Pausanus byl významný starověký řecký zeměpisec a historik, který žil ve 2. století n. l. Jeho nejznámějším dílem je "Popis Řecka" (v původním řeckém znění "Συναγωγὴ Ἑλληνικὴ"), které se stalo cenným zdrojem informací o geografii, kultuře a historických památkách starověkého Řecka. Pausanus procestoval a zdokumentoval různé oblasti Řecka, přičemž se zaměřil na města, chrámy, sochy a legendy spojené s jednotlivými místy. Jeho práce je považována za klíčovou pro studium řecké historie, mytologie a archeologie, a jeho popisy nám pomáhají lépe pochopit kulturu a život v antickém Řecku.

"Po stopách Pausaniových"

Je mi 54 let a Marušce letos bylo 50. Už několik let spolu rádi trávíme dovolené, což jsou jediné dny v roce, kdy si opravdu odpočneme a trochu se odvážeme. Věnujeme se jeden druhému a užíváme si čas 24/7. Možná to z psychického hlediska není úplně zdravé, ale kdy jindy se takhle vyblbnout?

Před pár lety jsme podnikli dovolenou v době Covidu. Vyrazili jsme do Řecka, protože se mi podařilo výhodně koupit trajektové lístky. Cestovali jsme z Ancony do Patry, do Athén a z Pirea na ostrovy Naxos a Paros. Měli jsme tehdy černé Discovery 4, které jsme upravili pro kempaření. Vestavba se vydařila, a i přes drobné rozčarování z opouštění komfortní zóny jsme si tento způsob skutečně oblíbili. Já určitě, a u Marušky jsem měl po posledním zážitku určité pochybnosti. Avšak vzhledem k tomu, že se rozhodla to absolvovat znovu, zdá se, že ji to také oslovilo. Když jsme cestou na Naxos projížděli magistrálu kolem korintského zálivu všímali jsme si kolik zajímavého toho na Peloponésu je.

Byli jsme již na Samu, Patmu, Karpatu, Krétě, Lesbu, Naxosu i Parosu. Řecko nás prostě baví. Letos jsme si naplánovali splnit naše přání a procestovat Peloponés. Takže po vzoru a ve stopách Pausánových, řeckého cestovatele a zeměpisce z 2. století. Z pevninského Řecka jsme toho zatím moc neviděli. Projížděli jsme severem Peloponésu, strávili dva dny v Athénách a z Pirea pokračovali v Egejském moři směrem na Naxos. A nyní si to splníme nový cíl– Peloponés, ale kam dříve a jak?

Protože nám loni naše černá Diskotéka (jak jsme předchozímu autu říkali) umřela kvůli prasklému motoru, dostal se do naší garáže zánovní Defender P400, jemně přezdívaný Defík. Defík je už moderní vůz, který nás nepřestává překvapovat svými možnostmi a nastaveními. Je to silný benzínový čtyřstokoňový automobil "v plné palbě". Diskotéka sice působila prostorněji, ale Defík je pohodlnější a technologicky vybavenější. Je rozhodně kulatější a zaoblenější, ale možná o něco menší.

Po pečlivém plánování jsem se pustil do stavby nové vestavby. Plán jsem rozdělil do několika úkolů: za prvé, vestavba na spaní v autě bude lehčí a bez kovové kostry; za druhé, zásadně změním vstup zezadu, protože Defík nemá tak široký vstup do kufru. Rozvod vody bude nahrazen přenosným kanystrem s výčepním zařízením. Dále elektrické rozvody jsem upravil díky novému počítači značky Victorin, i když solár a baterie zůstaly původní.

Na vestavbě jsem pracoval několik měsíců. Přidal jsem lehké dřevěné rámování místo těžké ocelové konstrukce. Rozvod vody jsem zjednodušil a zefektivnil pomocí modulárního systému. Elektrické vybavení jsem přeprogramoval a optimalizoval. Nakonec jsem přidělal několik nových úložných prostorů a vylepšené spaní, které se dalo snadno rozložit i složit.

A konečně byl Defík připraven na dobrodružství. Můžeme vyrazit! Bohužel v době našeho balení prší a prší. Předpovědi hlásí záplavy. Přesto doufáme, že déšť ustoupí a my si užijeme výlet.

13. 9. 2024

Vyrazili jsme s Maruškou každý svým vozem do Českých Budějovic. Maruška tam zanechala svůj Hyundai v opravně a v 15:45 jsme už seděli v našem cestovním speciálu. Vyrazili jsme přes Dolní Dvořiště, plní očekávání a dobrodružného ducha.

Naše cesta pokračovala v neustálém dešti, jako by se řeka Dunaj rozhodla udat módní trend v mokré sezóně. Po projetí Lincem jsme zamířili k Salcburku, a pak hurá do Itálie. Plán byl naprosto jasný: někam dojet, ideálně k moři, kde se na chvíli vykoupeme v mořské pěně, a pak si na druhý den uděláme výlet do nějakého městečka. A z večera už abychom rychle frčeli na objednaný trajekt do Řecka z italské Ancony. Naším posledním pevným bodem na mapě bylo přístaviště v Patře, kde se vylodíme a naše objevitelská cesta začne naplno. Až za několik dnů pojedeme zpět budeme se muset nalodit v Ingoumetsii. Chtěl jsem abychom to měli pestřejší a naše cesta nebude ještě o kousek bohatší o další zajímavá místa. Ale to je ještě daleko a snad do té doby užijeme spousty dobrodružství. A co na tom, že v námořních srdcích už plave i panika?

Když jsme se blížili k Brenérskému průsmyku, teplota spadla pod dva stupně, a začalo sněžení tak silné, že jsme si mysleli, že nás zasypávají sněhové vločky, které mají ambice vyhrát Oscara za nejlepší vedlejší roli. V tu chvíli jsem ještě odeslal pár přátelům správu s polohou a aktuálním počasím. Ano, jedeme na letní dovolenou, ano, sněží. Ano, jedeme v žabkách. V řízení mě v průsmyku vystřídala Maruška, a řízení se jí podařilo moc skvěle — až jsme skončili 18 km od San Marina, přesně v části Rimini. Je vidět, že je řidičem o hodně lepším, jezdí jak opravdový profík. Věřte, že se to chlapům většinou nepřiznává lehce, ale ona si to uznání zaslouží. Navigace nám ukázala adresu Via Consolare Rimini – San Marino, a já začal doufat, že tam nenajdeme spíš něco jako Via Consolare snídaně.

Nakonec jsme se rozhodli přespávat na benzínce. Zaparkovali jsme pěkně na zadním parkovišti, jako kdybychom byli tři ninja v plné maskáčové výbavě a snažili se být co nejméně nápadní. Přendali jsme bedny na přední sedadla, věci s lehátky jsem hodil na střechu a za chvíli se nám hlavy klátily na polštářky jak medvídkovi Mr. Beanovi po skvělé oslavě.

14.9.2024

Sotva Maruška otevřela oči po krátkém, ale zaslouženém spánku, já už jsem byl připraven na akci. Přeházel jsem věci z předních sedaček na zadní postel k Marušce. Já už v té chvíli nespal a obcházel auto. Viděl jsem, že na benzínce, ale i na přilehlém parkovišti již začalo být docela živo. Nechal jsem Marušku na zadní posteli ještě hnípat a vyrazil jsem hledat ideální místo k snídani – něco mezi pomazánkovým máslem a hvězdnou Michelinovou restaurací. Po chvíli bloudění uličkami Rimini, které mi připomínaly Maze Runner, jsme našli ideální opuštěnou pláž hned za letištěm na adrese Viale Principe di Piemonte 62C. Pozor, pozor, pokud se chcete dostat do Nebe, zkuste tuhle adresu! Bylo po dešti, pláž byla již upravená, ale místo bylo téměř opuštěné. To nám zcela vyhovovalo a náš defík v kufru disponuje přesně tím druhem zařízení, které je potřeba k první dovolenkové snídani. Zde je třeba se zastavit nad servírovanými pokrmy. Asi nikoho nepřekvapí sušenka, káva. Ale, že součástí dnešního snídaňového menu bude i náš domácí meloun. Maruška není jen skvělý řidič, ale i výtečný zahradník. Takže raději v rychlosti vyčistíme zuby, Maruška se učeše. Já nemusím, já mám svůj účes již permanentně upravený od jednoho stříhání k druhému a jedeéém.

V 10 jsme se vydali na dobrodružství do San Marina, auto jsme zaparkovali na parkovišti PKV na ul. Via Gino Marino. Po příjemné prohlídce města a zastavení na první italskou pizzu (ano, byla to ta, co vypadala jako UFO) jsme se kolem druhé vydali na 110 km dlouhou jízdu do Ancony. Cílem bylo vyřízení lodních lístků na terminálu Via Enrico Mattei 26A. Na dvoře jsme pohodlně zaparkovali a vzpomínali, jak jsme tam během covidu zažívali momenty, kdy jsme se snažili zachytit wifi signál. Tentokrát to probíhalo hladce, paní u přepážky si vzala naši vytištěnou rezervaci a za chvíli jsme se ocitli s lístky na palubě. Jedna pro mě, jedna pro Marušku a ta nejdražší – pro náš vůz, kterému říkáme "bydlík na kolech".

Ještě jsme se zastavili na kávu u stánku, kde jsem Marušce poděkoval, že mi tam kdysi koupila kávu a pověsila mi na krk zelenou šňůrku nalezenou na zdejším parkovišti – malý klenot mezi odpadky! Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem vypisoval cestovní doklady s pomocí "auto-překladu". Tedy, spíš auto-zmatku, protože mé pokusy vypadaly jako výsledek hodinové bitvy se absurdním úřadem!

Naštěstí proběhlo všechno hladce! Koupili jsme si malé zákusky – něco jako trubičky s oříšky, které měly být dietní, ale já do nich vklouzl jako do českého svatebního koláče.

Protože čas do oblékání na palubu lodě byl ještě dalek, a na našem ostrém nákupním seznamu chybělo několik lahví italského vína (abychom po vylodění v Patře nevypadali jako turisté s prázdnými rukama), vyrazili jsme podle navigace. Když navigace začala zpívat "Lidl lidl lidl", věděli jsme, že je načase zastavit se na nákupy! Na okraji Ancony jsme objevili MegaLídl a naplnili košík čtyřmi lahvemi italského stolního ryzlinku a nějakými špagetami. Takhle se tráví horká hodinka!

S další hodinkou courání po Anconě jsme se konečně vydali do přístavu. Gate 16 jsme sice hledali jako děti ztracené v supermarketech, ale nakonec jsme se tu proklestili a očumovali okolní lodě. Myslel jsem si, že pojedeme na Helenik Spirit, ale tu červenou čarodějnici s názvem Piraeus jsem bral spíš jako vtip. Stání v koloně bylo nekonečné, ale co? To už prostě patří ke hře. Když na nás parkovištní obsluha mávla, cítil jsem se jako by mě oslovil COVID-19 na rychlovku. A jak jsme se blížili k břiše téhle bestie, kde už čekalo asi sto kamiónů, věděl jsem, že dobrodružství právě začíná! 🚢

Pikantní bylo, že Maruška nevěděla, že máme k dispozici luxusní kajutu. Není toho moc, co dokážu nevykecat, ale toto překvapení jsem opravdu udržel. Kdo se kdy tímto způsobem plavil a měl k dispozici kajutu, asi mi dá za pravdu, že standardem je malinká místnost maximálně s malým pevným okénkem. Vybavení bývá docela strohé. Za výhodu lze považovat, že má člověk pro sebe k dispozici koupelnu s toaletou, která spíše než koupelnu připomíná takovéto nepohodlné místečko někde v karavanu nebo obytném autě. Postele bývají přidělané na pevno ke stěnám a stolky bývají kovové. Co také čekat? I loď je vlastně takový dopravní prostředek, jako třeba u nás doma vlak.

Už na recepci při vyzvednutí kartiček od kajuty to začalo být jiné. Na Marušku tam čekal starší stevard, který jí odebral příruční zavazadla a jal se nás, že nás do kajuty doprovodí.

Cestou jsem na Marušku dělal posunky, že si má připravit spropitné. Na takovouto situaci jsme však nebyli vůbec připraveni, protože peněženka s hotovostí se ocitla v náručí toho hodného muže. Nicméně, poté kdy nás doprovodil do kajuty jsem se zmocnil zavazadla, peněženky. Zmuchlal jsem umně pětieurovku a s grácií napodobující zkušené gentlemany jsem se snažil dokázat stevardovi, že do třídy tohoto ubytování opravdu patříme. S odstupem si uvědomuji, že jsem spíše mohl působit jako Kevin ve filmu Sám doma a bohatý.

A podobně vypadala i kajuta. Byla prostorná. Byl to vlastně apartmán s velkou postelí, s nábytkem připomínající hotelový pokoj, minibarem, na stěnách vyseli obrazy, a u přední stěny ve které byli poměrně velké dvě okna byla dokonce pruhatá sedačka s konferenčním stolkem. Na lodní kajutu opravdový luxus. Poloha naší kajuty byla také mimořádná. Byla totiž ve středu lodi přímo pod kapitánským můstkem a okna měla výhled ve směru naší cesty. Úžasné.

Nabízel jsem Marušce, že si půjdeme prohlédnout loď, že půjdeme na skleničku, večeři, na palubu. Nic platné, i kdybych snad sliboval i masáž zad, v tu chvíli jsem viděl, že je Maruška nadšená, uvelebila se v křesílku u okna a pozorovala z našeho hnízda přístav. A vidíš, už vyplouváme. Je pravda, že z této perspektivy, z tohoto pohledu, kdy se celý kolos řítí mezi červené a zelená světýlka a vydává se tak na volné moře je výhled impozantní. Teprve po hodné chvíli, po sprše a převlečení jsme se odhodlali a vydali se na průzkum lodě.

Jednalo se o loď docela velkou, snad desetipatrovou. Loď se jmenovala Hellenic Spirrit. Z dostupné literatury jsem se dozvěděl, že je 200 metrů dlouhá a 26 metrů široká. Údajně loď pojme až 1850 cestujících a má k dispozici 808 lůžek. V podpalubí je k dispozici 1560 metrů jízdních pruhů, které zvládnou ustájit až 1100 vozů. To není jako panelák, to je jak městečko. V každém případě nás tento večer více zajímala spíše síť restaurací a barů.

V tom předním jsme také na nějakou hodinku zakotvili, vypili dvě lahvinky dobrého suchého vínka a pak šli spát.🚢

15.9.2024

Takže jsme se dneska probudili jako VIP pasažéři, což znamená, že nám snídaně byla podána na stříbrném podnose – nebo tak nějak. V jedničkové restauraci jsme si mohli vybrat z á la carte menu a croissanty byly tak čerstvé, že se raději neptám, kdo se tu vzali – jistě nějaký mistr pekař, který je prostě nadšený ze své práce. A káva? Ta voněla jako kdyby ji vařil sám kouzelník, který jí do každého šálku přidal špetku magie.

Po snídani jsme se rozhodli si prohlédnout loď. Místo oběda jsme se rozhodli rychle slupnout slaný koláč z lískového těsta – sýr a špenát, jak už to bývá, voněl… ehm, zajímavě. Nic moc, ale máme skvělou schopnost vyvážit každý kulinářský zážitek – takže jsme to zapili frapé, které chutnalo jako rajská zahrada a pomerančovým frešem, co? No, prostě trumfové eso vitaminu C!

Asi hodinu a půl před plánovaným připlutím do Patry jsme se usadili na kávu v předním baru, kde jsme si užívali fantastický výhled na přístav. Už z dálky bylo jasné, že posledních pět mil bude jako nekonečné čekání v zácpě na dálnici. Při hledání našeho auta v podpalubí jsme naštěstí nenarazili na nikoho jiného, kdo by měl stejný problém – jako například Švýcara s pejskem, který parkoval vedle nás. Tenhle pán věděl, jaké to je – takže frustrace nebyla jen na naší straně. Ale nebojte, kdo by se nezamotal v garáži, že jo? Na chvíli jsem měl pocit, že se naší skupině hodí i minimální oblékání a stan, že bychom tam mohli klidně zůstat.

Pak nastal chaos – mávání, pískání, a najednou – velká vrata trajektu se otevřela. A jsme v Patře! Jak vždycky, jako bychom se snažili ujít co nejdále od přístavu, abychom se zbavili pocitu, že nás někdo zatáhne zpět na loď.

Zastavili jsme na výpadovce, abychom zapichli špendlík do mapy a našli místo, kde složíme hlavu. Rozhodli jsme se pro výběžek Kastro-Kylini. Hodina a půl a asi 65 km bloudění nás přivedly k místu skoro u pláže. Po dvou kilometrech bloudění jsme konečně našli kousíček ráje za písečným převisem u Golden beach. Komunita nomádů v nás zjevně poznala bratry v duchu, a tak jsme si všichni navzájem vyměnili pohledy, když jsme parkovali. Naše auto stálo tak nějak nakřivo, ale jak se říká, důležité je, že jsme tu!

Vytáhli jsme stoleček a židličky jako naše hlavní zbraně. Po první láhvi italského vína za 2,5 eura jsme se probudili jako noví lidé – svěží jako květiny po jarním dešti, dokonce i náš guláš se stal chutnějším.

16.9.2024

Tak tohle bylo ráno jako z nějakého komediálního filmu – nějaký pán u pláže nám půjčil klíče od toalet, a než jsme se stihli s naším buranským brunch-em posadit k jídlu, nomádi z našeho plácku už zestárli a zamizeli jako mirabelky po dešti. Místní se začali objevovat.

Sousedka pokračovala v tom svém jogínském pozdravu slunci jak holub na horkovzdušném balónu. Myslel jsem si, že snad přišli okukovat, co děláme, jak děláme a kolik za to účtujeme. Jo, to je ten typický pocit outsidera – všichni se na tebe dívají, jako bys byl z Marsu, zatímco pravda je, že se snaží zapamatovat, kde nechali klobouk. Ale snídaně byla servírována rychle a my měli už jasno – vyrazíme na plán, který by klidně zvládl i Indiana Jones. Starověká Olympie, to je náš cíl!

Olympie, to je opravdu královna starobylých míst. Získala si naše srdce a většinu dne strávili prozkoumáváním. Alespoň pokud pominu klikaté cesty, které jsme museli absolvovat. Protože se nám podařilo ztratit se i na mapě! Prohlídku jsme začali v muzeu, které nám ukázalo, že vedle pohledů na prastaré artefakty a úlomky mramoru může být i zábava. Zvlášť když Maruška začala překládat. Tedy, já jsem si to představil jako špionážní misi v Muzeu s názvem "Jak se neztratit v minulosti."Ačkoliv můžete mít pocit, že šlape mezi haldami kamení, jakmile přehodíte zrádnou myšlenku "co tu vlastně dělám", hned se ocitnete v centru Olympie. To místo je podmanivé, a vše dohromady člověka neuvěřitelně vtáhne do místa. Shodli jsme se, že máme z toho velmi zvláštní pocit.

Prošli jsme systémem, který fungoval více než 1200 let – to vám hlava třeští, že? Představil jsem si to jako vzdělávací tábor, kde místo cheeseburgerů a úkolů na domácí práce měli atlety, kteří pilovali nejen sportovní dovednosti, ale i umění a filozofii. Ostatně, kdo by si nechtěl osvojit umění správného vzkříšení i s filosofickými debakly před světovým turnajem v klečení? Duch soutěžení a fair-play je tam všude, ale já spíše vidím, jak se učitelé snaží dostat své svěřence na olympijské pódium, zatímco na pozadí vyjednávají s velkými sponzory jako římský senát na pikniku.

A mimochodem, Ptholemájovci a Alexandr Veliký? To je jako říkat, že Coca-Cola s Pepsi by se měly spojit na nabízené šampaňské při soutěži ve sponzoringu! A co se týče válečných her, tak si říkám, jestli to by nechtěli uvalit embargo na takového Agresora, který se snažil vpadnout do jejich stanu na rodinném pikniku. Z dějepisu mi zůstává v hlavě pravidlo zastavit války během her, ale mě osobně víc trápí, jaké by to bylo, kdyby se lidé nevydali na dovolenou k moři a raději si udělali olympiádu doma na gauči s chipsy. Možná jsme se sice proměnili, ale jestli jsme se stali lepšími lidmi? Pořád věřím, že by mohlo být fajn vrátit se ke starým ideálům, místo abychom posílali vzdušné balónky s embargy, jako by to byla módní kolekce!

Na místě mi bleskla hlavou myšlenka. I takováto skupina, která byla známá ve světě svými činy, jako třeba legendární Kartágo, měla zřejmě své svěřence v tomto tréninkovém středisku. A v Olympii jakoby nikdo nepomyslel na to, že by se měla uvalovat ekonomická či politické embarga na dobyvatele nových území. Jistě si vzpomínám na okřídlené heslo z dějepisu. Během her se musely všechny války přerušit. Možná jsme dnes jiní, ale nevěřím, že jsme lépší.

Když přicházel Pierre de Coubertin s myšlenkou obnovení Olympie, bylo to rozhodně skvělé gesto. Ale měl by se náš systém nastavovat pečlivěji. Děsí mě, že ačkoli nám myšlenka Olympie stále vydržela, význam byl často překroucen. Dokonce mám pocit, že negativní využití diskriminace v naší společnosti rozhodně nedodává naší domnělé prosperitě žádný pokrok.

