky a umožňovala záměny gramaticky podobných slov.

Podle islámské tradice existovalo v určité době pět významných kodexů koránu, které se mezi sebou mírně lišily. Šlo o kodex Mohamedovy manželky Hafsy, sbírku Hafse Ubajje ibn Kaʿba, text Abdalláha ibn Masʿúda, rukopis Abú Músy al-Ašʿarího a kodex Miqdáda ibn ʿAmra. Obava z toho, že tyto rozdíly mohou vyvolat rozkol v islámské obci, vedla za vlády třetího chalífy Uthmána k sestavení redakční komise, která na základě Hafsina kodexu a sbírky předsedy komise Zajda ibn Thábita vytvořila standardní text, známý jako Uthmánský kodex, označovaný často jako "Vulgáta", vzniklý v letech 651–656.

Navzdory tomu, že se v dějinách opakovaně objevovaly pochybnosti o pravosti této verze, používá se Uthmánův text v muslimském světě dodnes. Moderní "klasickou" podobu představuje káhirské vydání z roku 1923, které se stalo široce rozšířeným standardem. Nejvýraznější námitky vůči Vulgátě vznesli šíité, podle nichž Uthmán z koránu odstranil zmínky o Alím; jednotlivé šíitské směry se však nikdy nedokázaly shodnout na jednom alternativním znění, a proto v praxi zůstal závazný Uthmánův text. Podle šíitského učení zná skutečně plnou a správnou verzi pouze "skrytý imám", jehož příchod má v budoucnu odhalit pravý text.

Korán se po staletí šířil především ústní tradicí a v podobě rukopisů, vždy v arabském jazyce. V roce 1924 jej káhirská Univerzita al-Azhar vydala tiskem v podobě, kterou schválily náboženské autority, a tato edice se stala vzorem pro další tisky.

Korán nemá pevnou, lineární kompozici v podobě uceleného příběhu, jak je obvyklé u mnoha jiných knih. Spíše představuje sbírku písemně zachycených poselství proroka Mohameda, tvořenou především napomenutími a pokyny do každodenního života věřících, což vysvětluje časté opakování stejných motivů a témat. Text je rozdělen do 114 súr (kapitol) a 6236 áj (veršů), přičemž i jednotlivé súry často spojují různorodé skupiny veršů, které pravděpodobně vznikaly v průběhu mnoha let, a princip, podle něhož byly uspořádány právě do 114 kapitol, zůstává ne zcela jasný.

Jazyk koránu: od extatické poezie k právnické próze

Jazyk a forma koránu procházejí výrazným vývojem od krátkých, extatických a obrazných veršů k delším, prozaickým a právnicky působícím textům. Na počátku se projevy proroka Mohameda formou i částečně obsahem blížily staroarabským hanífům, poslům monoteismu, a káhinům, věštcům, kteří pracovali s krátkým veršem, sugestivní řečí, přírodními a kosmickými obrazy, přísahami, hrozbami a apokalyptickými vizemi. Srovnávání s káhinem však Mohamed důrazně odmítal.

Za nejpoetičtější bývá považováno první mekkánské období, kdy se v súrách objevují monotónně se opakující refrény, z nichž nejznámější je v súře 55 otázka "Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat?". V dalších etapách zjevení se prosazují delší súry a delší verše a postupně mizí poetické prostředky, jako je anafora, epifora či výrazný refrén, až v medínském období téměř vymizí. Totéž platí pro přísahy a zvolání k Bohu, která zpočátku často otevírala celé súry, zatímco později se jejich výskyt znatelně omezuje.

Arabština v době vzniku koránu byla ve psané podobě nedokonalá a nevyhovovala plně vyjadřovacím potřebám zjevení. Mohamed proto jednak aktualizoval významy existujících slov, jednak přejímal nové výrazy z jiných jazyků, například z aramejštiny, hebrejštiny, syrštiny či etiopštiny. Tyto lexikální vlivy však samy o sobě zásadně neovlivnily výklad koránu; větší roli sehrály gramatické obměny, které mohou změnit význam veršů a stát se oporou pro odlišné, někdy i proti­tradiční interpretace. Právě rozbor gramatiky se stal jednou z metod islámské právní vědy, fikhu, a jazyk koránu byl až do moderní doby vnímán jako norma spisovné arabštiny.

Korán se rodil v konkrétním čase a prostoru, ale jeho příběh je zároveň dějinami zápasu o víru, moc i podobu lidské svobody. Právě sledování, jak se proměňují jeho témata od rané Mekky až po Medínu, otevírá překvapivě živý obraz proroka Mohameda, jeho komunity i napětí mezi Boží všemocí a člověkem, který se rozhoduje věřit – nebo odmítnout.

První Mekka: okouzlení Bohem a děs z konce

V nejstarších mekkánských súrách jako by text doslova planul nadšením z Boží přítomnosti a moci stvořitele, který vládne lidem, přírodě i neviditelnému světu džinů. Bůh je zde vykreslen jako absolutní vládce, jemuž se člověk musí bezvýhradně odevzdat, a tato výzva je podpořena sugestivními obrazy konce světa, posledního soudu, ráje a pekla.

Tyto pasáže mají výrazný materialistický náboj: slibují konkrétní rajské slasti a hrozí fyzickým utrpením v pekle, což se později stává jedním z hlavních terčů kritiky ze strany židů a křesťanů. V atmosféře odporu, s nímž se Mohamed v Mekce setkává, začíná být popis posmrtného života silným přesvědčovacím nástrojem – víra není jen abstraktní idea, ale otázka velmi konkrétní budoucnosti.

Příběhy proroků a varování druhého období

Na konci prvního období, po známé epizodě "Satanských veršů", se tón Koránu posouvá do druhé mekkánské fáze, kde vystupuje do popředí důraz na Boží jedinost. Eschatologické motivy sice úplně nemizí, ale ustupují před opakovanými příběhy starších proroků a obcí, které je odmítly a byly potrestány.

Objevuje se téměř rytmická struktura: prorok – odmítnutí – Boží pomsta, kdy se střídají jména, ale dramatický oblouk zůstává stejný. Typickým příkladem je dlouhá súra Básníci (26), v níž se tyto motivy vrství jako varování: poslouchat proroka není jen zbožná volba, ale otázka přežití celé obce.

Třetí Mekka: predestinace pod tlakem

Třetí mekkánské období odráží rostoucí krizi Mohamedovy pozice v Mekce a jeho reálné úvahy o útěku z města. Styl se postupně vzdaluje poezii, začíná se podobat medínským prózám a do popředí vystupuje motiv předurčení – představy, že někteří lidé jsou určeni k víře a jiní k setrvání v "rouhačské lži".

Pro proroka, který čelí posměchu a hrozbám vůči vlastnímu životu, je představa Božího předurčení určitou útěchou i vysvětlením, proč všichni nereagují na poselství stejně. Korán přitom otevřeně přiznává paradox: kdyby Bůh chtěl, všichni lidé by uvěřili, ale lidská svoboda odmítnout zůstává, což z napětí mezi Boží vševědoucností a svobodnou vůlí činí trvalé filosofické téma, známé i z křesťanské tradice.

Medína: zjevení jako základ práva

Teprve v Medíně získává Mohamed možnost dotvořit podobu své obce a Korán se stává základem konkrétního normativního řádu. Z hlediska dnešního čtenáře je toto období klíčové: právě medínské súry poskytují rámec pro islámské právo a etiku, ačkoliv obsahují překvapivě málo jednoznačných příkazů a postihů a musejí být doplňovány dalšími prameny.

Medínské texty zároveň zachycují soužití prvních muslimů s židovskou a později i křesťanskou komunitou po hidžře, přesun modlitební orientace z Jeruzaléma k Mekce a definování "lidu Knihy" – židů a křesťanů – jako skupiny, která sice zbloudila, ale zasluhuje ochranu a úctu, pokud nevystupuje nepřátelsky. Na jiných místech jsou však tytéž skupiny zařazeny mezi nevěřící, jimž hrozí vyhubení, což předznamenává ambivalenci pozdějších vztahů mezi těmito tradicemi.

Džinové, Šalomoun a neviditelný svět

V Koránu se vedle velkých teologických témat objevují i motivy, které spojují starší arabské, židovské a křesťanské tradice do jednoho narativu. Patří sem příběhy starých arabských proroků, kteří nebyli vyslyšeni, ale také postava krále Šalomouna, jenž vystupuje jako prorok vládnoucí lidem, džinům i přírodě, jak to připomíná i obraz Královna ze Sáby navštěvuje Šalomouna od Edwarda Poyntera z roku 1890.

Džinové nejsou jen exotickým doplňkem – Korán jim přiznává stejný morální prostor jako lidem: mohou být dobří i zlí a podléhají Božímu soudu. Vzniká tak svět, kde se příběhy lidí, proroků a bytostí z neviditelné říše protínají v jedné velké historii spásy i zavržení, která stále zůstává živou inspirací pro teologii, právo i kulturu islámu.

Islám, jak vystupuje z koránského textu, propojuje náboženství, etiku a právo do jednotného, výrazně komunitně orientovaného systému, který formuje jak vztah k "národům Knihy", tak vnitřní sociální a právní uspořádání muslimské společnosti.

Národy Knihy a proměna vztahu

Na počátku své misie se Mohamed chápal jako hlasatel stejného monoteistického poselství, jaké nesou judaismus a křesťanství, a stavěl je do protikladu k polyteismu předislámské Mekky. Po přesídlení do Medíny však narazil na odpor části židovských kmenů, které jeho proroctví zpochybňovaly a dokonce se spojovaly s jeho nepřáteli, což vedlo k vojenským expedicím proti těmto skupinám a k definitivnímu rozchodu.

Tento rozchod se promítl do koránského textu změnou kultovních předpisů i rozvinutím učení o původním abrahámovském monoteismu, přičemž Abrahám je označen jako "hanífa", tedy ryzí monoteista. Přesto korán líčí "národy Knihy" obecně příznivěji než modloslužebníky a nevěřící; nemají být k přijetí islámu násilně nuceni, ale jsou povinni podřídit se pravidlům islámské společnosti.

Náboženství, etika a právo

Islám chápe veškerý život jako jednotu, v níž nelze oddělit náboženství, etiku a právo, takže osobní zbožnost, společenské chování i právní normy jsou navzájem těsně provázány. Původní kmenové svazky beduínských společností jsou nahrazeny nadkmenovým bratrstvím celé muslimské obce – ummy, což posiluje neindividualistický charakter systému a klade důraz na kolektivní odpovědnost.

Výrazem této kolektivní povinnosti je koránské "přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné", které se vztahuje na všechny muslimy bez ohledu na společenské postavení. Současně však korán obsahuje i verše, jež naznačují prostor pro osobní svědomí před Bohem a připomínají, že prorok není "strážcem" nad lidem, takže konečný soud nad poctivostí a nepoctivostí náleží pouze Bohu.

Společenské uspořádání a hierarchie

Islám nepopírá hierarchii vlády a společnosti; v čele ummy stál Prorok a navazující instituce chalífátu není vnímána jako rozpor s náboženským učením. Přestože nedošlo k náhlému zrušení otroctví, propouštění věřících otroků bylo považováno za dobrý skutek, což vedlo k postupnému ústupu této instituce bez náhlého ekonomického šoku pro společnost.

Mnozí věřící po Mohamedovi usilovali o jakési "islámské Desatero", nicméně korán podobný stručný kodex nepřináší; určité souhrnné etické jádro se však nachází například ve verších 17:23–41 nebo 6:152–154. Korán – s výjimkou činů, jako je zabití, krádež či nevěra – obvykle neurčuje konkrétní tresty, a islámské právo tak klade výrazný důraz na svědomí a morální odpovědnost jedince.

Sociální etika a mezilidské vztahy

Korán neobsahuje pouze obecná morální poselství, ale také detailnější ustanovení, přičemž opakovaně zdůrazňuje sociální dimenzi víry. Důraz se klade na péči o sirotky, chudé a nemocné, na slušnost k druhým, laskavost v rodině, dodržování smluv, čestnost, upřímnost a pravdomluvnost, které dohromady tvoří základ společenské etiky.

Etika v islámu tak není chápána jako nadstavba nad "čistě náboženskými" povinnostmi, ale jako jejich neoddělitelná součást. Vztahy mezi lidmi, zacházení s majetkem i přístup ke slabším jsou posuzovány jako projev opravdové víry, která se musí zhmotnit v konkrétním jednání.

Obchod, poctivost a zákaz lichvy

Významnou součástí islámské etiky je oblast obchodu, kde je poctivost v měrách a vahách jedním z klíčových požadavků, což souvisí i s Mohamedovou vlastní zkušeností obchodníka. Spravedlivé obchodování je chápáno jako výraz víry a zodpovědnosti vůči Bohu i lidem.

Ještě větší význam mají koránské verše zakazující lichvu: první zmínka se objevuje ve verši 30:39, kde se naznačuje, že úrok nepřináší člověku žádný "úrok" u Boha. Definitivní zákaz je pak formulován v pasážích 3:130, 2:275–280 a 4:161, které odmítají lichvu jako nespravedlivé obohacování a zásadní morální problém v hospodářském životě.

Blíží se večeře a Maruška sice po očku pochybuje, ale vyrazit znovu do tříchodového francouzského menu je rozhodnuto – výzkumná mise pokračuje. Tentokrát však máme plán: od začátku v hlavě drzý záměr – vyjednat si k večeři sklenici vína, protože jestli někam víno patří, tak k francouzskému stolování na francouzské lodi, a ne jen do nostalgických vzpomínek. V hlavě běží jednoduchá rovnice: čím dál od arabského světa, tím blíž k Chardonnay.

