Sicilské dobrodružství 2022

S pořádným odstupem se dostávám k sicilským vzpomínkám

S pořádným časovým odstupem se teď konečně pouštím do krátké vzpomínky na Sicílii. Byl to náš výlet–dovolená, kterou jsme chtěli uspořádat úplně jinak než naše běžné řecké eskapády po ostrovech.

Tehdy ještě ani zdaleka neexistovala myšlenka na naši doménu a přezdívku vaginatripu.cz. Nápad trénovat ducha písmenky mě napadl až mnohem později, někde mezi návratem z cest, praním prádla a zoufalým listováním v kalendáři, kdy bude další volno. Každý má vlohy na něco jiného: někdo umí hrát fotbal, někdo maluje obrazy a jiný s láskou chová domácí zvířátka.

Zpívat mám zakázáno a ani Maruška si sebou svou zahradu nebere, protože by to patrně porušovalo veškerá unijní ujednání ohledně dovozu zemědělských produktů.

Já ovšem nikde nesehnal paličkovací soupravu, ani háček na háčkování a do letadla by mi jistě nedovolili ani štrikovaní jehlice – ještě bych upletl pilotovi šálu a on by zapomněl, kam vlastně letíme. Nedá se nic dělat, moji milí, takže vás místo toho budu oblažovat svými písmenky.

Měli jsme za sebou výlety na Naxos, Patmos a Antiparos, ale tohle mělo být něco jiného – cesta do neznámého území, do nám vzdálené země, kam jsme se vydali vybaveni jen kufrem, lehkou naivitou a těžkým odhodláním všechno si užít. Když padlo rozhodnutí, že to bude právě Sicílie, věděli jsme jistě, že nezůstaneme na jednom místě. A další důležité rozhodnutí: byť jsme slyšeli, že v této zemi jsou skvělé vlaky a skvělá města, něco mi říkalo, že kdo nepřejede Itálii italským vozem, jako by zde nebyl.

Čtrnáct dnů jsme si rozdělili do dvou hlavních oddílů. První bude východní pobřeží. Když jsem zkoumal, kam bychom se zde měli uchýlit – bylo to poté, co jsme zjistili, že naše letenka nám zajistí cestu do Catánie – hledali jsme místa někde od Taormíny přes Catanii až po jižní Noto. Prstem mi mé podvědomí našlo na mapě při hledání úbytka Syrakúzy. Rady z průvodců mi potvrzovaly, že to bude ono.

A po troše hledání jsem vytipoval ubytování v městském bytě na historické části Syrakús – v Ortigii. A paní domácí jménem Milena s námi začala komunikovat prakticky od rezervace. Dokonce nám sehnala i půjčovnu, která nám slíbila zapůjčení ikonického italského vozu značky Fiat 500. Vím, jsou ikoničtější – ale náš rozpočet nepočítal ani s Ferrarim, Alfou Romeo, Lančií delta integrale. Ale pětikilo asi dobrý, ne?

Od kocoura ke Kocouru

Náš výlet samozřejmě začal už na letišti v Praze. Trochu jsme se zdráhali hodit klíče od kocoura do košíku – černý kocour je totiž náš Land Rover Discovery 4, který jsme měli moc rádi a který nám již rok předtím náramně posloužil i jako hotel při naší cestě po ostrovech. Cestou trajekty, ale především to bylo bydlení v autě. A i když to bylo velice náročné, bylo to náš NEJ. Aspoň pro mě hned, a pro Marušku až poté, kdy na nepohodlí a věčné přehrabování se v krabicích zapomněla.

No co, klíčky jsou v útrobách letištních služeb, naše kufry v břiše letadla a my míříme někam do Neapole, kde přesedneme na letadlo do Catanie. Je to už dlouho, takže vzpomínám jen na zpoždění díky píchlému kolu u letadla v Praze. Zpoždění ano, ale letadlo jsme i přes nacpané a dusné neapolské letiště stihli. Dokonce jsme zvládli ještě panini, které jsme ulovili s dobrou kávou, a za pár okamžiků jsme seděli na lavičce v Catanii – v ruce panini 2, kávu 2, s nohama na kufru a psal jsem si s pánem z půjčovny, který nám vezl naše italské přibližovadlo.

Auto bylo OK, červené a docela jak nové. Jenom později mi došlo, proč při zařazení zpátečky pípá zadní senzor. Auto bylo totiž už nabourané na zadek. Na Sicílii totiž všechny auta jsou alespoň jednou nabourané, snad i ty úplně nové. Později, když jsem přišel a přivykl dopravním zvyklostem, uvědomoval jsem si, že zrovna všem šoférům bych doporučil krátkou praxi na Sicílii. Předjíždí se i zprava, otvírají se dveře, aniž by se někdo díval do zrcátka, po městě se jezdí alespoň na tříčtvrtě plynu a za horizont se vjíždí tak, jako by tam muselo být vždy místo.

Syrakúzy – město našeho srdce

To však předbíhám. Čekala nás kouzelná místa a týden ve městě, kvůli kterému se vlastně uchyluji tohle napsat. Jestli něco z našeho sicilského příběhu chci vyzdvihnout, tak jsou to Syrakúzy, které nám fakt za těch pár dní přirostly k srdci.

Ortigia – ostrov plný života

Byly to nádherné procházky uličkami Ortigie, popíjení prosecca v nespočtu prosečkáren a bydlení v přízemí našeho přízemního apartmá. Ortigia, čtvrť-ostrov, poloostrov – jak se tato spleť uliček, které snad s pevninou drží jen dva mosty, nazývá – na mě působila malebně. Tato historická čtvrť, na jižním výběžku Syrakus, je srdcem starého města. Tam se mísí antické ruiny s barokními paláci a kde se na každém rohu line vůně čerstvě upečeného pečiva a mandlového cukroví.

A všude to neskutečné množství mandlového cukroví, které by normálně připomínalo Vánoce, ale tady to tak chutná a voní, že vám je jedno, že je červenec.