Musíme se zamyslet nad tím, proč je dnes agresor nucen embargy k zastavení – je totiž opravdu tím největším agresorem, nebo je to jen způsob, jak se vyhnout hledání hlubších příčin? Navíc musíme posouvat elektromobilitu, ale za jakou cenu, pokud se fosilní paliva zdražují a emisní povolenky se uvalují na výrobce spalovacích motorů? Obávám se, že žijeme ve společnosti, kde ekonomický kořistník má neomezenou moc jak nad životem, tak nad pokrokem.

Osídlení těchto míst sahá až do poloviny 2. tisíciletí před naším letopočtem, a již kolem roku 1000 před naším letopočtem se zde konaly náboženské slavnosti na počest nejvyššího řeckého boha Dia. První olympijské hry se uskutečnily v roce 776 př. n. l., a poté se pravidelně konaly každé čtyři roky, až je v roce 394 zakázal římský císař Theodosius I. Sice se zde stále organizovaly lokální hry, ale bylo to už jen stínem původní slávy.

První známky úpadku se objevily ve 3. století. Řecko, jako součást Římské říše, zažilo hlubokou krizi, která negativně ovlivnila Olympii. Stavební činnost se zastavila a sochařské práce ochabovaly. V roce 256 do země vtrhl germánský kmen Herulů, a o pár let později, v roce 394, vydal císař Theodosius I. edikt o zákazu olympijských her. Krátce poté přichází další germánský kmen, Vizigóti. Roku 426 pak císař Theodosius II. znovu zakazuje olympijské hry a nařizuje zničení všech pohanských chrámů. To, co v Olympii po tomto rozkazu zbylo, bylo nakonec zničeno zemětřeseními a záplavami v letech 522 a 551.

Teď už ale dost filozofie a dějepisu! Po procházce starobylou Olympií mě zaplavily zvláštní pocity. Vím, že svět nezměním, ale snad to, co vidím, není tak beznadějné. Ták a jedeme dál!

Z Olympie jsme se vydali dál na jih, inspirující se našimi vzory, cestovateli z Polska, známými na YouTube jako Krikri. Jejich jména jsme si pamatovali, protože se odkazují na endemické divoké kozy na Krétě. Mířili jsme k dlouhým písečným plážím, tušíc, že právě tam budeme mít příležitost rozvinout náš "batman" - úpravy naší dodávky, na kterou jsme chtěli připevnit bočnice a tím získat stanové přístřeší ve tvaru nedokončeného komolého šestibokého kuželu. Tento veselý projekt nám měl posloužit jako prostor pro naši kempovací jídelnu i ložnici, a to vše s novými lehátky, stylovou lampičkou z Ikea, inovativním rozvodem vody a kuchyňkou s vařičem umístěným na bočně otevíraných dveřích.

Zadali jsme tedy souřadnice získané z videa na YouTube a vyrazili na jih. Cestou podél moře jsme se pokusili najít vlastní místo a zaparkovat u vesničky Zacharo. Pod vedením mého spolehlivého navigátora, mé lásky a životní partnerky, jsme umístili naše auto na písečnou dunu. Místo, které sice nebylo příliš široké, ale bylo pěkné. Bohužel, pozoroval nás nedaleko stojící majitel karavanu, který začal křičet, že na duně se nesmí kempovat. Po krátké a neplodné diskuzi jsme byli nuceni uznat, že se nám tady asi příliš nelíbí, a další kempovací dobrodružství nás čekalo jinde. A nakonec to bylo takhle mnohem lepší!

Cirka 15 km jižněji jsme objevili pláž Elaila u vesničky Agiannakis, kde kempování probíhalo s atmosférou volné lásky. Na několika hektarech za písečnou dunou, obklopené olivovými plantážemi, se nacházelo místo, které připomínalo písečný tankodrom. Krajina byla protkána sítí vyježděných polních cest, v jejichž zatáčkách vyrůstaly malé oázy borovic nebo oleandrů. Setkali jsme se zde s různými přestavěnými dodávkami a profesionálními vozidly, jako například Californie od VW. Bylo fascinující pozorovat, jak lidé dokážou upravit své vozy pro kempování, a některé z nich byly opravdovými kolosy, ukazujícími lidskou schopnost překonávat výzvy i v těch nejcitlivějších podmínkách.

Jakmile jsme s naší výbavou dorazili na pláž, teprve tehdy jsem začal cítit vzrušení, že naše dobrodružství teprve začíná! Po několikahodinovém zkoumání toho nejlepšího místa, se Maruška mě zeptala: "A tady u toho křoví by se ti to nelíbilo?" Samozřejmě, že to bylo ideální místo! Uprostřed krásné přírody se podařilo rozbalit naši "Velkou polní", tedy nejen otevřít křídlo našeho batmana, ale na něj jsme pověsili čtyři bočnice. Všechny jsme ukotvili několika kolíky a Maruška zajistila vnitřek stanu duhovou lehkou organzou, což dodalo našemu prostoru vzdušnost a pohodu.

Uvnitř stanu se zformoval útulný prostor s malým stolkem a křesílky, uspořádanou ložnicí s kobercem a pohodlnými polními lůžky z Kaflandu, a osvětlovali jsme ho lampičkami z Ikea. Vždycky jsem toužil mít svůj vůz přetvořený na obývák, a teď se mi to splnilo! Závěsný systém na odpadky na zadní části našeho defíka byl do hotového designu skvěle zapracován, což vytvořilo dokonalé místo pro cílené kempování a čistotu.

A tak, s úsměvem na tváři a srdcem plným radosti, jsme se uvelebili na našich lehátkách a užili si krásné chvíle na pláži Elaila, s příslibem dalších nezapomenutelných dobrodružství, které nás čekaly!

Tajně jsme doufali, že už konečně přestane i v Řecku pršet. Zatím ale marně. Do večera ale přestalo foukat a naše první nocování mimo vůz, tedy na polních lůžkách dopadlo na výtečnou.

17.9.2024

Ráno jsme si dopřáli snídani u otevřeného okna, přičemž jsme si užívali suprový výhled. Cesta na pláž jednoznačně vypadala jako z katalogu – malý kousek, a hned jsme se ocitli na místě, kde i Adam a Eva museli trpět v závislosti na zubní pastě, protože tohle byla opravdová Paradaise beach.

Kolem nás prakticky nikdo, jen po hodině se zjevil Řek s autem a takovým stylem, že by to zasloužilo Oscara za nejlepší komedii. Vybalil se jako vánoční dárek, dokonce si přinesl svoje oblíbené křesílko, ale plavky mu patrně zrovna zkazily náladu. Oficiálně jsme se nacházeli na pláži, kde to s nudismem nebylo až tak přísné, ale kdo byl co i kilometr od nás, tak byl buď oblečený, nebo… odvážný disent (nebo úplně nahý, podívejte se na něj, to nevíme). Ani nás nemuseli přemlouvat, proč se mučit v mokrých plavkách jako maratonec v dešti, když jsme měli zásoby jídla – co víc si přát?

Na oběd a večeři nás čekal španělský ptáček s italskými těstovinami. Tak jsme je zapíjeli, jak se sluší a patří, suchým bílým, což byl náš stálý rituál. Ale přišel druhý den, a ten nás překvapil tak, jak se překvapení stává na rodinném obědě, kdy přijde teta, na kterou jste zapomněli! Večer začal foukat vítr tak hlasitě, že náš turecký stan měl čím dál víc podobu paláce hrůzy.

Někdo vyjekl, někdo se zapřel a druhý den měl opar. Úplněk venku běžel. Zatímco se v přátelském údolí kemperů poděšené domácí mazlíčky vrhly do duetu "Já chci, aby mě nestrašil měsíc!" V tu noční hodinu, kdy by i Hitchcock raději psal pohádky, Marušce vyskočilo "ječné zrno". Chudák moje milá, tak dlouho jsme se těšili na dovču a teď, když konečně měla šanci se vyšvihnout v plavkách – ikdyž počasí víc připomínalo balkánský listopad, má oko oteklé a možná jí přibude i moňo (monokl). Naštěstí, jak už to tak bývá, slaná voda v moři je dezinfekční a na základě mé kůže dokonce i léčivá.

Ale pak, konečně, nastaly skvělé chvíle bez deště! Slunce se rozhodlo vylézt zpod mraků jako by právě vyhrálo mistrovství světa v zahánění deště. Přímo zázrak! Moře nás lákalo jako čokoláda k dietářům. Vlezli jsme do vody, a to víte, to koupání se prostě nedá s ničím srovnat! Hladina byla tak teplá a klidná, že se i ryby pod vodní hladinou rozveselily a začaly tančit. Když jsme se vynořili, připadali jsme si jako králové a královny pláže. I Maruška, se svým oteklým okem, se usmívala – a teď už tak, že by i starý senilní potápěč zvedl palec nahoru!

A co teď? Nasát slunce, pohladit vlny a přemýšlet, jak si takové chvíle co nejdéle užít, než se zase objeví nějaký ten nezvaný vítr. Protože co by to byla za dovolenou bez skvělého koupání a chvilek bez deště, že?

18. 9. 2024

No, posnídali jsme opět čínskou polévku, a já mám pocit, že už se začínám proměňovat v kung-pao řízek. Byl tu i kousek řeckého chleba s českou paštikou, což je kombinace, kterou by i zeď rozesmála. Jakmile jsme se docpali, vyrazili jsme směr další dobrodružství – podle našeho itineráře to byl Apolonův chrám v Basaii a vodopády v Neda. Což je mimochodem skvělá destinace pro všechny, kteří mají rádi krásnou přírodu a proudy vodou v tvář, pokud teda patrně nechcete, aby vás to vzalo nějak moc doslova.

Apolonův chrám v Bassai na nás vykoukl s takovou pompou, že jsme hned věděli, že se jedná o architektonického rockového hvězdu. Jak jsme se blížili, obstoupilo nás obrovské stádo koziček. Odhadovali jsme, že šlo minimálně o denní směnu, a dokonce tam byl jeden pes, co se snažil hrát na pastýře. Co se dá dělat, prostě pastýřský look chtěl světu ukázat, jak se to dělá. Možná měl na sobě nějaký stylish outfit z posledního čísla "Koza a Móda."

Cestou jsme si na sobě připsali několik šrámů, hrdinské odznaky z našeho boje s nerovným terénem. Když jsme dorazili k paláci, zjistili jsme, že vstupné je tak symbolické, že byste si ho málem nevšimli v peněžence – asi 6 euro na osobu. Fakt? Celé Řecko se snaží prodat historické památky za cenu jednoho kebabu! A tu krásu, kterou sem táhneme pod svítilny dne i noci, si ani nedokážeme plně představit.

Ten chrám je prostě monumentální. Zkombinovaný bílý mramor a šedý vápenec? To je jak kdyby si Brad Pitt vzal Rihannu na svatbu – začne to dramaticky a krásně, ale nikdo neví, co se vlastně děje. Původně to musela být budova, kterou si všichni fotili z moře, jako na Instagramu po ránu, teď přikrtá stanem, který mnozí kritizují jako obrovskou bílou obludnost. Já osobně bych tomu dal pár bodů za snahu chránit památku, takže by mi to ani tak nevadilo.

Zajímavé na tom je, že latinský název Bassae v řečtině znamená "Malé údolí ve skalách" – což zní jako podtitulek pro hororový film. Ale v malebném údolí nás čeká jeden z nejlépe zachovaných chrámů antického Řecka. Zasvěcený milosrdnému Apollónu Epikurovi, který pomohl místním v boji proti Spartě. Na svazích hory Kotylion se letos rozhodli postavit obří bílý stan velikosti obřího trajektu.

Poté, co se na nás s úsměvem foukl' zmrzlý vánek, došlo nám, že chrám je prostě "uvězněný" pod tím obřím stánkem. Tedy, proč to tak je? To se brzy dozvíme. Jak říkají staré řecké mýty: "Kdo se dostane pod stan, ten vidí!" Nebo tak něco.

Na chrámu v Bassae se již dlouhá desetiletí uskutečňují pečlivé archeologické a konzervační práce, které jsou důkazem oddanosti této historické památce. Stan, který chrámu dodává ochranu, se stal symbolem jeho ochrany před nepříznivými povětrnostními podmínkami. Archeologové se do díla pouštějí s nadšením, jako by pracovaly dětské ruce s oblíbenou stavebnicí. Rozebírají a opět skládají jednotlivé části chrámu, aby zpevnili jeho základy a přesouvali celé vztyčené, nerozebrané sloupy, což svědčí o zručnosti a trpělivosti pracovníků.

Chrám v Bassae je v mnoha ohledech výjimečný. Jeho odlehlá poloha v horách mu dodává tajemnost a unikátnost, zatímco atypická orientace od východu k západu a kombinace všech tří antických stavebních slohů – dórského, iónského a korintského – ho činí jedním z nejzajímavějších architektonických děl. Korintské sloupy chrámu, jakožto nejstarší dochované prvky tohoto slohu, dodávají stavbě na majestátnosti. Atypický také zůstává i počet sloupů, jichž se na kratších stranách nachází šest, zatímco na delších patnáct. Vnitřní prostor chrámu obohacují iónské sloupy, které jsou uspořádány diagonálně, což je v antické architektuře neobvyklé. Iktinos, tvůrce tohoto úchvatného díla, zde opravdu propustil uzdu své vynalézavosti, obdobně jako u Parthenonu. Pozoruhodné jsou i optické korekce, které vyrovnávají perspektivní zkreslení sloupů a dodávají chrámu dokonalý vzhled.

Apollónův chrám, vystavěný z místního vápence a obložený mramorem, nabízel ohromující výzdobu. Mezi jeho prvky se samozřejmě nacházela kultovní socha boha, a po stěnách se táhl třicet jedna metrů dlouhý ornamentální vlys, jehož osud je podobný jako vlysů z Parthenonu – byl odvezen do Britského muzea. Exteriér chrámu byl skromnější, štíty zůstaly hladké a bez bohaté sochařské výzdoby.

Historie chrámu se však od 5. století po Kr. obrátila. Jako pohanská svatyně byla uzavřena křesťany, avšak na rozdíl od jiných podobných míst nebyla zničena. Zůstala zapomenuta, a její odlehlost v horách křesťany doopravdy nezajímala – nebylo důvodem ji rozebírat na stavební materiál nebo ji přestavovat na kostel, přestože by se nikdo neplahočil k její návštěvě.

Objevena byla znovu až v 18. století, a její nebývalá zachovalost zachytila pozornost mnohých. Bohužel, na začátku 19. století došlo k rabování, které vedlo k odstranění vlysů, jež byly prodány Britům. Archeologický průzkum začal konečně v roce 1836, a systematické archeologické a rekonstrukční práce se rozběhly s velkým nadšením od roku 1982. Tato pokračující snaha o zachování historie nám nabízí naději, že chrám v Bassae bude i nadále fascinovat a inspirovat budoucí generace.

Apollónův chrám v Bassae se pyšní svým vynikajícím stavem, který mu dopřála jeho odlehlá poloha vysoko v horách. Díky tomu byl uchráněn od nejrůznějších projevů nenávisti a destrukce, a dokonce se mu vyhnula i ničivá zemětřesení, která často postihují starobylé stavby. Chrám také není vystaven kyselým dešťům, které sužují znečištěné nížiny, což přispělo k jeho výjimečnému uchování. I když cesta k tomuto skvostu antické architektury není zrovna jednoduchá, odmění vás nezapomenutelnými pohledy a atmosférou. Chrám je skutečným důkazem krásy starověkých staveb a geniality jejich architektů. A co je ještě fascinující – můžete zde sledovat archeology při jejich skvělé práci, což dodává tomuto místu na vzrušivosti.

Po návštěvě chrámu jsme se vydali na dobrodružnou cestu k vodopádům. Na našich předchozích výletech jsme měli smůlu, protože jsme většinou přijížděli po sezoně, kdy většina řek byla vyschlá a čekala na jarní tání. Tentokrát nás však příroda příjemně překvapila – voda v říčce tekla proudem a léto mělo úplně jiný charakter, než na jaký jsme zvyklí. Bylo to vzhledem k dříve nevšedním teplotám a oblečení – nakonec jsme se posmívali jen faktu, že zatím nebyl den, kdy bychom nezmokli! Po krátké, ale vyčerpávající procházce klikatými cestičkami od kamenného mostu a po drobném bloudění jsme narazili na první z několika ohromujících vodopádů. Voda byla překvapivě průzračná, s nádechem minerálů z vápence, což jí dodávalo fascinující tyrkysovou barvu jako na exotických plážích.

Jak jsme pokračovali k dalším vodopádům, narazili jsme na ještě větší, a tak jsem se rozhodl vyfotit přírodní monument. Při snaze o perfektní snímek jsem se však nechtěně namočil, ačkoliv voda normálně poskytuje ledový zážitek, tentokrát působila jako pravý balzám po předchozí procházce a sluníčku, které se na nás příjemně opíralo. Moje fyzická kondice dostávala dávku pozitivní energie, zatímco aplikace v mobilu radostně hlásila každou aktivitu.

Po prozkoumání vodopádů jsme se vydali k malebné pláži, která měla svůj vlastní šarm. Avšak varování o pokutě mě mírně vyděsilo. Naštěstí Maruška přišla s nápadem na útulné ubytování blízkosti, ukrytém na strmém písečném břehu. Ačkoliv cesta k našemu útočišti byla poměrně dobrodružná, místo, které jsme objevili, nám poskytlo dokonalé soukromí a bezpečné útočiště v neprostupných cestičkách, které jsme my a náš terénní vůz bez obav pokořili. Každý pohled a každé dobrodružství nám opět připomněly, jaká nádhera je svět kolem nás a jak je důležité si užívat každou chvíli!

19. 9. 2024

Dnes ráno jsme se důkladně posnídali a každý začal svůj den po svém: já jsem se zahřál šálkem čaje, zatímco Maruška si vychutnávala tradiční tureckou kávu, která tu v Řecku má své vlastní kouzlo. Po vydatné snídani jsme naložili vše potřebné do našeho terénního vozu, Defíka, a vyrazili směrem na jih a východ. Na dnešním programu je Nestorův palác a fascinující archeologické naleziště v Mesene, na které se obzvlášť těšíme.

Již mnohokrát jsme slyšeli o kyklopských stavbách a o jejich úžasných proporcích, ale nikdy jsme je neměli možnost zblízka prozkoumat. Trochu nás však znepokojuje předpověď počasí, která vypadá na opravdu divoký den – hrozí déšť, což je pro naše cesty do Řecka nezvyklé. Po necelé hodině jízdy a po pár na míru zajímavě klikatých silnicích jsme narazili na krásný výhled, ale i několik zběsilých zatáček. Občas nás vyděsí počítačové odečty spotřeby, které hravě překračují dvacet litrů na sto kilometrů. Ale co si budeme povídat, strašně klikaté silnice a stoupání jsou prostě záludné. Náš Defík, se svými čtyřmi sta koňmi, se rád prohání do kopce a evidentně mu to dává zabrat. Jakoby se snažil o to, aby se v nádrži udělal vír, aby náhodou nespasil chudou okolní vegetaci, kterou by sežraly kozy a ovce. Už takhle bychom mohli přírodní aktivisty rozesmutnit. Dost ale o ekologii, teď si dejme důvod k radosti a jdeme se pokochat památkami!

Nestorův palác je skutečně kouzelné místo, nacházející se na kopcích nad naším předchozím útočištěm. Cesta sem byla krátká a vypadá to, že místní archeologové si s lokalitou úplně nevěděli rady, protože většinu naleziště zastřešili pod moderními ocelovými konstrukcemi. Nestorův palác byl stavěn v několika fázích a je jasné, že stojí na mnohem starších základech. Legenda vypráví, že původní stavby byly dílem Poseidonova syna, zatímco Nestorův otec přispěl k výstavbě chrámu, jehož část směřovala k moři. Palác byl zřejmě velmi rozsáhlý a jeho význam se dodnes odhaduje.

Severně od Pylu archeologové učinili úžasný objev – Nestorův palác, kterému se dostalo ochrany před počasím díky velké ocelové konstrukci. Ruiny z 13. století př. Kr. nabízí fascinující pohled na dávnou minulost. Při procházení nad odkrytými pozůstatky paláce můžeme obdivovat obrysy přijímacích místností a schodiště, které kdysi vedly k křišťálově čisté vaně. Palác měl dvě patra a byl vybaven i kanalizací – živý důkaz o přepychovém životě velkého krále, jehož jméno nám přiblížil Homér během vyprávění o Trójské válce.

A i když malá kavárna u vchodu do paláce nemusí vyzařovat stejnou majestátnost, doporučuji se zde alespoň na chvíli zastavit. Menší posezení na kovových židličkách pod korunami stromů může být překvapivým potěšením. Určitě si zde vychutnáte frappé, jaké hned tak někde neochutnáte – malý klenot mezi starobylými pozůstatky!

Nestorův palác, datovaný do 13. století př. Kr., je zajímavý i tím, že na jeho stavbu nebylo použito tradiční kyklopské zdivo. Naopak, jedná se o elegantní neopevněný komplex budov, které se inspirují mínojskými paláci na Krétě. Krásné fresky zdobily jeho stěny, a král s dvorem zde žili v okázalém luxusu. Každý kousek této historie nás vrací do doby, kdy život byl plný barevných příběhů a fascinujících událostí.

