Návrat do Řecka & start „Vagi na tripu 2026“

Blíží se polovina dubna. Včely venku krouží v prvním jarním opojení a pasou se na květech našich stromků, zatímco já se pasu pohledem po mapách a letenkách. Letos byla zima neobvykle dlouhá, úporná a neomalená, takže touha trumfnout loňské marocké dobrodružství nabývala až patologických rozměrů. Už v únoru, když jsem konečně dodělával texty z loňska, jsem jedním okem koukal do monitoru a druhým do Afriky – takřka doslova, jen okuláry tentokrát netvořily dalekohledy, ale Google Maps.

Jenže člověk míní a… Maruška míní víc. "Letos chci normální dovolenou," oznámila mi suše tónem, který nepřipouští ani rozpad Schengenu, natož polemiku. "Chci dovolenou, kdy nebudeme polykat kilometry v autě a plnit dokola benzínové nádrže. Víš, je krásné, že koukáš do Afriky, byť tentokrát údajně po nemuslimských zemích, ale mně se stýská po Řecku. Po ostrově. Po klidných večerech na pobřeží moře, ve kterém se dá opravdu koupat, ne se s ním jen fotit."

Maruščino přání mě zarazilo, trošku i zamrzelo. Ale je to můj parťák, moje svědomí a člověk, který ví, kde leží pasy, takže má vlastně pravdu vždy. Znáš to? Chceš mít pravdu, nebo klid? A když jsem si vzpomněl, kolikrát mi její "omezení" nakonec zachránila dovolenou i nervy, rychle jsem přehodnotil i své saharské sny.

Je třeba přiznat barvu: Řecko miluju. Vlastně mě jakákoliv řecká lokalita ještě nezklamala. A když náhodou něco nebylo úplně ono, stačilo počkat pár minut, sejít za roh nebo přenocovat – a druhý den jsme objevili něco, co počáteční překvapení dvakrát vrátilo v pozitivních zážitcích. Řekové mají zvláštní talent: i z drobného průšvihu dokážou po jedné porci musaky a dvou ouzech udělat příběh, na který prostě nechceš zapomenout.

Dobrá, padlo tedy rozhodnutí: řecké ostrovy. Ale které? A jak? Chvíli to vypadalo na klasickou rodinnou poradu, ale nakonec stačilo pár večerních "bádacích seancí" u počítače. Naposledy, když jsme se trajektem toulali po Egejském moři ještě s naším černým kocourem – rozuměj Land Roverem Discovery 4 – jsme Milos vynechali jen proto, že zrovna nejel trajekt vhodný i pro auto. Ostrov zůstal na seznamu nevyřízených záležitostí, takový cestovatelský rest, co člověku sedí v hlavě jako nevyplněný formulář.

Letos prý autem nepojedeme. Letos to bude letecky, maximálně trajektem, ale spaní pěkně v ubytování, nikoliv ve stanu, kde si člověk sdílí intimní chvilky s mravenci a ranními rosenkami. Dobrá. Však já si to vynahradím jinak. Tentokrát to zvládneme jako batůžkáři – bez velkých kufrů, s minimem svršků, zato s maximem nadšení. (Odborná vsuvka: počet triček je vždy nepřímo úměrný počtu prádelních služeb v okolí.)

Po několika dnech bádání plán dozrál:

• V pátek 14. 8. odlétáme v 11:40 z Vídně do Athén.

• V Athénách jsem zabookoval ubytko v centru a zdržíme se do pondělka.

• V pondělí 17. 8. ráno v Pireu naskáčeme na rychlý trajekt v 7:45 a za dvě hodiny nás vyplivne na ostrově Sifnos.

• Po týdnu se posuneme lodí do hlavního cíle – na Milos – a tam si v přístavu vyzvedneme pořádnou čtyřkolku.

S Athénami máme nevyřízené účty. Obdivujeme je, fascinují nás, a dokonce jsme jim už odpustili i to, když nám tam kdysi u "kocoura" vytloukli boční okno kvůli vykradení. Máloco člověku prohloubí vztah k antické civilizaci tak jako hodina a půl strávená mezi střepy skla a policejními formuláři. Athény jsou chaotické, hlučné, nádherné – prostě město, které se nedá milovat napůl.

V Pireu pak v pondělí ráno sedneme na rychlý trajekt a dvě hodiny se necháme houpat směrem k Sifnosu – ostrovu, který je tak trochu předkrm i aperitiv v jednom. Sifnos je menší, trojúhelníkový ostrov v západních Kykladách, známý tím, že si pořád drží svůj klid a tradiční způsob života, bez megalomanských resortů a masové turistiky. Najít malý domek přímo u hlavního přístavu nám dalo sice trochu práce, ale představa ranní kávy na verandě s výhledem na trajekty a rybáře vítající nový den za to stála. Tady bychom chtěli během týdne prozkoumat ostrov křížem krážem, pěšky, busem, možná i s pomocí nějakého místního motorového oře.

V pátek se pak přesuneme do hlavního chodů celého menu – na Milos. Cesta lodí nebude dlouhá, spíš taková meditační pauza mezi dvěma kapitolami. Na Milosu si hned v přístavu vyzvedneme čtyřkolku, přivážeme na ni naše baťohy a odfuníme na domluvené ubytování na jižní straně ostrova, do oblasti Agia Kiriaki Beach. Tenhle kout ostrova je sám o sobě kapitola: z jedné strany industriální kulisa lomů, z druhé strany průzračná voda a starosvětská atmosféra taveren, kde to vypadá, že čas jde tak trochu jiným tempem. Ideální základna pro objevné výjezdy na čtyřkolce i případné lodní výpravy za zátokami a jeskyněmi, které se tak rády schovávají za dramatická skaliska.

Další týden budeme "sbírat vzorky". Ne minerály, ale zážitky, vůně, barvy a ty zvláštní střípky reality, ze kterých se pak po návratu skládají vzpomínky. Něco uložíme do hlav, něco na paměťové karty fotoaparátu, abychom měli čím zásobovat dlouhé zimní večery a případné další cestopisné seance. A až budeme mít vybádáno, sbalíme batohy, vrátíme čtyřkolku i klíče od ubytování a z mezinárodního letiště se zase vydáme do Vídně.

Vídeň je pro nás takové druhé letištní doma. Máme to tam z domova vlastně stejně daleko jako na Ruzyni, ale člověk si připadá, jako by už udělal první krok do zahraničí, jen co zaparkuje auto. Ideální psychologický rozjezd dovolené: ještě nejsi u moře, ale už nejsi úplně "doma".

A teď to nejdůležitější: máte pro nás někdo nějaký úkol, nápad, tajný tip na pláž, tavernu, kopec, zátoku nebo vyhlídku? Něco, co bychom měli na Sifnosu nebo Milosu rozhodně nevynechat? Z původně pro mě omezující Maruščiny věty "Letos chci normální dovolenou" se totiž pomalu stává příslib další cesty plné zážitků.

A my se už teď moc těšíme.