Na samém výběžku ostrova se tyčí mohutná pevnost Castello Maniace, kterou dal postavit císař Fridrich II. mezi lety 1232 až 1240. Pojmenovaná po byzantském generálovi Giorgiovi Maniaceovi, který město dobyl zpět od Arabů v roce 1038, tato mohutná pevnost s čtvercovým půdorysem střeží vchod do přístavu. Pevnost je přístupná pro návštěvníky a nabízí úchvatné výhledy na moře a město.

Porto Grande – zátoka plná historie

Naše ráno mělo svůj pevný rytmus. Každé ráno jsme chodili na naši oblíbenou plážičku s krátery po bombardování z druhé světové války, která byla jen přes zátoku Porto Grande od městské pláže. Tady, v této rozlehlé přírodní zátoce, jsme se koupali a využívali kráterů po bombardování jako malých pevností – děti by za takové pískoviště daly všechno.

Porto Grande ale není jen idylická zátoka na koupání. Je to místo, kde se psaly dějiny. Právě zde se v roce 413 př. n. l. odehrála slavná námořní bitva u Syrakúz během peloponéské války. Athéňané, kteří dorazili v roce 415 př. n. l. a zahájili obléhání města, čelili v těchto vodách syrakuským válečným lodím. Bitva skončila katastrofou pro Athény – jejich flotila byla zničena a tisíce zajatých athénských vojáků skončily jako otroci v kamenolomech města.

O šestset let později, během druhé punské války (214–212 př. n. l.), byl Porto Grande opět svědkem dramatických událostí. Když se Syrakúzy přidaly na stranu Kartága proti Římu, generál Marcellus vedl tříleté obléhání města právě z této zátoky. Slavný Archimédes tehdy vyvinul revoluční válečné stroje – obří drápy, které vytahovaly římské lodě z vody, systémy zrcadel a katapulty, které drásaly římskou flotilu. Obléhání skončilo až v roce 212 př. n. l., když Římané využili slavnosti bohyně Artemis a vnikli do nestřeženého města.

A pak přišla moderní doba. V noci z 9. na 10. července 1943 začala Operace Husky – spojenecká invaze na Sicílii. Ostrov byl bombardován spojeneckými letouny, které likvidovaly letiště, silnice a přístavy. Do večera 10. července se sedm spojeneckých divizí vylodilo a přístav Syrakúz byl dobyt. Krátery po bombardování, ve kterých jsme si my hrály jako v skrýších, jsou němými svědky tohoto posledního válečného drama v zátoce plné antických duchů.

Fonte Aretusa – sladký pramen s papirem

Mezi nejkrásnější místa Ortigie patří Fonte Aretusa, sladkovodní pramen tryskající pár metrů od moře. Tvoří malebné polokruhové jezírko plné ryb a kachen, kde roste papyrus – jediný spontánně rostoucí papyrus v Evropě. Tady jsme často sedávali, pozorovali hejno kachen a obdivovali tuto botanickou raritu, která tady roste díky jedinečným klimatickým podmínkám.

Podle řecké mytologie je tento pramen místem, kde se nymfa Aretuza, při útěku před bohem Alfeiem, proměnila ve zdroj sladké vody přímo u pobřeží moře.

Ranní rituály a rybí hostiny

Ale ráno začínalo ještě dřív – na tržišti Mercato di Ortigia, stlačeném mezi Apollónův chrám a moře. Tam jsme potkali našeho rybáře, který mi jednoho dne uřízl skvělý steak z tuňáka a na druhý den mi chystal řízky z mečouna. Všechno jsem pak připravoval jen na pánvičce v našem bufetu – a byla to hostina jak z jiného světa.

Parco Archeologico della Neapolis – antická velkolepost

Mimo Ortigii nás čekala ještě jedna povinná zastávka – Parco Archeologico della Neapolis na severozápadě města. Tady se nacházejí nejslavnější monumenty antických Syrakúz na ploše 240 000 m².

Teatro Greco, řecké divadlo z 5. století před Kristem, přebudované ve 3. století př. Kr., je skvost vysekáný přímo do skály kopce Temenite. S 67 řadami sedadel a kapacitou 16 000 diváků patří mezi největší antická divadla vůbec. Dodnes se tu hrají klasické tragédie během letních divadelních sezón. My jsme jen obdivovali krásu tohoto místa a představovali si, jak tady kdysi seděli antičtí Řekové a sledovali dramata Aischyla nebo Euripida.

Latomia del Paradiso – z kamenolomu věznicí k zahradě

Hned vedle divadla se rozprostírá Latomia del Paradiso – jedno z těch míst, které na vás zapůsobí svou atmosférou. Vcházíte a najednou se ocitnete v něčem mezi kamenolomem, zahradou a roklí.

Slovo latomia (řecky latomíai) znamená kamenolom. Syrakúzy byly doslova vyrubány z vápence – z těchto míst se těžil kámen na hradby, chrámy, divadla a domy. Exploatace trvala od řeckých dob až po římskou epochu. Bizarní svislé stěny, které dávají jen tušit hloubku a rozsah těžby, vytvářejí dnes téměř nadpozemskou krajinu zarostlou bujnou zelení.

Po ukončení těžby začaly obrovské, hluboké lomy plnit jinou funkci: věznic a zajateckých táborů. Zvláště po katastrofální porážce Athéňanů v roce 413 př. n. l. během peloponéské války, kdy tisíce zajatých athénských vojáků a námořníků zemřely v těchto lomech na vyčerpání, hlad a nemoci.

Orecchio di Dionisio – ucho, které poslouchá

Další procházkou po Latomii del Paradiso člověk objeví útvar, který se jmenuje "Dionýsovo ucho" (Orecchio di Dionisio) – umělou jeskyni vysokou 23 metrů, širokou 5–11 metrů a hlubokou 65 metrů. Tato jeskyně vznikla rozšířením již existujícího akvaduktu.

Co ji dělá tak fascinující, je její zcela výjimečná akustika, která zesiluje zvuky až 16krát. Jméno jí dal malíř Caravaggio během své návštěvy v roce 1608, podle legendy, že tyran Dionýsios I. (405–367 př. n. l.) tady věznit své nejzarytější nepřátele a pak tajně poslouchal jejich rozhovory zesílené ozvěnou, která mu umožňovala odhalit spiknutí. Ať už je to pravda nebo mýtus, efekt je ohromující – i šepot se zde šíří jako hrom.