Od roku 2016 se nad nádhernými odkrytymi pozůstatky Nestorova paláce klene moderní ocelová konstrukce, která je fascinujícím propojením historie a současnosti. Tento projekt trval tři roky a jeho náklady dosáhly 2,5 milionu eur. Právě unikátní kombinace industriálního designu zastřešení a mykénských ruin činí z Nestorova paláce jedinečné a atraktivní místo pro návštěvníky. Při procházce mezi pozůstatky paláce máme možnost obdivovat jeho krásu, přičemž se nás noha ani nedotkne díky zavěšeným lávkám. Tímto způsobem zůstává tato památka chráněná a my ji můžeme vnímat takřka na dosah ruky.

Když se díváme na rozvaliny, je téměř neuspořádané si představit, jak opulentní palác kdysi byl. Tento dojem dále umocňuje skutečnost, že všechny nádherné fresky, které zde byly objeveny, jsou nyní uloženy v archeologickém muzeu. Naše představivost je tedy naším hlavním pomocníkem, kromě podrobných informačních cedulí, které nabízejí odborné výklady a detailní obrazové rekonstrukce jednotlivých částí paláce. V okolí se nachází také malé muzeum, kde si můžeme vychutnat virtuální procházku palácem v celé jeho kráse.

Nestorův palác měl v 13. století př. Kr. klíčovou roli jako druhé nejvýznamnější centrum Peloponésu, hned po Mykénách, a byl centrem pro správu oblasti dnešní Messénie. Tento majestátní palác byl mnohokrát přestavován a vylepšován, avšak v 12. století př. Kr. byl celý komplex zasažen ničivým požárem. Přesto zůstává záhadou, co požár způsobilo.

Palác nebyl jen domovem krále, ale také soběstačnou hospodářskou jednotkou, jak tomu bylo v té době zvykem. Kromě honosných obytných a společenských prostor zahrnoval palác skladovací prostory, vinařství, dílny a byty pro služebnictvo. Celý komplex byl vybaven důmyslným rozvodem tekoucí vody a byly tu nalezeny zdobené vany, což označuje, že hygiena byla běžnou součástí každodenního života obyvatel paláce.

Vstup do Nestorova paláce se otevíral přes velkolepou hlavní bránu, kterou zdobila freska se dvěma sfingami. Hlavní budova paláce měla dvě patra a její luxusní interiéry jistě ohromily každého návštěvníka. Srdcem paláce byl prostorný trůnní sál s kruhovým ohništěm uprostřed. Palác také disponoval vnitřním nádvořím, na němž se týčil balkon z vyššího patra, a i obyčejní obyvatelé paláce žili poměrně královsky podle tehdejších norem.

Na těchto nádherných ruinách byly objeveny tisíce fragmentů hliněných tabulek psaných lineárním písmem B. Na rozdíl od dosud nerozluštěného mínojského písma A byly tyto tabulky úspěšně dešifrovány amatérským filologem Michaelem Ventrisem. Tyto dokumenty nám poskytují cenný pohled na každodenní život království Pylos, jeho administrativní strukturu, náboženské praktiky a geografické uspořádání.

Na severovýchodní straně paláce byla další brána, která vedla k hrobkám. Tyto hrobky si můžeme prohlédnout i dnes. I když nedosahují žádných "nej", jsou srovnatelné s kruhovými hrobkami v Mykénách, což z nich činí další zajímavé místo k prozkoumání. Návštěva Nestorova paláce je skutečně fascinujícím zážitkem, který nám umožňuje proniknout do dávné historie a odhalit skryté poklady naší kultury.

Po návštěvě Nestorova paláce jsme se vydali do městečka Pylos, které leží necelých dvanáct kilometrů severně od Methoni. Tento rušný přístav je známý již od dob Homéra. Dlouho poté, co se hrdinové jeho eposů stali legendami, vybudovali Frankové během 4. křížové výpravy ve 13. století ve Pylu majestátní Starou pevnost (Palaio Navarino). Přestože se zdá, že hrad, stojící na skále nad mořem, je nedobytný, jeho dobyvatelé se v průběhu let střídali téměř jak na běžícím pásu – od Albánců přes Aragonce a Gaskoňce až po Benátčany a Osmany. Turci zesílili hradby a uprostřed pevnosti postavili mešitu. V roce 1573 přistavili Novou pevnost (Neo Navarino), jejíž půdorys ve tvaru pětiúhelníku dodal tomuto místu ještě větší šarm. Každý krok na této historické půdě je zahnán touhou po poznání, a my jsme nadšeni, že můžeme být součástí tak bohatého historického příběhu.

Po dobytí pevnosti Francescem Morosinim se v 17. století transformovala mešita na křesťanský kostel. Avšak dějiny jsou fascinující a často plné překvapení – později pevnost opět pokořili Turci a kostel se vrátil k původnímu náboženskému účelu mešity. Dnes se ale stavba pyšní opět svou křesťanskou identitou a je zasvěcena Proměnění Páně. To nám připomíná, že změna je skutečně životem – cyklus, který přináší nové příležitosti a perspektivy.

Když se nyní ocitneme na hradeb a cimbuří pevnosti, máme nádherný výhled na zátoku Navarino, místo legendární námořní bitvy. Ale nemusíme se dlouho zdržovat na pevninské půdě; vydejme se dolů do malebného městečka. Procházka po molu rozlehlého přístavu je velmi příjemnou záležitostí. V posledních letech zde vyrostly nové luxusní rezorty, které nabízejí služby na skutečně vysoké úrovni a vytvářejí tak jedinečnou atmosféru. Kolem těchto rezortů se také rozprostírají golfová hřiště, což není pro Řecko zcela typické, ale právě tím dodávají tomuto místu nový rozměr.

Jen osm a půl kilometru jižně od Nestorova paláce leží jedna z nejpohádkovějších pláží Řecka – Voidokilia. Překrásná kombinace tyrkysového moře, jemného bílého písku a téměř dokonalého tvaru písmene omega z ní činí oblíbený cíl turistů toužících po slunných dnech a relaxaci u vody. Je to místo, které doslova vybízí k odpočinku a osvěžení se v azurové vodě.

V těsné blízkosti pláže Voidokilia se nachází další jedinečné místo – slaná laguna Gialova. Ačkoli nebývá tak fotografická jako její slavnější sousedka, nabízí milovníkům přírody a zvědavcům nezapomenutelný zážitek. Zde, při trošce štěstí, můžete spatřit divoce žijící chameleony africké (Chamaeleo africanus), kteří žijí v keřích písečných dun kolem laguny a na přilehlých plážích. Tito fascinující tvorečkové si s turistickým ruchem, který je obklopuje, tak nějak hlavu nelámou. Přes den se ukrývají v hustých keřích a jakmile slunce klesne a turisté se stáhnou, vychází na světlo, aby si pod hvězdnou oblohou užili večerní pohodu.

Po dalším přejezdu a přepínání operátora v naší navigaci, kde jsme vyzkoušeli různé apky, jsme objevili kouzlo Google map, které se ukázalo být skvělým pomocníkem v našem dobrodružství. Je kompatibilní s různými trasami a nabízí nám několik možností, z nichž můžeme snadno odhadnout náročnost cesty. Po hodině a půl strávené dalšími pokusy navigace nám ukázala fascinující křižovatku. Tam, na vyvýšeném místě, nás ohromila impozantní stavba z mohutných kamenných kvádrů, jež by i dnešní stavební techniku postavila před nelehký úkol. Tato historická památka byla kdysi branou do neuvěřitelného opevnění v Messini.

Na první zastávce nás ohromila Arkádská brána v Messene. Když jsme zastavili, dech nám vyrazilo - a to doslova, protože GPS nás chaoticky navigovala kdovíkam, a my jsme se spíš řídili instinktem a neodolatelným pohledem na tajemné místo! Najednou jsme se ocitli u kyklopských zdí původního opevnění – mám na mysli, co se muselo dít v hlavě majitele pozemku, když se rozhodl postavit takovou majestátní zeď. Určitě mu sousedé záviděli!

I když jsme při hledání archeologického naleziště mírně zabloudili, rozhodně jsme toho nelitovali. Brána, známá jako Messene, byla starověká řecká polis na jihozápadě Peloponésu, zhruba 20 km severozápadně od města Kalamata. V minulosti se jednalo o hlavní město Messénie a dnes je to rozlehlé archeologické naleziště s mnoha částečně opravenými stavbami. Moderní město téhož jména, Messini, se nachází asi 16 km jihovýchodně odtud, blízko pobřeží Messénského zálivu směřující k Jónskému moři. Když jsme bránu podrobně prozkoumali a prošli kolem portálů kyklopské brány, došlo k vtipnému momentu, kdy kolem projížděl školní autobus, který využil bránu jako průjezd. Oblast, která byla svědkem tisíců let historie, se tak bezprostředně propojila s každodenním životem. Tento překvapivý kontrast nás fascinoval i pobavil.

Když si uvědomíme, že tyto stavby stojí na svém místě už více než čtyři tisíce let, přežily i těžké časy, a přesto jsou kulturní památkou, která se stala součástí běžného života, je to neuvěřitelné, zvlášť v Řecku. Omlouvám se, ale nemohu se ubránit pocitu, že i když máme Karlův most v Praze, ta jeho historie je mladší o dvě tisíciletí a školní autobus na něm rozhodně nepotkáte. Tohle se opravdu stává jen v Řecku!

Po návratu k autu a příjezdu na parkoviště u oficiálního naleziště nás ohromila rozsáhlost území. Město bylo strategicky umístěné mezi horou Ithomi (výška 798 m), která se stala součástí jeho obranného systému, a jejím úrodným okolím. Při procházení tímto fascinujícím místem jsme se ocitli v srdci historie a cítili se jako objevitelé, kteří procházejí dávnými ulicemi, když jsme se těšili na to, co dalšího nám tohle dobrodružství přinese.

Na místě, kde se dnes nachází Messene, stalo už od doby bronzové achájské město Ithome, jehož pozůstatky archeologové prozkoumali a objevili několik tabulek v tajemném písmu Linear B. I když není jasné, kdy bylo toto místo opuštěno, znovu ožilo ve 4. století př. Kr., kdy po triumfu nad Spartou svolal thébský generál Epameinóndás zpět Messénce, kteří uprchli a rozptýlili se z područí spartské vlády. V roce 369 př. Kr. s nimi založil Messene jako nové hlavní město obnoveného státu Messénie, což znamenalo velký krok vpřed pro tuto regionální kulturu.

I v období římské říše Messene neztratila na důležitosti. Pozůstatky baziliky ukazují, že zdejší osídlení pokračovalo i v raně byzantské době. Zajímavé popisy antického cestovatele a spisovatele Pausania (4,31–33) nám umožnily identifikovat památky, které byly většinou objeveny a odkryty teprve nedávno. Messene se tak stala nejrozsáhlejší archeologickou oblastí v Řecku, která je intenzivně studována a zkoumána. Odborníci neustále pracují na zlepšování podmínek archeologického výzkumu a rekonstrukce, což znamená, že oblast starověkého centra města se stále mění a vyvíjí.

Mezi fascinujícími pozůstatky starého města nalezneme divadlo a 40 metrů širokou fontánu Arsinoe. Tato fontána je podle místní legendy pojmenována po dceři messénského krále Leukippa a matce boha Asklepia. Dále tu byl zpřístupněn malý přístup do haly, pravděpodobně severní haly agory, což vzbuzuje velké nadšení pro budoucí objevování této historické lokality.

Následně, podle našeho plánu, jsme se vydali na cestu směrem na jih a poté východ, dokud jsme nenarazili na malebnou pláž mezi Paralia Velikas a Paralia Analipsis. Tato pláž byla úchvatná a stala se naším pohodlným útočištěm. Pustili jsme se do plánování našich dalších výprav a rozhodli se na chvíli přerušit kempovací režim. Náš další cíl byl pro nás exotický a lákavý: městečko, které jsme znali jen z názvu černých oliv. Těšili jsme se na nové dobrodružství a nebylo pochyby, že nás čeká řada skvělých zážitků!

Abychom se dostali k našemu cíli bydlení ve Velikas Paralia, museli jsme si napřed vystřelit ze svých plánů a odbočit na pár nečekaných dobrodružství.

Jakýsi soused si zkrátka vybrat nemůžeme. A co je horší, pokud je sousedem militantní Sparta, máte o zábavu postaráno na celé staletí! Na Peloponésu, v kraji zvaném Messénie, to už dobře věděli. V roce 720 př. Kr. Sparťané ovládli Messénii a proměnili místní obyvatele v otroky. Ale pak přišel vzpoura, a Messénci jim ukázali, že umí pořádně bojovat! Všichni si mysleli, že mají Sparťany na lopatě, ale ti je nakonec donutili odevzdávat polovinu úrody. No, to už je situace, kterou bychom naštěstí řešit nechtěli, zvlášť když mluvíme o veškerém tom olivovém oleji a vínech!

Ale pak, v roce 371 př. Kr., přišla bitva u Leukter a Thébané si řekli: "Teď nebo nikdy!" Město Théby, někde daleko na severu, se postavilo na stranu Messénců a poslalo Sparťany na historii zapomnění. Od té doby se Messénie konečně mohla volně nadechnout. Thébané udělali z Messene metropoli jižního Peloponésu a pozdější helénistické období přineslo městu stavební rozkvět, ze kterého dodnes září. Messene zmalomyslně probudilo svou překrásnou tvář, a to trvalo staletí, než přišel nástup křesťanství a zapomnění.

Vlastně, ještě nedávno, většina lidí o Messene neměla ani tušení - a to je teď hotový skvost! V odhalování pozůstatků krásného města se archeologové činili už od konce 19. století. Po více než sto letech pečlivé práce, teď máme areál, který se může směle měřit s Olympií? A při pohledu na to prostě nemůžeme uvěřit vlastním očím, jak nádherné "kulisy" představuje zelený kaskádovitý svah vysokých hor!

Naše cesta do Messene je nepopsatelným zážitkem. Asfaltová silnice se najednou mění na štěrkovou, která se ladně proplétá mezi ruinami starověkých hradeb. A na konci nás vítá obrovský nakloněný kvádr – zřejmě zřícený z Arkádské brány, která chránila město před nájezdy. Druhá brána, Lakónská, byla směřována na Spartu, ale ta, bohužel, k nám již nepromlouvá.

Ruiny evidentně zoubkované helénistického města se táhnou přes svah jako by se snažily skryti v časovém prostoru. Naše oči okamžitě upoutá divadlo, jehož půlkruhové hlediště vyčnívá z travnaté plochy, jakoby se snažilo říct: "Hele, tady se to všechno odehrávalo od 3. století př. Kr. až do 3. století n. l.!" Ať už se chystáme na cokoliv, ta historie je tu prostě ohromující - a zaslouží si naše obdivné tleskání! 🎭✨

Ruiny zdobného helénistického města se rozkládají na terasách ve svahu a naše dobrodružství začíná u nádherného divadla! Jeho půlkruhové hlediště se majestátně tyčí nad zeleným trávníkem, přičemž pouze několik předních řad bylo obnoveno. Toto divadlo se stalo srdcem městského života Messénských od 3. století př. Kr. až do 3. století po Kr., než bylo uzavřeno a použito jako zdroj materiálu pro jiné stavby. Fascinující je také jeho unikátní konstrukce mobilního jeviště. Obnova divadla trvala více než dvacet let, ale výsledek stojí za to!

Pokračujeme k impozantní fontáně Arsinoe. Nečekejme malý vodotrysk, ale ohromující nádrž o délce čtyřiceti metrů, obklopenou elegantní kolonádou jónských sloupů. A v římské době ji navíc zdobily sochy císařů, což svědčí o její důležitosti! Název fontány může odkazovat buď na vodní nymfu, nebo na dceru krále Messene, která byla matkou boha lékařství Asklepia – tak, co říkáte na tuto spojitost?

Naše prohlídka pokračuje na agoru a k Asklepionu, posvátnému místu boha lékařství a lázeňskému zařízení. Vedle Asklepionu se nachází Odeon, kde se odehrávala představení, která byla nedílnou součástí léčebných procedur. Také se tu scházeli občané města, což ukazuje na příjemnou atmosféru společného života.

Na opačné straně Asklepionu se ukrývá svatyně Artemis Orthia, jejíž pozůstatky chrání přístřešek. Objevili zde množství votivních terakotových sošek, které dnes zdobí místní archeologické muzeum a vyprávějí příběhy minulosti.

K Odeonu přiléhá Propylo, kde se konala tajemná náboženská představení. Na tuto budovu navazuje sálek městské rady, Bouleuterion, u jehož padesát dva metrů dlouhého stolu rozhodovalo o osudu města sedmdesát šest radních formou hlasování – představte si tu energii!

Při naší procházce mezi harmonicky rozloženými částmi města zjistíme, že Messene nebylo postaveno náhodně, ale podle pečlivě naplánované koncepce. Architektem této moderní městské struktury byl řecký architekt Hippodamos z Milétu, který vytvořil plán dokonalého města, jako například v Pireu a Olynthu. V Messene se jeho koncepce podařilo realizovat. Veřejné budovy, chrámy a obytné domy jsou uspořádány do bloků oddělených pravoúhlou sítí uliček, což dodává městu osvěžující harmonii. Ačkoliv je město uspořádané, dokáže působit jako místo, které se organicky prolíná s krásnou okolní krajinou. A to nejlepší na nás teprve čeká – největší monument Messene je ještě před námi!

Sestoupíme na další terasu, odkud se nám naskytne úchvatný pohled na velkolepý stadion, který je skvostem antické architektury. Kolem impozantního sportoviště se táhnou řady dórských sloupů, které vytvářejí nádhernou kulisu a naznačují, jak honosný a majestátní areál stadionu musel být v dobách své největší slávy.

Vedle stadionu se rozprostírají pozůstatky Gymnasia s Palaestrou, kde se sportovci připravovali na své výkony. Zde se také nachází pro Řecko netypická, špičatá stavba – mauzoleum kněze Saithidia, bohatého a štědrého dobrodince města Messene, jehož odkaz je stále v srdcích místních obyvatel.

Ke Gymnasiu přiléhá rozsáhlá koupelna, mající za cíl zajistit pohodlí a očistu sportovců. V ní bylo instalováno dvacet dva van s vodním přepadem, což svědčí o pokrocích v pohodlí a hygieně té doby. Podlaha koupelny je elegantně pokryta dlaždicemi opatřenými praktickými protiskluzovými drážkami, což jen podtrhuje důvtip a vynalézavost starověkých architektů. Je jasné, že v hellénistickém Messene byl život mimořádně příjemný a luxus byl jeho běžnou součástí. Zdecimovaná Sparta mohla jen tiše závidět, neboť její sláva byla dávno minulostí, zatímco Messene plně využívalo své nově nabyté svobody a nešetřilo na ničem.

I když se z jeho grandiózních budov dnes dochovalo jen málo, přesto barevné mozaiky na podlahách vyprávějí příběhy doby, kdy město vzkvétalo. Velký stadion, stylizovaný do tvaru protáhlé podkovy, má kamenné lavice, přičemž část hlediště tvoří travnatý svah. Nebojte se, i když se může zdát, že archeologové svou práci nedokončili, právě takhle stadion vypadal již ve starověku.

Na konci osmdesát dva metry dlouhé závodní dráhy se majestátně tyčí budova připomínající malý chrám – mausoleum hrdinů, známé jako Heroon. Před každým kláním se tu konaly spletité obřady vzdávající hold hrdinům minulé doby. I když se v římském období na stadionu odehrávaly gladiátorské hry, řecký duch sportu tu nikdy zcela nevymizel.

Pokud se někdy vydáte na jih Peloponésu, rozhodně si naplánujte prohlídku Messene. I když vás cesta zavede vysoko do hor, daleko od rušných letovisek a plážových radovánek, nebudete litovat. Messene, antická perla Peloponésu, vás obdaruje svou krásou a okusíte tak dotek helénistického luxusu. Tato zkušenost se vám navždy vryje do paměti!

20.9.2024

Dnes ráno jsme si užívali samotu jako by nám bylo dvacet a na pláži se snažili najít, zda tam náhodou není i nějaká Mořská víla! Všude jen písek a naše příjemné bydlení schované v rákosí, které by se dalo použít i jako kulisa k filmu "Rákosí v akci". Zásob máme dost, víno v lednici chladí jak ledovec v Antarktidě, a konzervy od pana Drába z Braškova jsou pecka – jedna konzerva svou šťavnatostí přímo volá o záchranu. A nezapomeňme na těstoviny, které jsme nakoupili v Lídl v italské Anconě – připadám si jako gourmet cestovatel!

Pokud jde o dnešní program, plánujeme koupat se a lenošit tak, že až nás někdo uvidí, pomyslí si: "Tito lidé mají docela solidní estetiku bowlování na pláži!" A zatímco relaxujeme, padlo mi na mysl, že bychom měli přehodnotit naši strategii a zařadit do plánu ubytování ve městě. Což znamená, že budeme moci vyprat, nakoupit a (pozor!) i se v klidu projít s dobrou večeří zakončenou romatickým skleničkováním. Konečně si užijeme místní kulturu a vzájemnou blízkost! Protože v autě je s těmi omezenými prostory romantika tak nemožná, že i pusa na dobrou noc vypadá jako tajný spolek.