Zajímavé je, že se nemění jen jídelní lístek, ale přímo i vizuální kulisa – dámy, které byly dosud zahalené v pestrých, ale dokonale vše skrývajících oděvech, se najednou proměňují v armádu prostovlasých žen v teplákových soupravách. Někdo by řekl, že tepláky nejsou žádná výhra, ale po týdnech decentního zahalování je to pro tvoje oči naprosto zřetelný civilizační skok. Člověk si uvědomí, že západní svoboda se nepozná podle "haute couture", ale podle toho, že můžeš jít na večeři v mikině a nikdo se ani nepozastaví.

Poučeni včerejším večerem máte tentokrát připravený překladač, takže u vchodu kupujete rovnou dvakrát menu a tváříte se, že to tak děláte odjakživa. Vyberete si stolek trochu dál od arabských spolucestujících, aby případná láhev vína nevzbudila větší rozruch, než je zdrávo. A ono to vyjde – už při předkrmu přistává na stole láhev vína i odpovídající skleničky a večer se v tu chvíli láme z režimu "přežití" do režimu "dovolená".

Nejde přitom vůbec o tu trošku zkvašených hroznů, ale o pocit, že se do vás znovu pomalu vrací domácí pohoda. Celou cestu jste se snažili přizpůsobovat, nikoho neprovokovat a brali jste všechna pravidla i zvyky s určitou pokorou, jenže člověk časem zjistí, že občas prostě potřebuje své malé rituály – ať už je to víno k večeři, nebo obyčejný řízek na špagetách. Maroko se vám sice zarylo hluboko pod kůži, ale zdá se, že Maruška je z dovolené v takto ortodoxně muslimské zemi na nějakou dobu elegantně a důkladně vyléčená.

Celá ta cesta je vlastně taková intenzivní stáž z jiné kultury – člověk se učí, občas nechápavě kroutí hlavou, občas obdivuje, a nakonec zjistí, že i vlastní stereotypy dostávají docela slušně na frak. Přesto by sis přál, aby i lidé, kteří navštěvují naši zemi a Evropu, měli stejnou míru vnímavosti a pokory, s jakou jste se snažili přistupovat vy k nim – přijet naši kulturu poznat, ne ji přepisovat. Ideální turista nepřijíždí s pocitem "teď vám vysvětlím, jak se to má dělat", ale spíš s otázkou "jak to tady máte a proč".

Maroko se navíc samo mění před očima – sever je úplně jiný než jih a člověk má tušení, že za pár let bude všechno zase jinak, jenom brožury cestovek zůstanou stejnou idylickou pohádkou. Možná jsi v tomhle trochu konzerva, ale máš rád země takové, jaké jsou, a není ti úplně lehko u srdce, když vidíš, jak divokou Saharu ukusují rozrůstající se města. Stejně tak jako v Řecku sleduješ, jak resorty postupně zabírají kdysi divoké pláže Egejského moře, a člověku dojde, že "objevit krásné místo" dnes většinou znamená "připravit ho pomalu o tu krásu".

Řeckých ostrovů jsou sice asi dva tisíce a některé ani nejsou obydlené, ale lidský radar na "něco pěkného" funguje spolehlivě – kde je hezky, tam se člověk zastaví a když se mu tam líbí, snaží se to nasdílet dalším, a tak to postupně mizí v katalogových snímcích. Svět už nikdy nebude stejný, ale pořád je možné si z něj vyzobávat malé okamžiky, kdy máš víno ve sklence, gumový řízek na talíři, teplákové soupravy v okolí a v hlavě zvláštní směs melancholie a vděčnosti. Než se rozbrečím jak se svět mění, půjdeme spát, a zítra již vyhlížíme Evropu.

Nedá mi to: Něco o Islámu, pořád se nám to vrací do hlavy.

Islám je nábožensko-společenské učení arabského proroka Mohameda, který je začal hlásat v městě Mekka na Arabském poloostrově a během svého života z něj učinil dominantní učení v tehdejší Arábii. Slovo islám pochází z arabštiny a doslovně znamená absolutní podřízení islámskému bohu Alláhovi a jeho proroku Mohamedovi.

Islámské učení má několik základních dogmat (takzvané pilíře víry): víra v uctívání pouze Alláha, víra v proroky, kteří byli před Mohamedem, víra v existenci tóry a dalších knih seslaných Alláhem, jež však byly ztraceny, víra v anděly, víra v posmrtný život a soudný den s potrestáním za hříchy spáchané proti islámské morálce, víra v předurčený osud.

Dále je většinou muslimů uznáváno i tzv. pět pilířů islámu, a to jsou: 1. Vyznání víry v Mohameda jako proroka Alláha a v existenci samotného Alláha jako jediného boha hodného uctívání. 2. Povinné denní modlitby. 3. Povinná roční daň zakát, někdy nesprávně označovaná jako almužna, z čistého zisku. 4. Půst v měsíci ramadánu. 5. Pouť k svatyni Ka'ba v Mekce aspoň jednou za život, pokud k tomu má muslim prostředky.

Někteří muslimští teologové ještě připojují k těmto pilířům islámu boj proti nepřátelům islámu, tzv. džihád. Byť se Mohamed přihlásil jak k pokračování tradice židovských proroků, tak k pokračování tradice Ježíše Krista, zároveň obvinil židy a křesťany ze zfalšování učení těchto proroků. Učinil tak židovství a křesťanství "neplatnými" a sám sebe prohlásil za obnovitele tradice těchto proroků a islám za jediné správné náboženství.

Podle učení ortodoxního islámu jsou tedy křesťanství a judaismus výmyslem lidí a jsou neplatné; pouze ten, kdo přijme islám, bude Alláhem spasen. Islám učinil z Mohameda vzor dokonalého člověka, jejž se má snažit každý muslim co nejvíce napodobit, a aplikovat tak údajné Mohamedovy zvyky a chování do svého osobního života.

Mimo duchovní oblast je důležitou součástí islámu i praktická aplikace Mohamedova učení v každodenním životě jednotlivce i celé společnosti. Od zásad, jak se omývat před modlitbou, až po to, jak má být spravována společnost a jaké mají být tresty za nedodržení mnoha islámských zákazů a příkazů.

Vše je souhrnně označováno jako šarí'a – islámské právo. Samotné téma islámského práva šarí'a je velice rozsáhlé a v češtině se mu věnuje i kvalitní odborná studie právníka Jana Potměšila. Hlavními větvemi náboženství jsou sunnitský a ší'itský islám. Tyto větve vznikly v důsledku občanské války mezi Mohamedovými příbuznými a jejich stoupenci po Mohamedově smrti. Od nich se dále oddělovaly další a další skupiny odlišující se vlastní interpretací islámu.

Jedním ze dvou hlavních zdrojů islámu je korán. Jde o text v arabském dialektu obyvatel Mekky, jejž měl Mohamedovi sdělit anděl Gabriel, a pro ortodoxní muslimy se stal doslovným slovem Alláha, které nelze přeložit do jiných jazyků. Podle učení islámu nesmí žádný muslim korán zpochybnit, jinak se stává odpadlíkem od islámu.

Hadísy jsou sbírka Mohamedových výroků a činů, případně výroků a činů Mohamedových druhů, jež ospravedlnili tím, že je převzali od Mohameda. Oproti koránu jsou mnohé hadísy samotnými muslimy zpochybňovány ve své autenticitě a muslimská teologie rozvinula dokonce celou oblast věnující se zkoumání jejich autenticity.

Kritické studium islámských pramenů a historie vedlo evropské orientalisty k názoru, že mnoho z výroků a činů přisuzovaných Mohamedovi bylo vymyšleno pozdějšími generacemi muslimů. Týká se to hlavně výše zmiňovaných hadísů

Za svého života Mohamed dokázal sjednotit oblast Arábie, ale po jeho smrti (632 n. l.) došlo k odpadnutí mnoha arabských kmenů od islámu. První roky po Mohamedově smrti tak strávili jeho věrní válkami s těmito odpadlíky a jejich nucením k návratu k islámu. Teprve za druhého Mohamedova nástupce Umara ibn al-Chattába se podařilo muslimským armádám trvale obsadit území byzantské říše v oblasti Sýrie, Palestiny a Egypta. Současně s tím bylo dokončeno poražení a obsazení perské sásánovské říše.

Násilná smrt třetího Mohamedova nástupce a jeho zetě Uthmána ibn Affána (656 n. l.) uvrhla muslimy do první občanské války, kdy proti sobě bojovaly jednotlivé frakce Mohamedových příbuzných. Nakonec po smrti Mohamedova bratrance, zetě a čtvrtého uznávaného Mohamedova nástupce Alího ibn Abí Táliba (661 n. l.) se moci chopil Mu'ávija ibn Abú Sufján a založil první muslimskou dynastii Umajjovců se sídlem v Damašku.

Ve filozofické rovině se počátek islámu vyznačoval velkou mírou svobody interpretace islámu a dnes uznávaná dogmata ortodoxního islámu vznikala teprve v dalších generacích muslimů.

Ne všichni první muslimové tedy považovali korán za doslovné slovo Alláha, někteří na něj pohlíželi jako na text historický mající časové omezení svou dobou. Také ne všechny příběhy o Mohamedově životě a činech byly přijímány. Například stoupenci islámského filozofického směru Mu'tazila přijali a islamizovali racionalismus řecké filozofie. Jejich protivníky se naopak stali zakladatelé ortodoxního islámu, kteří se snažili čelit přejímání původně neislámských názorů důrazem na údajnou tradici Mohameda a jeho druhů, což bylo jedním z podnětů ke sbírání Mohamedových výroků (hadísů) a ustanovování dogmat ortodoxního islámu.

Dnes, po více než 1400 letech od založení islámu, se uvnitř muslimského společenství vytvořilo mnoho různých směrů výkladu a praktikování islámu, jež jsou mnohem rozvětvenější a vzájemně odlišnější než například různé proudy křesťanství. Díky porodnosti samotných muslimů se v dnešním světě pomalu a jistě stává islám nejdominantnějším a nejpočetnějším náboženským směrem, který ovšem má vzhledem ke svému celosvětovému rozšíření různé místní národní podoby a odlišnosti.

Spojení náboženství s historií zde nezaznívá jen náhodou. Islám je jedním z náboženství jen pro nás, nemuslimy. Pro ty, kteří jdou v jeho stopách, to ale zdaleka tak není. Pro muslimy je jejich víra způsobem života, něčím, co není jen alternativou, jednou z mnoha. Nejmladší monoteistické náboženství bylo již od prvních chvil své existence neodmyslitelně spojeno se zvyky, právem a všedním životem. To ještě nehovoříme o Maroku, neboť Muhammadova zvěst se zrodila jinde, na území dnešní Saúdské Arábie v Mekce. Křesťané psali rok 622 a židé 4382, když Prorok vstoupil do Medíny a od kdy se začíná datovat nové období pro arabské kmeny, do té doby bez jednotné kultury i jazyka…

Šíření islámu V pátém století uplatňují v Maroku svůj vliv Vandalové z Iberského poloostrova, o století později Byzantská říše v době svého největšího rozmachu za císaře Justiniána. Již v průběhu 7. a potom 8. století se Arabové snažili šířit islám mezi zdejšími Berbery, marocká Ceuta se stala také jejich základnou při dobývání Iberského poloostrova. Území Maroka, ač bylo formálně podřízeno kalifům z Damašku a později z Bagdádu, se jim ale pro odpor Berberů zatím nepodařilo trvale podmanit. Po období berberských povstání a rozdrobenosti byla země sjednocena na konci 8.století. Idriss, považovaný za potomka Muhammadovy dcery Fatimy a Aliho, uprchl z území dnešního Iráku před pronásledováním umajjovského rodu Abbásovci. Stal se úspěšným šiřitelem islámu mezi Berbery v marockém vnitrozemí a jejich sjednotitelem, zároveň zakladatelem muslimského království Idrisssidů. Dodnes je zde uctíván a městečko Moulay Idriss, kde je pohřben, je nejvýznamnějším poutním místem v Maroku. Jeho syn Idriss II.. narozený až po smrti svého otce, kterého pronásledovatelé nakonec přece jen dostihli, založil město Fés, které bylo po dlouhou dobu historie hlavním městem Maroka a dodnes je nejvýznamnějším duchovním a kulturním centrem. Zde také dodnes působí stará univerzita založená již v devátém století při mešitě Karaouin.

Přejete-li si poznat památky na bohaté dějiny Maroka, neváhejte se vydat na poznávací zájezdy do Maroka, které zajišťuje cestovní kancelář Mayer&Crocus s.r.o., specialista na zájezdy do Maroka. Cestovní kancelář Mayer&Crocus s.r.o. působí na našem trhu již 24 let a pořádá poznávací zájezdy do celého světa a to jak autobusové zájezdy po Evropě tak letecké zájezdy do vzdálených zemí.

Cestování do Maroka představuje blízkou exotiku, která mnohé z nás fascinuje – ať už kvůli přírodě, poušti nebo gastronomii. Tato severoafrická země je zajímavá i svým jedinečným historickým dědictvím a zároveň je autentickým důkazem toho, že ne každá muslimská země je stejná.