Hrob Archiméda – uzavřeno, ale poctivě

V severovýchodním rohu parku se nachází Necropoli Grotticelle, starobylá pohřební ulice s hroby z řeckého, římského a byzantského období vytesanými do vápencových skal. Mezi nimi je i slavný "hrob Archiméda" se štítovou fasádou. Ten byl zrovna uzavřený, když jsme tam přišli, ale dodnes to beru jako osudovou připomínku, že i géniové mají občas zavřeno.

Ve skutečnosti to není skutečný Archimédův hrob – slavný matematik zemřel při obléhání Syrakúz Římany v roce 212 př. n. l. a podle Cicerona byl pohřben před bránou vedoucí do Agrigenta. To, co dnes vidíme, je římské kolumbárium z 1. století našeho letopočtu, pocta generála Marcella slavnému vynálezci.

Santuario Madonna delle Lacrime – moderní zázrak

Nemohli jsme minout ani Santuario della Madonna delle Lacrime, novodobý kostel, který se nám moc nelíbil. Tahle futuristická stavba vysoká téměř 80 metrů, nejvyšší budova v celých Syrakuzách, dominuje panoramatu města. Některými posměšně přirovnávaná k převrácenému kornoutu na zmrzlinu, byla postavena mezi lety 1984–1989 na místě, kde roku 1953 údajně plakala sádrová soška Madony při obtížném porodu. Pro nás to byl hlavně architektonický výstřelek, který člověk zkrátka musí vidět – i kdyby jen proto, aby si utvrdil, že ne všechno nové je pěkné.

Naše Syrakúzy

Naše skvělá domácí Milena nám zařídila i parkování pro naše auto v místě, které přes den bylo zatarasené popelnicemi a které nám celý den v době našeho výletu rezervoval Muhmed – který nám pravděpodobně i přes noc auto nějakým hadrem vyleštil. Za pět eur to bylo přijatelné a my měli pocit, že sem patříme.

A to byl ten pocit, který nás provázel celý týden. Syrakúzy nám daly víc než jen pěkné fotky a kulturní zážitky. Daly nám pocit, že i cestovatelé můžou na chvíli někam patřit.

Sicilská gastronomie – kde se mísí Řecko, Afrika a Itálie

Kdyby Sicílie byla kniha, byla by to kuchařka. A kdyby byla kuchařka, byla by potřísněná olivovým olejem, posypaná mandlemi a voňavá po čerstvě upečeném chlebu. Sicilská kuchyně je jako ostrov sám – vrstva na vrstvě civilizací, každá zanechala chuť.

Ranní rituál: Brioche con gelato

Ráno na Sicílii nezačíná kávou a rohlíkem. Začíná brioškou s kopečkem zmrzliny. Ano, čtete dobře – zmrzlina k snídani. Jemná, maslová brioche (místní ji říkají brioche col tuppo – s culíčkem) se rozřízne a dovnitř se namáčkne pořádná koule gelata. My jsme to zkoušeli s pistáciovou zmrzlinou v Catanii a Maruška prohlásila, že tohle je důvod, proč se vracet.

Tržiště – kde se vaří s gestikulací

Na tržišti v Ortygii se neobchoduje, tam se performuje. Rybáři křičí jako operní pěvci, vyzdvihují tuňáky jak trofeje a každá ryba má svůj příběh. Náš rybář nám jednoho dne uřízl skvělý steak z tuňáka – tlustý jak kniha, temně červený jak hovězí, a když jsem se zeptal, jak ho připravit, odpověděl jen: "Pánev. Oliva. Dvě minuty." A měl pravdu.

Druhý den jsme přišli znovu a on už nám chystal řízky z mečouna – ty jsme pak smažili na pánvičce v našem bufetu a jedli s citronem a sklenkou bílého. Jednoduché. Dokonalé. Sicilské.

Arancini – zlaté koule štěstí

Arancini jsou sicilské poklady. Smažené rýžové koule plněné ragů, sýrem, houbami nebo špenátem. V každém městě jiný tvar, v každé rodině jiný recept. V Catanii je dělají špičaté jako Etna, v Palermu kulaté jako pomeranče (arancia = pomeranč). My jsme jedli verzi s mozzarellou a šafránem – uvnitř tekoucí sýr, venku křupavá zlatá krusta. Jeden jako svačina, dva jako oběd, tři jako životní rozhodnutí.

Pasta alla Norma – óda na Belliniho

Tohle jídlo má jméno po opeře. Norma od Belliniho, rodáka z Catanie. Těstoviny s rajčaty, smaženým lilek, ricottou salata (slaný ovčí sýr) a čerstvou bazalkou. Když místní šéfkuchař poprvé tuhle kombinaci ochutnal, prý zvolal: "È una Norma!" (To je Norma!) – tedy naprostá dokonalost. A nemýlil se.

Mandlové šílenství

Mandlové cukroví – to je na Sicílii jako sníh v Alpách. Všude. Pořád. V každé cukrárně, na každém rohu, v každé výloze. Pasta di mandorla (mandlové cukroví), frutta martorana (ovoce z mandlové hmoty), cassata siciliana (dort s ricottou, kandovaným ovocem a mandlovou polevou).

A všude to neskutečné množství mandlového cukroví, které by normálně připomínalo Vánoce, ale tady to tak chutná a voní, že vám je jedno, že je léto. Barevné miniaturní ovoce vypadá jako z pohádky – broskve, hrušky, fíky – všechno z mandlové pasty, tak dokonale napodobené, že se váháte kousnout.

Cannoli – křupavá duše ostrova

Když Kmotr říkal "Leave the gun, take the cannoli", věděl, co je důležité. Cannoli jsou smažené trubičky plněné sladkou ricottou s kousky čokolády nebo kandovaného ovoce. Klíčový princip: plní se před podáním. Jinak by křupavé těsto změklo. Pravý Sicilčan by vám cannoli z předchozího dne ani nenabídl.