Na severu Bookingu jsem objevil, že nabídka je tak široká, až se mi zamotala hlava. Hlavně jsem toužil po bytě blízko centra, aby náročnost procházek na večeři neklesla pod úroveň "Kde je ten záchod?". A pračka? Ta by byla fajn. Ale přiznejme si, že to, co Maruška potřebuje, je normální polštář a matrace, neb skály a písek pod zády nejsou ideální pro romantické večery. A sprcha s toaletou? Ano, prosím! Zatím jsme se smířili s vymýšlením hrobečků v písku a na toaletu chodili s toaleťákem a skládací lopatkou – hygienické vybavení 21. století!

Přiznávám, že dokázat si vyčistit zuby pod pumpující vodou z kanystru je již sice fajn, ale vidět se po dlouhé době v zrcadle je zážitek pro VIP klienty!

Klamata je řecké městečko z pohádky – malebné historické centrum kolem kostelů, tvrze a starých domů vypadá jako kulisa pro nový sitcom. Uprostřed je dlouhá ulice vedoucí k přístavu, který hraje roli jakési bulvární ulice pro místní obyvatele – café, bistra, zelenina, melouny, papriky a olivy jak z katalogu. Navíc musíte mít oči na šťopkách, abyste se vyhnuli blikajícím vývěskám místních sázkáren! Když jsme přijeli ze západu, nevěděli jsme jestli jsme v Řecku, nebo ve světě supermarketů a montoven! Ale co, jak se říká, zážitky jsou jako víno – čím více, tím lépe! 🍷

Do Kalamaty jsme dorazili trochu dřív, asi o dvě hodiny, než jsme měli na Bokingu domluvený čas na převzetí ubytování. No, co, aspoň jsme mohli udělat malý průzkum okolí, zařadit se mezi tamní objevitele a rozhlížet se jako by tu bylo "Námořní dobrodružství 2: Nečekaná káva". Auto jsme zaparkovali v boční ulici a vyrazili do přístavu - nebo spíš jsme se tam teleportovali, protože do posledního momentu jsme vůbec netušili, kde parkujem.

A co nás čekalo? Cukrárna! Sice nebyla zcela "řecká", spíše jako mix moderního umění a cukrářské magie. Ale kávička? To byla Excelence sama! Očima jsme konzumovali dortíky, které vypadaly jako obrazy Picassa. Já si dal čokoládový, zatímco Maruška vyzkoušela lehounký pěnový dezert. Porce byly tak syté, že se nám tak akorát udělalo dopolední "plný žaludek" na dveře denního objevování. S námi to tak prostě je - chtěli jsme poznávat Kalamaty, ne válčit s jídlem, ale oboje se většinou navzájem vylučuje.

Takže, šup šup, jdeme se ubytovat, snad nám dortíky vytráví! Naše bydlení se nacházelo mezi historickým centrem a přístavem - vlastně byl malinký byteček, něco jako garsonka, pojmenovaná "domácký bunkr". Měla všechno - kuchyň, koupelnu se sprchou a pračku. Balkón byl jako mini verze Jungle. Kouknout se na místní balkóny byla pecka, většina se nám ukazovala jako "klimatizovanej strojní park", ovšem všichni se sluníčku vyhýbali jako čerti kříži. My jsme se, bohužel, chránit sluníčka nehodlali.

Budeme tu levně, to jo, avšak parkovací služby už byly statečné! Tatínek majitelky (aneb "nedejte si pozor na svého tátu") nám obstaral parkování přímo za domem - měli jsme tam svoje útočiště, zaštítěno automatickou bránou! Už balíme! Ale potíž - potřebuju sluníčko pro svoji baterku, abych mohl udržovat naši primární zásobu vína.

Co počneme? Za dvě noci se zasloužíme o trochu "kořeněného" dobrodružství. Dneska jsme dorazili, umyjeme se, vypereme si spodky (to znamená, že nás ale už asi nikdo nebude chtít vidět venku) a vyrazíme na večeři do přístavu.

S přicházející nocí jsme se zas vydali do přístavu. Po troše bloudění jsme našli… restauraci! Pravda, vypadalo to tu už jako kapka vode v moři sezónních turistů. Objednali jsme si jídlo: já souvlaki a Maruška musaku. Víno? No, spíš takové to "co se doma našlo". A jídlo? Hmm, spíše průměrné. Asi jsme byli maličko hladoví, ale chutnalo to, už jsme letěli domů.

Poté, co jsme si udělali večerní procházku uličkami, jsme ze sebe setřásli oblečení a vrhli se na postel. Zní to romanticky, ale chyba! Naše postel se chovala jako trampoline, a Maruška? Ta se po chvíli ještě pořád houpala jako na houpačce. Odpovědí se nám ukázalo, že jsem o kousek těžší, a tak se Maruška v průběhu noci stala oblíbenou návštěvnicí mého "důlku". Možná by se měla trochu posilnit, aby vyrovnala ten váhový deficit? Nebo já zhubnut? Všichni na nás budou koukat, jako na mysteriózní duo: "Jak může jeden člověk tak rychle zmizet v matraci?"

21. září 2024

Ráno jsem se probudil dříve než Maruška a vyrazil pro snídani. Hned z předchozího večera jsme měli vytipované skvělé pekárny a cukrárny. Byla to jen kousek od nás, hned za rohem, kde bylo večer sázkové centrum, která dnes ráno změnila tvář na příjemnou pekárnu s voňavým kávovarem. Místní muži si zde vychutnávali kávu a listovali v novinách. Já jsem si objednal čerstvé bagetky, lahodné koláčky a také si přidal americano s sebou. A protože jsem nezapomněl na zdravou volbu, vzal jsem i džusíky. Vyrazil jsem zpět, abych mohl připravit skvělou snídani.

V apartmánu jsme objevili zajímavý šanon, který nám vedle našeho itineráře poskytl směr pro naše další výlety. Bylo jasné, že Sparta byla na naší špici, a poté bychom se chtěli vypravit do starých horských vesniček. Snad stihneme ještě navštívit klášter, který je ukrytý ve skalní stěně.

Rádi vzpomínáme na naše bydlení v Kalamatě, kde nám suší prádlo na sluníčku. Po rychlé a příjemné cestě do Sparty, kterou jsme už dobře znali z předchozích výletů, jsme si uvědomili, jak snesitelné jsou poplatky na dálnicích a jak rychlé jsou cesty, což šetří čas i benzín. Ještě vzpomínám na serpentýny, kde nám momentální spotřeba defíka často ukazovala i 30 litrů na 100 km.

Novodobá Sparta se nám ukázala jako klidné, malebné městečko. Kdyby nás pár ukazatelů nevedlo k sportovištím, mohli bychom tu stále bloudit. Vyprávění o starých bájích nás navedlo do hloubky historie. Podle jedné z bájí daroval hrdina Perseus useknutou hlavu Gorgony Medusy bohyni Athéně, která si ji připnula na štít. Medusa měla moc proměnit každého živého tvora v kámen pouhým pohledem. Tento důvod vedl k tomu, že Sparťané používali Gorgonu jako ozdobu na svých štítech. Častější ozdobou ale bylo písmeno Lambda, reprezentující Lakedaimon, starověkou Spartu.

Není tedy divu, že nepřátelé před spartskou armádou kameněli hrůzou. Sparťan, od hlavy k patě oděný v bronzové zbroji a chránící se těžkým kruhovým štítem, byl jakýmsi nepřemožitelným "tankem" starověku. Po bitvě se vracel buď se štítem, nebo na štítu. V podstatě: buď vítězství, nebo čestná smrt. Ve starém Řecku neexistovala mocnější vojenská síla než Sparta.

Tato cesta nás opravdu naplnila optimismem a očekáváním nových dobrodružství, které nás ještě čekají!

Spartská armáda byla tak úctyhodná, že prostě její přítomnost stačila k tomu, aby se mnozí nepřátelé vzdali bez jakéhokoliv odporu. A i když Sparťané občas utrpěli porážku, jako třeba u Thermopyl v roce 480 př. Kr., bylo to z pohledu historie nesmírně cenné. Tato legendární bitva zachránila evropskou demokracii a král Leonidas se stal symbolem hrdinství, jehož příběh dodnes inspiruje.

O rok později přišla úžasná odvěká síla Sparťanů na řadu znovu, kdy Pausanias vyhnal Peršany z Řecka v bitvě u Platají. I přes to, že moc Sparty oslabila v průběhu Peloponéské války proti Athénám a jejich spojenectvím, si stále zaslouží obdiv. Dokonce i prohra u Leukter v roce 371 př. Kr., která znamenala počátek úpadku Sparty jako vojenské supervelmoci, ukázala na nespoutanou odvahu. Když se Thébané vydali proti spartské pěchotě, hoplíti se nevzdali a statečně čelili svým nepřátelům. Kdo z nás by dokázal projevit takovou odolnost a hrdinství?

Ani v době úpadku však Sparta neztratila pověst neporazitelnosti. V roce 146 př. Kr., když Římané dobyli Korint a podrobili si Řecko, byla Sparta už sice pouhým stínem svého dřívějšího lesku, ale Římané se jí stále báli postavit na bojišti. Místo toho se rozhodli dosáhnout mírového řešení. Sparta se nikdy nesklonila, ani nepotřebovala masivní hradby. Její největší obranou byly štíty hoplítů.

Tak, tohle je Sparta! Nebo spíše – byla! Prodíráme se prázdnými ulicemi směrem k akropoli, kdy nás na cestě zaujme moderní a elegantní socha krále Leonida, našeho neohroženého hrdiny, který se svými 300 věrnými padl u Thermopyl. Tato porážka, přestože zdánlivě tragická, vysokou mírou přispěla k zapsání Sparťanů do historie. Pomník Leonida nám však připomíná, že i když byla Sparta silná, nesmíme zapomínat na její hrdinské osudy.

Jak pokračujeme k antické akropoli, nemůžeme si nevšimnout, že Sparta, byť byla vojenskou velmocí, měla také svoji uměleckou stránku. I zde se projevila krása ducha a těla, přesto armáda měla vždy prioritu. Avšak rozpad a devastace archeologického areálu nás naplní nostalgií a otázkami:

"Tohle je Sparta? O skutečně jen tohle?!"

Ale jasně, tohle je SPARTA! A i když není tak monumentální jak jiné města, její odkaz je nesmírně silný a inspirující. A to je, co opravdu stojí za to oslavit! Celý areál má své kouzlo, i když je patrné, že byl dlouho opuštěný a péče o něj poněkud uvázla na bodě mrazu. Vstupné se kdysi možná platilo, protože se tu zřejmě snažili oživit dávnou slávu Sparty. I když dnes cestičky a pozůstatky dávných budov pokrývá suchá tráva, místní atmosféra má své neopakovatelné kouzlo a příběhy. Kolem panuje ticho, které má ve své jednoduchosti zvláštní klid.

I když byli starověcí Sparťané především vojáky, nechali po sobě také chrámy a veřejné budovy, o které pečovali s láskou. Je pravda, že z kdysi majestátních staveb nezbylo téměř nic, ale i tak se v péči o archeologické práce na zbytcích římského amfiteátru stále cítí naděje. Z původní Sparty sice zůstalo jen pár zarostlých kamenů, ale každá z těchto skládaček vypráví svůj příběh.

Pokud porovnáme pozůstatky antické Sparty s nádherným archeologickým areálem v Messene, ukazuje se, jak moc se historie mění. Messene byla kdysi spartským otloukánkem, ale dnes se pyšní velkolepostí, po níž Sparta touží.

A tak se možná ptáte, jestli má smysl zamířit do Sparty, ospalého městečka ve vnitrozemí Peloponésu. Jste-li milovníci Řecka, jako my, pak odpověď zní: rozhodně ano! Sparta je místem, které nelze opominout. Navzdory nostalgii po dávné slávě a hrdinech, jako byli Leonidas nebo Pausaniás, každý krok na tomto místě umožňuje pocítit ducha historie. A v cichu kolem nás můžeme zaslechnout ozvěny dávných časů, které nás nabíjejí optimismem a inspirací. Kdo ví, co nám historie ještě odhalí?

To je SPARTA!

Legendární věta z filmu 300 Bitva u Thermopyl mi okamžitě vytane na mysli, když v dnešní Spartě na jihozápadě Peloponésu vystoupíme z auta. Nejde však o sebevědomý výkřik krále Leonida, ale spíš o smutný povzdech: "Tohle je Sparta...?"

Ospalé betonové městečko, které se pyšní titulem centra provincie Lakónie, samozřejmě ani v náznaku nevypadá jako bývalá militantní velmoc - spíše připomíná místo, kam se z nedostatku nápadů sjeli spící roboti. Je konec léta a hlavní náměstí se s výmluvnou nonšalancí tváří, jako by chtělo zahřát na slunci ještě dvacet let, ale nikdo se tu nezahřívá. Před pomníkem umírajícího spartského válečníka se pošťuchuje pár místních dětí, zřejmě na pokraji krize středního věku, ale jinak je tu pusto. Restaurace kolem náměstí mají na své terasy takové množství prachu, že by je mohly využít jako muzea. Život netepe ani v přilehlých uličkách, které by se daly použít jako kulisy pro horory. Chvilku jsem si sedli na náměstí a pozorovali, jak v restauracích sedí místňáci, čtou noviny a rozprávějí. Na náměstí se mladé maminky procházejí s miniaturním dorostem. Zatímco ten dorost odrostlejší kope mičudu. Zřejmě přípravka FC.

Takže nakupujeme několik odznáčků, trička pro Štěpána a Vojtu (zřejmě v očekávání, že je to přesvědčí o naší skvělé dovolené) a jedeme dál. Vykopávky v Mytras nakonec vynecháme, i když náš plán měl být spíše hučící show než klidná archeologická exkurze.

Vyrážíme ve směru hlubokých myšlenek a obvyklého hledání, bohužel počasí nám moc nenahrává. Začíná pršet, jako kdyby chtěl někdo z nebe říct: "Ne, dnes ne, klášter počká!" Naštěstí máme souřadnice jakési starobilé vesničky, kterou po delším a zdánlivě nekonečném hledání nacházíme. Takové rychlé turistické rallye, nekonečně přepínání mezi mapou a realitou, to je přesně to, čemu se říká "chytračte s GPS".

Chtěli jsme navštívit klášter Prodromou, ale copak bychom se vešli do jednoho dne s takovými překážkami? Snad příště! Kdo ví, třeba nás Héra pozve na kávu nebo tak něco… ale spíš si odpočine někde pod deštníkem, jak se zdá…

Pak se nám podaří objevit i cestu ke klášteru, ale už je 15 hodin a prý mají otevřeno jen do 16. Cesta kolem divokého potoka vypadá jako výlet do filmového trháku, ale počasí nám opět háže klacky pod nohy. Nakonec obdivujeme několik mostů přes říčku Lousios, a to čirou náhodou jako hlavní atrakci dne.

Řeka vytvořila hlubokou úzkou soutěsku, která je asi tak dlouhá jako náš seznam neprozkoumaných památek a přibližně dvakrát tak široká jako naše zklamání. Soutěska je oblíbená mezi turisty – buď si užívají krásy přírody, nebo se snaží najít nějakou opuštěnou pláž pro selfie. Na severním konci soutěsky leží město Dimitsana, na jižním pak starobylé město Gortys (možná s Asklépiovým chrámem, což zní jako skvělé místo pro léčbu únavy z výletů). Velká část soutěsky je strmě zalesněná a iniciační útesy vás nutí mít z nebezpečí procházky pocit, že hrajete v hororovém filmu bez scénáře.

Tento klášter, známý jako převorský klášter, byl pravděpodobně založen v polovině 16. století, i když jeho kořeny sahají až do 12. století, kdy vzkvétaly místní poustevny v oblasti, jež je vázána na svatého Jana Křtitele. Během turecké okupace v 16. století se tyto poustevny spojily a vytvořily jediný klášter, který byl od svého založení stavropegický, tedy přímo podřízený patriarchátu.

Během revoluce v roce 1821 se klášter stal důležitým útočištěm a nemocnicí pro bojovníky, poskytujícím potřebnou pomoc a útěchu v těžkých časech. V roce 1834 však došlo k jeho zrušení na základě dekretu, který se týkal klášterů s méně než sedmi mnichy. Naštěstí v roce 1838 klášter znovu ožil, stávaje se důležitým centrem duchovního a fyzického života.

Dnes klášter neustále prosperuje, provozuje malířskou dílnu a šicí dílnu, kde se vyrábějí posvátná roucha. Zde se také nachází pozoruhodná sbírka zhruba 1000 knih, což přispívá k zachování jeho historického a kulturního dědictví. Klášter Prodromos pokračuje ve starých tradicích a představuje významné náboženské a kulturní centrum regionu.

Každoročně přitahuje ohromné množství návštěvníků, kteří sem přicházejí nejen pro duchovní povznesení, ale také aby si užili krásné prostředí, v němž je klášter zasazen. Ten se nachází na vysokých skalách, obklopen bujnou vegetací a v blízkosti šumících vod řeky, což vytváří nezapomenutelnou atmosféru.

Pokud se chystáte na cestu, nezapomeňte navštívit Kalamaty. Můžete si vychutnat večeři v historickém centru a ráno pokračovat dál. Po dešti se počasí zlepšilo a snad se nám konečně podaří usušit prádlo. Večeře v centru byla výborná a město nám velmi učarovalo – atmosféra večera je živá a plná energie.

22. září 2024

Dnes jsme po včerejším výletě spali jako zabití. Společně vyrážíme na snídani a buď si koupíme něco na cestu, nebo si užijeme snídani v nějaké cukrárně. Nakonec se z toho stává krásná procházka po městě, které se v každém okamžiku proměňuje. Ráno se probouzí do svěžích barev, ulice jsou téměř pusté. Maruška ještě před naším odchodem z privátu trochu uklízí, zatímco já napouštím kanystry na vodu, abychom měli dostatečnou zásobu. Vozíme s sebou dva pětadvacetilitrové kanystry a nový 11litrový, který skvěle funguje s napojením na naše výčepní zařízení s dotykovou baterií a silným magnetem. Už jsme si dost užili civilizace a jsme připraveni se zase usídlit na pláži. Prádlo je čisté a dokonce i mé tričko je nezmačkane!

Po snídaňové poradě, kde jsme se opět ujistili, že jsme se zbavili několika mladých žebráků, se usazujeme na lavičku v přístavu, abychom vypili naši kávu a ochutnali koláček. Poté se vydáváme dál na východ. Dnes bysme už mohli dosáhnout Egejského moře a posunout se v naší cestě dál. Z mapy i kalendáře můžeme vidět, že jsme pravděpodobně už za polovinou naší cesty.

Nakonec padlo rozhodnutí, že naším hlavním cílem bude poloostrov Monemvasia. Název města pochází ze dvou řeckých slov, "moni" (μόνη, 'jediný') a "emvasis" (έμβασις, 'přístup'), což dohromady znamená "město jediného přístupu nebo vchodu". Jeho italská forma, Malvasia, dala jméno stejnojmennému vínu. Monemvasia byla dokonce přezdívána "Gibraltar východu". Město bylo založeno v 6. století, kdy se obyvatelé starověké Sparty, tehdy známé jako Lacedaemon, přesunuli sem. Sparta zůstala obývána až do 6. století našeho letopočtu, přestože čelila zemětřesením a nájezdům, včetně těch Gothů v roce 395 a vandalů v roce 468, a také morové epidemii v letech 541-543. Podle pozdějších historických záznamů bylo Monemvasia opuštěno po slovanském nájezdu v letech 587-588, kdy se obyvatelé vydali do ústraní pod vedením svého biskupa. I když některé archeologické nálezy nasvědčují, že Monemvasia byla založena už během vlády Justiniána, z té doby pochází i první patro bazilikového kostela Krista Elkomenos v centru dolního města.

Za Justiniánovy vlády zaznamenala města, a to v důsledku přírodních katastrof a nájezdů, značný úpadek. Justinian, plný odhodlání, se pustil do přestavby obytných domů a přesouvání populace na nová místa, přičemž často měnil jména měst. O těchto transformacích se zmiňuje Procopius ve své knize "On Buildings", přestože konkrétní odkazy na Peloponés jsou spíše vzácné. Text z 15. století, Zpráva patriarchovi, napsaný Isidorosem, metropolitou Monemvasie, potvrzuje, že během Justiniánovy vlády došlo k pohybu obyvatelstva. Mezi dalšími městy, která se v té době přestěhovala, byla Aipeia v Messénii, která se přesunula do dnešního Koroni.

Sparta byla považována za nedostatečně opevněnou a ohroženou dlouhodobými blokádami kvůli své značné vzdálenosti od přístavu. Důsledkem přesunu hlavního města do Konstantinopole musely lodě z Gytheionu plout kolem mysu Maleas. Vedení města reagovalo nejen na tuto situaci přesunem obyvatel Sparty a založením Monemvasie, ale také reorganizací osad jihovýchodní Lakónie. Tato reorganizace zahrnovala osídlení horských průsmyků Parnon a migraci z Gytheionu. Kronika Monemvasia uvádí, že část obyvatelstva se přestěhovala až na Sicílii. S přestavbou a stěhováním obyvatel se ukazuje, že obě města mohla nějakou dobu koexistovat. I diecéze Lacedaemonia byla přestěhována, a přesto si zachovala svůj historický název.