Podobnosti s jinými muslimskými zeměmi

Když cestujeme po severní Africe nebo Blízkém východě, můžeme vnímat podobnosti muslimské kultury – v oblékání, stolování, způsobu komunikace na ulici, jazyce (navzdory různým dialektům), v téměř jednotné zálibě v pití čaje, v rozpačitých sympatiích s Palestinou nebo v odkazech na historické kořeny. Při cestování po muslimských zemích je proto dobré znát základní standardy chování a vědět, co v různých situacích očekávat.

V knize Lovec draků od Khaleda Hosseiniho je část, kde otec hlavního hrdiny v Americe kupuje pomeranče od čínského prodavače. Řekne mu, že zaplatí příště, ale Číňan, pro kterého takový kulturní vzorec nic neznamená, na něj zavolá policii. V Maroku, stejně jako v Afghánistánu či jiné muslimské zemi, by k takovému nedorozumění nedošlo. Je běžné, že pokud momentálně nemáte peníze, ale jste důvěryhodný zákazník, váš řezník si poznamená dluh a zaplatíte, až budete mít výplatu. To je jen jeden z mnoha příkladů kulturních zvláštností v muslimském světě.

Odlišnosti, které dělají Maroko jedinečným

Podívejme se však na několik prvků, které jsou pro Maroko v celosvětovém kontextu výjimečné – na světový názor, který formoval marockou identitu, a s ní úzce spojenou originální architekturu.¨

Území dnešního Marockého království bylo vždy poněkud stranou zájmu antických impérií – Římanů, Řeků i Kartáginců, a později i Turků. Vzhledem k tomu, že římské osídlení zde bylo slabé, ani křesťanství se v Maghribu významně nerozšířilo. Možná právě proto se zde snadno uchytil islám, když jej Arabové v 7. století začali šířit závratnou rychlostí.

Na území dnešního Maroka však žili Berbeři. Ti neměli problém s islámskou vírou, ale spíše s Araby jako takovými. Věřili, že chalífa nemusí být přímým následovníkem ani příbuzným proroka Mohameda, a že na čele impéria může stát i Berber. Už v raných dobách islámu se tak na severozápadním cípu Afriky formoval berberský nacionalismus. Tento fenomén odlišil Maghrib od zbytku muslimského světa a byl také důvodem, proč Bagdádský chalífát postupně ztrácel v oblasti i v Andalusii svůj vliv.

Tento raný berberský nacionalismus ze 7. století či moderní nacionalismus 20. století, který proměnil severní Afriku, tvoří důležitou součást historie i v Alžírsku. Jedinečnost Maroka však vychází z jiného období – ze středověku, kdy jako jediná africká země "kolonizovalo" Evropu. Tehdy ještě tento pojem neexistoval, ale myšlenka je fascinující a její důsledky ještě zajímavější. Období Al-Andalus bylo časem výjimečné výměny stylů, materiálů, inspirací, hudby a myšlenek mezi Pyrenejským poloostrovem a Maghribem.

Architektonický styl nazývaný arabskoberberský vznikl právě na území Andalusie a dynastie Saadovců ho v 16. století dovedla k dokonalosti. Výjimečným příkladem jsou hrobky této dynastie v Marrákeši. Nikde na světě nenajdeme užší propojení Evropy a Afriky než právě v Maroku. Zvonice sevillské katedrály byla původně minaretem s typickým berberským půdorysem. Dva podobné minarety stojí také v Rabatu a Marrákeši, vytvořil je stejný architekt na příkaz vládce Jakúba al-Mansúra.

Berberská architektura je pro Maroko natolik typická, že se zde až dodnes zachoval způsob stavby mešit s jedním čtvercovým minaretem a střídmou výzdobou pomocí dekorativních obkladů zellij. V Alžírsku se styl liší – kromě berberských motivů se zde objevují mešity se dvěma nebo čtyřmi minarety, často i s kruhovým půdorysem, což svědčí o někdejším osmanském vlivu. Turci však svůj vliv v Maroku nikdy neuplatnili, což umožnilo uchování jeho autentické architektury.

Není Maroko jako Maroko, ani Maročanka jako Maročanka

Maroko se v roce 2018 přidalo k zemím, které zrušily střídání letního a zimního času. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby se jako jediná země nerozhodla posunout čas během Ramadánu o hodinu zpět – aby slunce zapadalo dříve a lidé tak mohli dříve ukončit půst. Proto pokud si během Ramadánu vyhledáte aktuální čas v Maroku, zjistíte, že mají o dvě hodiny méně než kontinentální západní Evropa.

Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi Maroka se projevují i v životním stylu. Na pobřeží, například v turistickém Agadiru, jsou šortky a trička na ramínka běžné už desítky let. Pokud se však vydáte na jih, směrem k Západní Sahaře, je zdrženlivější oblečení výrazně vhodnější.

Ani Maročanka není jako Maročanka. Přestože se marocké ženy mohou podle zákona rozvést, ženy ze Sahary toto právo využívají nejčastěji. Každý Maročan ví, že Saharské ženy jsou nejen krásné, ale také nezávislé, náročné a mají rády peníze. Oženit se s jednou z nich se považuje za projev odvahy. Zajímavé je i to, že rozvedené ženy jsou na Sahaře považovány za zkušenější, a proto i žádanější.

Pokud se chystáte do Maroka, všímejte si a užívejte si jeho originalitu. Kromě přírody a pouště si naplánujte také návštěvy historických památek, abyste si z této země odnesli úplný kulturní zážitek.

Maroko jako vůbec první islámská země zavádí do mešit novou instituci - duchovní, které budou kázat tolerantní islám. Vyškoleno už bylo 50 žen. Jejich úkolem není nahradit imámy, kteří řídí modlitby, protože tento post je v islámu vyhrazen mužům. Budou to spíš poradkyně a povedou debaty o víře. V nich budou klást na toleranci a umírněnost.

Usměvavá malá třicátnice Sámira Marzúková schovává vlasy pod barevným šátkem. Je hrdá, že se do skupiny dostala. Své poslání považuje za pokus o nápravu nedostatků světa víry. "Budeme vyučovat tolerantní islám v sociálně znevýhodněném prostředí," říká.

Vládní úřady začaly o nových kazatelkách vážně uvažovat po pěti teroristických atentátech, které byly spáchány v květnu 2003 v Casablance. Zahynulo při nich 45 lidí a na 100 osob bylo zraněno. Právě tehdy se král Muhammad VI. rozhodl zavést v obci věřících opatření, jimiž by se dalo předcházet náboženskému extremismu.

Sámira vystudovala arabskou literaturu a korán zná nazpaměť. Nehodlá se nijak vměšovat do práce imámů, kteří jako jediní mají právo vést modlitby v mešitách, zejména o pátečním svátku. "Muršidáty povedou náboženské diskuse, budou vyučovat v kurzech islámu, budou pomáhat lidem, kteří se ocitnou v nesnázích, a pozornost věřících budou zaměřovat na tolerantní islám," říká nedávno vdaná žena.

Její kolegyně Lajla Fárisová vystudovala islám a svou novou profesi chápe jako předávání "skutečné podoby víry muslimů". "Přispějeme k nápravě odchylek v islámu," říká. Je si vědoma, že na to, aby se svět vypořádal s radikálními muslimy, je zapotřebí globální přístup.

Je to protiislámská aktivita, tvrdí odpůrci

Roční příprava kazatelek obsahovala lekce znalostí koránu, práva, jazyků, ekonomie, informatiky a psychologie. Ředitel školy Muhammad Mahfúd lituje jedině toho, že se kvůli časové tísni do programu nepodařilo zařadit také sport. Napravit by se to mělo ale v příštím cyklu. Výběr budoucích žákyň už začal.

Ministr pro islámské záležitosti Ahmad Taufík říká, že "náboženský radikalismus není v marocké kultuře zakořeněn, ale že zlo nelze nikdy vyloučit na sto procent".

Zástupce radikálnější strany Spravedlnost a dobročinnost Hasan Binadží se domnívá, že práce nově vyškolených pracovnic změní v terénu jenom málo. "Za touto aktivitou jsou síly, které jsou proti islámu, zejména ty, jež jsou odpovědné za mravní rozklad. Na obyvatelstvo to bude mít jen omezený vliv," říká.

Jsme opravdu jiní, kultura naše v Evropě a tady v Maroku, v Arabském světě je opravdu neporovnatelná. Není to tu zlé, ale prostě jiné. Není to jenom idylka, ale není to ani strašné. Jenom se o tom těžko mluví, je to velmi těžko pochopitelné, tak mi jako vysvětlení dovolte uvést přepis rozhovoru dvou významných marockých účenců:

S Fátimou Sadikí a Múhim Ennádžím o feminismu a islámu

Manželský pár marockých lingvistů hledá a analyzuje vztah jazyka a genderu a jejich společenské souvislosti. Proč se mnohdy islám a genderová rovnost nevylučují, nýbrž doplňují? Jak zacházet s různými interpretacemi Koránu? A jaké politické změny probíhají v současném Maroku?

Jak jste se dostali ke studiu lingvistiky a gender studies?

Fátima Sadikí: Mým rodným jazykem je berberština, která byla v Maroku dlouho diskriminována. Proto jsem se jako studentka rozhodla věnovat jazykům. Uvědomovala jsem si ale, že diskriminace se v mém případě netýká jen berberštiny, ale i toho, že jsem žena. Začala jsem si všímat rozdílů ve výchově chlapců a dívek v rodinách, ve škole i na univerzitě. Lingvistkou jsem se stala kvůli berberštině a feministkou proto, že vidím spojitost mezi jazykem a genderem ve společenských jevech. Od jazyka a genderu jsem se postupně dostala k ženským právům a sociální problematice. V rámci gender studies se věnuji oboru zvanému gender a lingvistika. V Maroku vedle sebe existuje několik jazyků, které nemají stejný status. Berberština je jazyk předávaný hlavně ženami, které jsou také nositelkami berberské umělecké tradice, arabština je zase spojená s náboženstvím, politikou, veřejným prostorem a potažmo s činností mužů. Jazyk je tedy v interakci s genderem.

Múhi Ennádží: Na počátku jsem se věnoval komparatistice berberského a arabského jazyka na úrovní fonologie, morfologie a syntaxe. Prováděl jsem terénní výzkum jazykové diverzity v berberských vesnicích a situace místních obyvatel mě šokovala. Především chudoba a nízké postavení žen, které denně dřely na polích, aby zajistily aspoň základní obživu. Tehdy jsem se rozhodl, že se zaměřím více na otázku genderové nerovnosti, protože to je důležitější než samotný jazyk. Začal jsem tedy číst a studovat genderové teorie.

Které osobnosti vás ve vašem směřování inspirovaly?

FS: V první řadě to byl můj otec a pak také můj manžel. Měla jsem štěstí, že můj otec nedělal rozdíly mezi kluky a holkami a říkával mi, že bez vzdělání se ve společnosti nelze prosadit. S manželem jsme se potkali už jako studenti, vzali jsme se a společně jsme studovali lingvistiku a psali články. Tito dva muži – otec a manžel – mě vždycky podporovali a dodávali mi odvahu. Mým velkým vzorem byla také socioložka Fátima Merníssí, která učila na univerzitě v době mých studií a byla feministickou ikonou nejen v Maroku, ale v celém arabském světě. Později jsme se s ní s mým mužem spřátelili. Studovala jsem – hlavně během svých doktorských studií na Západě – také díla autorek západního feminis­mu, například Judith Butler, a dále egyptsko­-americkou feministickou spisovatelku Leilu Ahmed. Když jsem se ale vrátila do Maroka, snažila jsem se na feminismus nahlížet skrze zdejší kulturu, protože si myslím, že místní problémy týkající se genderu a ženských práv nemohou být pochopeny skrze odlišné sociokulturní zázemí. Ptala jsem se tedy sama sebe znovu: co znamená být ženou nebo mužem v islámské zemi, jakou je Maroko, které je navíc multikulturní a multilingvní? Jsem lingvistka a věřím v důležitost teorie, díky níž můžeme nazírat věci abstraktně. Pokud budeme mluvit o muslimských, berberských a marockých ženách, můžeme prostřednictvím teorie pochopit metodické koncepty a historii, analýza by však měla být spojena s terénním výzkumem.

ME: Také mě velmi ovlivnilo rodinné zázemí. Vyrostl jsem v rodině s mnoha silnými ženami a moje babička, která byla vdova, protože děda byl v tehdejší divoké době zabit, se starala o všechno sama. Stala se tak z ní svým způsobem feministka, i když o feminismu nic nevěděla. Psala také básně. Její silná osobnost, otevřenost a svobodomyslnost mi velmi imponovaly. Velký vliv na mě mělo také pozdější setkání s Fátimou Merníssí a dalšími představitelkami a představiteli feminismu na Západě.

Jste oba muslimové. Jak propojujete islám a feminismus?

ME: Pro spoustu lidí na Západě jsou islám a feminismus protichůdné pojmy, dokonce i intelektuálové nebo novináři si islám spojují s útlakem žen. Když se ale podíváte na historii islámu a život proroka Mohameda, najdete spíše pozitivní přístup a podporu žen. Prorokova žena Chadídža byla obchodnice a politička, Aiša byla zase velmi emancipovaná a nezávislá a sám Mohamed pobízel ženy k účasti na veřejném životě. To pokračovalo i po prorokově smrti v různých obdobích islámské historie. Islám má totiž mnoho proudů a škol. Když vyloučíme těch pár reakcionářských, které utlačují ženy, třeba wahhábisty, zjistíme, že většina muslimských směrů je otevřená, usiluje o emancipaci žen a podporuje jejich vzdělávání, práci mimo domov a podobně. Například málikovská škola interpretace islámského práva, která je rozšířena v Maroku a severní Africe, je velmi tolerantní. A podobné prvky usilující o ženskou emancipaci lze nalézt i v hanífovské škole. Severoafrický islám byl vždy pokrokovější – i během francouzské kolonizace byly ženy součástí hnutí za osvobození. Dnes zasedají v parlamentu, ve vládě a jsou ve vysokých pozicích ve veřejném i soukromém sektoru. Islám je náboženství míru, tolerance, bratrství a sesterství, soucitu a solidarity. A je otevřený vzdělávání, což také znamená otevřenost modernitě, demokratičnosti a lidským právům.