Granita – ne zmrzlina, ne led, ale něco mezi

Sicilská granita není Italian ice ani slush. Je to filozofie. Jemně nastrouhaný led smíchaný s čerstvou ovocnou šťávou – citron, mandarinka, mandle, jahodová, moruše. V Catanii ji pijou k snídani s brioškou. V Syrakúzách s kávou (granita al caffè con panna – kávová granita se šlehačkou). My jsme zkoušeli pistáciovou – a ta chuť, ta intenzita, to byla pistácie, ne aroma.

Víno a prosecco v uličkách

Večery v Ortygii začínaly rituálem – najít si jednu z nespočtu prosečkáren, objednat sklenku bublinek nebo místního bílého (Grillo nebo Catarratto), sednout si na vyšlapaný kámen a pozorovat, jak ulice ožívají. Sicilské víno není jako toskánské – je divoké, slané, vášnivé. Jako ostrov sám.

Červené Nero d'Avola je temné jak noc, plné třešní a koření. Bílé Grillo voní po moři a citrusech. A Marsala – to není jen do vaření, to je meditace v sklenici.

Sladký závěr – nebo začátek

Sicilská gastronomie není jen jídlo. Je to jazyk lásky, historie a identity. Každé sousto vypráví příběh – Arabů, kteří přinesli mandle a citrusy, Řeků s olivami a vínem, Španělů s rajčaty, Normanů s těstovinami.

A my? My jsme jen hosté u tohoto stolu. Ale na týden jsme měli ten báječný pocit, že sem fakt patříme, a že jestli se nám líbilo v Kokari, nebo v Agie Galini, tak právě sem se musíme jednou vrátit.

Noto – barokní sen v medově zlatém kameni

Nejen Syrakúzy nám učarovaly na jihu. Asi 30 kilometrů jihozápadně od našeho "domova" v Ortygii leží Noto – městečko, které vypadá, jako by ho někdo postavil z voňavého karamelu.

Po ničivém zemětřesení v roce 1693, které zdevastovalo celé jihovýchodní pobřeží Sicílie, bylo Noto přestavěno v čistě barokním stylu. Architektům a umělcům se podařilo vytvořit urbanistický skvost – široké třídy, okázalé paláce, pompézní kostely a náměstí, vše vytesané z místního vápenného kamene medově zlaté barvy, který ve slunečním světle září jako tekuté zlato.

Když člověk kráčí hlavní třídou Corso Vittorio Emanuele, nedokáže odtrhnout oči od fasád. Každý balkon je ozdoben barokními anděly, démony, gryfony a chimérami vytesanými do kamene. Katedrála San Nicolò dominuje městu jako velikánský dort z medového kamene. V roce 2002 bylo Noto spolu s dalšími osmi městy údolí Val di Noto zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO jako vynikající ukázka barokního urbanismu.

My jsme sem zajížděli na výlet z vinařství, které bylo nedaleko. Vinařství nám též moc vonělo – nejen vínem, ale i tím characteristickým sicilským sluncem v láhvi. Ochutnávali jsme Nero d'Avola, "krále sicilských vín", tmavé červené víno plné chuti tmavého ovoce a koření, které pochází právě z těchto míst – z jihovýchodu ostrova u městečka Avola. Vinice rostoucí na vulkanické půdě pod Etnou dávají vínům jedinečný minerální charakter a tu správnou sicilskou vášnivost.

Taormina – nejkrásnější pěší zóna Itálie

Severně nad Catanií jsme objevili městečko Taorminu a její pěší zóna je snad nejmalebnější ze všech italských měst, kde jsme kdy byli. Corso Umberto, hlavní třída vedoucí historickým centrem, je promenáda plná elegance – obchody, kavárny, květinové terasy a každých pár metrů brána nebo průhled na tyrkysové Jónské moře nebo majestátní Etnu.

Ale hlavní důvod, proč se sem jezdí, je Teatro Greco – antické divadlo z 3. století před Kristem, postavené Řeky a později přestavěné Římany. A impozantní výhled na Etnu přes jeviště divadla se též nenechá zapomenout. Když stojíte v hledišti a díváte se přes starověkou scénu, vidíte před sebou kouřící sopku ve 3 300 metrech, pod ní pobřeží a moře – je to jeden z těch výhledů, které se vám vypálí do paměti.

Poloha tohoto amfiteátru je dramatická – je to jako kdyby staří Řekové navrhli přírodní divadlo s nejlepší kulisou na světě.

Castelmola – perla nad Taorminou

Když už jsme byli v Taormině, nemohli jsme si nechat ujít Castelmolu – malebné horské městečko tyčící se 530 metrů nad mořem, ještě nad Taorminou. Serpentiny nahoru autem člověka trochu provětrají, ale odměna je velkolepá.

Z hlavního náměstí Piazza Sant'Antonio se otevírá panoramatický pohled na Jónské moře, celou Taorminu pod námi, Etnu a pobřeží až k Messině. To je ten typ výhledu, kde prostě zastavíte, posaďte se na kávu a jen zíráte. Úzké uličky, kamenné domky, ruiny normanského hradu na vrcholu kopce – to je ta stará autentická Sicílie, kterou turisté spěchající k moři většinou minout.

Letiště zavřeli, sektor B2 a B3 byly uzavřeny a my jsme jen doufali: "Snad si to ještě za týden rozmyslí, nebo pojedeme domů vlakem". Naštěstí se Etna uklidnila, letadla začala zase létat a my si ji aspoň mohli obdivovat z povzdálí – z divadla v Taormině, z pláže u Syrakúz, ze silnice.

Isola Bella – perla Jónského moře

Pod Taorminou, dostupná lanovkou z centra města, se rozprostírá Isola Bella – malý ostrovní skvost spojený s pevninou úzkým pásem oblázků, který se při přílivu částečně schovává pod hladinu.

Tento "krásný ostrov" (jak zní překlad jeho jména) je dnes přírodní rezervací, ale do roku 1990 byl soukromým majetkem zahradnice Florence Trevelyanové. Pláž je oblázkovaná, voda křišťálově čistá díky skalnatému dnu – ideální pro šnorchlování. V létě je tady záplavá turistů, ale mimo sezónu to má svoje kouzlo.