Monemvasia tvoří horní město, umístěné na náhorní plošině kopce, a dolní město na jižním pobřeží poloostrova. Horní město, které bylo opuštěno po druhé benátské okupaci, je dnes přístupné opevněnou branou, k níž vede klikatá cesta z dolního města. Dříve se zde nacházel také vstup na severní straně, který byl však zapečetěn během první okupace Osmanskou říší. V horním městě se nacházela akropole Monemvasia, komponovaná jako obdélníková pevnost se čtyřmi věžemi, postavená v 6. století, dále pak domy a veřejné budovy, včetně kostelů, cistern a administrativních budov. Kostel Hagia Sophia je mezi nimi obzvlášť pamětihodný.

Dolní město se rozprostírá pod jižními hradbami horního města a je obklopeno z východu, jihu a západu. Vstupuje se zde přes západní bránu, která je spojena cestou s mostem přes hráz. Ulice dolního města, známá jako Střední ulice ( Μέση Οδός ) v byzantském období, pokračuje skrze město. Oblast kolem ní byla známá jako "Agora", podél které se nacházely obchody. Tato hlavní ulice se kříží se silnicí, která klesá z horního města a vede k bráně v mořských hradbách, známé jako "portello" ( πορτέλλο ). Na náměstí Elekmenos Christos, kde se tyto cesty protínají, stojí metropolitní kostel, bývalá mešita a biskupský palác, oficiální sídlo biskupa. V 19. století se přidala další dvě náměstí, Megali ( Μεγάλη ) a Mikri Tapia ( Μικρή Τάπια ). Zbytek ulic dolního města je lemován úzkým dlažebním kamenem, což dodává místu jedinečnou atmosféru.

To je trošku pro představu, ale musím říct, že jsme byli doslova uchváceni! Běhali jsme uličkami jako myši v labyrintu a užívali jsme si okouzlující prostředí. To místo je pro nás jako stvořené! Vím, že Maruška by si to dokázala představit i bez ostatních turistů, ale to už tak bývá – když je něco zajímavé, přitahuje to zvědavce. Shodli jsme se, že si tu dáme oběd, i když jsme se trochu neshodli na tom, kde. Maruška mi očividně nechává volnou ruku, což u mě obvykle končí tím, že vyberu hospůdku, která je plná. To je moje filozofie! Když v hospodě jídlo vychutnává hodně lidí, věřím, že to tady bude skvělé.

Bohužel nás u vchodu zastavil číšník a nechtěl nás pustit dál, dokud pro nás nepřipraví stůl. Já jsem to bral jako normální, ale Marušku to očividně rozladilo a chtěla odejít. Číšník ale netušil, že jsme hosté, kteří neodmítají místo na sluníčku. Letos hledáme každý prosluněný kout, zejména v takovém příjemném počasí! Už jsme na cestě víc než deset dnů a Maruška ještě nemá vyrážku – to je přece skvělá dovolená! Nakonec jsme dostali nádherný stůl pro dva na sluníčku s výhledem na moře. Skvělá volba!

A jídlo? Maruška si dala vepřové na pomerančích se zelným salátem, zatímco já jsem si objednal chobotnici na víně a salát z rybích jiker. Obojí jsme si maximálně pochvalovali! Salát z jiker byl sněhobílý a připomínal mi rybí salát od Nowaka, což zbožňuji. Tenhle byl určitě čerstvý a naprosto autentický.

Po obědě jsme se vydali na vycházku do horní, neobydlené části města. Cesta byla kličkovaná a občas dost kluzká, takže jsme se museli přidržovat okolních zdí. Výhledy byly nádherné! Nahoře nás čekal krásný kostel, jehož fotogeničnost byla úžasná. Fotku s ním by se snad nedalo zkazit jedině tehdy, pokud by fotograf zapomněl sundat víčko z objektivu.

Bylo fascinující, jak okrová půda a šedo okrové zdi tvořily úžasné klenby, a na konci podloubí se nám otevřel výhled na modré, či ještě modřejší moře. Člověk by se divil, že řecká vlajka není modrá s modrou, ale tato modř je něco, co by ani nejlepší malíř nikdy nenamíchal. Chvíli jsme bloumali po horním, zpustlém městečku plném opuštěných paláců, a potom jsme se vydali hledat místo na přenocování. Co všechno nás ještě čeká? Myslím, že se dostáváme do "tempa" a každý den a každou chvíli vychutnáváme ze všech sil.

Cesta z poloostrova není dlouhá, ale spíše zdlouhavá. Člověk se totiž ocitá v pocitech, kdy se vzdaluje od něčeho, co si zamiloval, od místa, kde prožil tolik krásných chvil. Po chvíli váhání nasedáme do auta. Došlo ke krátké roztržce. I to musí být marťani by chtěli na jih a venušanky na sever. Tak to také má být, přece nemůžeme pořád jeden s druhým souhlasit. A přesně jak se říká v partnerství můžeš mít pravdu, nebo klid, jedeme doprava na sever. Nebo druhá polovička to může komentovat: nakonec, přestože se nám obě cesty zdály lákavé, bereme to na sever. Maruška, naše skvělá navigátorka, nás vede.

Máme zde po chvilce ještě jedno stanoviště od našich polských přátel z Youtube, ale shodně prohlašujeme, že najdeme něco lepšího. Je zde sice jakási pláž a příhodný závětrný úkryt, ale přístup k vodě je spíše teoretický a připomíná nehostinná ostrá skaliska kde by se do vody dlouhým skokem odvážil jen lovec perlorodek. A pokračujeme dál na sever.

Zpočátku to vypadá nadějně. Povzbuzující myšlenku na pláž v zálivu Ormos Mpalogkeri však brzy přehluší strmé serpentiny cesty. Ta se nakonec mění na výstup ve výšce zhruba sta metrů nad mořem, a tak si uvědomujeme, že dál by to šlo jen pěšky. Krajina kolem nás je nádherná, avšak telefonní signál se vytrácí a navigace tak zobrazují stále více nápisů "Není dostupné". Pokračujeme dál, byť zatím jen o kousek. Slunce se pomalu sklání k obzoru a my máme poslední šance na to, abychom objevili naši vytouženou pláž. Po chvíli strávené nervozitou, koho-náhodou, se dostáváme na poklidnou Vlychada beach. Náš nocleh je možná jen pár kilometrů od naší předchozí pláže, ale serpentýny, celkové převýšení a celkově nepřehledný skalnatý a zalesněný terén způsobuje, že se rychle stmívá.

Noční nebe je přesně to, co jsme potřebovali. Parkujeme opodál, abychom nerušili ostatní. Ač se obáváme, že už jsme poslední, pyramida "opozdilců" dorazila, a už rozkládají své ležení poblíž taverny. Noční svícení se rozsvěcuje a tyto opozdilé duše zažívají kouzlo naší noci. I přes to, že světlo zůstává celou noc, vzduch je klidný, a my, unaveni z putování, se zanedlouho upadáme do snů. Tato chvíle, ta s přáteli, vůně moře a uklidňující šum vln, nám připomíná, jak důležité je občas se zastavit a užít si krásu okamžiku.

23.9.2024

Ráno se probouzím ještě před svítáním, s touhou nechat Marušku dopéct si svou lasici – tak říkáme těm okamžikům, kdy si ještě užívá poslední verš spánku. Upřímně, není snadné vylézt z auta, aniž bych probudil partnera. Ale máme k sobě tak blízko, že by nám fádní vztah nemohl vůbec hrozit!

Jak se vyškobrtám z auta s brašnami s foto náčiním visícími na těle, vydávám se na malý průzkum. Chci mít otevřené auto na dosah, protože Marušce přeji klidný spánek. Během šera se orientuji a objevím se v malebné zátoce, kterou obklopují vysoké skalní hřebeny – snad i hory. Na východ se otevírá pohled na volné moře. Nemohu uvěřit, že by slunce vycházelo právě tam! Obloha už začíná světlat, ale přesný východ slunce zatím nelze odhadnout.

Pokračuji v objevování. Pláž je většinou oblázková a voda je naprosto průzračná. Na severní straně zátoky objevuji budovu, která vypadá jako sprchy a záchody. Uprostřed plochy, kde jsme včera dorazili krkolomnými serpentýnami, vystupuje něco jako náměstí obklopené skalami, které připomínají mrakodrapy. Parkuje zde jen několik aut, ve kterých se skrývají nevyspalí pasažéři. A uprostřed toho náměstíčka se nachází taverna, možná spíše kiosek, a zdá se, že by mohl být přes den otevřený – stoly a židle na venkovní terase tomu napovídají.

A už se vynořuje sluníčko, jako červený špendlík, vycházející přímo uprostřed. Když vezmu v úvahu, že jsme sem dorazili spíše náhodou podle mapy, zdá se, že máme obrovské štěstí a zrovna teď se nám splnil sen o idylickém úniku.

Za chvíli už vidím Marušku, a tak otvíráme zadní část auta a chystáme se na snídani. Zásoby máme, nic nám nechybí. Při snídani dostáváme společný nápad: co kdybychom tady zůstali? Možná alespoň na jednu noc? Když se otevře kiosek a najdeme víno, které nám v našich zásobách pomalu ubývá, budeme se cítit jako v ráji.

Nejdřív jsem přestěhoval auto do lepší a rovnější pozice blíže k moři. Opodál je jen pár Rumunů v dodávce. Maruška zároveň objevuje, že záchody jsou funkční. Jsem na to zvědavý, a tak jdu vyzkoušet i já. Ano, první etapa se mi podařila. Bohužel, Marušce se podařilo spláchnout, zatímco já už v druhé etapě zjišťuji, že splachovač nemá vodu. Takže jdu pro kýbl, snažím se nabrat vodu z moře a nakonec dodělávám úkol.

Stěhujeme se s lehátky k severní stěně útesu, kde je skvělý přístup do vody a také trocha soukromí. Koupání je fantastické. Nechávám Marušku na lehátku a vydávám se na průzkum jediného obchodního místa. Bohužel, vlasník taverny se rozhodl již nevařit. Při nákupu zásoby dvoudecových lahviček vína (8 ks) mi nabízí svou rajskou polévku, která je lahodně kyselá a opravdu mi chutná. Poté přichází s pet lahví a nalévá mi sklenici rudého sladkého vína, které prý patří jeho "Freund". Je to kouzelné ráno, a já cítím, že nás čeká spousta krásného objevování!

24.9.2024

Ráno jako by se nic nezměnilo – snídaně z našich zásob a už se chystáme vyrazit dál z našeho ráje. Na seznamu máme tolik položek, že bychom mohli klidně otevřít cestovní agenturu! Dneska míříme k městečku Nafplio, a i když nás čeká dlouhá cesta, těšíme se. Ještě že Řecko si na mořské výhledy potrpí, takže nás čeká malebná panoramata jako z pohádky!

Po zabalování se pouštíme do serpentýn a během chvilky jsme už ve výšce cca 250 m. Jo, to je to, co máme rádi – stoupání! A teploměr? Ten se zvedá s námi! Pokud nám na dovolené chybí něco, tak je to teplo… ale tohle vypadá slibně!

Po hodině projíždění přes hory se opět ocitáme u moře a žaludek mi dává najevo, že je čas na oběd. Vstupujeme do věčně živého městečka Leonidio, které vypadá spíš jako kouzelná rybářská vesnice. A co je lepšího než lahodné jídlo u vody?

První dvě restaurace se na nás ale dívají spíše jako na cizince, takže v třetí to konečně klapne. Obsluhuje nás sympaťák, který váží asi dvakrát více než já – takže s ním rozhodně souhlasím, když doporučuje Tdakos! K tomu si dáváme kávu a čerstvý džus. A pak, jako bonus, dostáváme na stole výbuch vůní: sýr nadrobený na rajčatové drti a to celé na křupavém pečivu. Olivy a cibulové kousky se kolem nás vesele hemží! Je tu fakt nádherně a na plánovaný nákup nahrubo zapomínáme a doufáme, že se k jídlu ještě nějak dostaneme. Místa jsou tu tak krásná a moře tak modré, že se hlava sama od myšlení odpojuje a naše mysl jako by plula na pohodlném obláčku.

Nafplio je překrásné město jako z pohádky, a po drobném nakupování se vydáváme hledat bydlení. Trefujeme na pláž Iriia mezi vesnicemi Kantia a Agios Antonios. Také se zdá, že jsme našli ráj! Pláž je lemována oleandry a cykasy – tedy přímo ideální místo pro naše odpočinkové dny.

Zdravíme sousedy a jejich oblečení je tak retro, spíše není, než je, že bychom je mohli rovnou nominovat na módní přehlídku 80. let! Pláž sice není oficiálně nudistická, ale obdivujeme "zrzavého německého bobříka", který se zdá být spíš osamělým úkazem a pobytem z nějakého starého komiksu z 30. let. A večer? To vypadá jako rojení exotického ptactva – a to už je opravdu zážitek na nezapomenutí! V každém případě si místní pláž významně nezavdá s pověstnou FKK na Rujáně v NDR, jen voda je teplejší a tak je co pozorovat. I "bobřík" se mám v podvečer ještě přijel na paderbordu producírovat před stan, a tak se máme aspoň čemu se usmívat. Bezpečně nás výše uvedené záležitosti přesvědčili, že tady plavky asi fakt nevyužijeme.

Přístup do vody sice není úplně jednoduchý, ale ukrytí pro nás se zdá být dokonalé. Plánujeme zítra jednodenní válecí maraton. Doufáme, že sluníčko svítí a konečně si nasbíráme nějaký ten bronzový pigment zvaný opálení! Zásob máme dost a asfaltové cesty v okolí opravdu lákají, tak se snad dostaneme i na naše koloběžky. Každopádně, zítra nás čeká další den plný dobrodružství a smíchu! 🌞🍹🏖️

25. 9. 2024

Probudil jsem se na pláži Iriia a cítím se jako šnek s domem na zádech, protože máme zase volný den! Mám v plánu vyjížďku na koloběžkách – což v mém případě znamená zábavnou kombinaci sportu a nahodilého pádu! Ale teď, co by to bylo za den bez pořádného piva a kávy? Plán je jasný: najít normální bar, kde bych se mohl zchladit a zároveň nabrat energii na další dobrodružství. Snad cestou popadnu nějaké dobroty – určitě se chytnu alespoň jednoho místního zákusku, abych mohl ochutnat, co všechno Řekové dokázali vymyslet!

Po obědě se chystáme do Kantie, do plážového hotelového baru, na maličký "dring". A jaký to byl skvělý zážitek! Obsluha byla tak milá, že mi málem nabídla i svojí maminku k seznamování. Jen jsme si tak pokecali a vychutnali si pohled na moře, zatímco jsme se těšili na koupání. Cítíme se mnohem bezpečněji, když máme svůj "domeček" za zády – ne, že bych se bál vlků, ale kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby přes pláž přešel nějaký neznámý plážový čundrák!

Ale teď k tomu úlovku… je to neuvěřitelné! Našli jsme pekárnu, kde pečou opravdový chléb! Konečně! To je první chutný chléb, na který jsme v Řecku narazili. Bylo to olivové, což znamená, že se cítím jako král olivového království. A navíc, buchty plněné tvarohem a povidly – kdo by si pomyslel, že kombinace tvaroh + povidla = nová úroveň potěšení?

Večer už pak probíhal ve znamení koupání, relaxace u vínka (ano, říkal jsem víno, ne vodu) a plánování zítřejšího velkého výletu na nejvýchodnější bod našeho letošního putování. Jsme zvyklí na exotické ptactvo sousedů, ale škoda, že tito ptáci nezpívají. Přál bych si, aby měl jejich pěvec hlas jako páva, abych mohl říkat, že mám slíbenou koncertní sezónu zdarma! 🦚🍷

26.9.2024

Dobré ráno, Řecko! Tady se nám fakt líbí, jako bychom objevili poklad z doby, kdy se na světě ještě pohybovali dinosauři… ale pardon, to bylo jinde! 😊 Dneska musíme trochu zrychlit, protože máme cíl – směřujeme na východ k Asclepieonu v Epidauru. Je to kousek, takže jsme brzy na místě. Dneska je sluníčko jako z pohádky a máme zásoby vína – takže jakmile vinařství prohlásíme za "otevřené", začneme chladit!

Ale teď vážně, jdeme za kulturou! Tady je pár faktů, které vás možná potěší: Už v 2. tisíciletí před naším letopočtem tu měli léčebné praktiky! A kolem 8. století před n.l. se začal rozmáhat kult boha Apollona, až nakonec vládli Asklepios a jeho léčitelství. Město nese název po hrdinovi Epidaurovi, ale Asklepios je to vlastně pravý superstar!

Tento léčitel prý čerpal znalosti od kentaura Chairóna, který mu dokonce prý ukázal, jak vrátit mrtvé do života – ideální trik na večírek! Ale pozor, s Diem, který se bál, že Asklepios už bude mít příliš velkou moc, mu uštědřil pořádnou ránu. Takže pamatujte, moc není vždycky plus. 😉

Přestože Epidaurus nakonec ukončila Ghóta , Věta "Epidaurus nakonec ukončila Ghóta" je na první pohled nejasná, protože neobsahuje konkrétní historické nebo kulturní kontexty, které by jí daly smysl. Mohu však nabídnout možná vysvětlení obou pojmů a jejich potenciální spojení. 1.Epidaurus: Epidaurus je starověké město v Řecku, známé především díky svému divadlu a kultu Asklépia, boha medicíny. Dnes je místem UNESCO a je ceněno pro svou architekturu a akustiku divadla. 2.Ghóta: Ghóta může odkazovat na různá historická místa nebo situace, ale pokud myslíte na Gothy, byl to germánský kmen, který měl významný vliv na pozdní římskou říši a jeho invaze hrály klíčovou roli v pádu západní římské říše. Pokud interpretuji vaši větu v kontextu starověké historie, mohlo by to naznačovat nějakou situaci, kde by Epidaurus, jako symbol kulturního a uměleckého pokroku, přišel do konfrontace s vlivy, které představovali Gothové, kteří byli známí svým válečnickým způsobem života a útoky na římské území. a k definitivnímu opuštění došlo za císaře Theodosia II. v roce 426 n.l., dodnes je tu příběh, který můžete objevovat. První vykopávky začaly v roce 1881, a od té doby se tady pořád něco děje! 💫

Město se proslavilo krásnými budovami, především divadlem, které je tak úchvatné, že by i Shakespeare žasl. Postaveno už ve 4. století př. n.l., je architektonickým skvostem, a to nejen díky nádherné krajině kolem. Původních 34 řad se v římských časech rozrostlo na 55, a teď tu může být až 15 tisíc diváků – pozor na fronty!

Prostor divadla má famózní akustiku – když jsme tleskali ve středu jeviště, znělo to jakoby jsme si sami dali aplaus na ovace!👏 Takže, kdo říká, že historie je nudná? My rozhodně ne! Příště si možná vezmeme do divadla i popcorn! 🍿

Cestou z historického naleziště jsme narazili na restauraci, kde nám číšník zpíval snad v pěti jazycích. Osobně tolik jazyků neovládám, ale jeho výkon byl tak přesvědčivý, že jsme mu všechno uvěřili. Když zjistil, že jsme Češi, okamžitě začal opěvovat fotbal Sparty Praha. Možná to zní trochu bláznivě, ale i ten, kdo fotbal nesleduje nebo od malička fandí Slávii, se na okamžik musel cítit hrdě. Je to skvělý pocit, když se někdo dokáže tak vášnivě spojit s naší kulturou.

Naleziště, které jsme navštívili, bylo natolik rozsáhlé, že nám prakticky nedalo možnost hledat nějaké nové bydliště. Naštěstí jsme si však našli čas na příjemné posezení v krásném Nafpliu. Během naší procházky jsem si všiml, že národní Řecká banka má na náměstí naprosto stejnou řadu sloupů, jakou kdysi vytvořil Sir Arthur John Evans v Knosu na Krétě. Je zajímavé, že i když se někteří archeologové na jeho práci dívají kriticky, mně přijde jeho přístup fascinující.

Cítil jsem se jako odborník a byl jsem šťastný, že mohu objevovat takové historické souvislosti. Celá procházka byla velice příjemná, a jako třešnička na dortu byl nákup naší první dávky kvalitního olivového oleje. Koneckonců, domů se přeci nevrátíme s prázdnýma rukama! Těším se na to, jak si tento vynikající olej vychutnáme při vaření.

27.9.2024

Je krásné ráno a sluníčko se culí tak, jako by vědělo, že se blížíme k třicítce! A s každým ujetým kilometrem na severu se drsně hlásí o slovo konec dovolené. Přesto zůstáváme optimisté! Po několika dnech lenošení je čas vzít si sluneční brýle, nasadit náš nejlepší úsměv a vyrazit na dobrodružství! První zastávka? Mykény! O, srdce starověkého Řecka – to je jako když si dáte na snídani štrúdl z kulturního dědictví.

Chci ještě stihnout Nemeu, protože víno tam je tak vyhlášené, že se o něm šíří pověsti i v severním pólu! A tak si říkám, máme booknutý hotel v malebném starém Korintu, což je snad nejlepší způsob, jak ukončit skvělé putování.