FS: Západ i Východ dělá stejnou chybu – generalizuje a zjednodušuje. Islám přitom může znamenat hodně věcí. Může být kulturou, náboženstvím nebo politikou. Narodili jsme se jako muslimové, je to jako barva naší pokožky, a kdyby mi někdo řekl, že nejsem muslimka, brala bych to jako urážku. V časech krize je ale islám zaměňován s politikou, v historii byl mnohokrát zneužit k mocenským účelům, což se děje i dnes na Blízkém východě. Islám je náboženství důležité pro mnoho lidí, stejně jako křesťanství nebo judaismus, ale je politizován, což je nebezpečné.

Jak tedy zacházet s různými interpretacemi Koránu? Jednotlivé náboženské proudy ho vykládají odlišně a svou interpretaci považují za jedinou správnou.

ME: Na tom, že text Koránu je obecně dost chatrný, je založena dynamika islámu. Obsahuje řadu příběhů, historická fakta i legendy, byl přenášen ústně a sepsán byl až po Mohamedově smrti. Podle řady historiků a antropologů svatá kniha měla obsahovat tisíce stran, zbylo ale pouhých několik stovek. Mnoho příběhů zmizelo nebo bylo zkráceno, nedokončeno či jsou vytrženy z kontextu. Abyste jako čtenáři porozuměli Koránu, některým veršům, tomu, jak na sebe kapitoly a příběhy navazují, je třeba číst také další texty – komentáře a výklady neboli tafsír. Interpretace pak závisí na škole, na náboženském proudu a také na učenci samotném a na jeho vidění světa. Díky sociálním sítím a internetu bohužel mají velké slovo samozvaní vykladači, kteří znají jen pár veršů, nestudovali Korán, nevědí, co přesně znamená, a nedokážou pracovat se správným kontextem. Existuje mnoho interpretací – některé jsou progresivní, jiné velmi zpátečnické a nebezpečné, vyzývající k násilí, a přitom dostupné třeba na YouTube nebo na satelitní televizi, kde si je může každý poslechnout. Ne každý imám nebo učenec z mešity dokáže mluvit zasvěceně o Koránu, i když to samozřejmě tvrdí.

FS: Ještě je třeba dodat, že feministické interpretace zcela zmizely – a základní čtyři školy islámu byly vytvořeny muži. Teprve nedávno ženy začaly vydávat vlastní fatvy. Otázkou však je, kdo je bude následovat. Hlavním zdrojem problémů je totiž patriarchát, a to nejen v islámu. Všechna velká světová náboženství jsou prostoupená mužským pohledem na svět, všichni prorokové i vykladači byli muži. Některé moje kolegyně z akademického prostředí se snaží najít ženský hlas například i v Bibli, vystopovat ženský příspěvek k ustavování náboženství. Mužská dominance na poli náboženství generuje moc a politici to v některých zemích pochopili již dávno a začali toho využívat. Když může muž vládnout v rodině, může vládnout i ve státě a v celé společnosti… To není jen problém islámu.

Jak vidíte budoucnost marocké společnosti v otázce rovnosti žen a mužů?

ME: Po roce 2000, zvláště po arabském jaru, nastalo mnoho důležitých změn. Máme novou ústavu z roku 2011, která zaručuje rovnost mužů a žen, lidská práva a svobodné volby, poprvé také uznává berberštinu jako oficiální jazyk vedle arabštiny. Nový zákon o rodině ustanovuje rovnost muže a ženy před zákonem a dává ženě právo na rozvod a na výchovu dítěte po rozvodu. Každý soud má také útvar věnující se domácímu násilí. V Maroku neproběhla násilná revoluce jako v Libyi nebo Tunisku, protože mnoho reforem probíhalo již od devadesátých let. Mnoho exulantů bylo vyzváno k návratu, byli osvobozeni političtí vězni, kteří dokonce zasedali v "Komisi pro pravdu", zřízené současným králem Muhammadem VI., aby vyšetřila zločiny proti lidskosti předchozích panovníků. Všechny tyto kroky přispěly ke stabilizaci země. Také uznání berberštiny a její zavedení do škol a na univerzity a reformy trestního zákona a školství proběhly ještě před arabským jarem, takže nedošlo k žádnému násilí a země se mohla rozvíjet i ekonomicky. Značně se investovalo ve státním i soukromém sektoru, a když porovnáte dnešní Maroko s Marokem sedmdesátých nebo osmdesátých let, zjistíte, že mnoho věcí je dokonce levnějších než tehdy. Tyto politické změny se pomalu promítají i do společnosti.

FS: Po arabském jaru se mnoho mladých lidí začalo vyjadřovat také prostřednictvím sociálních sítí a požadovat rovnost pro ženy a muže. Znají mnohem lépe pravidla hry a umějí identifikovat hranice. My jsme se jako studenti všeho báli, hranice nebyly jasné, perzekuce byly na každém kroku. Dnes je stále zřejmější, že mladí budou v budoucnu řešit otevřeně třeba i roli náboženství ve společnosti nebo geopolitické otázky týkající se role Spojených států. Otevřela se také problematika vlastnění půdy – ženy dosud nesměly v řadě rolnických oblastí dědit půdu, a nyní to požadují. Budoucnost je tedy podle mě slibná. I naši politici pochopili, o co dnes jde, a existuje mnohem větší svoboda slova. Lidé přitom vědí, že potřebujeme jednotu k tomu, abychom v dané geopolitické situaci zůstali v bezpečí, a proto je monarchie stále velmi oblíbená. Zároveň ale lidé mnohem víc řeší marockou identitu – a k té islám jako kulturní projev jasně patří.

ME: Monarchie má v Maroku velkou historickou legitimitu a je součástí marocké národní identity. Je zde parlamentní systém a král je i náboženským vůdcem. To znamená, že zde není jiný náboženský představitel, jako například v Iráku, který by ovlivňoval životy lidí. S novou ústavou z roku 2011 se králův status změnil na duchovního vůdce všech věřících žijících v Maroku – nejen muslimů, ale i křesťanů a židů. Jde o opatření proti vzniku extremismu a proti tomu, aby duchovní podněcovali k nenávisti. V roce 2016 vydal královský palác nařízení oddělovat politické a náboženské otázky. Monarchie, která je založena na demokratických principech, udržuje rovnováhu mezi politikou a náboženstvím a hlídá diverzitu a politický pluralismus v rámci jednoty. To je cenné zvláště v dnešních složitých časech.

Šátek muslimských žen podle vás může být emancipačním nástrojem. Můžete to vysvětlit?

FS: Šátek je silný politický nástroj. Není to jen kousek oblečení. V současném Maroku je už od osmdesátých let spojen s politickým islámem. Poprvé jsem se s jeho významem ve smyslu "my také tvoříme součást politického islámu" setkala, když jsem učila na univerzitě. Emancipační význam šátku spočívá pro mnoho žen v možnosti být součástí společnosti, protože hodně rodin chápe zahalení dcery nebo snachy za udržování jejího bezpečí. Ale často vidíte ženu v úzkých džínách a s make­-upem, která je zahalená a šátek pro ni má kromě politického aspektu i jiný význam – může to být znak příslušnosti ke globálnímu hnutí.

ME: V místní patriarchální společnosti představuje šátek pro mnoho žen svobodu, protože když ho nosí, jejich otcové a bratři je nechají jít ven. Šátek je emancipačním nástrojem – mohou chodit do práce, studovat a zároveň se cítit jako správné muslimky. Paradoxně si díky němu mohou dělat, co chtějí, a být svobodné – účastní se politického života, stýkají se s muži, jedou na konferenci, cestují do zahraničí. Řada z nich tedy na šátek nedá dopustit.

FS: A také se necítí vinny ve vztahu k Bohu. Vidím to i u svých kolegyň: když jsou zahalené, mluví otevřeněji. Často řeknou věci, které bych se já říct neodvážila – i náboženskou kritiku. A ostatní to akceptují. Vidím kolem sebe ale také mnoho studentek, které šátky odkládají, nebo mám kolegyni, která každý rok odhalí víc vlasů. Znám ženy, které si šátek berou, když vyjdou z domu nebo naopak když do domu vstoupí, ženy, které ho nosí, když letí letadlem, a v Evropě si ho sundávají. Může to prostě být nástroj k vyjednávání prostoru a svobody.

ME: V důsledku vlivu Východu zde máme také ženy, které nosí burku. Minulý rok ministr vnitra zakázal prodej a distribuci burek v Maroku, aby odradil ženy a dívky od jejich nošení, protože nemají souvislost s marockou tradicí a zvyky – je to import ze zemí Perského zálivu. Jde o jinou ideologii a islámskou tradici.

Připravujete knihu o ideologii Dáeše v souvislosti s ženskými právy. Můžete nám o ní něco říct?

FS: Hlavní myšlenkou této knihy je rozpor mezi už dosaženými právy žen v severní Africe – v zemích Maghrebu – a ideologií Dáeše, která naopak vrací postavení žen do minulosti. Přitom jde o menšinu, která se vydává za většinu. Je otázkou, co bude dál, protože i když Dáeš zanikne, ideologie tu zůstane. Jde například i o instrumentalizaci a extremistickou interpretaci termínů jako "džihád", původně označující osobní rozvoj, usilování o něco, nebo "hidžra", tedy odchod proroka Mohameda z Mekky do Medíny, které jsou pro naši kulturu důležité. Někteří lidé dokonce dávají svým synům jméno Džihád. Přitom slovo džihádismus je na Západě a už i u nás chápáno negativně, ve smyslu svaté války islámu proti zbytku světa. Chci jít ke kořenům těchto slov. Je to důležité také z právního hlediska, protože ženská práva jsou součástí šaríi, nemůžeme tedy dopustit její dezinterpretaci. Dáeš je extrémní důsledek neúspěchu politického sunnitského islámu a vznikl po potlačení Muslimského bratrstva v Egyptě.

Jak je s ženskou tradicí spojeno preislámské berberské náboženství?

FS: Je to podceňované téma, jehož výzkumu se nevěnuje dostatek prostředků. Než přišel islám, měli jsme v severní Africe boha Baala a bohyni plodnosti Tanit a v Egyptě bohyni Isis. S příchodem islámu jako monoteistického náboženství v osmém století bylo toto staré náboženství potlačeno. V Koránu jsou bohyně a jakékoli polyteistické kulty démonizovány, druhý kalif dokonce zničil kult dvou bohyň v Mekce. Takže bohyně zmizely, ale já tvrdím, že ne úplně. Zůstaly v domovech žen a objevují se v jejich umění a řemesle. Fátima Merníssí byla první, kdo mluvil o tom, že symboly na tkaných kobercích – trojúhelník, kruh a horizontální linie, tedy tělo bohyně, jež se objevuje také v malbách henou nebo na špercích a je považováno za součást staré marocké kultury – jsou ve skutečnosti preislámského původu. V berberské abecedě tifinagh najdeme znaky vycházející také z tohoto symbolu. Ženy navíc pomáhaly kodifikovat berberský jazyk. Oproti tomu neznáme žádné ženy, které by kodifikovaly arabštinu, i když jistě existovaly. Podle Merníssí jsou marocké koberce to jediné, co zbylo z této staré kultury. Ale stále tady jsou, máme tedy příležitost iniciovat hlubší studium těchto témat. Navíc jsou tkané berberskými ženami­-umělkyněmi, na rozdíl od arabské kultury, kde to byli hlavně muži – kaligrafové. U Berberů bylo tkaní koberců důležitá a uznávaná činnost, kmeny středního Atlasu se předháněly, kdo bude mít zajímavější koberce, a každý měl svůj vlastní, unikátní vzor. Studium těchto historických skutečností spjatých se ženami v Maroku zatím chybí. Dávné symboly se ale pomalu vracejí – existují ženské hudební skupiny pojmenované podle Tanit a také současné umění nám odhaluje minulost, o které víme tak málo.

Fátima Sadikí (nar. 1953, v angličtině Fatima Sadiqi) je profesorka lingvistiky a gender studies, zakladatelka a ředitelka Centra pro studium a výzkum žen na Univerzitě Sidiho Mohameda Ben Abdellaha v marockém Fásu. Působila také na amerických univerzitách, konkrétně na Harvardově univerzitě a California State University, a rovněž na univerzitě v Curychu. Je autorkou a editorkou několika knih o islámském feminismu a o vztahu genderu a jazyka.

Múhi Ennádží (nar. 1953, v angličtině Moha Ennaji) je marocký lingvista, spisovatel, politický kritik a občanský aktivista. Rovněž působí jako profesor na Univerzitě Sidiho Mohameda Ben Abdellaha. Kromě mnoha lingvistických publikací psal i o vzdělávání, migraci, politice a genderu.