Etna – když sopka říká "dnes ne"

Na Etnu jsme se nevydali, zrovna prskala a také už nelétala ani letadla. Když Etna "chroustá", jak říkají místní, vypouští sopečný popel do atmosféry a letiště v Catanii pozastavuje všechny přílety i odlety. My jsme to zažili na vlastní kůži – v den, kdy jsme chtěli vyrazit na sopku, se nad kráterem Voragine objevila lávová fontána a sloup dýmu šplhal do výšky devíti kilometrů.

Marzamemi – rybářská idylka na konci světa

Na úplném jihu, kousek od Noto, jsme objevili ještě jedno místo, které stojí za zmínku – Marzamemi, malou rybářskou vesničku na nejjižnějším pobřeží Sicílie. Tady čas zpomalil. Medově bílé domky kolem náměstíčka, stará tonnara (zpracovna tuňáků) z roku 1600, moře pár kroků od kavárny.

Marzamemi žije z moře – tady se zpracovává tuňák a jeho kaviár (bottarga), místní specialita, která se kombinuje s rajčaty z nedalekého Pachina. Mimo sezónu je tu sice otevřeno minimum restaurací, ale atmosféra autentické Sicílie bez davů turistů má svoje kouzlo. Úzké uličky, rybářské lodičky, večery naboso u vody – tohle je ta Sicílie, kterou hledáte, když už máte dost baroka a památek.

Modica – čokoládové srdce ostrova

A kdyby nám chybělo ještě něco sladkého kromě mandlového cukroví, čekala tu Modica – městečko proslulé svou unikátní čokoládou. Čokoláda Modica se vyrábí starobylou aztéckou metodou za studena – cukr se v ní nerozpouští úplně, takže má charakteristický hrubý, zrnitý povrch. Chuť je intenzivní, textura neobvyklá. Modica čokoláda má dokonce chráněné zeměpisné označení (PGI) jako garance tradičního původu.

Kromě čokolády nabízí Modica také barokní uličky, nádhernou architekturu a tu typickou sicilskou atmosféru, kde se mísí arabské, španělské a normanské vlivy.

Sicílie pro nás nebyla jen dovolená. Byla to vrstva na vrstvě – historie, chutí, vůní, barev a příběhů. A každé město, každá vesnice, každé víno a každý kráter měl co říct.

Co říci dále. Máme za sebou jen kousek Sicílie a nechci z toho Marušce udělat jak ona říká dostihy. Ale zítra se posuneme na protilehlý konec ostrova, odkud pořádáme nové výpady za zajímavými místy.

Africké Trapáni – aneb když laťka po Syrakuzách bolí

Po celém cestovním dnu, po zhruba 350 km po sicilských neplacených dálnicích (ano, slyšíte dobře – neplacených! To bylo jako darovaný vánoční dárek pro náš rozpočet), jsme dorazili na protilehlý cíp Sicílie s přístavním městem Trapani.

První dojmy a realitní rozčarování

Je to tu úplně jiné, je to kouzelné, ale laťka je po Syrakuzách opravdu vysoko. A taky jo. Hned ubytování nás zklamalo. Nejsme nároční – přežili jsme přece kempování v Land Roveru na řeckých ostrovech – ale ta ložnice v prostředku činžáčku s oknem na schodiště nám najednou bylo opravdu málo.

Cítili jsme se jako v italské verzi reality show "Bydlení s výhledem"… pohled na cizí lidi nesoucí si nákup po centrálním schodišti bytového domu. Romantika nula, soukromí minus deset. Na střešní kuchyňce byla sice konvice, možná i čaje, ale chyběly jakékoliv hrnky nebo skleničky. Když nyní na to vzpomínám, obytná terasa připomínala chvíli, jako když vejdete do roztomilého barbího domečku vaší dcery. Nyní to schledávám roztomilé. Na střeše byla i automatická pračka a a pohovky polštářková jak z mateřské školky. Nás se prostě v tu chvíli dotklo, že kávu bych si musel zalýt vroucí vodou v ústech.

A tak jsme si je dojeli koupit do nějakého čínsko-vietnamského discontu – což bylo vlastně vtipné, protože Trapani samo o sobě je takové "multikulti".

Město mezi dvěma moři – a mezi mnoha kulturami

Trapani leží na úzkém poloostrově mezi Tyrhénským mořem a Středozemním mořem, proto mu také říkají "Město mezi dvěma moři". Je to pátý největší město Sicílie s 72 000 obyvateli a už od starověku sloužilo jako klíčový přístav pro obchodníky, rybáře a válečníky.

Založili ho starobylí Elymové pod názvem Drépanon (podle tvaru poloostrova připomínajícího srp), později ho Kartáginci v 3. století před Kristem proměnili v důležitou námořní základnu. Během křižáckých výprav se Trapani stalo jedním z nejdůležitějších přístavů celého Středozemního moře.

A právě tato otevřenost středomořskému obchodu vytvořila multikulturní prostředí – absorbovaly se tradice Féničanů, Řeků, Římanů, a později Arabů, jejichž vliv je tu dodnes patrný v architektuře, urbanismu i atmosféře. Když procházíte úzkými uličkami historického centra, vnímáte tu trochu exotiky severní Afriky a Blízkého východu – jako by Trapani bylo o kousek blíž k Tunisku než k Neapoli.

Město soli – bílé zlato Sicílie

Trapani se také říká "Město soli". Dodnes se zde na solných pláních s ikonickými větrnými mlýny produkuje ta nejkvalitnější mořská sůl v celé Itálii. Saliny (solná pole) se táhnou podél pobřeží mezi Trapani a městečkem Marsala, tvoří chráněnou přírodní rezervaci WWF s více než 200 druhy ptáků – včetně slavných růžových plameňáků.

Když jedete po pobřežní silnici SP21, vidíte rozsáhlé solné pánve, hladiny odrážející slunce, staré větrné mlýny a náspy soli, které vypadají jako zasněžené kopce uprostřed léta. Sůl se tu získává podle starobylých tradic – mořská voda se nechá odpařit na slunci a pak se ručně sbírá. V obci Nubia, necelých 10 minut od Trapani, funguje Muzeum soli (Museo del Sale), kde můžete vidět celý proces zblízka.