Ale teď trochu fakta, aby to nebylo jen o lákavých vínech a rozesněných krajinkách. Mykény (řecky Μυκῆναι) je významná archeologická lokalita v Řecku, nacházející se přibližně 90 km jihozápadně od Athén na severovýchodě Peloponésu. V období 2. tisíciletí př. n. l. byly Mykény jedním z hlavních center řecké civilizace a vojenskou pevností, která dominovala značné části jižního Řecka. Tato doba, trvající od 16. do 12. století př. n. l., je označována jako mykénská kultura. Mykény se staly centrem první řecké civilizace, která následovala mínojskou kulturu na Krétě. První archeologické výzkumy lokalitu začaly v roce 1841 a od té doby pokračují až do současnosti (2024). Mezi významné postavy, které se podílely na objevech v Mykénách, patří i proslulý amatérský archeolog Heinrich Schliemann.

Mykénské obyvatelstvo, známé také jako Achájové, přišlo do Řecka z Balkánu kolem roku 2000 př. n. l. Začátky mykénské civilizace tvořily vesnice na svazích hor, které obývali lidé hovořící archaickou formou řečtiny. Kolem roku 1650 př. n. l. se mnohé z těchto vesnic transformovaly na opevněná města s bohatými paláci a luxusním zbožím, které soutěžilo se zbožím zručných krétských řemeslníků. Mykénská civilizace složená z přibližně 20 městských států dosáhla vrcholu, kdy Mykény ovládaly celý jih Řecka. Na severu zasahovalo jejich území až do Boiótie a Thesálie, na západě až k Jónským ostrovům.

Mykénsko-argonský region je jedním z nejstarších osídlených v Řecku, přičemž první nálezy pocházejí z neolitu, z období kolem roku 3000 př. n. l. Řekové (Achájové) nebyli původními obyvateli Řecka; do regionu přišli kolem roku 2000 př. n. l. ze severu a postupně se smísili s původním obyvatelstvem Pelasgů.

Mykénská společnost byla převážně tvořena lovci a válečníky, což je vedlo k navazování dálkového obchodu v důsledku nedostatku surovin. Mykéňané vyváželi umělecké výrobky a olivový olej, zatímco dováželi kovy. Paláce sloužily jako správní centra a jejich opevnění bylo postaveno z velkých kamenných bloků, nazývaných "kyklopské", podle bájného obra s jedním okem.

Rozmach mykénské kultury je spojen s městem a hradem Mykény, kde žil jeden z hlavních řeckých kmenů - Achájové. Mykénská kultura představuje pokračování egejsko-krétské kultury na území Řecka, jejíž vrchol se předpokládá mezi lety 1400 a 1200 př. n. l. Mezi mytologické postavy této doby patří Agamemnón, vrchní velitel spojených vojsk řeckých knížat během trójské války.

Kolem roku 1550 př. n. l. Mykény dobyly Krétu a začaly zakládat kolonie v okolí Egejského moře a na ostrovech Rhodos a Kypr. Jejich obchodní aktivity se rozšířily po celém Středomoří, zejména ve spolupráci s Féničany a Egyptem.

Úpadek mykénské kultury a její zánik začal kolem roku 1200 př. n. l., kdy Mykény podlehly nájezdům kočovných skupin, známých jako mořské národy, a dalším řeckým kmenům, jako byli Dórové.

Areál archeologických vykopávek Mykén je přístupný z parkoviště pod hradem. Návštěvníci mohou sledovat starší hrobový okruh a stoupat ke Lví bráně, vysoké přes 3 metry. Na této bráně se nachází reliéf dvou lvic vztyčených na zadních nohách. Další hrobový okruh s šesti šachtovými hroby, které dosahují hloubky téměř 10 m, je umístěn napravo za branou. Cesta pokračuje po kamenné rampě a při zbytcích velkolepého schodiště, které vedlo do vladařova paláce na akropoli.

Cestou z Mykén, vlastně na výjezdu směrem do Korintu nás sužovala neodolatelná touha po nějaké dobrotě a přirozená potřeba zakoupit si suvenýr! Aspoň tak to cítím já – Maruška je v tomto ohledu mnohem střídmější a rozumnější. Na Mykénách jsem sice podlehl pokušení a pořídil si odznáček, ale klobouk mi už pomalu těžkne, a tak jsem přemýšlel, čím bych Marušku trošku povzbudil. Měl jsem v autě oleje jako těžkotonážní tanker (celkem 25 litrů!), a Maruška už dříve prozradila, že by chtěla nějakou keramiku na olivový olej. Ale mělo by to být něco … něco krásného, co by podtrhlo naši dobrou náladu i naše nadšení pro Řecko, které nás vždycky znovu chytne, když tudy projíždíme!

Na cestě jsme objevili několik keramických dílniček – něco se nám líbilo, něco neodpovídalo našim očekáváním a jindy měly zavřeno. Zrovna se blížilo poledne, a tedy i čas siesty, když jsme narazili na jednu dílnu, která nás doslova oslovila! Majitel byl extrémně pohostinný a pozval nás dál. Připomínal opravdového umělce, a i když jeho angličtina nebyla úplně dokonalá, jako ta naše, vůbec jsme neměli problém s komunikací. Jaké to vzrušující místo, kde se naše cesta spojila s uměním.

Jeho výstavní síň – musím to tak nazvat, neboť regály byly rozděleny do několika sekcí – byla skutečně ohromující a obsahovala snad všechny možné keramické výrobky! Od nádherných, velikých amfor v přírodním pískovém zabarvení po miniaturní vázičky s tmavou patinou – to vše nás doslova okouzlilo. Prach na některých exponátech byl tak dokonale zažraný, že keramické předměty si nezadávaly s historickými originály. Na stěnách visely i obrazy, a u pultu zase různé cetky a knihy. No, byla to prostě "hegešárna", kterou jsme právě hledali! Ale co mě naprosto uchvátilo, byl pán, nesmírně družný a jeho přívětivá tvář měla v sobě něco úžasně osobitého. Když se naklonil a podal mi bichli, byl jsem z jeho výroků doslova unesen! Jeho nadšení pro keramiku a umění bylo nakažlivé a já se okamžitě cítil jako součást této jedinečné atmosféry. To byl skutečný poklad, který jsme na naší cestě objevili! Ale pán byl nesmírně družný a jeho přívětivá tvář měla v sobě něco skvěle osobitého. Když se naklonil a podal mi bichli, byl jsem z jeho výroků pryč: Point to something in the catalog, choose a period, a region and I'll make it for you. I can make Minoan, Mycenaean, Corinthian pottery. I'll make everything for 50 euros. Držel jsem v ruce nádherně nafocený katalog nějakého řeckého muzea. "Or do you have a photo, I can make it according to your template?" Ten dobrý muž se usmíval já i Maruška jsme chápali, že s prázdnem neodejdeme. Ve Spartě už jsem na hlavě nosil spartskou helmici! Stála sice kolem 300 eur, ale my jsme věděli, že to vlastně kupovat nechceme. Dokonce jsem odolal i meči, kterému se říká Leonidias, ale tady se to pro nás mění! Pomyslel jsem si, že jednou tohle dobrodružství nemůže skončit bez nějakého suvenýru. Takže ámen, těším se na to, co si vybereme!

Vybrali jsme si, dokonce i nějaký kousek pro snachu a myslím, že se z nás stali v tu chvíli přátelé. "Poradíš nám prosím, kam tady na oběd, Nevíš mají tam saganaki? Jooo, běžte tady naproti, tam vaří nejlépe, je to můj kamarád. A můžeme tady stát s autem? Nemám problém."

A oběd byl, a Saganaki taky. Dokonce jsem dostal malé pivo, že to tady řidiči mohou.

Pamatujme na to, že i když se mykénská civilizace okolo roku 1200 př. n. l. dostala do potíží, my jsme tady dnes, abychom žili přítomností a užívali si každou chvilku. Takže nasadíme dobrou náladu a razíme na sever s vervou! Dobrodružství čeká, a s ním i krásné vzpomínky a možná i sklenička kvalitního vína!

O kousek dál kupujeme ještě nějaký med a pro změnu – olivový olej. Tentokráte je nám nalýván ze sudu a pani nám zkouší prodat i vajíčka. (copak by se vylíhlo?)

Nedaleko se nachází další skvost a my se chystáme na malou expedici do Nemea! Nemea (řecky Νεμέα) je městečko, které by mohlo klidně soutěžit v "nejvíc historicky cool" soutěži. S obyvateli v počtu 6 483 stojí na jihozápadě Korinthii, 320 m nad mořem, a přímo sousedí s Korintem. Co ji činí tak zajímavou? No, ze starověké mytologie se proslavila jako místo, kde Héraklés zabil lva. A to není jen tak ledajaký lev – byl to Nemejský lev! Následují mistrné kroky, které nás dovedou k proslulým nemejským hrám, které se odehrávaly už od roku 1251 př. n. l. Kdo by řekl, že sportovní události mají tak dlouhou tradici?

Ale pozor, milovníci vína! Dnes je Nemea zejména známa svými vinařstvími. Víno tmavě červené barvy s označením AOC je věčným favoritem a určitě stojí za ochutnání. Kdo potřebuje Neapol, když má Nemeu, že?

Nemejské hry, které jsou nejmladšími ze všech hélénských svátků, se konaly každé dva roky na počest Dia Nemejského. Věřte nebo ne, první hry se konaly už v roce 1251 př. n. l. Ale pravé důkazy máme až od roku 573 př. n. l. O tom, jak vlastně hry vznikly, kolují dvě legendy. Podle jedné z nich vzešly z pohřebních her na počest Ofelta, syna nemejského krále, kterého z tepla hadího objetí tátové přivedli do nešťastného konce. Druhá pověst nás zavádí přímo k Héraklovi, který dostal geniální nápad uspořádat hry na počest Dia, jelikož ho zachránil, když zápasil se strašným nemejským lvem. A co že ten lev? No prý byl tak mocný a děsivý, že i po smrti budil hrůzu. Hercule mu zatnul tipec, ale král Eurystheus mu zakázal s jeho kůží vstoupit do Mykén. To je docela šílené, co?

Během našeho putování jsme už byli poněkud unaveni a žíznivě polykali každý hlt vlažné vody (která chybí Marušce v baťůžku – vážně, kde je lednička?). Najednou kolem nás začalo šustit a mňoukat… Ano, kočička se rozhodla, že se k nám přidá. Proč? To nikdo neví, ale evidentně jsem měl magnet na kočky, i když já je zrovna moc rád nemám. Tím neodolatelným pohledem mi málem pronikla skrz srdce!

A tak se usazujeme před areálem vykopávek, ve stínu, nohy nás bolí jako po maratonu a vinařství stále nevidíme… Snad zítra to napravíme! Teď nám nezbývá než se vrátit na hotel do Korintu a regenerovat síly na další den plný dobrodružství!

Sedáme do auta a vydáváme se na vzrušující cestu do nedalekého Korintu! Kousek od nádherného kanálu jsme si rezervovali pokoj, který nás už čeká. Ráno jsem udělal rezervaci prostřednictvím oblíbeného Bookingu, který mi vždycky skvěle fungoval. I když to nebude žádný luxusní hotel, hledal jsem místo s krásným výhledem a parkováním na dva dny. Myslím si, že si zasloužíme pohodlí, ale hlavně bych chtěl Marušku vzít na nějakou skvělou večeři. Cestování přece zahrnuje i poznávání místní kultury, místních pokrmů a pohody. Určitě si zasloužíme ochutnat místní speciality a užít si příjemný večer u skleničky.

Po chvíli jízdy nás navigace přivádí do pulzujícího centra města Korint. Ulice jsou živé, lemované bistrami a spoustou různobarevných obchodů. Převládají obchody s oblečením a obuví, a soudě podle všech těch rozjasněných výloh, se toto místo snaží o oživení! Občas jsme se museli otočit, ale nakonec jsme objevili náš cíl – hotel Korithos, jehož poměrně dominantní osmipatrová budova se nachází hned vedle blikajícího ukazatele sázkové kanceláře. Adresa je No 26 Damaskinou street, Korint, 20100, Řecko. Je dobré mít na paměti, že všechno tu má nějaké korintské pojmenování!

Po zaparkování za rohem se jdeme ubytovat. Hotelovém vchodu dominuje skleněná architektura, připomínající atmosféru letiště z minulého století, a recepce má retro nádech. Starší pán na recepci působí velmi přátelsky a usměvavě, a zdá se, že nás posílá do pátého patra. "Je tam výtah hned za rohem," říká. Výtah vypadá jako vystřižený ze sedmdesátých let, ale co na tom! Budeme mít skvělý zážitek.

Pokojík nás mile překvapuje svou útulností. I když má pár nedokonalostí, jako je například malá bílá lednička zapuštěná do stěny, má své kouzlo. Koupelna je dobře řešená a postel je veliká a pohodlná. Na balkoně nás čeká úžasný výhled na Korintský záliv, a my se těšíme, že brzy uvidíme hrdlo průplavu.

Venku je stále ještě světlo a my si užíváme sprchu – no jo, pátek večer! Únava z týdne se pomalu vytrácí, jako bychom ji poslali na dovolenou. Dáme si procházku, proč ne? Musíme udělat průzkum, jsme tu až do nedělního rána, a já bych se rád ujistil, že se zítra neztratíme jako turisti v labyrintu.

Vyrazíme směrem k přístavu, kde se majestátně tyčí bronzový kůň – no jo, co jiného by to mohlo být? Procházíme se ulicemi, zkoumáme uličky a objevujeme jakési náměstí, které vypadá jako scéna z filmu, kde hlavní hrdina smutně kouká na své frappé. Po chvilce narazíme na jednu z nejrušnějších pěších ulic. Shops everywhere! Obchody tu stojí vedle sebe jako nejlepší kamarádi na selfie a na chodnících fungují zahrádky restaurací a cukráren. Tady to žije!

Posloucháme živou hudbu – to máme rádi! Usadíme se v jedné z restaurací na ulici a pozorujeme ten cvrkot. Vůně jídla, přetlaky lidí a teplý vánek – to jsou pocity, které bych klidně prodal za jedničku na Facebooku. A co teprve když si dáme skleničku na balkóně? To bude panorama!

Ach ne! Naše skleničky zůstaly v autě, a hotelová služba neměla ponětí, že hosté chtějí pít jinak než z umyvadlového kohoutku. Ale nebojte, můj praktický partner opět zasahuje! Pomocí mého skvělého nože (ano, ten co nosím pro případ nouze) vyrobí kelímky z plastových lahví. Takže si teď nalijeme to vyhlášené nemejské víno a ochutnáme to pod hvězdami.

A když se rozhlížím okolo a vidím ty světýlka, cítím se jako dítě ve vánočním obchodě. Možná jsou to světýlka, nebo jen cigaretový kouř? Kdybych měl kouzelnou moc, otočil bych ručičky hodin zpět, abych to mohl prožívat déle. Ale dost blbnutí! Zítra nás čeká Starý Korint a průplav v Korintu. Čeká nás další porce dobrodružství, a kdo ví, co jsme ještě neodhalili!

28.9.2024

Dobré ráno, Korinte! Dnes nás vítá krásné slunečné ráno, které slibuje nové zážitky. Včerejší den byl sice náročný, avšak my se s úsměvem a odhodláním chystáme na dnešní dobrodružství. Snídani jsme si sice koupili narychlo, ale je vždy příjemné mít něco dobrého na začátek dne. Auto je v pohodě, alarm zůstává tiše, což nám dodává pocit bezpečí. Přiznávám, že pokaždé, když parkuji v novém prostředí, cítím drobné nervozity. Čas se ale mění a s ním i my.

Možná jsem už trochu starší generace, ale vzpomínám na časy po revoluci, kdy jsme zamířili "na západ". Tenkrát, když nás západní obchodníci vyháněli z obchodů s přezdívkou "nýmandi", to bylo velmi ponižující. V Chorvatsku jsme byli nazýváni "Lanšmídi", což nám tehdy moc radosti nepřidávalo. Dnes, když opět míříme na místopis, který jsme kdysi obdivovali, cítíme obavy o svůj majetek – mnozí z nás se dokonce rozhodli připojištit. I tyto malé obavy však nemohou zhatit naši radost z cestování.

Ale dost filozofování! My jedeme na Old Korint! Vstoupila jsem do navigace, ale nedalo nám to a rozhodli jsme se nejprve projet kolem vody. Chtěli jsme si prohlédnout ústí průplavu do Korintu. Tento úžasný konstrukt, který jsme viděli mnohokrát na fotografiích, je opravdu impozantní – hluboký zářez, kde si snadno dokážeme představit velké zaoceánské parníky.

Cestou jsme se drželi co nejvíce vlevo a náhle jsme narazili na most, který připomínal čtyřkolejný železniční přejezd řízený semafory. Bez většího rozpačitosti jsme jej přejeli. Teprve pak si uvědomujeme, že jsme překročili vodu. Mohlo by to být ono? Po několika stech metrech jsme se rozhodli otáčet, ale už jsme se nedostali přes most. Semafory začaly blikat, jako by se přejezd chystal na vlak. Někteří řidiči obraceli svá auta s nevyslovenou intuicí. Co se vlastně děje? Ale proč bychom se měli obávat, vždyť prý tudy projíždí asi deset lodí za den.

Zastavili jsme v koloně, vytáhla jsem foťák a doufali jsme, že to uvidíme na vlastní oči. A skutečně! První loď, která se ukázala, nebyla velká – spíše podobná těm, které plují na našich přehradách, evidentně výletní. A za ní další jachta, třetí, čtvrtá... Vypadá to, že brzy naplníme půldenní normu lodí. Najednou se ukázala větší loď, která se vplula do přístaviště vedle našeho hotelu a vzápětí se vrátila zpět průplavem.

A pak se najednou ozvalo rachtání a pohyb těžkých řetězů nás vytrhl z údivu. Kam asi ten chybějící most vlastně zmizel? Po zhruba pěti minutách nám to došlo – vytáhli ho z vody! Mechanismus funguje skvěle: střed mostu se spuští pomocí vrátků do vody, lodě proplouvají a most se opět zvedá zpět. Je to unikát, jaký jsme ještě neviděli, a přesně tyto zážitky nás vedou k touze po poznávání nových míst.

Pokračujeme, Old Korint je vzdálen přibližně 8 km a brzy dorazíme na parkoviště. Zrovna k nám dobíhá skupina sportovců, pravděpodobně účastníci nějakého přespolního běhu. Všichni tleskají, ale rozhodně ne nám.

Teď si ale pojďme shrnout některé zajímavosti:

První rané sídlo na území dnešního Korintu vzniklo pravděpodobně v mladší době kamenné, což svědčí o dlouhé a fascinující historii tohoto místa. Dvě legendy, které jsou s jeho vznikem spojeny, dodávají tomuto místu mystiku. Podle jedné legendy město založil Korinthos, potomek boha Hélia, který byl známý svou nebojácností a silou. Druhá legenda hovoří o bohyni Efyře, dceři titána Okeana, která město založila jako symbol krásy a lásky. Odtud také pramení jedno z antických jmen pro Korint – Efyra. Tyto pověsti tak dávají Korintu hluboké kulturní kořeny, které sahají až do vzdálených dob.

Někdy na přelomu druhého a třetího tisíciletí př. n. l. však místní osídlení přechodně zaniklo. Trvalo téměř tisíc let, než se v této oblasti na konci mykénského období usadili Dórové, čímž došlo k obnovení a oživení kultury a života v Korintu. Zajímavé je, že název "Korinthos" je odvozen od jazyka Pelasgů, kteří obývali území Řecka před příchodem řeckých kmenů. Korint tak stojí na křižovatce různých kultur a tradic, což ho činí ještě fascinujícím.

V rámci mykénské kultury byl Korint pravděpodobně jedním z významných palácových center, vedle měst jako Mykény, Tíryns či Pylos. Podle mýtů byl bájným předkem korintských králů Sisyfos, postava známá svým neúnavným úsilím a přesto neustálým neúspěchem. Korint se také stal místem, kde Iásón, vůdce legendárních Argonautů, opustil svou manželku Médeu, což svědčí o jeho důležitosti jako obchodního a kulturního centra.

V době klasické antiky se Korint vyprofiloval jako město soupeřící s mocnými Athénami a Megarou. Bohatství, které město získalo, pramenilo z obchodu a poplatků za přepravu zboží přes Isthmos. Do poloviny 6. století př. n. l. byl Korint hlavním vývozcem keramiky s černými postavami, která se dostávala do téměř všech koutů starověkého řeckého světa. Nicméně, s časem začal tento obchod ustupovat, když jej začalo dominovat zboží produkované v Athénách.

Na vrcholu své slávy se Korint pyšnil chrámem zasvěceným bohyni lásky Afrodíté, umístěným na akropoli – Akrokorintu. Podle většiny antických pramenů v tomto chrámu působilo více než tisíc chrámových kněžek, které byly zároveň prostitutkami, což přispělo k pověsti města jako centra rozkoše a svobody. Korint byl rovněž místem konání isthmických her, které patřily mezi nejvýznamnější panhelénské kulturní a sportovní slavnosti hned po olympijských hrách.

V 7. století př. n. l. za vlády tyranů Kypsela (657–627 př. n. l.) a jeho syna Periandra (627–585 př. n. l.) bylo mnoho korintských občanů vysláno do zámoří, což vedlo k zakládání četných kolonií, jako byly Epidamnos (dnešní Drač v Albánii), Syrakusy, Ambrakia a Kerkýra. Periandros rovněž dal podnět k založení Apollónii (dnešní Fier v Albánii) a Poteidaii na poloostrově Chalkidiké. Korint byl také jednou z devíti řeckých obcí, které se podílely na založení kolonie Naukratis ve starověkém Egyptě, což mělo zásadní význam pro rozvoj obchodních styků mezi řeckými obcemi a Egyptem.