10.9.2025 - Den dvacátý druhý, připlouváme do Evropy

Probouzíme se do rána v naší kajutě. Ta naše není žádný útulný hotýlek na vlnách, ale spíš poctivá spartánská místnost s ocelovými rámy postelí, malým kulatým okénkem a pancéřovými dveřmi, které jako vždycky vedou na nekonečně dlouhou lodní chodbu. Hlavní je, že máme vlastní sprchu a toaletu – právě tahle drobná vymoženost je důvod, proč trváme na cestování s kajutou a ne s obyčejnými sedadly ve společných prostorách. Představa, že se mačkáme ve veřejných sprchách a záchodech s ostatními cestujícími, mě pořád trochu děsí, a i když by se to dalo vydržet jednu jedinou noc, na delší cestu se do toho člověku už nechce.

Maruška, pravda, je trošku kolenovrt – několikrát se mě snažila zlákat k verzi "bez kajuty", že prý to zvládneme a aspoň ušetříme. Jenže já mám naše cestování rád, rád si užiju i určité intimní soukromí se svou partnerkou, a hlavně chci pohodlí i pro ni. V uších mi pořád zní slova jednoho z mých spolupracovníků, který ještě před cestou obdivoval našeho "defíka" s africkou výbavou – kuchyňku, zázemí, všechno to malé pojízdné království. "Nádhera, nádhera, jo, až takhle," rozplýval se tehdy a nakonec dodal: "Je to všechno super, hrozně bych to bral, ale kde sebrat tu ženskou, která takovou cestu kousne?". V tu chvíli jsem si uvědomil, jaké mám štěstí – a možná je to těmi letitými "chovatelskými" zkušenostmi – ale Maruška je opravdu děvče do nepohody, jen tak něčeho se nelekně a i po téhle cestě je stále vedle mě a zase to všechno vydržela.

Domů nás čeká ještě nějakých dvanáct set kilometrů po silnici a asi sto dvacet námořních mil po moři, ale už vím, že tenhle výlet, ač asi nejdobrodružnější, jaký jsme spolu podnikli, je jen epizodou na naší skutečné dlouhé cestě. Abych ji ale jen nechválil – i ona má své mouchy. Včera večer před spaním opět pečlivě zatáhla závěsy, aby ranní svítání nemělo sebemenší šanci proniknout do naší kajuty a vyrušit ji ze spánku. Ráda spí v naprosté tmě, a i když by si možná ráda někdy přivstala, noc a ticho jsou pro ni pořád silní soupeři. Já naopak miluju, když mě první paprsky slunce polechtají na nose, nejlépe ještě ve chvíli, kdy je slunce kousek za horizontem a den se teprve nadechuje.

Ruku na srdce, nebo aspoň na bradavky, milé čtenářky – kdy jste naposledy opravdu viděly svítání, východ slunce, nebo snídaly ve chvíli, kdy sluníčko bylo ještě schované a svět měl ten měkký šedozlatý nádech? Maruška si ráda dá ještě ranní šlofíka, ale přesto se mým představám hodně přiblížila – už ví, že ráno je krásné, a že ráno na palubě nikdo neprudí, žádné fronty, žádné tlačenice, jen ticho a moře. Zato odpoledne bývá na lodi hlava na hlavě a my jsme si zvykli po obědě zalézt aspoň na chvilku do kajuty – říkáme tomu, že "jdeme na pohádku", a i když na obrazovce běží třeba jen zprávy, ten pocit úkrytu před světem je k nezaplacení.

Teď je však čas snídaně. Moje navigační aplikace ukazuje zhruba sto dvacet mil do cíle, což znamená, že kolem poledne bychom mohli vplout do Marseille. Navigace tvrdí, že se právě pohybujeme v jakémsi Baleárském moři – slyšeli jste o něm někdy?

Po snídani bezcílně bloumáme po lodi, počasí se lepší, obloha se trhá, slunce vychází a jen lehce fouká vítr, který nás jen tak neodfoukne. Čas plyne a my se bavíme drobnými kratochvílemi, pozorujeme cestující, čteme, popocházíme po palubě a povídáme si.

Původně jsem si myslel, že se nám nebude chtít z našeho dobrodružství vracet, ale čím jsme blíž Evropě, tím víc se těšíme domů. Jenže jak už to bývá, poslední chvíle jsou ty nejdelší – minuty se natahují, jako by i čas na moři podléhal přílivu a odlivu. Chodíme kolem lodi a znovu a znovu se díváme do vln; voda je doslova azurová, pobřeží zatím v dálce není vidět, ale podle navigace už jsme Francii mnohem blíž, než napovídá horizont. Tahle loď není žádný rychlík – jede zhruba o třetinu pomaleji než velké trajekty od GNV – ale nám to nevadí, protože jsme si na ten její pomalý rytmus už zvykli.

To, že jsem si od Marušky svůj díl "schytal" za to, že je naše dovolená až příliš dlouhá, už máme za sebou – teď, kdyby přišlo nějaké další zdržení, musela by mě už jedině utopit, aby si ulevila. Tuhle poznámku jsem snad ani neměl vyslovit nahlas. Doslova jen pár mil od francouzského pobřeží se totiž loď najednou zastaví, jako by narazila do neviditelné zdi. Připomene nám to jiný okamžik z jiné plavby: když jsme kdysi cestovali z řeckých ostrovů a náš trajekt z Patrasu do italské Ancony se kousek před cílem zastavil a několik hodin se jen líně pohupoval na vlnách, jako by nás nechtěl doručit do místa určení. Tehdy mi nikdo nechtěl věřit, že se to stává, protože prý tyhle lodě jezdí vždy přesně podle jízdního řádu – jenže my už víme své.

A také že ano. Z cestovních patnácti uzlů zpomalíme na čtyři a motáme se na okraji zálivu jako zbloudilá velryba. V hlášení z reproduktorů zaslechneme něco o technických problémech, ale počasí je naštěstí pěkné a moře klidné, takže se není čeho bát. Do Francie míříme úplně poprvé – hledíme na pobřeží a na první pohled se nám nezdá nijak výjimečné, jen nízký pás země, město, přístav, jeřáby, obyčejná scenérie návratu. Teprve po několika hodinách se kolem nás směrem z přístavu proženou minimálně dvě velké lodě, jako by měly přednost na neviditelné mořské dálnici, a naše příď se konečně znovu stočí k vjezdu do přístavu. V tu chvíli je jasné, že i tenhle nečekaný zádrhel bude nakonec jen další malou historkou z velké cesty.

Nakonec přirážíme v přístavu a už nás ženou do podpalubí osedlat naše plechové miláčky. Je to vlastně vždy stejné, ale ten pocit kdy vyjíždíte z monstrózní lodi, jako by vás právě vyplivla velryba je pocitem k nezaplacení. Zastavujeme jen na ustálení našich navigací a na malé občerstvení ale protože nám jih Francie přijde více muslimský než sever Afriky kopneme do vrtule aniž bychom se v tomto druhém nejlidnatějším městě Francie zdržovali.

To však neznamená, že si takto významném městě něco neřekneme.

Marseille je nejstarší město Francie a jeho starý přístav (Vieux-Port) je místem, kde ve 6. stol. př. n. l. Řekové z Fókaje založili Massalii – zárodek dnešní metropole. Přístav v zátoce Lacydon byl po 26 století srdcem města: od antického obchodního emporia přes královský arsenál galér až po současný městský "obývák" po velké přeměně v 21. století.

Historické zajímavosti přístavu

Starý přístav byl chráněn řetězem nataženým v noci přes vstup; během útoku v roce 1423 ho Španělé ukořistili a část řetězu je dodnes vystavena v katedrále ve Valencii. V 17. století nechal Ludvík XIV. na kontrolu města vybudovat pevnosti Saint‑Jean a Saint‑Nicolas na obou stranách vstupu do přístavu – symbolicky namířené spíš proti obyvatelům než proti nepříteli z moře. Ve 20. století utrpěl Vieux‑Port těžká poškození: během druhé světové války zde proběhla razie a demolice celých bloků domů, což zásadně proměnilo historickou strukturu čtvrti.

Přístav a městský život dnes

Dnes je Vieux‑Port spíše městským prostorem než velkým nákladním přístavem: podél mol se střídají rybářské lodě, jachty a výletní lodě a na nábřeží se koná ranní rybí trh. Přístav je centrem městských slavností (např. ohňostroj 14. července) i každodenního společenského života – kavárny, restaurace a promenády propojují historii s současnou gastronomií a turismem.

Regenerace waterfrontu (Foster + Partners)

Při přípravě na titul Evropské hlavní město kultury 2013 prošel Vieux‑Port rozsáhlou urbanistickou transformací podle návrhu Normana Fostera: automobilová doprava byla výrazně omezená a nábřeží se proměnilo v téměř souvislou pěší zónu. Nové povrchy z bledé žuly navazují barevností na původní vápencovou dlažbu, odstranily se obrubníky a výškové rozdíly, aby nábřeží fungovalo jako velké otevřené fórum napojené přímo na vodu. Ikonickým prvkem je "Miroir Ombrière" – velká leštěná ocelová střecha‑zrcadlo nad částí promenády, která vytváří současný landmark a zároveň ochranu před sluncem.

Přístav v širším systému Marseille–Fos

Historické centrum námořního obchodu se od 19. století postupně přesunulo do nových doků La Joliette a později do velkého komplexu Marseille–Fos západně od města, zatímco Vieux‑Port převzal hlavně reprezentativní, turistickou a rekreační funkci. Přesto zůstává "vstupní bránou" k moři: odsud vyplouvají lodě na ostrovy Frioul, k pevnosti If a dále směrem ke Calanques, takže starý přístav je dnes spíš multimodálním městským uzlem než industriálním přístavem.

Vieux-Port je dějištěm klíčových momentů marseillských dějin: od řeckého založení města přes středověké nájezdy až po destrukci během druhé světové války. Přístav je vlastně chronologickou "osou" města – co se dělo v Marseille, téměř vždy se nějak projevilo právě tady.

Založení Massalie (cca 600 př. n. l.)

Kolem roku 600 př. n. l. připluli do zátoky Lacydon (dnešní Vieux-Port) Řekové z Fókaje a založili zde obchodní osadu Massalia, nejstarší město dnešní Francie. Přístav se rychle stal významným emporiem pro obchod mezi Středomořím a vnitrozemím Galie, což určilo námořní a obchodní charakter Marseille na staletí.

Španělský útok a "řetěz" (1423)

Ve středověku byl vjezd do přístavu chráněn těžkým řetězem napnutým přes ústí z jedné strany na druhou. V roce 1423 přístav a město napadla aragonsko‑španělská flotila, řetěz prorazila a odvezla jako válečnou trofej; jeho část je dodnes vystavena v katedrále ve Valencii a Marseille se o jeho navrácení marně snažila.

Královské pevnosti a kontrola města (17. století)

Po povstání obyvatel Marseille nechal Ludvík XIV. na obou stranách vstupu do Vieux-Port vybudovat pevnosti Saint‑Jean a Saint‑Nicolas, které měly město udržet pod kontrolou. Současně zde vznikl královský arsenál a flotila, díky nimž se přístav stal důležitou základnou francouzského námořnictva ve Středomoří.

Přesun nákladního přístavu (19. století)

S růstem lodní dopravy a nástupem parních lodí přestal mělčí Vieux‑Port kapacitně stačit, a tak byl v 40. letech 19. století zahájen projekt nových hlubších doků v oblasti La Joliette. Tím se těžiště nákladního provozu posunulo na severozápad, zatímco starý přístav postupně získával spíš městskou a reprezentativní roli.

Destrukce během druhé světové války (1943)

V lednu 1943 německé jednotky za spoluúčasti vichistické policie vyklidily obyvatelstvo ze starých čtvrtí kolem Vieux‑Port a velkou část historické zástavby systematicky vyhodily do povětří. Přístavní oblast byla bombardována jak Osy, tak později Spojenci; z původního urbanistického a architektonického rámce zůstalo jen minimum a dnešní podoba nábřeží je z velké části poválečnou rekonstrukcí z 50. let.

Pevnosti Saint‑Jean a Saint‑Nicolas vznikly v druhé polovině 17. století z rozhodnutí Ludvíka XIV., především po povstání obyvatel Marseille, aby měl král město pod vojenskou kontrolou. Formálně měly chránit vstup do přístavu, ale jejich poloha a orientace děl ukazují, že byly namířené spíše na město než proti nepříteli z moře.

Saint‑Jean, Pevnost Saint‑Jean byla vybudována kolem starších obranných a náboženských staveb (řád sv. Jana, strážní věže) v 60.–70. letech 17. století, zejména za vlády Ludvíka XIV. Základem byla modernizace a rozšíření existujících struktur, aby kontrolovala pravou stranu vstupu do Vieux‑Port.

Saint‑Nicolas

Pevnost Saint‑Nicolas na protějším břehu vznikla ve stejné době, po potlačení povstání roku 1660, jako zcela nová bastionová pevnost podle tehdejších zásad fortifikačního umění. Ludvík XIV. ji nechal postavit záměrně tak, aby svými děly ovládala městské čtvrti a přístav, což mělo disciplinovat "neposlušnou" Marseille a zamezit dalším rebelím.

Výstavba přístavu La Joliette v 19. století postupně "odsunula" těžký nákladní provoz z Vieux-Portu a změnila starý přístav z hlavního obchodního uzlu Marseille na spíše městský, reprezentativní a později turistický prostor. Vieux-Port tak ztratil roli primárního obchodního přístavu, ale posílil jako symbolické, historické a společenské srdce města.