My se zastavili hned u pobřežního baru. Káva byla zde vynikající a nebyla ani trochu slaná. Protože jsme již druhý týden na dovolené, je naše pokožka již docela opálená a v solném baru, kde sůl je i na cestičkách mezi stoly to sluší moc mě, ale hlavně Marušce.

Staré město – barok, rybáři a pěší promenáda

Samotné staré město se pyšní typicky úzkými italskými uličkami, mnoha restauracemi, bary a honosnými, bohatě zdobenými paláci v barokním stylu. Od přístavu napříč poloostrovem vede hlavní pěší ulice Via Torrearsa, lemovaná obchody a kavárnami. V severovýchodním cípu města se tyčí Torre di Ligny, věž ze 17. století.

Přístav je dodnes důležitým rybářským centrem a hlavní vstupní bránou k blízkým Egadským ostrovům. Západ slunce nad solnými pláněmi s jedinečnou atmosférou patří k nejkrásnějším sicilským pohledům.

A my? S konvicí, čajem a bez hrnků

Takže ano, Trapani je kouzelné, historické, exotické, solené a barokní. Ale když nemáte čím pít čaj a vaše okno vede na sousedovo schodiště, začnete si vzpomínat na Milenu v Syrakúzách a Muhmeda s jeho hadrem na auto. Laťka je prostě vysoko.

Výlety a zážitky – od chrámů až po tragédie

Ale co, nejsme tady kvůli posteli v hotelu, ale kvůli zážitkům. Takže kromě marného hledání hezké pláže jedeme jeden den do Palerma, jeden den do nedalekého Eriče, do Agrigenta, nebo cestou i na zajímavá místa jako je třeba soliny v Marsala.

Cesta do Palerma – kde dálnice vypráví o smrti

Cestou do Palerma si na dálnici člověk může připomenout smrt dvou státních návladních – a to konečně na člověka dýchne i to, co si často se Sicílií spojujeme: mafie.

23. května 1992, v sobotu kolem 17:58, jel po dálnici A29 mezi letištěm a Palermem konvoj obrněných vozů rychlostí 160 km/h. V jednom z nich seděl Giovanni Falcone, slavný prokurátor a nepřítel číslo jedna sicilské Cosa Nostry, se svou manželkou Francescou Morvillo, také soudkyní.

U městečka Capaci, nedaleko Palerma, bylo pod vozovkou připraveno půl tuny výbušnin. Mafián v pozorovacím stanovišti na kopci sledoval kolonu a v okamžiku, kdy projížděl Falconeho vůz, odpálil nálož dálkovým ovládáním. Výbuch vytvořil osmimetrový kráter v dálnici. Muži z prvního vozu byli okamžitě mrtví. Falcone s manželkou zemřeli ještě téhož dne v nemocnici.

Paolo Borsellino, jeho nejbližší přítel a spolubojovník v zápasu proti mafii, sdílel o necelé dva měsíce později stejný osud – 19. července 1992 ho zabila bomba nastražená v autě před domem jeho matky v Palermu, spolu s pěti členy jeho ochranky.

Dnes se palermské letiště jmenuje Falcone-Borsellino Airport na jejich počest. V místě atentátu u Capaci je památník a každý rok se tu koná vzpomínková akce, kde tisíce lidí – zejména studenti – skládají věnce a drží minutu ticha. Zdemolovaný vrak auta ze dne atentátu je dodnes vystaven v Zahradě paměti (Giardino della Memoria) v Palermu, věnované všem obětem mafie.

Stopy mafie na Sicílii – vesnice, které se bojí vyslovit pravdu

Příznaky mafie tu člověk potkává na každém místě. Nejslavnější je bezpochyby středověké městečko Corleone ve vnitrozemí, asi 60 km jižně od Palerma. Jméno znáte z Kmotra – Mario Puzo si nevymyslel fiktivní město, ale použil skutečné hnízdo mafie jako příjmení pro svého dona Vita Andoliniho, který se stal Vitem Corleonem.

Corleone je rodištěm několika odsouzených skutečných mafiánských bossů, mezi nimi Salvatore "Totò" Riina, zvaný "boss všech bossů", který zemřel roku 2017 ve věznici. Dalšími slavnými jmény jsou Luciano Leggio, Bernardo Provenzano nebo Leoluca Bagarella.

Organizovaný zločin dominoval městu po desetiletí, a teprve v posledních letech části populace začaly protestovat proti jeho vlivu. V roce 2016 italská vláda dokonce rozpustila městskou samosprávu kvůli mafiánské infiltraci a poslala správu z Říma. Dnes je na náměstí pojmenováno po antimafiánských magistrátech zabitých v bombových atentátech v roce 1992 – Falconemu a Borsellinovi.

Palermo – město kontrastů: Chrámy vs. přistěhovalecká bída

Palermo samo je fascinující směsicí – na jedné straně nádherné chrámy, na druhé straně přistěhovalecká bída a nepořádek hned pár kroků od hlavní třídy.

Normanské chrámy – kde se snoubí Východ a Západ

Hlavní atrakcí je Palazzo dei Normanni (Normanský palác, nebo též Královský palác), sídlo sicilského parlamentu a nejstarší královský palác v Evropě. Byl založen Araby, rozšířen Normany a v roce 1132 za vlády Rogera II. byl přestavěn včetně nejslavnější části – Cappella Palatina (Palatinská kaple).

Tato trojlodní bazilika zasvěcená svatým Petru a Pavlovi byla vysvěcena 28. dubna 1140 jako kaple královské rodiny. Její architektura a výzdoba spojuje normanské, byzantské, arabské a sicilské prvky – světlé mozaiky se scénami ze Starého a Nového zákona pokrývají stěny, zatímco strop zdobí maurský dřevořez, nádherné umělecké dílo kontrastující s prostým exteriérem. V roce 2015 byla Cappella Palatina spolu s dalšími arabsko-normanskými památkami v Palermu a katedrálami v Monreale a Cefalù zapsána na seznam UNESCO.