Periandros, který je často zařazován mezi sedm řeckých mudrců, byl významnou postavou své doby. Během jeho vlády byly v Korintu raženy první mince a objevila se myšlenka propojit Korintský a Sarónský záliv kanálem. Ačkoli se s tímto odvážným plánem musel nakonec kvůli technickým překážkám smířit, inicioval vybudování diolkos – cesty, která umožňovala přepravu lodí po souši.

Období vlády Kypselidů skončilo v době, kdy se na scénu dostal Periandrova synovec Psammetich, který byl pojmenován po egyptském faraónovi a byl velkým obdivovatelem řecké kultury. V této éře zažíval Korint své vrcholné období, které bylo poznamenáno vývojem korintského řádu, třetího slohu klasické antické architektury, po iónském a dórském řádu. Hlavice korintského sloupu, známé svou složitostí a propracovaností, dodávají tomuto městu jedinečný architektonický ráz, který se do dějin zapíše jako jedno z nejvýznamnějších kulturních center starověkého světa.

Z této fascinující éry Korintu pochází slavná věta: "Ou pantos plein es Korinthon", což lze volně přeložit jako "Ne každý může jít do Korintu". Tento výrok výstižně vystihuje okázalý životní styl, který město proslavilo. Korint byl známý nejen svou bohatou kulturou, ale také svými kněžkami, což byly prostitutky z Afroditina chrámu. Tyto ženy poskytovaly potěšení vlivným obchodníkům a významným politikům během jejich cest za obchodem do Korintu. Mezi nimi vynikala nejznámější Lais, jejíž mimořádné služby jí přinášely značné finanční odměny z rukou jejích milenců.

Strategická poloha Korintu, vybaveného dvěma přístavy – Korintským a Sarónským zálivem – činila toto město výjimečným obchodním centrem. Lechaion v Korintském zálivu zajišťoval spojení s koloniemi na západě a s oblastmi Velkého Řecka (Magna Graecia), zatímco Kenchreie sloužily lodím plujícím z Athén, Iónie, Kypru a Fénicie. Oba přístavy se pyšnily rozlehlými doky, určenými k ukotvení válečného loďstva.

Během řecko-perských válek se Korint zapojil do konfliktu aktivně: poskytl 40 lodí do bitvy u Salamíny v roce 480 př. n. l., pod velením admirál Adeimantose, a také 5 000 hoplítů (ozbrojenců) v bitvě u Platají v roce 479 př. n. l. V průběhu 5. století př. n. l. byl Korint často spojencem Sparty a protivníkem Athén, což odráželo tradiční obchodní rivalitu mezi těmito městy. Napětí vzrostlo po neautorizovaném vojenském vpádu athénského velitele Kimóna do korintského území v roce 462 př. n. l., což vedlo k ozbrojenému konfliktu. Korint, se svým spojencem Epidaurem, sice nejprve zvítězil, avšak byl nakonec poražen Athénami v námořní bitvě v Sarónském zálivu. Příměří bylo uznáno až v roce 451 př. n. l.

Další napětí vyvstalo ohledně korintské kolonie Kerkýry a vedlo k vypuknutí peloponéské války v roce 431 př. n. l. Po jejím skončení se spojenci Sparty, Korint a Théby, cítili podvedeni a jejich rostoucí nespokojenost s dominantním postavením Sparty vedla k vypuknutí korintské války v roce 394 př. n. l., ve které Korint spolu s Athénami, Thébami a Argem bojoval proti Spartě. O dva roky později došlo v Korintu k demokratickému převratu a následnému krátkému období politického spojení s Argem. Nicméně v roce 386 př. n. l. byli Korinťané donuceni akceptovat podmínky královského míru, což vedlo k návratu aristokratů a jejich protilodní orientaci směrem ke Spartě.

V důsledku neustálých bratrovražedných konfliktů oslabily řecké obce, což usnadnilo vzestup Makedonie ve 4. století př. n. l. Po vítězství Filipa II. Makedonského v bitvě u Chairóneie byl ustanoven korintský spolek zaměřený proti perské říši. Všechny řecké obce, včetně Korintu, se tak ocitly pod nadvládou makedonského krále. Po atentátu na Filipa v roce 336 př. n. l. potvrdil spolkový sněm jeho syna Alexandra Makedonského jako hegemona pro plánované tažení na východ. V této době se Korint stal důležitým střediskem, kde vznikal nový směr v umění a kultuře, což přispělo k jeho historické významnosti. V následujících desetiletích se Korint stal silnou oporou makedonské moci na jihu Řecka, což představovalo velký krok vpřed. Démétrios Poliorketés, následovaný dalšími makedonskými vojenskými vůdci, ovládl toto prosperující město a usadil své vojáky v pevnosti Akrokorint, která měla strategický význam. I přes ztrátu politické nezávislosti prožíval Korint v 3. století př. n. l. úžasný ekonomický rozvoj, který ho vrátil mezi nejbohatší města Řecka. Díky živému hospodářství a bohatému kulturnímu životu se Korint stal známým po celém helénistickém světě jako místo, kde se setkávaly různé vlivy.

V roce 243 př. n. l. došlo k zásadní změně – stratég achajského spolku Arátos ze Sikyónu ukončil makedonskou vládu a zajistil připojení Korintu k achajskému spolku. Pod jeho vedením město nabíralo na významu, avšak nespokojenost místního obyvatelstva vedla k tomu, že v roce 224 př. n. l. se obrátili na spartského krále Kleomena III. Arátos tak předal vládu nad Korintem makedonskému králi Antigonovi III. Dósónovi. Vítězství Římanů v bitvě u Kynoskefal v roce 197 př. n. l. přineslo obyvatelům Korintu vysvobození z makedonské nadvlády a město se stalo centrem achajského spolku, který začal vyznávat silnou protiřímskou politiku.

Již v roce 146 př. n. l. vyhlásil achajský spolek válku Spartě, čímž se dostal do otevřeného konfliktu s Římany. Římský konzul Lucius Mummius Achaje porazil achajské vojenské síly a po dobytí Korintu v tomto roce nechal město, které bylo centrem odporu, zcela zničit. Ještě před tím však nařídil popravit všechny muže a zbývající obyvatelstvo bylo prodáno do otroctví. Za tyto činy získal římský senát Mummiusovi čestný titul Achaicus. V následujících letech se město ocitlo v zapomnění, a to až do roku 44 př. n. l., kdy bylo znovu založeno Gaiem Juliem Caesarem jako římská kolonie s názvem Colonia Laus Iulia Corinthiensis. Podle historika Appiána byli noví osadníci převážně římskými propuštěnci.

Korint se za vlády Římanů stal centrem správy provincie Achaia a jeho obyvatelstvo, hlásící se k různým národům, zahrnovalo Římany, Řeky a Židy. I když město proslulo svým bohatstvím, časem nabylo pověstí rozmařilosti a zkaženosti. V období, kdy byl prokonzulem Achaje Gallio (v roce 51 nebo 52 n. l.), navštívil Korint poprvé apoštol Pavel. Během jeho druhého pobytu na jaře roku 58 zde pravděpodobně vznikly List Římanům, jakož i Listy Korintským (První a Druhý list Korintským), které byly adresovány místní křesťanské komunitě. Tyto události znázorňují nejen bohatou historii a kulturní dynamiku Korintu, ale i jeho důležitou roli jako centra křesťanského učení a šíření víry v této části světa.

Již ve 2. století byl Korint domovem biskupa, a nejpozději ve 4. století se město pyšnilo pozicí metropolity. I když v roce 267 utrpělo tvrdý úder při vpádu Gótů a Herulů, brzy se vzpamatovalo a znovu se dostalo do své někdejší slávy a lesku. Korint však čelil dalším vážným ranám, jako bylo ničivé zemětřesení v roce 375 a Alarichova invaze do Řecka v letech 395 až 396, která zanechala město v troskách a mnoho jeho obyvatel skončilo v otroctví.

Navzdory těmto katastrofám, v roce 521 město postihlo nové katastrofální zemětřesení, které je téměř zcela zdevastovalo. Avšak císař Justinus I. prokázal obdivuhodnou vůli a město nechal obnovit. Za vlády císaře Justiniána I. byla postavena monumentální hradba známá jako Hexamilion, jež krášlila Korintskou šíji a chránila Peloponés před nájezdníky ze severu. Tato hradba měřila přibližně šest mil (10 km) a sloužila nejen k ochraně, ale i jako symbol stability.

Antická sláva však byla nakonec razantně narušená vpádem Slovanů na Peloponés v osmdesátých letech 6. století. V období byzantské říše se Korint stal centrem thematu Hellas, které zahrnovalo značnou část dnešního Řecka. Ve 12. století, konkrétně za panování dynastie Komnenovců, město zažilo boom díky obchodování s hedvábím do západní Evropy, což upoutalo pozornost normanského krále Rogera II. Sicilského, jenž město dobyl v roce 1147.

Po dobytí Konstantinopole v rámci čtvrté křížové výpravy v roce 1204 byl Geoffrey I. de Villehardouin, synovec slavného historika, jmenován pánem Korintu a vládcem achajského knížectví. V letech 1205 až 1208 Korinťané pod vedením byzantského generála Leona Sgura bránili Akrokorint a úspěšně vzdorovali latinským dobyvatelům, i když situace byla nelehčí a Sgurův tragický skok z Akrokorintu v roce 1208 byl těžkým zásahem. Nicméně byzantinci pokračovali v boji dva roky poté.

V roce 1458, pět let po pádu Konstantinopole, se osmanští Turci zmocnili Korintu a jeho majestátního hradu. V letech 1821 až 1830, během řecké války za nezávislost, město opět tragicky utrpělo, když bylo zcela zničeno tureckými vojsky. Po vyhlášení nezávislosti Řecka se Korint, díky své historické hodnotě a strategické poloze, stal vážným kandidátem na nové hlavní město právě vzniklého království, avšak výběr padl na Athény.

Poté, co byl v roce 1858 starý Korint zcela zničen zemětřesením, byl postaven nový Korint o šest kilometrů na severovýchod na břehu Korintského zálivu. Radostnou událostí pro město se stal i realizovaný plán z konce 19. století na propojení Korintského a Sarónského zálivu skrze Korintský kanál, což nastartovalo novou éru rozvoje a příležitostí pro tento historicky bohatý region. Muzeum a vykopávky v tomto místě jsou naprosto fascinující, vše do sebe dokonale zapadá. Neustále opakujeme, jak bychom rádi viděli tato místa v době jejich rozkvětu, v době, kdy všechno nádherně fungovalo. Žít v té překrásné éře by určitě mělo své kouzlo, ale je třeba si uvědomit, že tehdejší vládci, kterým se říkalo "Tyrane", byli na své postavení hrdí, jako když dnešní voják dosáhne hodnosti generála.

Demokracie je úžasná myšlenka, která se zrodila právě tady, nedaleko. Překvapivé je, že ve chvílích, kdy si vládci nevěděli rady, pozvali k moci obyčejné lidi a angažovali je v debatách o městě a státě. Ovšem, již tehdy se věděli, jak si udržet určité normy – ženy a nevolníci neměli do diskuzí co mluvit. Dnes máme pozitivní diskriminaci naopak; vládní strana se snaží zajistit, aby alespoň 30% vedení tvořily ženy a 20% mladí lidé bez pracovních zkušeností. Voliči ve věku dvanácti let? To zní jako zábavný experiment!

Ale dost o vážných tématech. Káva s ledem byla opravdu báječná, a jakmile doběhli poslední běžci, co budeme dělat dál? Možná se vydáme na hrad nahoru, i když síly už ubývají. Spíš se zaměříme na kulturu a večer vyrazíme na nějakou skvělou večeři. Včera jsme objevili několik gastronomických podniků, jimž bychom měli dát šanci. Ale pro začátek, když je odpoledne, rád bych se vydal k moři a užil si ještě jednu koupel. Dnes odjíždíme na pevninskou část, takže to bude poslední plavání zde, na Peloponésu.

A tak jsme našli krásnou oblázkovou pláž nedaleko Korintu. Je tu úžasně, koupeme se, chvílemi i pochrupáváme na lehátkách. Se západem slunce balíme věci a jdeme se zkulturnit do jedné boční uličky. Restaurace je zatím prázdná a každý stůl má svou lampičku, jen ta naše neustále zhasíná. Číšník to po chvíli mění, načež jsem spokojený, což Maruška komentuje svým úsměvem. Po chvilce si žena ze sousedního stolu stěžuje, že Maruška kouří a chce se stěhovat jinam. Teď se směju já jí! Myslím si, že její kouření byla jen záminka, paní chtěla prostě lepší výhled.

Nakonec máme dobrou večeři a rozhodli jsme se ochutnat i ono pověstné desetileté německé víno. Nejsem někdo, kdo se chvástá, ale tentokrát jsem potřeboval dokázat, že moje objednávka má stejnou hodnotu jako u našich německy mluvících sousedů. Po ochutnání nechávám slušný tip a mám pocit, že dojem se povedl. Personál nás srdečně vyprovází a moje ego se raduje! Samozřejmě, že to na sobě nenechávám znát. Dobrou noc!

29. 9. 2024

Poslední krásné ráno v Korintu. I když se ještě plně nechystáme k odjezdu, je jasné, že opustíme Peloponés. Před námi ještě několik úkolů, a to včetně jednoho zásadního – naše návštěva Delph. Velmi se na to těšíme, ale ještě mám slíbenou snídani v ňumulkárně. Včera jsme si pochutnali na dezertech v rohové cukrárně na konci pěší zóny, a dnes bych rád zkusil něco naproti. Tam jsem včera šilhal po výborných dobrotách – typických řeckých chlupatých a oříškových lahůdkách. Bohužel, ňumulkárna není v provozu, je neděle ráno. Tak se vydáváme naproti – naštěstí tam mají skvělé koláče a úžasné Amerikáno. Maruška si vybrala naše oblíbené kousky se sýrem a špenátem, a za chvíli už sedíme, vychutnávajíc si atmosféru. Včera na stejném místě seděli tytéž postavy. Hlučně diskutují a nám je tu příjemně.

Najednou se nad námi objevuje mladá žena, štíhlá a decentně oblečená, ale nenalíčená. Vytahuje ruku s prosbou. Cítíme trapnost a odmítáme. Je nám jí líto, ale její přítomnost nás nutí přemýšlet – je to pravděpodobný výsledek západního systému? Výsledek demokracie? Ano, je to směr, kterým jsme se vydali. Možná to je prohraný boj jednotlivce, selhání některých, ale není jich tu málo. Cestou k autu propukáme v debatu a máme rozpolcené názory. Před autem potkáváme muže, který nás oslovuje: "Ček, Ček republik, super!" a zvedá palec nahoru. A najednou se cítíme trochu lépe.

Vyrážíme směr Athény a před městem se otáčíme na západ. Po dvou hodinách hledání parkování kolem silnice v Delphách se snažíme najít místo. U hlavní silnice není ani kout a tak vjíždíme do městečka, ujíždíme do kopce doprava a... právě v tu chvíli se uvolnilo místo. S defíkem není jednoduché zaparkovat, ale po chvíli se nám to podaří. Naložím si foto výbavu a vydáváme se na cestu, která k bráně měří přibližně kilometr. A protože je to ideální příležitost, povíme si něco o historii, zatímco jdeme.

První stopy civilizace na území Delf sahají až do mykénského období. Postupně se tu ustálil kult boha Apollóna, který podle legendy zabil hada Pýthóna, jež pronásledovalo Apollónovu matku Létó. Ten byl poslán Hérou, aby jí znemožnil najít klidné místo pro porod Apollóna a Artemis. Apollón se do Delf podle legendy dostal poprvé jako delfín. Samo slovo "Delfy" je odvozeno od řeckého slova pro "dělohu", což odkazuje pravděpodobně na původní kult, který reprezentovala matka Gaia.

Největší slávy dosáhly Delfy nejspíš mezi 8. a 6. stoletím př. n. l. - v období Velké řecké kolonizace. Tehdy se věštírna stala centrem obrovského vlivu a prestiže. Aby kolonisté mohli založit novou řeckou osadu, museli se dotázat na božský souhlas prostřednictvím věštírny. A právě Delfy, díky své výjimečné poloze ve středu tehdy známého světa, byly často tímto místem pro dotazy k božstvům.

Jak se blížíme ke vstupu, cítíme jak vzrušení v nás roste. Těšíme se na dobrodružství, které nás v Delfách čeká! 🏛️🌟

Kolonisté obvykle přicházeli do věštírny s jasným plánem, a věštkyně Pýthia jim pak pouze oznamovala souhlas či nesouhlas Apollóna. Někdy však docházelo k tomu, že bylo některé osoby třeba k založení osady přinutit i proti jejich vůli. To byl případ Battosa, syna vládce Théry, který byl od narození postižen slabým hlasem a šišláním. Když dospěl, rozhodl se hledat radu v Delfách, aby se dozvěděl, jak by mohl svou řeč zlepšit. Pýthia mu však s nevšední přímostí sdělila:

"Přišel jsi, Batte, s cílem vylepšit svou řeč,

ale Apollón Foibos tě posílá do bohaté Libye, abys založil město."

Battos se bránil: "Ó pane, hledal jsem tvá slova ohledně své řeči, ale ty mi přikazuješ nemožné, když chceš, abych se usadil v Libyi…" Avšak Apollón na svém příkazu trval. Battos se, navzdory svému nesouhlasu, vrátil domů s pocitem bezradnosti, avšak bez záměru splnit věštbu.

V letech následujících postihlo Théru vážné sucho, a když lidé žádali o radu v Delfách, Pýthia jim znovu nařídila založit město Kyrénu pod Battovým vedením na africkém pobřeží. A tak se vypravily dvě padesátiveslice, jejichž posádky, po krátkém váhání a neúspěšném pokusu o návrat, zakotvily na malém ostrůvku zvaném Plateá, nedaleko libyjského pobřeží. Po dvou letech strávených na tomto místě, a bez úspěchu ve zlepšení svých podmínek, zanechali tam jednoho strážce a ostatní se vrátili do Délf, aby Apollóna opět oslovili. Na to jim božstvo v odpovědi podivně připomnělo:

"Jak dokonale znáš bohatou Libyi, přestože jsi tam nikdy nebyl? Úžasná je měrou tvé moudrosti a znalostí!"

Teď, povzbudeni Apollónovým zjevením, se Théřané vrátili a konečně úspěšně založili osadu přímo na libyjském pobřeží, která se stala základem pro velmi prosperující obchodní centrum. Zajímavý dodatek k pověsti vypráví, že když se Battos jednou procházel okolím města, narazil na lva a byl tak vystrašený, že se nakonec zbavil své šišlavosti. To je krásný příklad toho, jak se i ty největší překážky mohou stát příležitostmi, které vedou k nečekanému úspěchu! V nejistých situacích se Apollón často vyjadřoval v záhadných nebo dvojznačných věštbách, které vyžadovaly pečlivé rozmyšlení. Například, když se lýdský král Kroisos rozhodoval, zda vstoupit do války proti Peršanům, Pýthia mu vzkázala: "Kroisos, překroče Halys, velkou rozvrátí říši." Věnujeme se nyní moudrosti minulosti, neboť král věštbu pochopil tak, že porazí své protivníky, a s velkým sebevědomím vyrazil do boje. Ironií osudu však nakonec zjistil, že tou "velkou říší", kterou svedl na scestí, byla jeho vlastní.

Delfy se v této době staly centrem pro zástupy poutníků přicházejících z různých koutů světa. Ti nepřinášeli pouze zpravodajství o událostech čtyř světových stran, ale také nezbytné finance, které podporovaly rozvoj svatyně. V období konce 7. století př. n. l. vyrostly první dva kamenné chrámy, jeden zasvěcený bohyni Athéně a druhý Apollónovi. Delfy se také staly členem amfiktyónie, svazu městských států, které se spojily s cílem chránit svatyni před nájezdy dobyvatelů a udržovat politickou stabilitu. Nejvyšší prioritou byla ochrana delfského bohatství, a stanovy přísně zakazovaly napadnout členské město svazu. Jakékoliv porušení této dohody bylo přísně trestáno, ať už pokutou, vyloučením ze svazu, nebo dokonce zničením města, které se provinilo. V první řadě se však svaz snažil o řešení sporů dohodou a mírovou cestou. V případě, že se soupeřící strany nedokázaly dohodnout, následovala arbitráž, a teprve v krajním případě bylo použito vojenské síly.

Delfy nebyly pouze místem věštění; staly se také výstavním prostorem darů, kde se městské státy snažily překonat rivaly v okázalosti svých soch a chrámů. Zde byl cítit duch soutěživosti, neboť města úmyslně budovala stavby tak, aby zastínila ty konkurence. Různé budovy a sochy byly pod ochranou Apollóna, což znamenalo, že jakékoli zničení či přestavba cizích památek byly nemyslitelné. To učinilo z Delf krásné a bohaté výkladní skříňky jednotlivých řeckých měst. Na druhou stranu však tímto přepychovým chováním porušovali první motto Apollónova chrámu: "Ničeho příliš."