Přesun námořního a obchodního těžiště

V 1. polovině 19. století se s růstem lodní dopravy a potřebou hlubších doků začal budovat nový přístav La Joliette severozápadně od Vieux-Portu. Moderní nákladní doky, železniční napojení a větší hloubka umožnily soustředit velké nákladní lodě a průmyslový provoz právě tam, zatímco Vieux‑Port přestal být kapacitně a technicky hlavním přístavem pro obchod.

Proměna funkce Vieux-Portu

Jak se těžká nákladní doprava přesouvala do La Joliette a později do komplexu Marseille–Fos, Vieux‑Port se postupně "odlehčil" a začal sloužit více rybářům, menším plavidlům a městskému životu. Tato změna později umožnila i velké 20. a 21. století regenerace nábřeží – omezení aut, vznik pěších promenád a proměnu Vieux‑Portu v hlavní veřejné fórum města, což by u plně funkčního těžkého přístavu bylo prakticky nemožné.

Cesta domů po naší marocké anabázi se na první pohled tvářila jako obyčejný návrat: nasednout, jet, pár pauz na benzínce, někde u Salzburgu vystřídat řidiče a dorazit domů s klasickým "tak jsme zpátky". Jenže když vás cesta vede podél Azurového pobřeží, přes Cannes, Janov a Alpy, do toho máte po boku Marušku a francouzské mýtné brány se rozhodnou, že vám trochu otestují nervy, stane se z návratu malá osobní road-movie.

Podél azurového pobřeží se silnice vine jako nekonečná stuha, po levé straně tušíme moře, občas mezi svodidly zahlédneme lesk hladiny, po pravé se krajina zvedá do zelených kopců. Navigace neúprosně vede na sever, směrem domů, zatímco na tabulích se objevují názvy, které v člověku okamžitě probudí chuť zastavit: Saint‑Tropez, Fréjus a další letoviska, kde by se dovolená dala snadno ještě o pár dnů natáhnout.

"Hele, koukej, Saint‑Tropez," zkouším opatrně, jako by šlo o nevinnou poznámku. "Jedno malé odbočení, dáme si kafe, možná zmrzlinu, trochu se smočíme…"
Maruška jen sjede pohledem z navigace na mě, lehký úsměv, ale hlas rozhodný: "My jedeme domů. Už nemachruj a drž se směru."

Cannes, ta slavná "mecca filmu", nás tentokrát vidí jen z praktické stránky. Místo červeného koberce a večerních rób pouze cedule "station service", benzínka a stojan, u kterého doplňujeme pohonné hmoty našemu žíznivému oři. Zastávka je krátká, tak akorát na natankování, toaletu a protáhnutí zad. Maruška mě bedlivě sleduje, jestli nenadhazuji další "náhodný" návrh na koupačku nebo casino.

"Co třeba Monako?" zkusím to naposled. "Zajedeme si do kasina, zahrajem o to, kdo bude řídit přes Rakušáky."

"A pak řekneš, že sis spletl kurz, a budeme tam do rána," směje se. "Ne, tentokrát fakt jedeme rovnou."

Kilometry svižně ubíhají a po tréninku v Maroku, kde nebylo výjimkou ujet denně pět set až sedm set kilometrů, se nám cesta domů zdá skoro jako delší nedělní výlet. Auto tiše hučí, krajina se pomalu mění, a zatímco tachometr ukrajuje jeden kilometr za druhým, jako by se v nás zároveň překlápěl režim: z dobrodružného "jsme na cestě" do klidnějšího "už se vracíme".

Jenže idylka skončí ve chvíli, kdy se před námi zjeví první francouzská mýtná brána. O mýtnicích jsme slyšeli už několikrát – různé historky od známých i nenápadná upozornění v průvodcích – ale člověk má sklony mávnout nad tím rukou: "To zvládnem, to je jen automat na platbu, ne?"

Přijíždím k závoře, vystřeluji kartu s vlastním pocitem technického mistra. Terminál přede mnou, jasný slot na kartu, všechno vypadá logicky. Strčím kartu tam, kde bych ji intuitivně čekal. Nic. Vytáhnu, zkusím znovu. Nic. Zkusím druhý otvor, třetí možnost. Stále nic. Závora nehnutě leží v horizontální poloze, jako by se nám vysmívala svojí lhostejností.

Začínají se tvořit auta za námi, řidiči ještě klidní, ale každý zná ten typ ticha, ve kterém už se v hlavách ostatních ozývá: "Co tam ten člověk před námi dělá?"

Maruška bleskově vystřelí ze sedadla spolujezdce, vystoupí a začne vehementně gestikulovat na řidiče za námi.
"Dávejte bacha, necouvejte!" snaží se jim rukama vysvětlit, zatímco já se potím za volantem.

"Kam mám tu kartu ještě strčit?" procedím mezi zuby. "Jestli to má i čtečku otisků prstů, vzdávám se."

Nakonec pod rukou nahmatám jiný, méně nápadný slot pro čipovou kartu. Zastrčím ji dovnitř a tentokrát se terminál konečně probudí. V mžiku si z účtu stáhne nemalou, ale předem avizovanou částku a závora se s grácií napřímí – jako prostředníček amerického prezidenta, když chce dát jasně najevo, co si myslí o kolemjdoucím dělníkovi.

Ten moment mě zaskočí – motor běží, fronta za námi už dýchá na záda, závora je nahoře. Šlápnu na plyn a vyrazím kupředu, jenže Maruška je ještě venku. V tu chvíli se v ní probudí její vnitřní lasice: jediným mrštným pohybem skočí zpět do auta a já jí doslova jen tak tak neujedu. Auto poskočí, mýtná brána mizí v zrcátku, a mně dochází, jak snadno by se tahle epizoda mohla proměnit v další kapitolu s názvem "Jak jsem nechal navigátorku na dálnici".

Myslel jsem si, že jsme si odpracovali svoji dávku francouzského mýtného pekla, ale kdepak. Po vystřídání za volantem, ještě na francouzském území, přichází druhé dějství. Volant přebírá Maruška, tváří se sebejistě a trochu pobaveně: "Teď ukážou mně, jak se chovají. Já je zkrotím."

Přijíždíme k další bráně, Maruška natáhne ruku k terminálu a opakuje zhruba stejný postup, kterým jsem před chvílí málem způsobil dopravní kolaps. Karta dovnitř – nic. Příkaz na obrazovce ve francouzštině, jejíž tón sice nezní vyloženě agresivně, ale rozhodně ne uklidňujícím dojmem.

Do toho se objeví úředník v reflexní vestě, který se jí snaží něco vysvětlit: ukazuje na terminál, na kartu, na ciferníky, rukama přidává poloviční pantomimu. Je to zvláštní koktejl francouzštiny, technického žargonu a gest, ze kterého není na první pohled jasné, jestli nám pomáhá, nebo nás spíš mate.

Maruška se mezitím napůl sklání z okénka, napůl visí v kabině, natažená jako guma. Terminál je totiž očividně navržen pro dvě kategorie řidičů: ty, kteří řídí v pololeže, a ty, kteří sedí vysoko v kabině kamionu. Pro klasického smrtelníka v osobáku to znamená ohnout se, natáhnout, vykloubit rameno a doufat, že při tom nepřijde o dveře, prsty ani důstojnost.

"Já se tady zlomím," sykne mezi zuby, když se snaží trefit ten správný slot. "Jestli mi přivře ruku, tak si tohle mýtné vybere v naturáliích."

"Hlavně neodjížděj bez sebe," utrousím z místa spolujezdce. "Jednou to stačilo."

Nakonec i druhý terminál kapituloval. Částka naskočila, závora se zvedla a my se mohli konečně rozjet dál, tentokrát už s úlevným smíchem. V tu chvíli jsme oba cítili, že tahle epizoda se nám vryje do paměti víc než některé vyhlášené památky.

Jak se blížíme k Janovu, v hlavě se najednou spojí začátek a konec cesty. Směrovky na Genova nejsou jen orientačními tabulemi, ale i tichou připomínkou, že tady někde to před pár týdny začalo – nebo spíš že tady jsme to oba začali brát vážně. Cesta, která původně vypadala jako dobrodružný výlet, se v Janově překlopila v něco hlubšího, a teď se stejným směrem vracíme zpátky, tentokrát už s hlavou plnou společných zážitků.

Venku se začíná smrákat. Maruška se podívá na hodiny, na obzor a tiše řekne, že pojede, dokud jí budou stačit síly. "Mně se v autě stejně nespí," prohodí, "tak to zkusím natáhnout co nejdál. Když tak mě někde v Rakousku vystřídáš."

Na sedadle spolujezdce se opatrně omotávám kolem polštáře a během pár minut nevím o světě. Motor monotónně vrní, silnice ubíhá a pro mě se čas na několik hodin rozpustí v jednom dlouhém úseku spánku. Když se probouzím, jsme už někde v Alpách – okolní tma se pomalu láme v šedé svítání, vzduch je chladnější a auto i posádka mají zřetelně za sebou dlouhý kus noci.

Maruška je stále překvapivě svěží, ale i na ní už je znát únava, která se drží v koutcích očí a v tónu hlasu. Zastavujeme u benzínky, kupujeme si housku s výbornou sekanou s papričkami jalapeños, doplňujeme palivo a limonády. Ta jednoduchá svačina v plastovém obalu chutná v té chvíli jako gurmánský zážitek – možná proto, že symbolizuje, že už jsme kousek blíž domovu.

Teprve někde u Salzburgu, kdy se obloha začíná zbarvovat do dne a noc definitivně končí, si měníme místa. Maruška toho má zjevně dost, její jinak pevný organismus trochu ochabuje, a tak přichází čas, abych ji za volantem vystřídal. Mně několik hodin spánku stačilo, abych byl schopný dotáhnout poslední úsek, a jí konečně dopřát zasloužený odpočinek.

"Vidíš," zamumlá ještě ospale, když si připíná pás na sedadle spolujezdce, "na casino jsme si stejně nezahráli. Ale u těch mýtnic jsme si zahráli až až."
V tu chvíli je jasné, že víc než všechna letoviska a slavná jména na mapě si z téhle cesty poneseme domů hlavně ty "obyčejné" momenty – ty, které se nedají naplánovat v itineráři: lasičí skok u mýtné brány, krkolomné natahování k terminálu, sendvič v Alpách a tiché rozhodnutí, že teď už opravdu jedeme domů.

11.9.2025 - Den dvacátý třetí, příjezd domu

Někde na benzínce načínám snad pátou limonádu a definitivně rozhoduju, že to dneska dorazíme až domů. Máma má oficiálně nahlášený jen takový "možná-příjezd-odpoledne", kdyby nás ještě někde u cesty přepadla chuť na poslední nocleh, ale upřímně – čím jsme blíž, tím víc to táhne. Magnetismus domova by teď přetáhl i pólovou záři.

Defík má za poslední dny takovou ochutnávkovou tour: marocký, francouzský, italský i rakouský benzín – automobilový someliér by z něj měl radost. Ale je vidět, že i on se nejvíc těší na ten poctivý, polský, dovezený odněkud od Litvínova. Nevím, kolik je na té legendě pravdy, ale prý nechal původní kolonu na výrobu benzínu v Litvínově postavit ještě Hitler – takže to by byl čert, aby zrovna tohle nechutnalo našemu britskému vozu, vyrobenému na Slovensku z indických a čínských dílů. Když se nad tím člověk zamyslí, je to skoro poetické: taková malá automobilová globalizace v plechu a šroubcích, poháněná středoevropskou historií.

Tyhle jazykové hříčky a benzínové úvahy jsou tu hlavně od toho, aby cesta utíkala – a ona fakt utíká. Najednou je 6:30 ráno a my stojíme před domem, lehce rozklepaní, trochu zohnutí dlouhým sezením, ale šťastní jak děti na prvního prosince. Nedá se říct, že by nám bylo úplně skvěle – tělo protestuje, krok je nejistý jak po rodinné oslavě – ale všechno domácí nás přitahuje se stejnou silou, s jakou nás ještě včera přitahovaly marocké hory. Skoro měsíc jsme tu nebyli a barák na nás kouká jako lehce uražený kamarád: "Tak už jste se vycestovali?"

A pak je tu ještě jedna důležitá bytost – Kakoš, náš modrý britský podivný kocour, který si o všech cizích lidech myslí své a o nás jen občas něco lepšího. Líbáme mámu ve dveřích, mezitím koutkem oka zahlédneme kocoura, jak si důstojně trůní na střeše terasy a očividně zvažuje, jestli mu vůbec stojíme za to, aby sešel dolů. Teprve otevření vrat na zahradu ho zláká – ne že by se vrhal v objetí, on není zrovna kontaktní typ, spíš takový flegmatický aristokrat, který nám dnes velkoryse odpouští, že jsme ho na skoro měsíc opustili.

A tak stojíme v polospánku na zahradě: my, pomačkaní po tisících kilometrech, defík tiše chladne, máma se usmívá, kocour dělá, že se nic zvláštního neděje – ale jsme všichni doma. A v tu chvíli člověku dojde, že tenhle okamžik návratu je vlastně ta nejhezčí tečka za celým velkým cestopisem.