Těsně vedle paláce stojí mohutná katedrála, nejvýznamnější církevní stavba Palerma, založená v roce 1185. Stavba prodělala v průběhu staletí mnoho změn a byla dokončena až nasazením barokní kopule v 18. století. Hlavní atrakcí jsou královské a císařské hrobky v pravé lodi – zde jsou pohřbeni králové Fridrich II. Štaufský, Jindřich VI. Štaufský a Roger II..

Kontrast: Krása a bída

A pak jsou tu ty druhé ulice. Hned pár kroků od nádherných chrámů najdete chaotické čtvrti plné migrantů, kde se ve starých, rozpadajících se činžácích živí rodiny z afrických a asijských zemí. Palermo je vstupní branou pro přistěhovalce z Afriky a kontrast mezi zlatými mozaikami normanských kaplí a špinavými uličkami plnými odpadků je bolestivý.

Tohle je moderní Sicílie – vrstva na vrstvě, krása vedle utrpení, historie vedle současnosti.

Agrigento – Údolí chrámů a padající Ikaros

Agrigento a Valle dei Templi (Údolí chrámů) je jedno z nejdůležitějších archeologických nalezišť na světě a od roku 1997 je zapsáno na seznamu UNESCO.

Podél dlouhého skalnatého hřebene, který tvořil jižní hranici antického města Akragas, stále stojí velkolepé dórské chrámy z klasického řeckého období: chrám Héry (Junony) Lacinie, Concordie, Hérakla (Herkula), Olympského Dia (Jupitera), Kastora a Polluxe (Dioskúrů) a Héfaista (Vulkána).

Největší atrakcí je Chrám Concordie (Svornosti), jeden z nejlépe zachovalých řeckých chrámů na světě, pocházející z 5. století před Kristem.

A před ním? Kovová socha muže – přesněji řečeno, socha padajícího Ikara od polského sochaře Igora Mitoraje. Socha zachycuje pád Ikara, který neuposlechl svého otce Daidala, přiletěl příliš blízko slunci, spálil si voskové křídla a spadl do Středozemního moře. Je to mocná metafora – starověký mýtus zobrazený moderním umělcem na pozadí antického chrámu, všechno zalité sicilským sluncem.

Mandlovník a ztracený vějíř.

Sicilie, je horká a suchá. Proto si prosím i v Agrigentu kupte vodu hned na parkovišti, protože procházka není krátká a občrerstvení po cestě nikde nebylo. Pokud své snouibence koupíte vějíř k ochlazování bude vhodné k vějíři udělat stahovací smyčku, aby až uvidíte poprvé mandle na zdejších mandlovnících, a budete pozorovat dětcka jak čerstvá jádra vylupují. Přeji vám abyste se ani vy neudrželi a ikdyž madle nejsou ani pražené ani slané, ba ani uzené, je to to nejlepší co v tu chvíli váš jazyk má šanci ochutnat Děti rozbíjeli

Erice – středověké městečko na kopci a cukrárna, kde se sladké stalo posvátným

Erice je středověké městečko tyčící se na kopci 750 metrů nad mořem, s kamenými uličkami, normanským hradem a výhledy, které sahají až k Trapani a solným pánvím.

Ale za zvláštní pozornost určitě patří cukrárna, kterou založila Maria Grammatico. Pasticceria Maria Grammatico na Via Vittorio Emanuele 14 otevřela 1. června 1964 s pouhými třemi kilogramy mandlí.

Její příběh je dojemný a byl zfilmován. Maria jako jedenáctiletá osiřela a byla poslána do kláštera San Carlo v Eriči, kde strávila dalších patnáct let jako sirotek vychovávaný jeptiškami. Tam se naučila umění výroby sicilského mandlového cukroví – jeptišky vyráběly tyto "božské lahůdky" pro veřejnost, aby uživily klášter.

Když Maria konečně opustila klášter, otevřela si vlastní cukrárnu a začala vyrábět stejné sladkosti podle receptů, které se učila od jeptišek. Dnes je Pasticceria del Convento jednou z nejslavnějších cukráren na celé Sicílii. Vyrábí se zde palline all'arancia (pomerančové kuličky), cassata siciliana, mandlové cukroví a další tradiční sicilské sladkosti, vždy z místních surovin a 100% sicilských mandlí z Avoly.

A já myslel, že sladké nebudu moci už nikdy jíst. Ale po ochutnání Mariina cukroví člověk pochopí, že některé sladkosti nejsou jídlo – jsou vzpomínkou na dětství, modlitbou, uměním

Návrat – aneb když Sicílie zůstane pod kůží

Po sedmnácti dnech plných slunce, mandlového cukroví, nabourávaných Fiatů a sicilských příběhů jsme se vraceli do Prahy. Tentokrát bez obav, zda Etna pustí letadla – sopka se uklidnila a my jsme měli hlavy plné vzpomínek.

Závěrem

Co si odvážíme

Odvážíme si víc než fotky a suvenýry. Odvážíme si chuť tuňákového steaku, který nám uřízl rybář na tržišti v Ortygii. Vůni prosecca v uličkách Syrakúz, kde nám Milena zařídila parkování a Muhmed nám tajemně lešil auto svým hadrem. Pocit, že i cestovatelé můžou na chvíli někam patřit.

Odvážíme si výhled na Etnu přes jeviště antického divadla v Taormině – jeden z těch momentů, kdy prostě zíráte a uvědomujete si, že někdo před 2 300 lety postavil tohle místo s tou nejlepší kulisou na světě.

Odvážíme si medově zlaté Noto, kde barokní kámen září jako tekutý karamel, a vinařství, kde sicilské slunce v láhvi mělo jméno Nero d'Avola.

Co si odvážíme z těžších chvil

Odvážíme si i vážnější vzpomínky – památník u Capaci, kde půltuna výbušnin zabila Giovanni Falconea, jeho ženu a tři strážce. Místo, kde dálnice vypráví o odvaze těch, kdo se postavili organizovanému zločinu. Letiště pojmenované po hrdinech, ne padouchích.

Odvážíme si kontrast Palerma – zlaté mozaiky Cappelly Palatiny hned vedle chaotických uliček plných migrantů. Krása vedle utrpení. Historie vedle současnosti. Tohle je moderní Sicílie – vrstva na vrstvě.