Jak čas plynul, sbírka darů a památníků se rozrostla do historického záznamu, který byl poučný nejen pro Řeky, ale také pro nás dnes. To naplnilo druhé motto Apollónova chrámu: "Poznej sám sebe." Mnoho pomníků bylo vybudováno na oslavu vítězství v bitvách, dokonce i v těch, kde se řecká města mezi sebou utkala. Zvláštním příkladem je Hadí sloup, který stále připomíná slavné řecké vítězství nad Peršany u Platají v roce 479 př. n. l. Všechny dary přinášené Apollónovi byly vždy podepsané s uvedením města, které je darovalo. Na Hadím sloupu však jsou zaznamenána všechna řecká města, jež se bitvy účastnila, což symbolizuje vznik nově sjednoceného Řecka. Tímto způsobem se jedná o první významnou zmínku o Řecku jako celku. Delfy, jakožto významné centrum starověkého Řecka, se postupně staly místem, kde bylo možné zveřejňovat různé zprávy a sdělení. Vzhledem k jejich rostoucímu historickému významu sloužily Delfy jako veřejný prostor, kde byly důležité informace tesány do stěny vybudované z tzv. kyklopského zdiva. Tento materiál byl navržen tak, aby odolal nástrahám přírody - vodě, větru i ohni. V těchto vzkazech mohly být uchovány celé smlouvy, přičemž některá sdělení obsahovala dokonce stovky slov. Mezi nimi se nacházely i oficiální dokumenty osvědčující propuštění jednotlivých otroků na svobodu, což dosvědčuje význam tohoto místa jako symbolu osobní svobody. Takto se Delfy staly skutečným centrem řeckého světa, odkud se informace šířily i do vzdálených oblastí, jako byla tehdejší řecká kolonie v Marseille nebo Egypt.

Pýthijské hry, které se v Delfách konaly na počest Apollónova vítězství nad drakem Pythónem, měly rovněž významnou roli v historii. Podle pověsti je založil samotný mladý bůh a jejich tradice je starší než olympijské hry. Ačkoli první historické zmínky o těchto hrách pocházejí až z přelomu 8. a 7. století př. n. l., kdy se prý utkali v soutěži Homér a Hesiod, Pýthijské hry si brzy získaly širokou popularitu.

Původně se skládaly pouze z jediné soutěže, konkrétně ze zpěvu za doprovodu kithary, a konaly se v osmiletých intervalech. Vítěze vybírala porota složená z nejvýznamnějších delfských občanů, což zaručovalo vysokou prestiž těchto her. V roce 582 př. n. l. se Pýthijské hry dočkaly reorganizace pod vedením sikiónského tyrana Kleisthena, historické postavy, která se proslavila úspěšnými reformami a vojenskými taženími. Kleisthenés se také zapsal do historie jako vítěz závodů čtyřspřeží na 52. olympijských hrách.

Jeho zásluhou se Pýthijské hry změnily v programově nejbohatší herní festival v Řecku. Soutěže obohatily umělecké disciplíny, jako byly hry na píšťalu, lyru a kitharu, zpěv s doprovodem hudebních nástrojů, sborový zpěv, přednes básní a dramatická vystoupení. Sportovní část zahrnovala všechny atletické disciplíny známé z olympijských her a navíc nové kategorie, jako byly dvojitý a dlouhý běh dorostenců. Tímto způsobem se Delfy staly nejen centrem duchovního života, ale i místem, kde se slavil talent a soutěživost obyvatel celého antického světa.

Když Zeus hledal střed světa, vypustil dva orly, kteří letěli stejnoměrně z opačných břehů Oceánu, aby se setkali na tom pravém místě – na vytouženém středu Země. Tímto místem se staly Delfy, které byly označeny kamenem zvaným omfalos – neboli pupek světa. Archeologická lokalita se rozprostírá na několika terasách v malebné scenérii, v nadmořské výšce přibližně šesti set metrů a necelých 17 km od moře.

Když jsme dorazili na vrchol k stadionu, cítil jsem se jako vítěz. Byli jsme v polovině další skvělé výpravy, a okouzlení tímto místem bylo přímo hmatatelné. Každý kout vyzařoval příběhy, které se zde odehrávaly, a atmosféra byla prostoupena silou historie. Zároveň mě fascinovalo, kolik lidí po staletí věřilo v sílu místních proroctví a jejich dopad na životy mnoha generací. I kdyby Pytia vymýšlela svá proroctví, jejich vliv byl obrovský. Jak moc dokázala změnit názor a činy lidí kolem. Představte si, co by se stalo, kdyby měla přístup na sociální sítě! Škoda, že neměla své vlastní stránky, na kterých by sdílela své myšlenky a vize.

Jednou jsem navštívil výstavu výtvarného umění hudebních umělců, kde jsem objevil obraz Karla Gotta. Romantické zátiší bylo zachyceno olejem na plátně, a bylo cítit, jak mistr tvořil v pohodě a vlídnosti svého domova na Praze 5, s pohárem tuzexového bílého vína po ruce, určitě inspirovaný svým nadprůměrným platem. Vedle visel obrázek na zmuchlaném papíře – kresba rockového umělce ze západu, jehož ruce prozrazovaly neklid a přemýšlivost, snad pod vlivem nějakých nezvyklých drog. Když mne kvestor výstavy oslovil, co se mi líbí, okamžitě jsem věděl, že je to právě ten fascinující paradox.

Na střední škole jsem neměl rád dějepis, ale dnes je to jinak. Nyní je fantastické stát na pahorku v Spartě nebo procházet bránou v Mykénách. Kdo to asi byl, kdo zvedal obrovské kameny a stavěl z nich impozantní kyklopské zdi? Pro koho byly tyto stavby určené a proti komu se bránily?

Pokračujeme dál, a pokud se dnes chceme ubytovat na místě naproti bráně do Korintského zálivu, jak doporučují Krikri, musíme se trochu popohnat – zbývá nám ještě 200 km. Chystáme se na nákup a hledáme příjemný obchůdek, kde bychom si mohli pořídit zásoby na dva dny. Cestou nás upoutají zvláštní bílé chuchvalce roztroušené kolem cesty. Později narazíme na velké sběrací vozy, které se zdají jako by vozily seno. Už od pohledu mě fascinuje, když spatříme keříky asi 60 cm vysoké, pokryté několika poupaty, z nichž vyčnívá bílá plst. Je to bavlna! Jak úžasné vidět tolik bavlněných nátělníků roztroušených kolem silnice! Okamžitě zastavuji a chci se na to podívat blíž, bavlna v této podobě je pro mě něco zcela nového.

Z nedaleké stavby přichází mladík, který mne s úsměvem varuje, abych prý neukradl úrodu. Ba ne, on jen natahuje ruku pro jedno euro, zřejmě také democrata! Možná moje poznámky nezaujmou každého, ale mně se pořád vkrádá myšlenka, jestli to všechno je opravdu ten "západ", který jsme vždy obdivovali. Pokračujeme dál, na palubní desce máme trofejní rostlinu bavlnovníku a ještě potřebujeme doplnit zásoby. Olivového oleje máme v autě už asi 25 litrů, ale s vínem to není ideální. Musíme také dokoupit něco z běžného jídelníčku.

Po pár kilometrech objevujeme market, který má naprosto všechno, dokonce i víno. A ejhle, mají tu i Nemejské víno! Je vidět, že je oblíbené. Vybíráme čtyři lahve od každého druhu a pokladní ho chválí jako skvělou volbu. Jsem si jistý, že ho chci dovést i domů.

Odpoledne se pomalu přehoupává do večera a my se blížíme k majestátnímu Mostu Rio-Antirio, který spojuje pevninskou část Řecka s Peloponéským poloostrovem. Cítím, jak mě táhne chuť projet se Peloponésem znova, ale naše dovolená se blíží ke konci. Usmíváme se nad paradoxem, když nám sporadicky přicházejí varování o požárech na Peloponésu. Dělám si legraci z Marušky, že by neměla vyhazovat vajgly z okna, i když vím, že neustále nosí lahev s trochou vody, aby je mohla zhasit. To už mě několikrát málem stalo, že jsem se napil!

I když máme souřadnice od našich polských vzorů, máme trochu obavy, protože tuto oblast neznáme a nevíme, co všechno nás čeká. Bylo by fajn přijet na místo za světla, ale s 60 km před námi začínáme mít obavy. Večer se blíží, sluníčko zapadá a začíná být tma. Ti co vidí dnes večer velmi dobře jsou místní hubení komáři. Maruška si to přední okno bude moci asi za odměnu umýt.

Projíždíme zajímavými místy a přejíždíme městečko Etoliko, které se zdá být ostrovem ve stejnojmenném zálivu. Bylo by skvělé prozkoumat místní krásy, ale bohužel spěcháme dál. Kroužíme úzkými asfaltovými cestičkami, které připomínají velký zemědělský podnik. Potkáváme jen auta místních obyvatel, na což jsme si už jisti. I když už je téměř tma, jejich světla se nerozsvěcují. Nyní začínáme mít stále větší pochyby, když se soumrak neúprosně blíží. Ale neztrácíme optimismus, ještě nás čeká dobrodružství! 🌟

To máme opravdu blízko! Před námi se rýsuje nějaká vodní hladina, ať už je to močál nebo jezero, to až tak nevadí. Kde to vlastně jsme? Okolo se nacházejí malé lesíky a podle navigace se zdá, že jedeme po úzkém poloostrovu, a míříme do ještě užších míst. Navigace potvrzuje, že jsme na správném místě podle souřadnic.

Vystupujeme z auta, ale které je obklopeno malebnými domečky. I když zatím není nic vidět, nechceme se probudit na něčí zahradě, to bychom nechtěli. Vydáváme se tedy dál a doufáme, že najdeme nějakou odbočku, která nás posune až k moři. A hle, štěstí se na nás usmívá! Zajíždíme na pláž.

Trochu se procházíme, abychom se vyhnuli písku, který by nás snad mohl zdržet. Už se nám to daří i ve tmě, máme to za ty dny už trochu nacvičené. Jsme kdesi na západním cípu místa, které se zdá, že se jmenuje Paliopotamos. Vytahujeme stolek a židličky, jsme zvědaví na večeři.

Moře je klidné a příjemné, zítra se na něj podíváme blíže. Po chvíli ale začínáme pociťovat přítomnost komárů, kteří se snaží k nám dostat. Jsem Jihočeši, takže s komáry máme zkušenosti, ale tady jsou trochu menší, hubenější a přitom rychlejší. Kousnutí pálí jako oheň! Raději se tedy vracíme do auta, abychom se schovali, a spíme až do rána s pocitem, že nás čeká další krásný den.

30.9.2024

Ráno se probouzím do slunečného dne a rozhodnu se vyrazit na fotky. Dávám se na cestu k vodě a brzy zahlédnu rybáře, který pilně loví pomocí sítí roztažených nedaleko břehu. Jakmile se k němu přibližuji, vítáme se, a on se se mnou dělí o své úlovky. Na prvním pohled se mi ukazuje jedna ryba, ale většina z jeho úlovku tvoří spíše korýši a drobné škebličky. Vlastně by se to dalo nazvat plody moře! Ukazuji mu, že se chystám fotit východ slunce, a on mi s úsměvem potvrzuje, že právě tady je východ opravdu nádherný. A má pravdu!

Za chvíli se probouzí Maruška a společně si připravujeme snídani. Po snídani se rybář svým osobním vozem přibližuje na pláž. S vypětím sil vytahuje sítě i se svými úlovky a odjíždí k nejbližšímu domku. Předchozí večer jsme si mysleli, že je to opuštěné místo, a chtěli jsme si užít trochu soukromí, přičemž se nám zdálo, že sem turisti a kempeři moc nechodí. Jak nás napadlo, kde Krikri přišel na tenhle skvělý tip? Po jeho odjezdu se rozhodujeme zajet víc na východ po pláži, abychom se schovali v rákosí. Rybář, který je Řek, si však na všechno bere dost času a na pláži se válení ještě nehodlá vzdát. Čekáme, až se nakonec odhodlá a odjede, abychom mohli s vozem přijet blíž. Když se nám to konečně podaří, přeměníme našeho defíka na malý domeček, a to už se také chystáme na koupání!

Pláž je zde nádherně mírná, s jemným pískem; vlastně se jedná o úžasnou mělčinu. Voda vypadá trochu chladně, vítr se zakrývá a teplota vody tak klesá, ale její průzračnost je okouzlující! Přemýšlíme, zda se posunout dál, nebo zůstat a užít si náš poslední volný den. Lenošení a užívání si moříčka nakonec triumfuje!

K obědové večeři si dáváme guláš s těstovinou a před večerním nástupem komárů si stihneme ještě otevřít lahvičku. Je to perfektní den, a já nemohu být šťastnější!

1.10.2024

Dnes nás čeká vzrušující den! Musíme začít balit a zbývá nám už jen 200 km do Igumenitsy. Je to naše poslední příležitost se osvěžit v moři, a tak se s Maruškou těšíme na poslední koupání, které nás ještě čeká. Na cestě objevujeme ceduli upozorňující na výskyt želvy Kareta Kareta, což nás ohromně nadchlo!

Jak jsme se blížili k Igumentse, viděli jsme trajekty plující směrem k Patře, přesně tak, jak jsme sem před pár dny přijížděli. Teď sice míříme o něco severněji, ale i tak nás cestou ještě čeká spousta úžasných zážitků. Je skvělé, že jsme se ocitli v přírodní rezervaci; je to tu fascinující! Cestou si užíváme pohled na místní jezírka, kde se pasou krávy, které jsou až po krk ve vodě a spásají rákos – to je výjev, jaký člověk jen tak neuvidí.

Laguny okolo jsou plné zajímavých rostlin, a plameňáci spolu s racky dodávají celé scenérii na kráse. Shodneme se s Maruškou, že tady asi nejsou na turisty zvyklí. Když se blížíme k Igumentse, slibujeme si, že si na následující zastávce dáme kávu – možná i něco dobrého na jídlo v Platárii, ale tentokrát na nás něco zrovna nezapůsobilo.

Cítíme se trochu zklamáni, neboť nám bylo servírováno méně obvyklé Řecko. Kde jsou ti usměvaví Řekové, které jsme na naší dovolené potkávali? Pan číšník neměl svůj den, ale možná to všechno souvisí s blízkostí Albánie. Nechci soudit Albánce, protože tam jsem ještě nikdy nebyl.

Dorazili jsme do Igumenitsi s předstihem. Městečko je malé a útulné, což mu dodává na osobitém kouzlu. Co teď? Zbývají nám ještě tři hodiny. Rozhodneme se zakoupit nějaké místní dobroty, suvenýry, feta sýr a trošku šafránu. Do restaurace už se nám moc nechce, takže si vychutnáváme lahůdky přímo na parkovišti u obchodu. Před odjezdem se ale ještě stavíme na kávu, abychom si tuto chvilku vychutnali.

Když se dostaneme k přístavu, paní na Super Fast byla dost pomalá a zdálo se, že nám s ničím nechce pomoci. Naštěstí však její názor lehce změnil původní e-mail s potvrzením pro pasažéry. Sláva, dostali jsme kartičky od kajuty! Vyzvala nás, abychom se rozdělili. Takové situace tady v Řecku občas nastanou. I když mi to zrovna nelibí, Maruška je moje pravá ruka, a tak si vzala baťůžek, zatímco já jsem se ujal úkolu najít bránu 8-9. Ta bohužel byla přístupná jen z dálnice, a tak Maruška vyrazila přes hlavní vchod v přístavu. To je taková řecká specialita. V itálii, všechny naženou v Atech ale v Řecku

Měli jsme v paměti podobnou zkušenost z Ancony, ale zde je doprava o něco složitější. Nakonec se vše samozřejmě vyřeší; na lodi se opět setkáváme na desátém poschodí. Pokojík sice není tak prostorný a pohodlný, jak jsme měli na cestě do Řecka, ale bereme to jako místečko na spánek. Je to přece jen nocleh, a my se těšíme na zítřejší plavbu, kdy snad šťastně vyjedeme v přístavu v Anconě. Na lodi jsem měl pocit, že se na mě Maruška trošku mrzí, ale proč? V době nalodění ještě svítilo sluníčko. Když jsem najížděl s defíkem na loď jela klima v autě naplno. A nyní, když stojíme na zádi a loď opět míjí první červené a zelené bójky je už venku úplná tma. Venku je teploučký vzduch. Kéž by to teplo šlo pytlovat. Po chvilce mizíme v podpalubí. Obsadíme místečka v restauraci a dáme si víno jako požitek naší dovolené. Bohužel přípitky již nejsou tak veselé a odvážné jako když jsme vyplouvali. Ale už se domu oba těšíme. Mamka, Kakouš. Jak nás přivítají, ale je kus cesty před náma.

2.10.2024

Ráno se Maruška přiznává, že byla protivná – a to prý jen proto, že cítí, že až do konce týdne budu jako pták s vypuštěnými křídly, tedy vzdálený od domova! (Aneb dobrodružství volá, ale Maruška chce, aby ji zvonění telefonu nahradila melodie klidného domova.) Ach jo, tak se mi na mne mračila, že bych si myslel, že slyším blýskání hromu! Včera byl večer jak z komedie – já se snažím naplánovat, jak si uspořádáme místo na všechny ty krásné vzpomínky, a ona si jenom stěžuje na to, jak je celý týden jak vyčichlý jogurt. Doufám, že se to trošku změkčí, jako máslo na slunci, a že budeme mít spoustu radosti na ukládání vzpomínek, abychom si je mohli vychutnávat, až venku začne pršet jako z kanálu!

3.10.2024

Ráno ve 4:00 – příjezd domů. A teď si představte ten nádherný moment: já jako hrdý rytíř, který se vrací do svého království, zatímco Maruška vstává ze spánku jako královna s úsměvem! Připravte se na rekonstrukci naší osoby "domov-jsem zpátky", to bude teprve škola radosti! 🌟

Závěr:

Moje drahá Maruško, když jsem začal psát tyto řádky, byl jsem obklopen šumem vln a vůní slaného moře na naší dovolené. Naši chvilku klidu jsem si užíval naplno a nyní, na přelomu roku 24/25, jsem se rozhodl, že to všechno dospěje k plánování naší další cesty!

Toto nádherné léto ti přináší nejen očekávání prvního vnoučete, ale také potřebu odelat se od pracovního shonu a poznat nové kouty světa. A i když se chystáš stát se báječnou babičkou, pamatuj, že touha po dobrodružství a objevování nikdy nezmizí.

Kam bychom mohli vyrazit na další cestu, abychom společně objevili nové horizonty? Maroko, s jeho kontrasty a vůněmi, Tunis, kde se mísí kultura a historie, Kuba, ostrov, kde čas jakoby zpomalil, Mexiko, plné barev a chutí, nebo snad zpět do našeho milovaného Řecka? Vždyť tam na nás čeká téměř 2 000 pohádkových ostrovů, každý sám o sobě je kouzelným světem, který jen touží být objeven.

Děkuji ti, Maruško, za tvou přítomnost, protože bez tebe bych byl jako loď bez kormidla – ztracený v nekonečném moři nevědomosti. Kdo ví, kde bych zakotvil… možná na fantastickém místě, kde bych při putování narazil na neznámý druh sušenek, které by se mi zdály bližší než lidé! 🍪

Jsem velkým plánovačem, a tak potřebuji tebe, svou moudrou společníci, abys mi pomohla rozhodnout se – máme jít do hor, kde si vdechneme čerstvý vzduch, nebo se raději unést na pláž, kde slunce obletuje nás jako nadšené fanoušky oblíbeného zpěváka? Hlavně ať naše plánování není dáno jen týdnem stráveným pod peřinou z nostalgických vzpomínek.

Co říkáš? Můžeme třeba objevit nejpodivnější kavárnu uprostřed nicoty, kde sloni servírují kávu a dorty zpívají. To by bylo naše malé tajemství, které si uložíme do vzpomínek jako vzácný poklad! Jessss! 🌹

Seznam kapitol

Strana

Předmluva 

13.9.2024 Cesta do Itálie 

14.9.2024 Rimini, San Marino, Ancona 

15.9.2024 Jaderské moře 

16.9.2024 Olympie, 

17.9.2024 Elaila u vesničky Agiannakis 

18.9.2024 Bassai, Stomio - vodopád 

19.9.2024 Nestorův palác a Mesene 

20.9.2024 Kalamata 

21.9.2024 Sparta, Prodromou, Gors 

22.9.2024 Monemvasia 

23.9.2024 Ormos Mpalogkeri, Vlychada beach 

24.9.2024 Vlychada beach, Nafplio 

25.9.2024 Iriia 

26.9.2024 Asclepieon v Epidauru 

27.9.2024 Mykény, Nemea 

28.9.2024 Korint, Old Korinte

29.9.2024 Delphy 

30.9.2024 Etniko Parko limnothalasson Mesolongiou 

1.10.2024 Igumentsa 

2.10.2024 Jaderské moře, Ancona… 

3.10.2024 Domov 

Závěr a poděkování 

Použitá literatura:

Zelený průvodce, Lingea, Pelopones a Athény

Svoboda, Pausanias, Cesta po Řecku I a II

Zdroj:

https://www.wikipedia.org,

https://www.reckovdetailech.cz/

https://mapy.cz/

https://www.youtube.com/

https://earth.google.com/

Autor textu a foto: František Vágner ©        sepsáno 2024

a

Korekce textu: Marie Váníčková