Závěr

Na začátku jsme byli jen dva lidé, kteří si k sobě sedli tak přirozeně, až to skoro vypadalo samozřejmě. František, co má v hlavě mapy, projekty, střechy, kilometry a trajekty, a Maruška, která umí z hlíny, kamenů a sazenic vytvořit svět, kam se člověk chce vracet. On má rád čáry, plány a obzory, ona mezi ty čáry kreslí barvy, zeleň a ticho, ve kterém je slyšet i šustění listí. Dohromady nejsme jen "řidič spolujezdec a spolujezdec řidič", ale dvojice, která se učí být si oporou, navigací, zpomalovačem i plynem, podle toho, co zrovna cesta i život potřebují.

Náš příběh tentokrát, nezačíná u trajektu do Řecka ani u první myšlenky na Maroko. Začíná v okamžiku, kdy jsme si dovolili říct nahlas, že chceme být spolu opravdoví – unavení, zamilovaní, naštvaní, nadšení, občas zaražení, ale vždycky upřímní. Cestopis, který držíme v rukou, je jen papírová stopa za tímhle rozhodnutím: že nechceme žít podle katalogu ani itineráře, ale podle toho, jak to cítíme. Z každé zatáčky, kde to drncá víc, než jsme čekali, a z každého večera, kdy padáme do postele se slovy "tohle už fakt nikdy", se rodí drobná, skoro neviditelná vlákna, která nás učí něco zásadního – že společná cesta je vždycky víc než součet kilometrů.

Peloponés, Lesbos, kamenné zídky na zahradě, haly plné obytných aut v Letňanech i jedno slovo "Maroko", pronesené jen tak mezi řečí, jsou ve výsledku jen kulisy. Ano, jsou barevné, silné, fotogenické a někdy až pohádkové, ale kdybychom tam stáli každý sám, byly by jen nádherným pozadím k prázdnému obrázku. Teprve ve chvíli, kdy vedle sebe stojí František a Maruška – trochu rozcuchaní, trochu unavení, ale s očima, ve kterých je stejná jiskra – dostává to všechno tvar, který má smysl. Zjišťujeme, že naše cesty nejsou jen za hranice zemí, ale hlavně za hranice vlastních jistot, strachů, zvyků a představ o tom, "jak by to mělo být".

Tento text, který vznikal mezi hrnkem čaje o Vánocích, plány na střechu, rodinnými termíny, narozením vnučky a představou Afriky za Heraklovými sloupy, je pro nás víc než jen vyprávění o dovolené. Je to důkaz, že se nebojíme zastavit, podívat se zpátky a přiznat si, jak moc nás tahle cesta změnila. Najednou je jasné, že jsme nevyrazili jen "někam", ale hlavně "k sobě" – jeden k druhému i každý sám k sobě. Uprostřed serpentýn, trajektů, hromad šutrů a kempů, které nás nelákají, zjišťujeme, že největší luxus není pětihvězdičkový hotel, ale pocit, že vedle sebe máme člověka, se kterým se dá mluvit o všem, mlčet o čemkoli a smát se úplným hloupostem.

Chtěli jsme v našem cestopisu být zranitelní, hraví a zvědaví – a možná právě proto nás tolik baví. Ne proto, že by byl dokonale napsaný nebo že by v něm nebyly chyby, ale protože jsme ho psali tak, jak jsme to žili. V každé větě je trochu potu z rozbitých cest, trochu slanosti z moře a trochu něhy z okamžiků, kdy si člověk uvědomí, že stačí málo – třeba pohled přes volant nebo dotek ruky v noci – aby se cítil doma, i když stojí s autem uprostřed cizí krajiny. Naše mozaika radostí, únavy, smíchu, slz, malých vítězství i velkých omylů je vlastně obraz dvou lidí, kteří si dovolili nebýt dokonalí, ale být pravdiví.

A tak si můžeme říct: ano, chceme být v našem vztahu "v pohodě", ale ještě víc chceme být šťastní a upřímní – sami k sobě, k druhým i ke světu, který nás obklopuje. Každá další cesta je pro nás připomínkou, že štěstí není cílová destinace, ale způsob, jakým po té cestě jdeme. Někdy pomalu, někdy zrychleně, někdy s blouděním, někdy s pocitem, že jsme přesně tam, kde máme být. A když máme vedle sebe toho "svého" člověka, stává se i obyčejná polní cesta osobním vesmírem, ve kterém dává smysl i to, co by jinde vypadalo jen jako chyba v navigaci.

Tento cestopis je tedy víc než album z Maroka, nebo kteréhokoli jiného místa, kam nás život ještě pošle. Je to naše společná kronika odvahy být spolu opravdoví – na cestě i doma. A pokud má tahle kniha nějaké poselství, pak možná tohle: největší dobrodružství nezačíná na mapě, ale v našich srdcích, když se rozhodneme otevřít je druhému člověku a vyrazit s ním do světa, i když nevíme, co přesně nás čeká.

Maruško, děkuju ti, že jsi v tomhle dobrodružství můj kompas, útočiště i radost – a že z každé další cesty děláš důkaz, že nejde jen o to, kde jsme, ale hlavně o to, jak se spolu cítíme.

Poděkování

A teď poděkování, bez kterého by tenhle příběh nebyl úplný.

Maruško, děkuju ti za to, že jsi se mnou nejen v těch hezkých momentech, kdy slunce zapadá přesně tam, kde "má" podle fotek zapadat, ale hlavně ve chvílích, kdy se všechno sype, bolí záda a zrovna prší dovnitř. Děkuju za tvoji trpělivost, když já řeším špajz, střechy, parkovací místa a kilowatty na střeše, a ty mezitím v tichosti skládáš kameny do zídky, která drží náš malý vesmír pohromadě. Děkuju, že se mnou sdílíš nejen fotky z cest, ale i obyčejné ráno s hrnkem čaje, únavu po dlouhém dnu, slzy u dokumentu, smích nad vlastními omyly a to nejdůležitější – víru, že to, co spolu žijeme, má hlubší smysl než jen odškrtnuté cíle na mapě.

Naší rodině děkuji za podporu a pomoc v době naší nepřítomnosti – zvláštní dík patří babičce, mojí mamce, která se s láskou starala o našeho kocoura Kakoše, a tím nám dovolila být na cestě s klidem v srdci.

Děkujeme Josefu Vrtalovi za skvělý tip, společnosti Nomadem CZ za podporu, stejně tak Rhino Rack a Direct pojišťovna za to, že naše cesty mohly být odvážné, ale přesto kryté,

lidem ze společností Grande Navi Veloci i Direct Ferriers za služby naší trajektové přepravy, díky níž se naše plavby staly naším, hotelem i mostem mezi přístavy.

V neposlední řadě poděkování patří také technikům společnosti Albioncars a společnosti Vianor Jindřichův Hradec za bezvadnou přípravu vozu, díky níž se naše road movie mohla odehrávat na čtyřech skvěle obutých a spolehlivých kolech a s pocitem, že i když se občas něco nepovede, máme na své straně lidi, kteří umí věci dát znovu do pohybu.

Shrnutí faktů a zajímavostí

Maročané

Obyvatelé jsou v Maroku v zásadě téměř 100% muslimové, nikoliv však 100% arabové. Maroku je podle některých zdrojů přes 80% lidí berberský mix a berberská kultura a způsob života je tam viditelná opravdu hodně. V oblasti Západní Sahary už to bylo o poznání více "arabsko-černošské". Obecně snad nikoho neurazím, když řeknu, že zde žije mix arabů, berberů (oni sami se nazývají Amazigh) a tzv. sahrawis (etnikum pokrývající oblasti Západní Sahary, jižního Maroka, část Alžírska a část Mauritánie) a černochů. Odhaduji, že tak 15% lidí se domluví anglicky. Bohužel cca 60 % ještě stále neumí číst, takže vám překladač moc nepomůže. Král, dělá pro vyšší gramotnost národa všemožné. I v malých vesničkách jsme viděli nové barevné školy. V každém případě je nutné zmínit, že přesto, že vám výjimečně nechce někdo něco prodat, lidé tu nemají komplex z toho se s vámi zastavit a snažit se komunikovat. Úplně nejčastějším jevem je, že se u Vás najednou někdo zastaví s tácem s dlouhýma ušima a nalívá vám mátový čaj, silně slazený. Nechce nic, jen vidí pocestného a musí jej pohostit. Obráceně, děti jsou zde nade vše. Je naprosto normální, že vás skupinka dětí navštíví a jako samozřejmost je, že dostanou napít.

Tradiční hliněná architektura

Kasbah Riad je typ tradičního marockého ubytování, které kombinuje prvky pevnosti (kasby) a vnitřního dvora (riadu), často s autentickou atmosférou, moderním vybavením a nabídkou marocké kuchyně, a najdete je v historických městech i odlehlých oblastech jako Vysoký Atlas, kde se dříve stavěly z nepálených cihel. . A to jak běžné domy, tak mešity, tak tzv. kasbahy (něco jako pevnost), tak hradby kolem starých měst, které jsou typické svými tzv. baby, neboli vstupními branami. Někdy jsou tyto tradiční stavby postaveny z kamene nebo pálených cihel, ty hliněné jsou ale velmi časté a pro nás je to hodně neobvyklý pohled. Je to vlastně bahno a zemina různé konzistence, obvykle smíchané s dalšími materiály jako sláma nebo vápno pro zpevnění v různých poměrech.

Příroda

Když jsme odjížděli, pronášel jsem slova "jedeme na Saharu, počítej, že písek budeme mít všude". Kdyby mi tehdy někdo aspoň naznačil, co to "všude" ve skutečnosti bude znamenat, budu na to možná připraven. Sahara je také největším pozemským zdrojem (minerálního) prachu. A toho tam všude mají taky na rozdávání. Samozřejmě i mimo Saharu, protože hodně fouká a když to vítr zvládne dostat výjimečně až do Evropy, je jasné, že tam to bude úplně všude, navíc je tam obecně velmi sucho. Někde naprší dvakrát ročně (ale to zase celkem pořádně), někde třeba pětkrát, jinde třeba jednou za 5, 10 a více let.

Zatímco Západní Sahara, jak název nenápadně napovídá, je pod pískem a prachem naprosto celá, Maroko disponuje nádhernými horami Atlasu, které nabízí rozmanité pohledy. Od úchvatných palmových oáz zařezaných mezi skalnatými kopci všemožných barev – od šedé, přes hnědou až černou, až po rudou, růžovou i zelenou (od minerálů, nikoliv od trávy), přes rozlehlé pláně připomínající savanu, která se tam kdysi rozpínala kam oko dohlédne (akorát dnes je tam místo trávy obvykle vyschlá půda, ze které přesto rostou stromy), přes měsíční krajinu ničeho a nikoho, strmé horské kaňony a soutěsky, mírné i skalnaté pobřeží se spoustou krásných, dlouhých a v zimě liduprázdných pláží, až po vše obklopující písečné duny. Pozorování okolní krajiny vás tam jen těžko omrzí. Výjimkou je snad jen nezajímavé zemědělské severozápadní pobřeží.

Západní Sahara

Podle mapy se na první pohled Západní Sahara jeví jako samostatný stát, jedná se však o tzv. sporné území. Na konci 19. století ho jako kolonii postupně ovládlo Španělsko a od roku 1934 se území říkalo "Španělská Sahara". Po druhé světové válce ale rostl tlak na dekolonizaci, což vedlo k napětí mezi Španělskem, Marokem, Alžírskem, Mauritánií, které si činily na území nebo jeho část nároky, a nově vzniknutým osvobozeneckým hnutím Polisario.

V roce 1974 OSN vydalo rozhodnutí, podle kterého měli obyvatelé Západní Sahary právo na sebeurčení potvrzené i Mezinárodním soudním dvorem a byl vyhlášen termín referenda. Tehdejší marocký král se však rozhodl vzít věci do svých rukou, a promptně zorganizoval tzv. Zelený pochod, kdy na 300 000 neozbrojených Maročanů vpochodovalo na území tehdejší Španělské Sahary a po pár měsících vyjednávání mezi Španělskem, Marokem a Mauritánií se území rozdělilo (Mauritánie se svých nároků vzdala). Referendum se nikdy neuskutečnilo, přestože mise OSN MINURSO je tam stále aktivní, a to, co dnes známe jako Západní Saharu, je tedy území okupované Marokem, které jej považuje za integrální součást svého území jako jižní provincie.

Nicméně osvobozenecké hnutí Polisario kontroluje menší část ve vnitrozemí (cca 20-25% území Západní Sahary), které je obehnané asi 2700km dlouhou písečnou zdí postavenou mezi lety 1981-1987, a bojuje za nezávislost pod názvem Saharská arabská demokratická republika (SADR).

Tento konflikt činí Západní Saharu jedním z nejdéle trvajících sporných území na světě. OSN ho vede jako nesamosprávné, přičemž ani Maroko, ani SADR není uznáváno jako suverénní správce celého území.

V roce 2024, zatímco pokračovaly ozbrojené střety mezi marockými silami a frontou Polisario, Francie po desetiletích neutrálního postoje uznala 30. července 2024 svrchovanost Maroka nad tímto sporným územím. Je možné, že právě tento krok přispěje k cestě Maroka k mezinárodnímu uznání práva na toto území. Čas ukáže.

Řízení a doprava

U dopravy a řízení se rozhodně nudit nebudete. To, co se tam odehrává na silnicích, se musí zažít 😁. Dle toho, co jsme viděli, není těžké věřit číslům udávajícím, že kolem celé třetiny řidičů nemá řidičák a řídí prostě tak nějak intuitivně. Pro řízení motorky do 55ccm navíc oficiálně nepotřebujete řidičák a troufám si tvrdit, že Maročani si to překládají velmi po svém pro motorky jakéhokoliv objemu.