Co zůstalo

Zůstalo mandlové cukroví Marie Grammatico – ta žena, která strávila patnáct let v klášteře, naučila se tam umění sicilských sladkostí a pak otevřela cukrárnu s třemi kilogramy mandlí. Myslel jsem, že sladké už nikdy nebudu moci jíst. Ale po ochutnání jejího díla člověk pochopí, že některé sladkosti nejsou jídlo – jsou vzpomínkou, modlitbou, uměním.

Zůstala ricotta tekoucí z cannoli, granita s pistáciemi k snídani, arancini jako zlaté koule štěstí. A pasta alla Norma – ta kombinace lilku, rajčat a ricotty salaty, o které místní řekli "È una Norma!" – tedy naprostá dokonalost.

Zůstaly antické chrámy v Agrigentu s kovovou sochou padajícího Ikara před Chrámem Concordie – starověký mýtus zobrazený moderním umělcem, všechno zalité sicilským sluncem.

Sicílie není dovolená, je to poznání

Sicílie není jen destinace, kde se opalujete a pijete koktejly. Je to místo, kde se učíte. Učíte se, že i po všech těch válkách – punských, peloponéských, světových – dokázali lidé vytvořit krásu. Že i po atentátech a mafii dokázali najít odvahu bojovat.

Učíte se, že za 350 km po neplacených dálnicích (ano, neplacených!) můžete dojet z arabského Trapani do řeckých Syrakúz a zažít pocit, že cestujete časem i prostorem. Tento pocit možná umocňuje i fakt, že polovina cesty přes Sicilii vedla po mostech, které nás tak nějak povyšovaly nad krajinu, kterou místo od místa zemědělci po žních vypalují. Je to taková inspirace, místa která se takto uklidí již nehrozí nekontrolovaným požárem.

Učíte se, že červený Fiat 500 s nabourávaným zadkem je dokonalé italské přibližovadlo, protože na Sicílii jsou všechny auta alespoň jednou nabourané – a doprava tu má svoje pravidla.

Máme na co vzpomínat

Když teď sedíme v Praze a vzpomínáme, není to nostalgické "ach, jak tam bylo krásně". Je to vděčné "měli jsme štěstí, že jsme to zažili".

Zažili jsme ostrov, který absorboval Féničany, Řeky, Římany, Araby, Normany, Španěly – a z každého si vzal kousek duše.

Zažili jsme místo, kde mandle chutnají po historii, kde moře voní po tuňácích a kde čas zpomalí, když si sednete v Marzamemi u staré tonnary a sledujete, jak se slunce noří do Jónského moře.

Po sedmnácti dnech se vracíme domů. Ale kousek Sicílie si odvážíme s sebou – v chuti mandlového cukroví, ve vůni prosecca, ve vzpomínce na Milenu a Muhmeda, a v pocitu, že i cestovatelé můžou na chvíli někam patřit.

A možná – jen možná – se jednou vrátíme. Tentokrát s hrnky vlastními. A možná i na tu Etnu, ale určitě do Syrakus a mým tajným favoritem jsou Liparské ostrovy.

A tak, jako všechno hezké, i tahle sicilská kapitola jednou skončila – ne prásknutím klapky, ale suchým "ping" bezpečnostních pásů při přistání v Praze. Ještě jednou jsme se v duchu rozloučili s mořem, Etna zůstala někde za křídlem a my jsme místo gelata začali řešit úplně jiné téma: kde vůbec zaparkovali to naše červené pětikilo.

Když jsme ho nakonec našli, vypadalo vedle letištních SUV jako maličký plechový kocour mezi lvy. Jenže doma nás čekal kocour opravdový – a v porovnání s ním najednou "velké auto" nebylo to červené pětikilo, ale ten svůj ocasem mávající tvor, který se k nám po návratu přiřítil s výrazem: "No konečně, já už měl skoro po dovolené!" První mazlení v předsíni nám připomnělo, že i ta nejhezčí Sicílie má přece jen konkurenci – chlupatou, předením vybavenou a zásadně přesně tam, kde zrovna potřebuješ složit kufr.

Cestou z letiště jsem si za volantem připadal jako James Bond po dovolené. Páteční odpoledne, směr z Prahy, D1 – a ona byla najednou nějak podezřele volná a kultivovaná. Po sicilských silnicích, kde se pruhy berou jen jako doporučení a blinkr je mýtická bytost, působila naše dálnice skoro jako učebnicový příklad dopravní výchovy.

"Hele, my už nejsme na Sicílii," napomenula mě Maruška tím tónem, který říká "vím, že si to užíváš, ale nechci tě znát jen z fotky v novinách". "Tady ti nikdo neuhne jen proto, že se tváříš, že jsi Ital," dodala, když jsem se zvesela vracel do pravého pruhu s pocitem, že jsem právě podal životní řidičský výkon. Musel jsem uznat, že má pravdu – tady se nejezdí na oči, troubení a víru, ale pořád ještě podle nějakých pravidel, a i když to občas tak nevypadá, ten páteční provoz najednou působil skoro lázeňsky klidně.

A pak už jen domeček v Kardašce, branka, kterou zavřou Maruščiny ruce, terasa, na kterou se vyvalí kočka, květináče a my. V dobrém počasí žijeme právě tady – na pár metrech čtverečních, kde se z prosecca a bylinkových truhlíků dělá naše domácí sicilská "prosečkárna". Naše zázemí je totiž díky Maruščiným rukám tak příjemné, že jejím výpěstkům můžou sicilské farmářské trhy mávat z dálky – naše rajčata sice neviděla Etnu, ale zato přesně víme, kdo je sázel a kdo se jim u toho omlouval za počasí.

Máme to doma moc rádi; možná i proto, že to tady přes rok známe do posledního listu na stromě a poslední praskliny v dlažbě. A právě proto už teď někde v hlavě tiše roste otázka: kam příště – jaký ostrov, jaké město, jaký další kocour na cizí zdi nás bude pozorovat, až zase jednou necháme Kardašku za zády. Jedno je jisté: ať to bude kamkoli, Maruščiny ruce z toho zase udělají domov a já k tomu přidám pár písmenek, aby nám ty příští vzpomínky neutekly.