Velmi záživné jsou jízdy po kruháči. Nejenže mezi pruhy se přejíždí jak to zrovna vyjde bez ohledu na další účastníky provozu (a to tedy nejen po kruháčích), především ale nikdy nevíte, kdo vám dá a nedá přednost. Maroko má tři druhy kruháčů – buď má přednost jedoucí po kruháči, nebo má přednost přijíždějící na kruháč anebo jsou kruháče se semaforem, kdy ovšem po cvaknutí zelené stejně dáváte přednost ostatním. Tolik k teorii. Ve skutečnosti musíte počítat s tím, že každý řidič se může rozhodnout na jednom kruháči úplně jinak než řidič jedoucí vedle něj a tak zatímco jeden přednost dává, druhý jede vesele dál a vznikají tak přinejmenším úsměvné situace.

Jízdní pruhy, jejich počet a podélné značení jsou pouze orientační. Co je naopak zcela vhodné dodržovat velmi pečlivě, je předepsaná rychlost kontrolovaná nespočtem radarů na často nesmyslných místech, mobilními hlídkami a všudypřítomnými policejními checkpointy. Jinak můžete jet ve vozidle jakéhokoliv stavu a dělat prakticky cokoliv, pokud dodržujte rychlost, s policií do křížku až na vyjímky nepřijdete.

Vozový park je velmi pestrý. Překvapivě je v Maroku poměrně hodně nových aut a to i luxusních. Čekal jsem v tomto spíše horší Turecko, kde byl vozový park mnohem starší a naprosto běžně jsme tam viděli třeba 40 leté Renaulty. Na druhou stranu, v Maroku velká část lidí auto vůbec nevlastní a jezdí sdílenými taxíky, stopují, případně mají jakžtakž jedoucí (zato velmi hlasitou) motorku, scooter, kolo, oslíka, nebo koňský povoz. Nebo se hodně nachodí. Zažijete naprosto běžně situace, kdy máte pocit, že jedete uprostřed ničeho desítky kilometrů prázdnoty všemi směry, a najednou vidíte člověka s igelitkou…

No a pak je tu téma přepravy věcí všeho druhu a zvířat. Každou chvíli potkáváte osobáky, pickupy, malé i větší dodávky a náklaďáky přeložené k prasknutí tak, že výška nákladu převyšuje výšku, a možná i váhu 😄 vozu a auta za normálních okolností s poměrně slušnou světlou výškou tady div nedřou o vozovku podvozkem. Nebo vám takhle z náklaďáku vyskáče 50 koz, na pickupu vidíte hrbit se tři velbloudy nebo krávy, a co byste si na motorce nebo na kole nepřevezli třeba ovci nebo přepravku se slepicemi.

Přecházení silnic je národním sportem. Přechází se všude a za jakékoliv situace. Potřebujete si s někým popovídat? Proč ne zrovna uprostřed silnice, kde jste se potkali a pozdravili. Stalo se nám, že Dálnici přecházel i velbloud. Chodci se při přecházení zásadně nerozhlíží a hraje se hra o pozornost – řidičů samozřejmě.

Další záludností na cestách jsou cyklisti. Jako z řetězu utržené děti na kolech předvádějí všemožné kreace jako jízda ležením na sedle s nohama nataženýma dozadu, rychlé a nenadálé otočky o 180° přes půlku silnice, o jízdě bez držení řídítek s ťukáním do mobilu nemluvě (týká se v hojné míře i dospělých). Tento způsob jízdy, kdo v Maroku neprovozuje, jako by na kole snad ani nejezdil. Teprve zde jsem pochopil, kam vezou všechny ty bicykly, které byli uloženy na střechách dodávek jež se při příjezdu do Maroka s námi drali na loď.

A pak je tu řízení za tmy. Před cestou jsme k tomu všude četli skoro až hrůzostrašné věci o tom, jak skoro nikdo v noci nesvítí, chodci jsou samozřejmě také neosvětlení, zvířata, díry a výmoly jsou vidět na poslední chvíli. Ani místní prý za tmy skoro nejezdí a provoz velmi utichne. Cestování za tmy jsme se tedy vyhýbali, co to šlo, ale párkrát to úplně nešlo. Informace o neosvětlených řidičích, cyklistech a chodcích můžeme potvrdit. I když neosvětlených aut a motorek jsem čekala, podle toho, co jsme četli, o dost víc. Rozhodně jsme ale neměli pocit, že za tmy provoz zcela utichá. Naopak nás překvapilo, jak relativně dost aut jezdilo i v noci či brzo ráno. V každém případě to ale není řidičský zážitek, který se vyplatí vyhledávat a je opravdu lepší se tomu vyhnout, kdykoliv je to možné.

Pohonné hmoty

V Maroku je obrovské množství čerpacích stanic. Myslím, že jsou to místní řetězce, nebo místní provozovatelé, ale najdete tu i nadnárodní řetězce jako jsou třeba Shell nebo BP. S kvalitou benzínu jsme neměli sebemenší problém. Trochu mne překvapilo, že u některých benzínek byl vyvěšen zákaz vydávání pohonných hmot do kanystrů. V duchu se Maroku omlouvám, protože jsem nevěděl na co se mám připravit, a tak do naší výbavy patřily i dva dvacetilitrové kanystry umístěné u rezervy na pátých dveřích. Na druhou stranu je lepší mít, než nemít – téměř třítunového defíka by po písku bez benzínu tlačit nikdo nechtěl. Druhá svízel byla s tím, že nákup PHL s platbou kartou, byl možný pouze u velkých měst, nebo na dálnicích. Směrem na jih možnost užití platební karty výrazně klesala. Třetím překvapením bylo to, že většina čerpacích stanic byla postavena ve velikosti naší dálniční čerpací stanice. V provozu bylo k dispozici vždy jen část stojanů. Na méně frekventovaných terasách nás překvapilo, že shop s doplňkovým zbožím byl povětšinou prázdný a někdy neměl ani regály.

Stav silnic

Stav silnic je… velmi různorodý. Shrnout se nejlépe dá asi tak, že zkrátka nikdy nevíte, co vás čeká. Silnice se v Maroku dělí na dálnice, národní (N), regionální (R), provinční (P) a bezejmenné. Výběrem silnice národní třídy si pojistíte nanejvýš to, že tam bude asfalt. Jak bude kvalitní a jestli bude dostatečně široký pro dvě vyhýbající se auta, aniž by se vám u toho rosilo čelo, je věc druhá. Naopak někdy u provinční či dokonce bezejmenné silnice bude kvalita nečekaně dobrá. Užijete si tedy jízdu po královsky kvalitním asfaltu, který české silnice mnohdy můžou závidět, po rozbitých tankodromech, na kterých vyklepete nejen duši nebo zuby jak se říká, ale možná i nějaký ten reálný materiál, nebo po silnicích, kde asfalt končí zhruba tam, kde byste potřebovali mít pravé kolo. Pokud se spolehnete, že už jste tudy jeli a byl tu asfalt, za pár hodin tu může být cesta i docela zavátá pískem.

A pokud se chcete kouknout i na zajímavá místa mimo hlavní silnici, dostanete se i zcela mimo asfalt. Ostatně, mimo ten se dostanete mnohdy i na těch hlavních silnicích 😅 například když kvůli neexistující stavbě jedete objížďkou několik kilometrů pouze po udusané písčito-hliněné cestě s roletami, nebo když cesta před vámi najednou mizí po nedávné povodni. Daň v podobě uvolněných a vyklepaných šroubků všemožně po autě, nebo rozházený náklad v garáži je asi to nejmenší, s čím je potřeba počítat.

Bežná, béžová arabská města

V Maroku zažijete ve městech autentickou arabskou kulturu. Pokud se nepohybujete převážně po turistickém a moderním západním atlantickém pobřeží a ve velkých městech, zapomeňte na nakupování v supermarketech a podobné výdobytky naší západní civilizace. V typických arabských městech se život odehrává na ulici. nKaždý dům má garážová vrata do ulice, za nimiž se skrývá všechno možné. Obchůdky s potravinami, oblečením, botama, ledničkama, elektronikou, ale také pekárny, lékárny, stolaři, svářeči, pneuservisy, autoservisy, zelenina, ovoce, maso, keramika… v téměř jakémkoli seskupení nahusto vedle.

Staré město – medina – je pak nesystematická chaotická spleť uliček s obchůdky, tržišti, kavárnami, pekárnami, suvenýry a různými "cetkami", v závislosti na tom, v jak turistické oblasti se nacházíme.

Suvenýry, suvenýry a zase suvenýry

Jestli je vedle berberů a architektury něco dalšího pro Maroko typické, jsou to drobní prodejci suvenýrů všeho druhu, kteří se opravdu vehementně snaží vám něco prodat a přesvědčit vás, že zrovna tuhle věc fakt potřebujete, že je pro vás dobrá, a navíc za dobrou cenu. V severní a střední části Maroka je to tak všudypřítomné, až je to mnohdy nepříjemné. Obvykle stačí, že zastavíte na kterémkoliv plácku, během vteřiny k vám někdo běží a nabízí všechno možné. Čím víc jedete na jih, tím to ubývá. Maximálně vás jako turisty přivítají policajti nebo vojáci na checkpointech a jinak jste všem úplně ukradení. A koupit zde suvenýr se naopak stává skoro neřešitelným úkolem 😅.

Islám a turisti

Maroko i Západní Sahara jsou téměř 100% muslimské země, jako turisti, resp. turistky, ale nejste povinné se zahalovat a můžete chodit v čemkoliv. Respekt ke zdejší kultuře a tradicím je ale určitě na místě. Zatímco v moderních městech kolem západního pobřeží uvidíte mnohem více žen a dívek, které se nijak nezahalují, všude jinde bude takový pohled naprosto nečekaný a spíše se bude jednat o ženy z jiných koutů světa, anebo holky ve věku třeba do 15 let. Nicméně velké množství i mladých dívek, odhadem klidně kolem 10 let, už chodí po ulicích v hidžábech, tedy šátcích.

Žen v burkách za celou dobu uvidíte mnohem více, než by bylo zdrávo a naskytnou se vám paradoxní pohledy, jako třeba když dvě ženy neznámého věku v burkách sedí vedle sebe na lavičce a fotí si selfie. Jako žena turistka se však musíte připravit na jednu věc, a to že po vás budou často doslova civět místní muži i ženy, často bez ohledu na to, co si vezmete na sebe..

Bezpečnost

Kolem a kolem jsme se celou dobu cítili naprosto bezpečně. Párkrát jsme měli sklony k tomu být přeci jen trochu paranoidní, když jsme třeba z dálky viděli podivně někoho chodit kolem našeho auta, aby se nakonec ukázalo, že si tam jen dva kluci na motorce sedli do stínu. Jestli i středně velká ves nebo městečko má na svém území několik kruhových objezdů, tak minimálně na jednom bude stát hlídka místní policie. Většinou ještě měří rychlost, a to dost nesmlouvavě. Rychlostní limity jsou před krouhačem upraveny dopravním značením s omezením rychlosti: 60, 40 a 20 Km/h.

Prakticky každý večer, když jsme spali mimo hotel, nás k večeru přišla zkontrolovat armáda. Hoši byli milí a většinou se i omlouvali. Problém, že kempujeme na divoko neměli vůbec nikdy. Obzvláště v turistických oblastech se vám může stát, že vám na okno zaklepe žebrák, kterých je bohužel v Maroku poměrně hodně, a čeká a kouká na vás, dokud mu něco nedáte (peníze nebo jídlo). Obzvláště jednou to bylo hodně nepříjemné, když jsme na cestu vyráželi ráno v 7hod. ještě za tmy a ticha, a přesto na nás odněkud vyskočil podivný pán a málem by nám asi vlezl až do auta.

Když tyto aspekty budete respektovat a brát na zřetel, budete se v Maroku cítit bezpečně a vítaně.

Chování ke zvířatům

V Maroku ale bylo o poznání více opravdu vyhublých a někdy viditelně nemocných a zraněných zvířat. Některé agresivnější, vystrašené, většinou ale hodné, a kromě jídla a vody hledající lidskou vlídnost, které se jim tam jednoznačně dostává. Ke psům a kočkám si představte ještě oslíky, koně, krávy, ovce, kozy, velbloudy, pštrosy, perličky a slepice… Pokud uvidíš velblouda jež je sám a nemá svázané přední nohy, tak je divoký.

Život v odpadcích

Viděli jsme velké množství odpadků jak v ulicích, kolem silnic, tak i kolem moře. Bizarně vypadá pískový sediment, jež se rozlomí při sesuvu a na lomu spatříte, plastové nádoby, nápojové plechovky, ale i různé jiné materiály, které bych mnohem raději viděl na skládce recyklačního střediska. Představuji si muzeum, kde tyto artefakty budou jednou ve vitríně s časováním a nadpisem: 2025 Ad, Ranná doba plastová, kdy primitivní nanotechnologie a nesmyslně řízený tzv. Green deal dával vzniknout takto nádherným skulpturám.

Asi jsme nečekali, že uvidíme tolik měst postavených v zásadě na smetišti. Tím nechci vůbec snižovat novou developerskou výstavbu. Nové stavby jsou jistě kvalitní, připomínají hodně některé projekty u nás. I ceny nových bytů jsou s našimi srovnatelné, jenom mzdy jsou tady asi čtyřikrát až šestkrát nižší než u nás. To může bohužel vyvolávat spousty dalších otázek, které však patří již do jiných příběhů.